Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Minulý čas

14. 04. 2015
7
13
1500

A dál? Předpokládal jsem jednu nebo dvě vteřiny bolesti, to ostatně každý sebevrah, byl jsem na ni připraven, avšak žádná se nedostavila. První pocit bezprostředně po smrti připomínal vcucnutí vysavačové trubice. Jako nepatrné smítko prachu jsem byl pohlcen prudkou, všeobjímající silou, jež mě přenesla do jakéhosi bezčasí. Ze všech stran mě nyní oslňovalo zářivě bílé světlo. Pak se nepozorovaný běh událostí zastavil a já si se zděšením uvědomil svoji existenci. Vnímal jsem své tělo i své myšlenky, jako bych byl stále naživu, když tu všudypřítomná bílá záře začala slábnout a přede mnou se rozprostřela krajina. Docela obyčejná přírodní scenérie, která však přece byla čímsi znepokojivá. Až příliš těsně mě sevřela její bezútěšnost. Bojácně jsem vykročil vpřed a krajina si mě okamžitě podmanila. Připadal jsem si jako kus železa přitahovaný obrovským magnetem. Uzounká pěšinka určující jediný směr, jímž jsem mohl jít, se po několika metrech stočila do hustého lesíku a zataženou oblohu, která už tak skýtala jen minimum světla, nade mnou dočista uzavřela vysoká hradba stromů. A právě tak se uzavřela pěšina vedoucí můj nervózní krok.

            Nebýt té dívky, která se náhle zjevila naproti mně, docela jistě bych se ztratil. Když jsem ji však spatřil, tu drobnou postavu s černými vlasy sahajícími až k pasu a očima zastřenýma skelnou nepřítomností, úlek mě zbavil posledních zbytků rozvážnosti. Chtěl jsem se obrátit a dát se na útěk, ale vtom se neznámá dívka usmála, což mi dodalo odvahy: „Kdo jsi?“ vypravil jsem ze sebe.

            Dívka však nepromluvila a nadále se usmívala, jako bych byl aktérem komediálního představení určeného výhradně pro její pobavení.

            „Kdo jsi?“ zopakoval jsem - nyní již rozhodněji.

            „Pojď za mnou,“ řekla jemným, téměř neslyšným hlasem, díky němuž jsem si uvědomil naprostou absenci zvuků - žádné šustění listů ve stromech, žádný vítr hýřící prach a co bylo nejvíce překvapující: žádní lidé. Tedy kromě oné dívky, kterou jsem teď poslušně následoval, když se proplétala mezi stromy. Její sebejistý pohyb připomínal ladnost lesních zvířat a všem překážkám - tu vyvrácenému stromu, tu ostružinovým keřům nebo vysokým kopřivám - se s přehledem vyhnula. Zato já jsem měl brzy kolena i lokty poseté pálivými boláky, které znovu nekompromisně připomínaly existenci těla, oděného navíc pouze do šortek a trička s krátkým rukávem, což se mohlo vzhledem k nepříliš přívětivému počasí velice záhy stát nemalým problémem.

            Po chvilce běhu, jenž mě stál minimálně dvakrát tolik síly co zkušenou a prostředí znalou dívku, jsme se ocitli na louce odhalující obzor v pravém slova smyslu překvapivý.

            „To je město, ve kterém jsem bydlel!“ vykřikl jsem, aniž bych o něčem déle přemýšlel.

            Dívka se ke mně otočila a stoicky pronesla: „Ne, je to jenom iluze.“

            „Jaká iluze?“ nechápal jsem. „To nemůže být iluze. Vždyť ještě včera…“

            Nedokázal jsem to vyslovit nahlas, přestože mě od první chvíle, co jsem se na tomto místě objevil, pronásledovalo zuřivé vědomí minulosti. Nedokázal jsem to nahlas říci, a přesto jsem na nic jiného nemyslel: Vždyť ještě včera jsem žil. Ještě včera jsem žil! Vzpomínky. Ach ano, vzpomínky, ty měly zřejmě být opravdovým děsem, pravým údělem Sisyfovým. No vida! Dokonce ani vědomosti se nevytratily! Sisyfos - a už myslím na Camuse. Toho jsem měl rád. Ještě když… ještě když jsem žil, Camuse jsem hodně četl. On rozuměl sebevrahům. Každý sebevrah je vlastně filosof, protože rozhodnutí, zda chci život žít či nikoliv, je filosofickou otázkou nadřazenou všem ostatním. Avšak obávám se, že kdyby se býval nalézal v těchto bezbarvých, Bohem nepolíbených končinách, na své filosofické závěry by brzy získal poněkud jiný náhled. Jak bolestivě idylickým se nyní jeví například závěr Cizince, v němž k smrti odsouzený Meursault odpovídá knězi na otázku „jak si představuje jiný život“ slovy: „Jako místo, kde bych mohl vzpomínat na tenhle život.“ Ne! To je nepravda, zbožné přání! Věřte mi, v životě po smrti, který vás zbavil všeho, čím jste byli, a přitom vše, čím jste byli, zachoval, je vzpomínka na tehdejší život tím posledním, co byste si přáli.

            Nečekaný a agresivně vemlouvavý příval myšlenek náhle přerušila dívka, když řekla podstatně hlasitěji a zřetelněji než prvně: „Všecko je to iluze. Já vidím zas svůj domov. A někdo jinej uvidí taky svůj domov. Ale nic z toho není skutečný.“

            V hlavě jsem měl tolik zmatku, že jsem nedokázal její slova vnímat s plnou soustředěností.

            „O čem to mluvíš - kdo jsi?“

            „To není důležitý. Hlavní je, že jsem tady. Stejně jako ty. Musíme tady být. Je to náš úděl.“

            „Úděl? Co je náš úděl?“

            „Vzpomínat.“

            „Ach ano, vzpomínat. Na to už jsem stačil přijít sám, děkuji,“ pravil jsem ironicky.

            Podívala se na mě zlým, káravým pohledem.

            „Promiň, nemyslel jsem to špatně, ale… vůbec ničemu nerozumím.“

            Káravost jejího pohledu se teď přenesla do hlasu: „Není čemu rozumět. Máš, cos chtěl.“

            Náhle se ode mě odvrátila a pokračovala směrem k městu, v němž jsem strávil třiadvacet let života. Vyrostl jsem v šedivém činžáku, který se od jiných nelišil barvou, tvarem ani obsahem. Byla to tísnivá králíkárna, kde mě matka učila chodit a kde jsem si o mnoho let později - snad na znamení díků - podřezal žíly. Na několik měsíců mě zavřeli do psychiatrické léčebny, načež můj stav neshledali dostatečně vážným, aby si musela matka dělat přílišné starosti o moji budoucnost. Krátce po skončení hospitalizace jsem si našel novou zábavu, kromě hudby vlastně jedinou zábavu, kterou jsem mohl svědomitě považovat za smysluplnou. Kolem půlnoci, když se matka odebrala do ložnice, jsem se tiše vykradl ze svého pokoje a vyšel na chodbu. Po schodech jsem vystoupal až do posledního dvanáctého patra, kde jsem se přes výtahovou šachtu dostal na střechu. Tam už na mě čekala: hlubinná propast, temnota temnější než noc, jejíž nedohledné dno bylo tím posledním, v co jsem na tomto světě věřil. Ano, ještě do včerejšího dne jsem skutečně věřil, že smrt ukončí všechno moje trápení.

            „No tak, pohni si,“ zavolala dívka, když se otočila a seznala, že jí nestačím.

            „Počkej!“

            Její drobná postava však neustávala v chůzi. Všiml jsem si žlutého kroužku, který měla na levém zápěstí. Sám nevím, z jakého důvodu mi právě tento detail připadal tolik zajímavý, zřejmě to bylo tím, že tak okázale odporoval zbytku její vizáže a byl zdaleka nejzářivějším bodem v této bezprizorní krajině.

            „Kam jdeme?“

            Neřekla nic.

            „To město se vůbec nepřibližuje.“

            Náhle se prudce zastavila a černé vlasy, které se jí dosud plynule pohupovaly na ramenou, znehybněly. Dívala se na mě nepřítomným, zastřeným pohledem a nebýt pohybu, když si dala ruce v bok a zaujala přísnou dominantní pózu, mohlo by se zdát, že z ní vyprchal život a zbyla pouze stošedesáticentimetrová panenka s umělými vlasy a mrkacíma očkama.

            „Dyť jsem říkala, že je to iluze!“ vykřikla a její bledý obličej zrudnul vztekem. „Už se mě na nic neptej. Mám toho všeho plný zuby. Všichni se na něco ptáte, pořád dokola a mě už to nebaví. Mám jenom jedny nervy.“

            Ničemu z toho, co právě řekla, jsem pořádně nerozuměl, navíc z ní začínal jít docela strach, proto jsem ji raději v tichosti následoval, když znovu vykročila směrem k městu. Vedle všeho, co již stačilo ve mně vyvolat bouřlivé vlny bázlivosti, se brzy začala naplňovat obava zdaleka nejhmatatelnější. Silný vítr, který se náhle přihnal od lesa, mi zježil na rukou chlupy a znepokojivá zima mnou celým otřásla jako vichřice korunou stromu.

            „Tobě není zima?“ vykřikl jsem spontánně, když můj pohled ulpěl na jejím stroze oděném těle. Přiléhavé černé tričko bez rukávů, modrá minisukně a tmavé, místy děravé punčochy obplétající hubená stehna rozhodně nemohly být spolehlivou obranou proti nečekanému větrnému přílivu.

            Znovu se zastavila a změřila si mě dalším z neprůstupných pohledů. „Víš co, sedni si sem,“ ukázala na skalnatou vyvýšeninu, která se v luční trávě jevila nepatřičnou, a jednoho by snad ani nepřekvapilo, kdyby tam nebyla náhodou. Sedl jsem si a začal si rukama třít ramena, abych se zahřál. Stoupla si nade mě a se vztyčeným ukazováčkem prohlásila: „Přestaň už se chovat jak děcko. Chápu, že máš v hlavě zmatek, ale to se nedá nic dělat. Každej si tím musí projít. Tím zmatkem. Ale přestaň se, prosím tě, chovat jak děcko, nebo z tebe zešílím.“

            Na to, že jí může být šestnáct, nanejvýš sedmnáct let, si tedy docela vyskakuje. Kdo si sakra myslí, že je? Tohle si nenechám líbit, tohle si přece nemohu nechat líbit - už kvůli tomu věkovému rozdílu… Ovšem dříve, než jsem stačil cokoli namítnout jejímu chování, si ke mně přisedla a okamžitě mě znovu zparalyzovala svýma vševědoucíma očima, ze kterých trčely dlouhé řasy, zanesené několika tlustými vrstvami černé řasenky.

            „Promiň,“ řekla. „Ale na každýho sem tam dolehne depka, víš, co mám na mysli.“

            Zaskočeně jsem přikývl a s neskrývaným údivem si ji prohlédl. Zatím vše, co vyšlo z jejích úst, mě dokázalo dokonale překvapit.

            „Ty vidíš město, já vidím vesnici,“ rozpřáhla ruce na pozadí horizontu, který jako by byl ukryt za divadelní oponou a ona ji přede mnou odtáhla.

            „Žila jsi…“ to slovo, slovo děsivé ve všech svých rovinách a významech mi zamrazilo jazyk, takže jsem nedokázal pokračovat.

            „To je v pohodě, na to si zvykneš,“ řekla a kamarádsky mi položila ruku na rameno. „Jo. Žila jsem na vesnici.“

            Zmaten její náhlou familiárností jsem se zmohl na pouhé: „Řekni mi něco - o svém životě.“

            K mému pokračujícímu překvapení se pobaveně usmála. „To taky patří k našemu údělu.“

            Nechápavě jsem si ji prohlédl. „O čem mluvíš?“

            „Každej se pokaždý zeptá na minulost. Všechny zajímá minulost. Je to docela vtipný.“

            „Proč?“

            „Ale co já vím. Možná je to vlastně docela pochopitelný. Není přece od věci si čas od času zavzpomínat, zvlášť tady, že jo,“ podotkla s břitkou ironií, která ve mně rozvířila další vlnu plíživé fyzické nevolnosti. Nechci toto tělo, nechci cítit tyto ruce, tento chlad, který se po mně rozlézá jako mor - a už vůbec nechci vzpomínky!

            „Promiň, nebyl to dobrý nápad,“ pak jsem prudce vstal a zahleděl se do dálky, snaže se očima vyhnout obrazu města.

            „Uklidni se,“ chytila mě za ruku. „A sedni si.“

            Poslechl jsem.

            „Vzpomínky jsou jako film. Můžeš si je přehrávat pořád a pořád dokola a pokaždé najdeš něco novýho, nějakej detail, kterej předtím chyběl. Jo, je to utrpení, je to hrozný a můžu ti říct, že tě čeká opravdový peklo, ale nemá žádnou cenu se tomu bránit. Stejně tomu neutečeš. A je dobře, že ses mě zeptal na minulost. Protože nic jinýho než minulost nám teď už nezbývá, takže se budeš muset nejdřív ze všeho naučit žít v minulosti.“

            „A co - hudba?“ dodal jsem nervózně. Napadlo mě to, už když jsme běželi lesem a všude bylo ticho. Neuměl jsem si dost dobře představit, že by neexistovala už ani hudba, že by Bůh či ten, kdo tohle všechno zosnoval, ochudil člověka jakkoli špatného o svůj nejdokonalejší nástroj.

             V odpověď na moji otázku však jen zakroutila hlavou. A hned vzápětí se usmála. „Co sis myslel? Že se tady dostanou koupit cédéčka a přehrávače, nebo že tady někdo pořádá koncerty?“

            „Nežertuj,“ napomenul jsem ji. „Je to důležité. Hudba je důležitá.“

            „Jo, já vím, myslíš si, že to nevím?“ vyštěkla podrážděně a demonstrativně napnula tričko v místě, kde byl název rockové hudební skupiny A Perfect Circle.

            „Ano, myslím si, že to nevíš, že vůbec nechápeš, o čem mluvím,“ oponoval jsem. „Něco ti povím. Na sebevraždu jsem myslel už v době, kdy jsem začínal nejasně chápat, co je to smrt. Nebo jsem se domníval, že chápu, co je to smrt. To není podstatné. Zkrátka jsem chtěl umřít, hrozně moc jsem chtěl umřít, ale dlouho jsem neměl odvahu a při představě, že by si matka dávala moji smrt za vinu, jsem se na nic nezmohl. Jednou jsem si podřezal žíly, ale to byl podvod, věděl jsem, že mě matka najde a stačí mě zachránit. Pak jsem začal chodívat nahoru na střechu a díval se dolů. Třeba celé hodiny jsem se díval dolů a představoval si, jak letím vzduchem a nic už mě nemůže zastavit. Představoval jsem si tváře lidí, kteří se mi dříve vysmívali. Představoval jsem si, až se dozví o mé smrti. Viděl jsem jejich úžas a myslím si, že by možná obdivovali, čeho jsem byl navzdory své pověsti zbabělce schopen. Ale kvůli matce jsem to dlouho odkládal. A kvůli hudbě. Nedokázal jsem si představit matku brečící nad mým zohyzděným tělem a právě tak jsem si nedokázal představit, že bych už nikdy neměl slyšet melodie od Beethovena nebo Mozarta nebo jiných skladatelů. La cia darem la mano nebo Appassionatu, například. To mě jednu dobu drželo naživu. Doslova. Jinak bych to bez otálení skončil. Takže jsem se někdy vrátil ze školy a pustil si například Adagio z Gran Parity a nějakým zázrakem se všechna ta bída proměnila ve štěstí. Ale i hudba je bohužel pomíjivá. Nikdy to nevydrželo dlouho. A nakonec mě uklidňovalo už pouze to, když jsem se díval seshora dolů a snil o tom, že letím a už nic mě nemůže zastavit.“

            Pohlédl jsem na ni. Poslouchala mě a zdálo se, že jí není to, o čem mluvím, úplně lhostejné.

            „Tak co říkáš na moji minulost?“ zeptal jsem se okázale sarkastickým tónem.

            „To si rozhodni sám, jak seš s ní spokojenej. Tenhle příběh ti ode dneška pojede v hlavě skoro pořád, na to se připrav. A taky si ze začátku budeš hodně věcí vyčítat. Hlavně to, žes umřel úplně zbytečně, protože utrpení stejně pokračuje. Ale zvykneš si. Každej si zvykne. Na všechno si jde zvyknout. Mohla bych ti říkat, že je dobrý, co nejmíň myslet na věci, který jsi měl rád, ale to je snad jasný, navíc na ně stejně budeš myslet, pořád na ně budeš myslet. Ale zvykneš si. Člověk se přizpůsobí. Já jsem třeba dlouho nemohla překousnout, že je mi pořád sedmnáct a že tady není žádnej čas. Chtěla jsem v sedmnácti umřít a ne být už navěky puberťačkou.“

            „Proč jsi vlastně chtěla umřít?“ navázal jsem.

            Náhle si začala hrát se žlutým kroužkem, který mě před tím tolik upoutal. Nejprve překonala bariéru zápěstí, stáhla jej téměř k prstním kloubům, aby jej vzápětí posunula co nejdál na předloktí, a tak pořád dokola, dokud nebyla místa, přes která již kroužek nepřešel, zarudlá a kůže na nich odřená. Zvedla hlavu a v očích měla vůbec poprvé čistý, nezastřený výraz, který bylo možno spojit s nějakou emocí. Já to ale přesto nedokázal. Neuměl jsem z těch záhadných očí vyčíst zhola nic, byly odhalené a zároveň naprosto nepřístupné, tak dokonale harmonizující s rozporuplnou atmosférou krajiny. A tu mě napadlo: Co když také ona je té krajiny součástí? Viděl jsem přece, jak se pohybuje, vždy ví, kudy jít, zná všechny zákonitosti, které mně nedávají žádný smysl. Co když je to všechno jenom jedno velké divadlo?

            Než jsem ale stačil své nové domněnky náležitě prozkoumat, stočila znovu pohled k žlutému kroužku a řekla: „Měla jsem kluka. Byl o tři roky starší a byl to vrcholovej sportovec. Zápasník, řecko-římskej zápas, mám pocit. Ale bydlel ve městě. Často jsem za ním jezdila, ale musela jsem utíkat, protože rodiče mě nikam nepouštěli,“ pak se odmlčela a podívala se na mě očima, které mezitím opět stačila zahalit ta neprůhledná mlha, nepřekonatelná hráz věznící její duši hluboko uvnitř jí samé. „Já už znám ten příběh nazpaměť. Vyprávím ho skoro pokaždý, co sem přivedu někoho novýho. Ale teď na to nemám náladu. Snad mi to promineš, ale nemůžu se vůbec soustředit. To se někdy stává. Že se vůbec nemůžeš soustředit a najednou ti připadá, že to všechno brzo skončí a něco se stane. Ale nic se nestane, už nikdy se nic nestane. Promiň mi to.“

            „To je v pořádku. Já ti rozumím,“ ubezpečil jsem ji. Ve skutečnosti mě ale nejednoznačnost a neproniknutelnost její osoby naplňovala čím dál větší nedůvěrou. Nevěřil jsem vlastní matce, když mluvila o mé beznadějné budoucnosti jako zářivé a krásné, nevěřil jsem jí dokonce ani tehdy, když přísahala, že by za nic na světě nechtěla, abych byl jiný, tak proč bych měl věřit jakési podivné holce? Nic z toho, co mi řekla, nemusela být pravda. Mohla si vše vymyslet, jen aby mě ztrestala za to, že jsem již nedokázal brát další ohledy na svoji matku a opustil ji a všechno, čemu jsem byl za života zavázán.

            „Je čas jít,“ prohlásila najednou do toho ticha.

            „Kam?“ podivil jsem se.

            „Za chvíli se dostaneme na rozcestí.“

            „Na jaké rozcestí?“

            „Pak už budeš muset pokračovat sám.“

            „Sám? V čem budu pokračovat sám?“

            „Copak to není dost jasný?“

            Odpověděl jsem mlčením.

            „Zaujmeš moje místo. Stejně jako další zaujme zase tvoje. Je to věčnej koloběh.“

            „Cože? A ty… ty půjdeš kam?“

            „Půjdu s tebou, ale sama,“ pochopila, že nerozumím, proto dodala: „Jak jsem už řekla, všechno tady je iluze, takže i naše společná cesta je iluze. Ve skutečnosti jdeme každej sám a každej někam jinam. Oba jdeme na začátek, ale každej z jinýho konce. Já jdu tam a ty tam,“ začala ukazovat rukou. „Všechno je kruh. A až dojdeš tam, kam dojít máš, zaujmeš moje místo. Už chápeš?“

            Díval jsem se na ni tak pronikavě, jako by měla mít odpověď napsanou na čele. „Proč se nemůžeme prostě vrátit?“

            „Tady neexistuje cesta zpět,“ pronesla způsobem, ze kterého jsem poznal, že tuto větu již v minulosti mnohokrát pronášela. „Musíš pokračovat, pořád musíš jenom pokračovat, nic jinýho se po tobě nechce.“

            „Celé mi to připadá podezřelé,“ prohlásil jsem skepticky.

            Na to nezareagovala.

            „Potkáme se ještě někdy?“

            Zakroutila hlavou. „Ne.

            „Proč se nemůžeme potkat?“

            „Protože tohle místo nevytváří nic jinýho než vzpomínky. Nemůžeš mě potkat a myslet si, že mě potkáš znovu. Od teďka jsem vzpomínka, nic jinýho. Člověka, kterýho sem přivedeš, už taky znovu nepotkáš, taky bude jenom vzpomínka. A tak to je. Musíme žít v minulosti, protože budoucnost už nám je uzavřena.“

            Pak jsme došli k jakési křižovatce, která spojovala cesty ze dvou směrů.

            „Jsme tady,“ řekla dívka a bez dalšího otálení se po jedné z nich vydala.

            „Počkej, co teď?“

            „Teď běž,“ řekla, aniž se otočila.

            Upřel jsem pohled na horizont, k němuž směřovala druhá cesta, a pak znovu tam, kudy odešla dívka, ale nebylo po ní už ani vidu ani slechu. Jako by najednou zmizela. A společně s ní všechny ty lži, kterými mě chtěla obalamutit - abych se cítil vinen, abych propadl beznaději.

            Vydal jsem se tedy druhým směrem a věřil, že oprávněnost mých pochybností bude brzy potvrzena nějakým mimořádným důkazem. Snad jsem si myslel, že se sem náhle z nebe snese božská hudba Beethovenova nebo během své pouti potkám potulné zpěváky a houslisty připravené zahrát na požádání kteroukoli árii Mozartovu, avšak každá z těchto dokonale naivních iluzí měla učinit moje konečné prozření ještě drtivějším. Netrvalo totiž dlouho a pravda, které jsem s bohorovnou tvrdohlavostí odmítal uvěřit, se mi zjevila ve své vůbec nejbizarnější podobě. Tam kráčela. Na sobě stejné oblečení, jako když jsem ji viděl naposledy, tedy obnošenou modrou halenku zastrčenou za okraj tmavých riflí obepnutých páskem s kulatou přezkou. Měla ty samé vlasy - krásně jemné, ovšem na koncích zkroucené do poněkud staromódních vlnek. Ve tváři svůj tradiční výraz strhané vdovy a matky problémového a věčně naříkajícího synáčka, toho méně povedeného ze dvou bratrů, který však před pěti lety tu hrozivou autonehodu - snad osudu navzdory - přežil. Ano, zde kráčela, zde přicházela a já coby komický přeživší měl jsem jí podat ruku na přivítanou. Jí - své matce.


13 názorů

V rámci povídek přihlášených do dubna sice nejde o

Pastýřku putující k dubnu

ale má to neotřelé téma, které ostatním chybí. Rovněž nepostrádá ani poučení. Není totiž ani jisté že jde o uskutečněnou sebevraždu, možná jde o smíření s matkou která mu po dřívější tragédii dávala na srozuměnou jak je k ničemu a horší než jeho bratr , pročež o sebevraždě začal uvažovat. Poučení je v tom, co by se mohlo stát, kdyby se stalo.

 


Janina6
14. 05. 2015
Dát tip

Pěkná hlavní myšlenka o minulosti točící se v kruhu. Trochu mě v té souvislosti mate formulace „zaujmeš moje místo“ (dívka k hlavnímu hrdinovi), protože působí, jako by ji měl v její „funkci“ vítání příchozích nahradit (ale ve skutečnosti se jen připojí a dělá to, co ona a vlastně i všichni ostatní). Co se týká stylu, jsem na vážkách. Je pravda, že i mě poněkud unavuje svou rozvláčností, možná až přílišným rozvíjením, a to nejen ve smyslu detailního popisu, ale i na větné úrovni („což se mohlo vzhledem k nepříliš přívětivému počasí velice záhy stát nemalým problémem“ – tady jsou v jediné větě hned tři rozvití vyjadřující míru, a to je vážně ubíjející). Vadí mi i opakování motivů (důraz na „zastřenost“ dívčina pohledu se vrací několikrát, několikrát nás také hlavní hrdina ujišťuje, že vůbec ničemu nerozumí, a podobně). Na druhé straně cítím, že tohle všechno může být, a pravděpodobně i je, záměr. Tedy ne záměr nudit čtenáře, ale vyvolat atmosféru bezútěšného stereotypu, zpomalení, stagnace. Bohužel, tenhle pocit se ale nutně promítne i do zážitku z četby. Čte se to prostě obtížně, a není moc platné, když ke konci pochopím, že to bylo „schválně“…

Ještě k některým detailům, které mi připadly rušivé. Na začátku se mi líbí moment, kdy si čerstvý sebevrah „se zděšením uvědomí svoji existenci“. Hned nato se ale začne celkem klidně věnovat rozebírání vzhledu krajiny, což ten osten hrůzy okamžitě ulomí. To je škoda. Taky mě „uhodilo do očí“, že v hlubokém lese, jaký se tu popisuje, hrdinu strašně překvapilo, že tu nejsou žádní lidé. Popravdě, tam bych davy nečekala. Některé věty mi připadaly opravdu jenom na efekt, frázovité („v životě po smrti, který vás zbavil všeho, čím jste byli, a přitom vše, čím jste byli, zachoval“). Při hrdinově zvolání „Vždyť ještě včera jsem žil. Ještě včera jsem žil!“ se mi okamžitě vybavuje: proč včera? Zabil se přece před několika okamžiky. Podobně mi nesedí ke konci příběhu „v očích měla vůbec poprvé výraz, který bylo možno spojit s nějakou emocí“, když hned v úvodu jejich setkání „Podívala se na mě zlým, káravým pohledem“.

I přes výhrady přidávám tip, určitě je to jedna ze zajímavějších povídek poslední doby.


sepiolite
11. 05. 2015
Dát tip

Tohle je pro mě zbytečně zdouhavé a bohužel se musím připojit k výtkám Fruhlinga. Mně teda nevadí nějaká roztříštěnost v dialozích, ale vadí mi to kolem - jakoby obyčejné popisování okolí a událostí v opozici s použitím jazyka, který je pro mě až básnický. Bohužel to u mě nefunguje, jakkoli nejsem příznivec používání hovorového jazyka v próze (vyjma dialogů), tohle pro mě byl druhý extrém. Obzvláště rozjezd byl pro mě skoro nepřekročitelný, necítila jsem z něj lehkost, se kterou jsme se u Tebe zatím setkala a která mě bavila.


"Pokud je vypravěč akademik, patrně by ty promluvy přepsal do svého jazyka" - tohle právě nemám rád v literatuře - když všechny postavy mluví tak, jak mluví vypravěč. Rozbíjí to pro mě jakoukoli uvěřitelnost, autenticitu. Nelze přece odvyprávět všechny postavy a příběhy všech postav prizmatem vypravěče, i ty postavy musí žít nějakým svým životem, což se týká právě třeba jejích jazykových předpokladů a vybavenosti.

Navíc tohle je postava sedmnáctileté holky a ta přece nemůže mluvit akademicky, stejně jako již dospělý vypravěč.

Nicméně je to rozhodně zajímavé téma. V tomto směru je zřejmě "výhodnější" er-forma, která tíhne k větší objetivnosti, tudíž i jakási jazyková roztříštěnost se dá chápat jako záznam skutečnosti (i ta je přece rozstříštěná, nejednotná).

Díky za názor. Podobné názory mě nutí přemýšlet.


Fruhling
08. 05. 2015
Dát tip

Ale je to jen můj názor a pozice, z kterých jsem vycházel, žádné dogma.


Fruhling
08. 05. 2015
Dát tip

Jj, všiml jsem si, ale uptřímně se to pere i tak... nebo právě proto. Souvisí to s pozicí vypravěče. Pokud je vypravěč akademik, patrně by ty promluvy přepsal do svého jazyka a pokud naopak drsnej nonkonformní týpek, nasekal by to v hovorovštině všechno. Dobrý příklad je v tom Topolova Sestra, která se uchyluje k říznému jazyku, aniž by ztrácela cokoliv ze své intelektuální náročnosti a imaginativnosti - a je v tom krásně celistvá. Pěkný jazykový příklad je i Céline, který má přímé řeči hovorové celé, a vypravčské maso zase spisovné, nicméně ho seká v dikci a rytmu řeči.


Fruhling: Díky moc za kritiku. Jen k té hovorovosti jazyka - ta je jen v dialozích a promluvách té holky, nikoli ve vypravěčově popisu, takže nemyslím, že by se nějak bila se stylem textu. Naopak, kdyby ta holka mluvila stejným jazykem jako vypravěč, působilo by to hodně nepřirozeně a zvláštně.


Fruhling
08. 05. 2015
Dát tip
Hele, jo. Ten napad s vecnou minulosti je dobry, pomaha dobre vykreslit krajinu povidky. Obcas jsou ty obrazy jak z Trierovych filmu - mirna klise k nim patri. Mam ale problem se stylem, pripada mi dost upracovany a to vcetne jeho nekonzistentnosti. Chvilemi je jazyk akademicky, pak hovorovy, afektovany... trha to povidku na kusy. S "matkou na konec" nemam problem, ale pripada mi, ze pointa textu lezi jinde a dobre by fungovala i s jakymkoliv jinym prichozim.

K3: Díky, jsem rád, že tě to zaujalo.

Janina6: Souhlasím.


Janina6
03. 05. 2015
Dát tip

Díky, K3, za nominaci. Autore, souhlasíš se zařazením povídky do soutěže?


K3
02. 05. 2015
Dát tip
Docela mě to zaujalo. Je to zvláštní, nejvíc se mi líbí ta filozofická otázka, která vyvstává: pokud je smrt opravdový konec, tak nám opravdu zbývá jenom ta vzpomínka na minulost. A pokud bychom si opravdu dobře vzpomínali, tak bychom si ten náš život prožívali znovu celý, pořád do kola, totiž v kruhu. Smrtí život nekončí, smrt je součást života, život jde dál. Na tohle téma zrovna píšu taky povídku, i když je úplně o něčem jiném... Rád bych nominoval do PM, pokud souhlasíš.

Lakrov
16. 04. 2015
Dát tip

Znamenitá povídka. Dobře se čte, a čím dál, tím víc se v ní čtenář může poznat a utopit nebo jak to popsat. Ačkoli tohle téma obvykle odsuzuji, tvůj Minulý čas se mi líbí a to mimo jiné kvůli své dvojí mrazivosti; první při postupném upřesňování důsledku onoho "zastavení času" a druhé, která vyvstává z posledního odstavce. Tip.

P.S. Překvapuje mě, že ji dosud navštívilo tak málo čtenářů.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru