Temná doba

Temná doba skončila,

Jako zvuk první hlásky,

Malého dítěte,

Co plno lásky,

Chtělo říct sbohem.

 

Temná doba skončila,

Jako když skočíš,

Do hluboké vody

A rázem se utopíš.

 

Není už jasné,

Jak kdysi před léty,

Že smrt je něco víc,

než život této planety.

 

Však ta krásná, děsivá,

S dechem i bez dechu,

Leží tu na zemi zkroucená,

Chtěla by smrt, ty zloduchu.

 

Jen to jediné si přeje,

tak jako ty si přeješ žít,

ona v slzách topí se

a ty ji chceš toho ušetřit?

 

Nic není lepšího,

než plnit přání,

když smrt čeká,

však to je k popukání.

 

Největší slastí její,

černého havrana políbit,

jít daleko, daleko, daleko,…

Až tam, kde času není zbyt.

 

Temná doba míří pryč,

tak jdi! Pomoz jí!

Není ti hodna, že?

Tys onen milý mládenec,

Co dokola se ptá, mám?

Ale vždyť jednodušší řešení není,

než říci ano – já to udělám!

 

Bytost bledá, krví potřísněná,

nešťastnou touhou zmařena,

jediný cíl její jest,

z tohoto světa býti zprovozena.

 

Tělesný pach zalévá tu díru,

hoj, podívej se tam,

ta díra hluboká, víru,

víru skrývá, ale také sebeklam.

Jako když padá lavina,

jako rány, které způsobí,

té, co se cítí být vinna,

toť je stav najednou planoucí.

 

Zeď, jíž vytrhal si vlasy,

Však mozek zůstal stát

na stejném místě jako v ty časy,

kdy chodíval jsi zrovna spát.

 

Však za tou zdí,

ta oná dívka ležela,

Pořád ta, co vypadá, že bdí,

Avšak v duši,

Do hrobu ráda by běžela.

 

Jdeš pozdě, můj milý,

Jiný už té krásné duši,

Připravuje s vědomím svým,

Peřinku, co chtěla ušít.

Ty jsi okem pohlédl,

Jak vstává dívka, odchází.

 

Nic nebolí víc,

Než vidět tento stůl,

U něhož muž z plných plic,

Čeká na její poslední půl,

Půl hodiny, co zbývá,

Než jako zjevení vynoří se,

Ona hodna pocty,

Svlečena, připravena té cesty.

 

Temná doba skončila,

Jako jsi ty promarnil svůj čas,

Ona ruku jeho stlačila,

A on jí vzal za zkroucený pas.

 

Temná doba už je pryč,

nechť tělo její,

do bílého polštářku skočí…

---