26. 3. (25. 3.)

                           Šohaj z rovin

                        Jak pojmenovat to,

                        co mi roste,

                        ovoce rudé rybích úst

                        na misce horké, tepající

                        z kořenů až od zadku,

                        hadovku,

             jež málo psí

             malvici vyplazuje,

                        holohlavce

                        hluboko v koženkovém křesle,

                        jediného,

                        jež láskou ztrácí vrásky,

                        lepkavou šťávou zraje,

                        vajca nechá pred hnízdem

                        a sám

                        doňho vletí?

12. 4. (11. 4.)

Sobota – je vskutku nesvobodnější z celého týdne, i můj malý šéf, ten šohaj z rovin, juchá a dostává se mu naplnění vskutku bizarním způsobem; jenžo co vlastně na sexu bizarního není?

12. 4.

To je pořád „ačkoliv“ a „jestliže“, ačkoliv tak vůbec nemluvím, a i když tedááá

„Uprostřed záplav

drobné poprchávání“,

ve skutečnosti intenzitou zážitku odporuje Neměnnosti leopardích skvrn v místě, kde právě jsem, tajně si přeji, aby bezděčně chybné, červencové datum z dubna, opravdu předznamenalo budoucnost a já to mohl haikum prdum dokončit

„Tady jsme doma“.

17. 4.

„Toto si musím zapamatovat,“ řekl si v duchu, když se na chvíli probral z kratičkého snu, ale nepovedlo se to zcela, protože si málem slovo „rod“ nezapamatoval, přičemž kamarádka v tom snu psouhlasila s vyřízením vzkazu Path jen pod podmínkou, že budou spolu dělat „rod“, a to znamenalo „jít do trojky“, hrozně vzrušující představu, která se intenzívně připomínala celý den, rozkoší obdarován potkával mrtvé ryby, černou zvěř, lapené ptáčky, vyvrácené stromy, obklopení vodou a zavřenou bránu, až se musel na Čisté zastavit a vyvrcholit u krmelce dvaceti kapkami.

19. 4.

Jo, napíšu to v ich-formě, fetiš fyzické krásy si internetově přikrmuji, obsesi, kterou vyplavím tak maximálně přes víkend a kostel mi v tom pomáhá nesmírně, to vždycky při mši tlaky pominou a bigbít spustí, jo, jsem z té církve, jejíž vysmátý papež z Bigboardů celýmu světu ukazuje prsty svou píď -  Hehe, takhle malýho mám, a já se mohu štěstím pominout, aspoň něco po mně zůstane, aspoň něco, něco…malýho.