Tričko

 Tričko

Hannu a Kaisu jsem poznal nad ránem v jedné zapadlé putyce. Ona brečela a on na ni řval: „Paska, paska (hovno, hovno), hevon paska (koňské hovno),…jumalanta ( ó Bože),  mitähelvettiä (co to do prdele…), …..haista vittu ( běž do píči) !!!......................
Kaisa odešla a já čučel, co se všechno dá nad ránem ještě zažít. Do lokálu  jsem přišel asi právě v tu chvíli, kdy štamgasti chytají druhej dech a rozmejšlí se, co bude dál, zda jít na kutě nebo ještě něco vypít. Nějakej chlap sedící na kryplkáře tam řval hodně divným jazykem, jak střelenej sob. Zeptal jsem se sedícího vedle, vo co jako jde, co je to za krypla, proč tak vyvádí a jakou hatmatilkou to vlastně mluví. Než mi stačil odpovědět, to řvoucí hovado se objevilo u našeho stolu a vysypalo ze sebe sprostý slova, který nestačilo prve vychrlit. Objednal tři vodky a připili jsme si. Odněkud vykouzlil  hřeben a vyčesal si vlasy ze zarudlýho obličeje. Sedíme beze slova a právě když pikolík přinášel druhou rundu slyším to otřepané:
 „I am Finn. How are you?“
Tak ukončil svůj, až příliš hlučnej výstup.
 Usmál jsem se a čekal, zda to třetí u stolu zachrání, ale když jsem viděl, že i on se jen blbě kření , kontroval jsem :
 „ I am Czech and I am o.k!“
„It is show“, odpověděl upřímně.
 Hodili jsme do sebe druhý štamprle a já začal plyně mluvit anglicky :
 „Why?“
 Hned mé první otázce porozuměl  a prozradil, že byl tak vytočenej, že by ji snad zabil. Dvakrát prásknul pěstí do desky stolu a já si vzpomněl na Kaurismëkiho filmy, sice ne na žádný tituly, ale na ty chlapíky, co se v těch snímcích pohybujou s vlasama česanejma dozadu, pořádnýma kotletama, přes který jim pomalu není vidět do ksichtu a špičatejma koženejma botama.  
Díky tomuhle výstupu jsem zjistil, že Finové nejsou ty chlapíci, co se baví, jako v tom fóru, kde sedí „neskandinávec“ s Finem v hospodě, jako třeba teď já, a mlčí, po třetí rundě se dotyčnej seveřana zeptá, jak se jako má, ale on mu odpoví až po desátej rundě slovy, moc kecáme, popojedem. Tak takhle to fakt asi neni, jsou to totiž chlápci, jak vidno, jako my a svý problémy řeší taky jako my Středoevropané.
„I am Hannu and i am going to look for her!“
Chvíli bylo ticho a pak zase promluvil:
 „I want to see her now!“
Obrátil jsem oči v sloup a zkusil to samý znovu :
“Why?“  
V tu chvíli zaregistroval, že mu zase čučim a to dost zostra do očí a začal vyprávět, co že se to před mým příchodem přihodilo, jak ho Kaisa nasrala. Bylo to jednoduchý, jejich spor tkvěl ve špatným vyhodnocení situace ze strany Kaisy, jelikož a  protože si vzala do týhle zaplivaný hospy triko, který se Hannu nelíbylo. Ze začátku mi to bylo směšný, ale posléze jsem pochopil, hlavně ve chvíli, když jsem zjistil, že neříkal tak úplně pravdu.
Ještě než se rozhovořil, objednal další rundu a pobídl nás pozvednutím stakánku ze stolu. Polknul, změnil výraz svýho obličeje a s třesoucím dolním rtem začal proslov. Chyt mě za rameno a pohledy našich očí se opět setkaly.
„Jumalanta, paska, paska, hevon paska“, pravil mi do očí.
„Víš, co to je tričko?“ zeptal se a podíval se i na toho třetího u stolu.
Pokrčili jsme rameny a on pokračoval.
„Nosení trička je celej můj život. Je to něco, co neměli ve svý době ani ty posraný Amíci, když v Evropě si ho pánové už dávno užívali. Vemte si , že v 1. světovej si evropský vojáci pěkně opalovali v bavlněnejch nátělníkách a americký žoldáci se pařili ve vlněnejch uniformách. Až ve dvacátejch létech si dali v Americe do slovníku tričko pod názvem „T-Shirts.“ A pak to šlo, jako se všim, co kdy Američani ukradli nebo okopčili. Začali obchodovat a vydělávat. Není náhodou, že většina Židů-obchodníků, který zdrhli před magorem Hitlerem, našla svoje nový útočiště v Americe.  Jó, to jsou pane obchodníci. Hevon paska, jumalanta! Nejdřív bylo tričko v Americe pouhý spodní prádlo, ale jen do tý doby, co se ve filmech objevili kapacity, jako Marlon Brando nebo James Dean, jen tak v triku, což bylo něco jako kdyby se dneska někdo producíroval po náměstí v trenclích. Tak začalo bejt triko trhákem a i ti podělánkové ve „West Side Story“ měli bílý bavlněný trika. María, María, Marííííáááá, he, he. Jestli se dobře pamatuju byly v tom příběhu proti sobě uliční gangy Jets a Sharks, he. No, a pak ho začaly nosit i herečky, samozřejmě, co nejvíc obepnutý. V průběhu doby přestaly bejt trika jen bílý a batikovaly se, no a nakonec se na ně začaly tisknout nápisy a obrázky a tak moh každej prostřednictvím trička vyjádřit svůj názor na svět.Proto jsem se taky tak nasral. Vemte si, že na trika se dá znázornit cokoli, co dnes lidi zajímá: války, skandály, nejnovější módy, vtipy, pocity, prdele, předsedy vlád nebo i prdele s předsedama vlády dohromady, prostě všechno.“
Dlouze se nadejchnul, opřel si čelo o stůl a za chvíli bylo slyšet chrápání.  Podíval jsem se na toho třetího a představili jsme se.
 „Konečně je od něj pokoj“, zahájil rozhovor.
„Než si přišel , to byl řev, ale abych řek pravdu, tak jsem nepochopil o co jde, jen jsem viděl, jak přišli, sundali svý „křiváky“  a ten kretén, když uviděl, co že to má ona za triko, nemilosrdně ho z ní serval a pak už jenom nadával“.¨
Přišel pikola a úsměšně se zeptal, jestli má přinést ještě tři vodky. Podíval jsem se do jeho idiotskýho obličeje a souhlasně kejvnul. Sklopil oči a aby nebyla jeho prohra tak markantní utrousil:
„Jedna nula pro zajíce, voe“.  
Poposednul jsem si do zadu a přemejšlel, jestli mám pokračovat v rozhovoru, protože Filip, jak se mi ten třetí představil,   byl taky nějakej divnej, ani ne ožralej, ale neidentifikovatelně divnej. Vše, ale rozlouskla Kaisa, která se tu objevila, jako pára nad hrncem. Sedla si vedle Hannu a začala ho hladit po vlasech. Po chvíli jí to bylo asi trapný nebo jí to přestalo bavit a zapředla hovor:
„So long, I am Kaisa and you ?“, podívala se na nás a objednala tři vodky.
 „I am Petr and it is Filip“.
Podívala se na Hannu a když viděla, že pořád chrápe, vlepila nám každýmu pořádnu pusu a já si všim, že pod koženou bundou nemá fakt nic. Trochu jsem se usmál a ona pochopila proč.
Nikdo nic neříkal a protože jsem byl už v dobrej náladě, začal jsem hovor já.
„Why?“, zkusil jsem zase.
Nechápavě se na mě podívala, ale když zbejstřila, že jí čučím do koženýho výstřihu, pochopila.
Víte kluci, křičel na mě, že jsem nartu (děvka), pěkně mě nasral, ale abych vám to vysvětlila.  
  „Jumalanta, paska, paska, hevon paska“, pravila mi do očí.
Když si ulevila, odkašlala si na podlahu, zase se podívala na mě, pak na Filipa a zeptala se :
„Víte, co to je tričko?“  Zase si nás změřila pohledem, ale nečekala na odpověď, poněvadž to byla jenom řečnická otázka a pokračovala v monologu.

 „Nosení trička je celej můj život. Je to něco, co neměli ve svý době ani ty posraný Amíci, když v Evropě si ho ženský už dávno užívaly. Vemte si , že v 1. světovej válce se evropský vojandy pěkně opalovaly v bavlněnejch nátělníkách, který si ukradly ve „výstrojáku“ a americký pipiny se pařily ve vlněnejch uniformách stejně jako jejich „ptáci“. To musel bejt humus! Až ve dvacátejch létech si dali v Americe do slovníku tričko pod názvem „T-Shirts.“
Podle tvaru trička, ale to asi víte, ne? A pak to šlo, jako se všim , co kdy Američani ukradli nebo okopčili. Začali s tímhle artiklem obchodovat a vydělávat. Není náhodou, že většina Židů-obchodníků, který zdrhli před magorem Hitlerem, našla svoje nový útočiště v Americe.
Jó, to jsou pane obchodníci. Hevon paska, jumalanta. Nejdřív bylo tričko v Americe pouhý spodní prádlo, ale jen do tý doby, co se ve filmech objevili kapacity, jako Marlon Brando nebo James Dean, jen tak v triku, což bylo něco jako kdyby se dneska někdo producíroval po náměstí v kalhotkách. Viděli jste „Rebela bez příčiny“ ? Jasně , že jo. A co Jacqueline Bissetovou ve filmu „The Deep“. Ten zbožňuju. Ty její kozy a ostatní svůdný křivky dráždivě obepnutý tričkem.“
Po těhle slovech  jsem se na ni trochu podezíravě podíval, ale ona jen mávla rukou a pokračovala dál.
„V průběhu doby přestaly bejt trika jen bílý a batikovaly se, no a nakonec se na trika začali tisknout nápisy a obrázky a tak moh každej vyjádřit svůj názor na svět. Proto jsem ho taky tak nasrala.“
Z mýho pohledu vytušila, že s jejím vysvětlením nejsem spokojenej ani moc chytrej. Zdálo se mi, že o těch trikách říkala podobný věci, co Hannu, kterej nám vlastně taky nic neobjasnil.  
„Nekoukej tak na mě“, řekla mi, „a nech mě pokračovat.“
 „Všechno vypuklo kvůli mýmu triku! Tancovala jsem totiž kdysi v baru a v nějakej soutěži vyhrála titul Miss mokrý tričko. Všechno se to odehrává u tyče v mokrým triku  bez podprdy, no a tam jsem se taky poznala s Hannu.
Odved si mě hned ten den domů.  Zdál se mi sice trochu potměšilej*, ale věřila jsem mu. Na to, že je to fakt takovej malej „Potměšil“ jsem přišla  hned záhy. Když jsme totiž k němu přišli ani nerozsvítil a hnedka začal se mnou po tmě „šít“. „Vyšíval“ se mnou jako blázen. Ani jsem nestačila dojít z chodby do obejváku. Stála jsem tam mezi dveřma s rukama zapřenýma o futra a už jsem ho tam měla. Říkal, že jsme jako ve filmu Bony a Clide a pořád opakoval, že jsem lepší než Eeva. Hrála nám k tomu nějaká hudba a v refrénu tý písničky bylo něco o relaxu. Jo,„Relax dont do it“, se tam zpívalo a Hannu jel pěkně do rytmu. No, a mě se najednou chtělo srát, tak mu říkám, kurva, nech toho chvíli, kde máš hajzl, ale on pořád mumlal to :“Relax dont do it.“ Tak jsem mu ho posrala.
To ho vytočilo jako prase, koho by to taky nenastartovalo, co ?“
Podíval jsem se rozpačitě na Filipa a souhlasně jsme na její otázku přikejvli.
„Já měla na sobě to tričko, v kterým jsem vyhrála tu soutěž a on mi tenkrát řek, že jestli ho na mě ještě někdy uvidí, tak se mu připomene ta scéna, kdy mu moje lejno ztejkalo po vocase na podlahu a o takový „retro“, že fakt nestojí. Já ho ale vyhodit nechtěla, protože to triko je jediný, co jsem kdy v životě vyhrála, co jsem dokázala. Tak jsem si ho schovala a dneska si ho po sedmi letech oblíkla. Víte, on od tý doby , co havaroval a skončil na vozejku, mě několikrát za den pošle do hajzlu. ………..…Ale on to má dobře spočítaný, ví,  že se za ním vždycky vrátím, protože ho musím zase odvést.“     
Odmlčela se. Chvilku jsme všichni tři po sobě pokukovali a pak se z ničeho nic ke mně nahnula a do ucha mi pošeptala, že už dva roky s nikým nic neměla. Než jsem jí odpověděl podíval jsem se na Filipa, abych zjistil, jestli nás neposlouchá a pak na ní udělal beze slova souhlasný gesto. Zvedli jsme se a já Filipa požádal, jestli by chvilku nemohl spícího Hannu pohlídat. Řek, že jo.
Vyšli jsme před putyku a já přemejšlel, kam s ní půjdu, držela se mě jako klíště a začala mi sahat na „vercajk“. Byla vlahá noc a pomalu se rozednívalo.
Vydali jsme se směrem k parku, ale stačili udělat jen pár společnejch kroků, protože  se mi z ničeho nic vysmekla a běžela zpátky k hospodě. Zakřičel jsem za ní:
„Kam doprdele běžíš ?“
Asi se lekla mýho řevu, protože sebou praštila o zem a nasraně odsekla:
„Počkej na mě chvilku, paska, paska, hevon paska, chce se mi srát!“

Věnováno Janu Potměšilovi - Bouračka se stala v prosinci roku 1989, když se s kolegou Janem Kačerem  a dokumentaristkou Václavem Křístkem vraceli z mítinku v Ostravě, kde se v porevolučních dnech setkali s místními dělníky.

„Zastavili jsme se u motorestu Devět křížů, kde jsme si dali něco k jídlu a pití. Pak jsem usnul a už si nic nepamatuju. Byl mráz, spousta sněhu a pravděpodobně došlo k mikrospánku řidiče. To auto narazilo do svodidel a vyletělo do vzduchu,“ Podle pana Kačera jsme těsně minuli strom. Pak se auto kutálelo z takové stráně, a dokonce začalo hořet. Záchranku přivolali televizáci, kteří jeli z Ostravy za námi. Nebyly mobily, takže museli dojet do říčanské nemocnice, kde oznámili, co se stalo“ .