Báseň oslavná na olympské bohy a mrdání

Zastavíš-li se poutníče u brány mocných,

jež vládnou a spravují věci vznešené i věci všední,

otrocké i panské, a vstoupíš-li na své vyhrazené místo diváka,

však věz, že v každé nespravedlnosti zrnko pravdy i spravedlivý soud,

tak jako bohové učinili svět lepším i nutným, mírou uměřenou.

 

Tu ozve se zlatý gong, na který prý sám Buddha tloukl,

a vstupní dveře se rozevřou tak vlídně jako lůno matky zemské,

a bosé nohy žen v bílých panenských rouchách jak hbité gazely Diovy,

lehce našlapují po mramoru a nesou hustě popsané pergameny

slovem vyvolených pro generace příští.

 

Čti a vtiskni do paměti své, poutníče blažený i pozorovateli hvězd pozemských.

Jedna z cnostných se rdí, neb písmo na pergamenu roztřeseno,

zapisovala za všech okolností moudrost prýštící ze rtů,

jež médiem bohů i zároveň se chvěly vášní temnou a prudkou,

v sobě spojovala tvořivý oheň dionýský i apollónský, jsa oslovena i mrdána.

 

Ach mrdat! Klíčové slovo, jež naplní vzduch vášní,

chvěním v podbřišku a rozžhaveným tekutým kovem v útrobách.

Mrdat! Mrdat! Mocný apel přírodní i ethický,

jež váže nespojitelné a míchá kartami osudí

jak opilý satyr po víně.

 

Dole v podhradí mrdají málo, neb musí dřít a otročit,

na sebe i na panstvo, však sny o mrdání jsou jediným,

co spojuje dole i nahoře, neb i v nebi sám Zeus

proměňuje se tu v býka, tu ve zlatý déšť, a skryt tak

před slídivými zraky obšťastňuje pozemské ženy božskou révou plození.

 

Pan předseda slavnostně povstane a v očích mu oheň plá,

rozepne poklopec a vytáhne už téměř fialový úd,

který jako božské kopí samotného Áresa dá znamení přísedícím v sále,

aby slavnostně povstali jako jeden muž, spustili si kalhoty,

a svorně zanotovali: ó Dionýse, vládni nám spolu s Érótem!

 

Pánové, zasedání začíná, můžete mrdat dle libosti,

ostatně toť jediný účel našeho setkávání.

Nechť Éros rozleje žár ve vašich srdcích i tělech,

a bohyně Afrodité ať vládne svůj vymezený čas.

Vždyť i statný rek Hérakles měl úd jak dub z posvátného háje národů.

 

Kromě mrdání božská je už jen válka,

jež staví lidi a národy proti sobě podle vůle bohů a nutnosti,

a jedny činí mocné a bohaté a druhé zas poražené a lkající:

ach běda nám, tisíckrát běda poraženým,

poražený smí žít jen jako otrok bez cti, takový jest železný zákon války.

 

V pravý čas předseda slovy básníka končí zasedání:

Dámy a pánové, domrdávat, domrdávat.

Ještě poslední šťouchání a vzdechy a je možno zasedání ukončit,

klubko těl se zas rozpadá na důstojné jedince.

Panstvo fasuje ručníky a jde čile pod vodu, aby omytím zpocených těl

se opět pozvedly ze zvířecí podoby v lidskou. Bohům sláva.

 

Dionýsos dotančil své extatické tance, přichází čas chladné míry a vážení,

tedy pěj, ó múzo, a vyprávěj dál, neb věčné je pokolení bohů a lidí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---