Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Garry

09. 03. 2002
0
0
1289
Autor
Hody

víte co se skrývá pod maskou vašeho strýčka? (na pravopis se nekoukejte.......vím o něm:)

Garry

Garry se unaven vracel z noční směny domů. Jeho kroky se s příznačnou pravidelností rozléhaly ztemnělými uličkami spícího města, jak pospíchal, aby byl ještě nad ránem doma. Mrzlo, až praštilo, ale sníh se ten rok ještě neobjevil. Pouliční svítilny, dávaly své matné světlo jen křižovatkám a hlavním ulicím, zatímco zbytek se ponořil do chladne tmy prosincové noci. Garry vylovil zmrzlou rukou z kapsy kabátu cigaretu a zapálil si, doufaje, že ho její podmanivá chuť alespoň nachvíli zbaví chladu, který ho ze všech stran obklopoval. Musel se na okamžik zastavit, aby mu zápalka nezhasla, a přitom k němu dolehly ozvěny blížících se kroků. Lačně natáhl štiplavý kouř a znovu se vydal na cestu. Ušel sotva pár kroků, když se zpoza rohu vynořila vysoká shrbená postava. Garry nepatřil mezi ty, kdož se zajímají o náhodné kolemjdoucí, ale tento ho nějakým zvláštním způsobem znepokojoval. Snad to bylo kvůli odpornému závanu, který ho v tu chvíli praštil do nosu. Snad kvůli podivně belhavému způsobu chůze, kterým se k němu neznámý blížil. Garry se opět zastavil, snaže se zrakem proniknout pod stín kutny stažené hluboko do čela. A vtom spatřil, nebo se spíše domníval, že spatřil ďábelsky široký škleb potrhaných rtů visících na cárech plesnivé kůže. Strach ho sevřel a on zůstal nehybně stát. Neznámý konečně došel až k němu, načeš se s temným vydechnutím zastavil. Z jeho kutny se pomalu vynořila shnilá paže a zaryla své prsty do Garryho hrdla. Snažil se vykřiknout, ale jeho hlas se utopil v krvi. Pak se jeho bezvládné tělo skácelo na namrzlou dlažbu.

Ospalou atmosféru prosincového rána rozřízlo vyvolávání mladého kamelota. “Zvláštní vydání, zvláštní vydání, vražda v ulici Lockerbee..” Jeden výtisk si koupil i inspektor Stanley a když jej četl, četl zároveň i začátek svého nového případu. Vytáhl kapesní hodinky a skontroval čas. S rozmrzelým výrazem uložil noviny pod paži a zrychlil krok. “Četly jste noviny?” zeptal se, když vtrhl do své kanceláře. Jeho pomocník, vypadal dnes ráno velmi unaveně. “Ještě ne, co se stalo?” “Byla zavražděna doktorka McKindmenová. Někdo jí umlátil těžkým předmětem, když se vracela z práce domů.” “Vskutku,” zeptal se Larswood a popotáhl si límec. “Neztrácejme čas, musíme hned na místo činu!”

Když dorazili do ulice Lockerbee, museli se nejprve prodrat davem lidí a novinářu, něž konečně stanuli nad mrtvou ženou. Ležela na břiše v kaluži krve, patrně tak, jak dopadla. Černé vlasy měla slepené zaschlou krví a v levé ruce svírala pracovní tašku. “Vítám vás inspektore,” řekl policista, který držel houf lidí v uctivé vzdálenosti a vytahujíc igelitový pytlík, dodal: “Našli jsme tento předmět, patrně vražednou zbraň” Stanley ho převzal z policistovy natažené ruky. Na jeho dně ležela krátká, ale tlustá část větve, spíš špalek. “Zajímavé,” podotkl, “Pošlete to na rozbor.” Laarswood se mezitím sklonil k ženě a pečlivě prohlížel krvavou ránu. Nebyl si jistý, ale zdálo se mu, že byla udeřena jen jednou,zato pořádnou silou. “Myslím, že to musel být někdo hodně silný, s největší pravděpodobností muž!” řekl, načeš vytáhl z ženiny sevřené ruky hnědou obdélnou tašku. Chvíli ji z venku prohlížel, pak ji otevřel a zkontroloval její obsah. “Nějaké papíry, samé výpočty, zdá se. Pro jistotu to ale vezmu.” Stanley ho ale neposlouchal. Zajímala ho spíš jediná svědkyně, paní Dorothy Hoffmanová. Byla to žena staršího věku, zraku i sluchu takže toho mnoho nevěděla. V noci se prý probudila a zaslechla výkřik. Vyhlédla tedy z okna a na konci ulice právě zahlédla, podle jejích slov, vysokou postavu, mizící za rohem. Policii zavolala až poté, co dospala a provedla ranní hygienu. Moc toho nebylo, ale alespoň něco. I když byl motiv zatím neznámý, jedno bylo jasné- o loupežné přepadení nešlo. V kapse oběti se totiž našla plná peněženka.

“Takže doktorka McKidmenová. Věk 34, povoláním pracovnice policejního pitevního ústavu v Nortfolku, rodinné zázemí dle výpovědí dobré. Nebyla nikdy trestána, ani soudně stíhána. No uvidíme, co nám o ní řeknou její kolegové v práci,” líčil Stanley svému pobledlému kolegovi právě ve chvíli kdy jejich auto zastavilo před mohutnou budovou pitevny. Laarswood vystoupil a přidržel inspektorovi dveře. Pak se oba vydali ke dveřím. Vrátného odbili letmým náhledem do legitimací a když se konečně propletli takřka nekonečnou sítí chodeb až k oddělení kde pracovala McKidmanová, vytáhl Stanley cigarety a nabídl Laarswoodovi. Ten je ale s díky odmítl a tak si zapálil sám. Oba muži následně vstoupili dovnitř. Přívětivá tvář starší ženy se na ně usmívala zpoza pitevního stolu a když je spatřila, spráskla ruce a povídá: “Dobrý bože, kdybych neviděla jak se hýbete, myslela bych, že jste už pár dní po smrti.” Myslela tím pochopitelně Laarswooda, jehož bledost byla nyní už vskutku do očí bijící. “Ale z toho si nic nedělejte,” dodala “kdo není zvyklý vidět otevřené hrudníky mrtvol každý den, tomu to nesmíme zazlívat.” Přitom si svlékla gumové rukavice a obešla stůl o nějž se následně opřela. “Takhle na to alespoň neuvidíte. Nuže, co vás sem přivádí” Stanley se konečně chopil slova, aby ve zkratce představil sebe, Laarswooda i účel své cesty sem. Ještě než stačil dokončit poslední větu, žena vyhrkla: “Dobrý bože, zapomněla jsem se představit. Jmenuju se Laura Stefltnová, doktorka.” na okamžik se odmlčela a pak pomalu pokračovala. “Ano, jistě že jsem Nancy znala. Její smrti je nám tady všem vážně líto. Nechcete se posadit,” ukázala prstem do otevřených dveří na dřevěný stolek posetý nedopalky cigaret. Oba muži souhlasně přikývli. “Je tady strašný nepořádek, omlouvám se,” pravila zkroušeně po chvíli, když jim z konvice nalévala čaj. “Nancy byla naše dobrá duše. Vždycky měla pro každého pochopení, takže jsme ji tady měli všichni moc rádi. S nikým se jakživ nepohádala. Nikdo z nás by ji nic špatného neprovedl, vážně.” Stanley ji přerušil: “Nevšimla jste si na ni poslední dobou něčeho divného. Nebyla nervózní, nebo tak nějak.” Laura Stefltnová se na okamžik zamyslela. “Máte pravdu. Nebyla poslední dobou úplně v pořádku. Jednou v noci mi zavolala a řekla, že se k ní dobývala mrtvola. Na tom by asi při jejím povolání nebylo nic v pořádku. Snažila jsem se ji přesvědčit, že je jen obyčejná noční můra, ale moc si říct nedala. Těsně před tím, než zavěsila ale řekla něco v tom smyslu, že věděla, že to někdo zneužije. Přišlo mi to zvláštní. Od té doby ze změnila. Byla nervózní, jak říkáte, ale to ona občas bývala.” Stanley se dlouze zamyslel. “Jak je to asi dlouho, paní Stefltnová,” zeptal se konečně a usrkl čaj. Larswood jen mlčky seděl. Bylo mu asi opravdu nevolno. “Vím to docela přesně. Bylo to z 2 na 3 prosince. Dnes je sedmého, takže čtyři dny.” “Pracuje tu s vámi ještě někdo?” zeptal se inspektor. “No jo, ještě Betty a Steve, praktikanti. Skončili ale před týdnem a nikdo nový sem ještě nepřišel. Jsem tu teď sama.” Stanley dopil čaj a nasazujíc si klobouk, zdvořile poděkoval. Pak se spolu s Larswoodem vydal ke dveřím, které jim pani Stefltnová přidržela. Sychravý vzduch jim ovanul tváře, když se konečně dostali spletí chodeb ven. “Něco mi tady nehraje,” řekl Stanley, nastupujíc do auta. “Co bylo sakra zneužito?” Larswood pokrčil rameny. “Ale v tom to není. Něčeho jsem si všiml, něčeho znepokojujícího.” Nastartoval a vyjel zpátky na silnici. Byl už pozdní večer a přesto že byla okýnka otevřená, něco ve voze páchlo. Lehce, ale přesto.

“Pro oči nevidím” zabručel Stanley, když konečně ulehal ke spánku. “Vidím důkazy, vodítka vedoucí k rozluštění případu. Vidím je, jsem z nich zneklidněn, ale když se nad tím zamyslím, už nevím co to bylo.” Studený vítr narážel do okenní tabulky a na jeho vířivých křídlech se snášely první sněhové vločky. Počasí poslední dobou vážně za nic nestálo. Listí už dávno opadalo, stromy ztmavly a zestárly a bahno, které se za deštivých dnu vytvořilo nyní zmrzlo a ztvrdlo. Přes opravdu třeskuté mrazy se sníh objevil až teď, takže krajina vypadala jako zkamenělá poušť bez života. Nikomu se nechtělo ven, každý se raději hřál doma, takže i lidí v ulicích ubylo, přestože se už pomalu blížily Vánoce.

Poklidnou atmosféru vyhřátého podřimujícího pokoje náhle narušil Stanleyho prudký pohyb. Posadil se na posteli a hledíc do tmy, zoufale si vybavoval, jak k večeru opouštěl pitevnu. Ta mrtvola zmizela! Bál se uvěřit. Seděli u stolu, popíjeli čaj. Pak si nasadil klobouk a vyšel dveřmi, které mu paní Stefltnová podržela. Míjel pitevní stůl a zavadil o něj pohledem. Znovu a znovu si to promítal. Viděl dokonce i skalpel v prostředku, na zašpiněném prostěradle. Někdo musel tu mrtvolu odnést! Uprostřed pitvy? Třeba se spletl. Mohl se zeptat doktorky, vždyť nás musel slyšet. Ale i my jeho. Stanley dobře znal hluk nemocničních lehátek a v pitevně tomu nemohlo být jinak. Co že to měla McKidmanová za zvláštní noční můru? Z úvah ho vytrhlo neodkladné drnčení telefonu. S očekáváním po něm chňapl. “Hálo, Tady Laura Stepltnová!” zazněl ze sluchátka udýchaný hlas. “ Omlouvám se, ale na něco jsem přišla.Jsem ještě v práci. Týká se to doktora Maulise, myslím že mám důkazy...dobrý bože!” Ozvalo se dlouhé zachroptění, které pak vystřídalo mrtvé ticho. Stanley vyskočil a ve vteřině se oblíkl. Pak znovu uchopil sluchátko a vytočil Larswoodovo číslo. “Tady Stanley, jedu do pitevny! Něco se tam stalo” štěkl a aniž by čekal na odpověď opět zavěsil. Vyřítil se ven a naskočil do auta. Nervózně nastartoval a vyjel. Štval svůj vůz nocí šílenou rychlostí, přesto že si byl skoro úplně jistý, že přijde pozdě. Sněhové vločky se míhaly všude kolem a bránily mu ve výhledu. Konečně zabrzdil před velkými dveřmi pitevny a vyskočil ven. Pro jistotu zkontroloval zásobník služebního revolveru a vběhl dovnitř. Bylo zhasnuto a celou budovou se rozlézalo ticho, strnulé a hrobové. Když zapnul vypínač, žárovky se postupně rozblikaly. Instinktivně se vydal do vrátnice a když skrz prosklené dveře spatřil vyvěšený telefon na okamžik se zastavil. Předchozí ticho vystřídalo bzučení elektrického napětí, ale žádný jiný zvuk nezaznamenal. Vstoupil tedy dovnitř. Laura Stepltnová ležela tváří k zemi, vlasy slepené krví, v ruce jeho vizitku. Přišel opravdu pozdě. Budova pitevny byla zevnitř ještě větší, než z venku, a tak se rovnou vzdal naděje, že by mohl pachatele ještě přistihnout na místě činu. Když v tom ho cosi upoutalo. V rohu místnosti ležel na zemi zkrvavený kus větvě, spíš špalek. Nyní bylo takřka jisté, že pachatel je stejný. Stanley zvedlo telefon a vytočil linku policie. Když za půl hodiny přijeli, už na ně čekal před domem. A potom vrtání, štrachání, otisky prstů, spekulace, svědci, a bezesná noc.

Když se druhý den večer setkal doma s Larswoodem, byl na smrt unaven, “Myslím, že pořád mnoho nevíme a to už je druhá vražda, takže si to zrekapitulujme,” řekl pomalu a pokračoval: “Motiv činu je zatím neznámý, ale oběti spojuje povolání a jejich vzájemná známost.Pachatel je podle všeho vysoký muž. A z pitevního stolu zmizela mrtvola. Záhadou ale je ten vražedný nástroj. Dva dost podobné špalky. A hlavně...proč zrovna špalky? Co se týče toho dr. Maulise, hned ráno za ním jedu. V telefonním seznamu je jediný svého jména.” Larswood pokrčil rameny a Stanley si při tom všiml jeho propadlých tváří. “Je vám dobře?” zeptal se s obavami. Larswood kývl, načeš utrousil: “Jde to.” “Nuže tak přemýšlejte. Dvě doktorky v soudní pitevně. Možná nějaký vrah, který nechtěl, aby pitva něco objasnila. Koho že to zrovna...pitvaly?” Laarswood mu mlčky podal potištěný papír. Stanley si ho přečetl a zabručel: “Dobře, tak to prověříme.” Do jeho slov zazvonil telefon. “Byl dokončen rozbor prvního špalku. Žádné otisky se nenašly. Jediné, co ty koumesové poznali je, že ten špalek je z Jihoamerického tisu. Hlupáci.” Stanley měl zase pocit, že něco přehlédl, ale jako vždy si nebyl schopen uvědomit co.

Dr. Maulis byl starý nemocný muž a jeho pokoj v domku na předměstí podivně smrděl. Podle svých slov měl totiž pokročilé stadium rakoviny a mnoho času mu už nezbývalo. S žádnou ze zavražděných žen se neznal a již pět let nevycházel z domu. Nic podezřelého na něm tedy Stanly, natož Larswood neshledali a krom toho nebylo sezení v té samé místnosti, co on, nijak příjemné. Takže zase nic neměli.

S odpolednem však přišlo osvícení. Jihoamerický tis je v Anglii přece chráněný, takže každý, kdo chce takový strom porazit, musí zažádat nejprve o povolení úřady. Následovala únavná cesta po ochranářích, ale na jejím konci měl Stanley v ruce seznam všech pokácených tisů, za posledních 10 let. Naštěstí jich moc nebylo a v posledním roce dokonce jenom jeden. Stál přímo u pitevny v Northfolku. Po pokácení ho nařezaly a nechaly prozatím ležet. “Myslím Garry, že už něco máme,” řekl nadšeně inspektor Stanley, když druhý den ráno vtrhl do kanceláře. Larswood vypadal dnes neobyčejně hrozně, ale Stanley tomu nevěnoval pozornost. “Vrah pochází z Norfolku. Sebral tam totiž špalek z pokáceného tisu a svou oběť dostihl až v Lockerbee. Musel to být zároveň i někdo ze zaměstnanců, neboť tis stál na oploceném pozemku pitevny a pochybuji, že ho někdo přelezl jen za účelem jeho získání. Larswood se zamračil. “Myslím, že není čas na otálení. Musíme to tam prověřit.” Oba dva již za chvíli ujížděli do Nortfolku a v autě zase něco páchlo. Trošičku silněji, než předtím.

Byl sychravý večer a sníh, co předtím napadl, umrzl a vytvořil špinavý škraloup. Obloha potemněla a zvedl se vítr. Když Stanley vystoupil, ledový závan mu nadzdvihl kabát a on si, rozmrzen ošklivým počasím a následujíc mimoděk příkladu svého kolegy, nasadil kožené rukavice. Veliká budova soudní pitevny se monumentálně rýsovala proti večernímu nebi. V jednom okně v podkroví se svítilo a dlouhé mihotavé stíny se zračily na jeho skle. Kdosi tam pracoval. Stanley s Laarswoodem v patách se vlnami vzdouvajícího listí vydal k vrátnici. Bylo zamčeno. Žádný div, v neděli večer, pomyslel si inspektor a kývl na Laarswooda. Pak se oba muži pod příkrovem tmy rychle přehoupli přes plot. “Ten člověk nahoře nám musí vysvětlit, co tam tak pozdě provádí,” sykl Stanley, když se přitiskl ke zdi. Larswood kývl. “To zatraceně.” Po chvíli dorazili ke dveřím z dvora. Ty už zamčené naštěstí nebyly a tak je tiše otevřeli. Pomalu a tiše stoupali tmou po schodech nahoru. Budova pitevny teď, v noci dýchala svým vlastním životem. Chladný vlhký vzduch prosycený podivnou směsí pachů a vůní se linul nekonečnými chodbami a svým způsobem působil malátně a unaveně. Siluety oken ve vstupní místnosti, po jejímž obvodu se vinulo schodiště, vzbuzovali pocit velkého, ale přesto ohraničeného prostoru. Široké mramorové schody naštěstí nevrzaly, atak se oba policisté bez prozrazení dostali až do posledního, třetího patra. Stanley vytáhl revolver. Projistotu. Z pode dveří v jedné z chodeb se linulo světlo. Neomylně k nim zamýřil. Uchopil kliku a ujistil se, že Laarswood nic nenamítá. Pak je pomalu otevřel.

Malou podkrovní místnost osvětlovala jen petrolejka postavená na kredenci plné baněk, zkumavek a lahví. U okna stál dlouhý stůl a na něm cosi přikrytého prostěradlem. Muž v plášti se od něj otočil a na Stanleyho se usmála kulatá tvář dr. Maulise. “To jste mě ale vylekal, inspektore,” řekl klidně a vstal, aby si s policisty podal ruku. Stanley však nedůvěřivě ustoupil:“Co tady děláte doktore?” Maulis mávl rukou a znovu se posadil. “Když jste u mne byli, tak vám pokojská neřekla tak docela pravdu. Ani nemohla, neboť ji nezná.” zašklebil se. “Nejsem z těch, co by zůstali doma a smířeni umírali. To opravdu ne, pane inspektore.” Stanley ho ale přerušil: “Ale co děláte tady, proboha?” Maulis klidně odvětil: “Jak jste si jistě všiml, pracuji. A to ne jen tak na ledasčem.” Jediným pohybem strhl ze stolu prostěradlo a odkryl tak šedivou mrtvolu. Byl to starší muž ostrých rysů. Po celé délce hrudníku se mu táhla nezarostlá rána plná stehů. Stanley marně hledal slov. Vířivý proud myšlenek mu hučel v hlavě. “Hezké že..” řekl Maulis s úsměvem. “Víte, smrtí život neumírá. Má tuhý kořínek.” “Experiment,” polkl konečně inspektor. Maulis přikývl: “Řekněme. Hlavní experiment jsem však já sám. Smrt se mi podařilo celkem dobře překonat.” Na důkaz svých slov si hrábl rukou do vlasů a když jí opět svěsil, zůstal mu v ní obličej. Jeho lebku nyní pokrývaly jen cáry šedé kůže a zbytky bílých vlasů a vousů. Stanley vykřikl hrůzou a musel se opřít o kredenc, aby neupadl. “Život je něco velkého...Ano pochopitelně má svůj konec, ale dá se o pár dní prodloužit,” pokračoval Maulis, jakoby se nic nestalo. Rukou hmátl do vytrýny u dveří a vytáhl několik zkumavek, hýřících barvami. “Jak jste si určitě všiml, jsem již lehce v rozkladu. Jako váš kolega...” Stanley trhl hlavou k Larswoodovi. Ten se lehce usmál a z povislého koutku mu vylezl brouk. Stanley si připadal jako ve snu. Hlava se mu točila a kolena vypovídala službu. Maulis zatím pokračoval: “V těchto zkumavkách je vše potřebné k životu nejdůležitějších tkání! Nervové a svalové. Pokud nevypoví službu jedna z nich, dá se ještě chvíli žít.” odmlčel se a vytahujíc jakousi soustavu hadic z krabice pokračoval: “Ne věčně, neboť rozklad ostatních tkání není zastaven a svalů a nervů jenom zpomalen, chápete?” Stanley to pochopitelně nepochopil ani z půlky, nicméně přesto přikývl. Pokoušel se něco říct, ale slova mu vázla v hrdlu. Maulis chápavě kývl a zapojil zkumavky do hadiček. “Nevím sice jestli to pochopíte, ale snažně vás prosím. Já ty ženy nechal zabít, protože jsem neměl jinou možnost.” Inspektor cítil, jak mu po tváři stéká studený pot. Když se zločinec přiznává ke svým činům, je to obvykle když už nemá jinou možnost. Maulis ale nevypadal, že by v takové pozici byl. Vzal dlouhou a tlustou jehlu a našrouboval ji na jednu z hadiček, načeš ji vsunul do šedého hrudníku, čekajícímu na pitevním stole. Chvíli ještě upravoval její polohu, načeš pokračoval: “Přišli na můj objev a chtěli mi v něm zabránit. Proč jen není přáno revolučním objevům.” Maulis si povzdechl. “Vím že po mém konci, který je již želbohu nedaleko, bude vše zapomenuto. Ale chci toho stihnout co nejvíc, chápete?” Na chvíli se zarazil a pak vzrušeně vykřikl. “Vidíte! Ten prst se pohnul!” Stanley se pomalu vzchopil: “Jste šílenec,” vyhrkl. “Myslíte?” otázal se Maulis a vyměnil hadičky. “Věděl jsem, že bude vyšetřování, a věděl jsem, že ho povedete vy. Musel jsem přece nějak zabránit jeho zdárnému konci. Že, Garry,” řekl a kývl na Larswooda. “Víte, já jsem nikdy nezemřel, pouze jem plynule přešle na tohle,” potěžkal zkumavky, “Ale oni ano. Mozek odumírá velmi rychle. Zůstane většinou jen zbytek. Zbytek, který je ochoten mne bezvýhradně poslouchat, chápete. A nyní mne omluvte. Jistě chápete, co jest třeba teď udělat” Maulis znovu vyměnil hadičky. “Garry,” řekl. Laarswood se pohnul. “Blázníte! Mám zbraň!” Vykřikl zoufale Stanley a vytáhl revolver. Maulis na něj pohlédl. “Myslíte?” řekl posměšně a otočil se ke Garrymu: “Zabij ho!”

Těžký úder dopadl na Stanleyova záda. Zapotácel se. Garry třímal v ruce hrdlo rozbité láhve a šíleně se šklebil. Spolupracoval jsem s mrtvolou! S mrtvolou! pomyslel si Stanley s hrůzou a padl na kolena. Další těžký úder novou láhví. Stanley zasýpal, ale vzchopil se. Zuřivá horkost mu vzplála ve tváři a on dvakrát vystřelil. Garry vykouzlil udivený výraz a pohlédl svým hrudníkem na zeď za sebou. Stanley vyskočil a strčil do něj. Pak se šílenou rychlostí vyřítil na chodbu a dlouhými skoky seběhl schody. Ve dveřích se přistihl jak křičí: “Bože, bože!” Konečně byl venku, pryč z toho šíleného místa. Pryč! Sedl do auta a otočil klíčkem. Motor zavrčel. Pryč! Vyjel na silnici, rychle, rychle. Vítr mu svištěl v uších a myšlenky kalily zrak. Nemohl uvěřit, co zažil. Pocit šíleného děsu, studený dech pitevny mu byl stále v patách. Pryč! Ze zatáčky se vynořila světla. Působila tak přátelsky a lidsky. Stanley přišlápl plyn. Chtěl se k nim přiblížit. Co nejblíž- ujistit se o jejich skutečnosti. Ujistit se o tom, že to, co viděl, byl jen sen. Skřípění brzd ho z něj prudce vytrhlo. Zvuk tříštícího se skla však záhy zasypal jeho mysl a uvrhl do...čehosi. Ať to však bylo cokoli, nemělo to příliš dlouhé trvání.


Jeanette
05. 06. 2002
Dát tip
eeeeeee, zktrat´to....

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru