Ten den už je tady.

Stála jsem u okna, které bylo nejmíň 2x větší než já. Dívala jsem se jak kapky deště bubnují a poté rychle stékají po skle. Sklo bylo studené a zamlžené. Položila jsem prst na sklo a obkreslovala obrysy obdélníků, ze kterých bylo nejmíň 3 metry vysoké okno tvořeno.

Čekala jsem, ani nevím jak dlouho jsem u toho okna stála, pořád jsem čekala a doufala jsem, že se nedočkám a můj život se opět vrátí k normálu.

.Ani nevím proč jsem začala hladit stěny našeho domu. Nebyl to jen tak obyčejný dům, byl to spíš palác postavěný ve stylu empíru. Měl přes 45 místností, vysoké překrásně zdobené stropy s různými treskami, nejčastěji znázorňující mytologické postavy nebo svatou trojici. Před domem tedy spíše palácem je 6 sloupů podpírající přední část, a tím tvoří jakousi terasu před vchodem. A za naším příbytkem se rozléhal park v anglickém stylu, oh jak já ten park miluju, kolik zábavy jsem tu zažila, kolik skrýší a domků jsem si zde vybudovala, když jsem byla menší. Teoreticky jsem v tom park vyrostla. Když bylo krásné počasí, byla jsem tu celý den, a když pršelo, tak jsem si zalezla do jednoho ze svých domků, postavených ze dřeva a vystlané byly starými koberci. To byly časy málem se mi vlyly slzy do očí.

Najednou jsem uslyšela tlukot koňských kopyt o vydlážděnou příjezdovou cestu. 4 černí koně táhli černý velký, přepychově zdobený kočár. Najednou se mi sevřelo hrdlo a ucítila jsem jak mi začínají lítat v břiše motýli. Zmocnila se mě panika, měla jsem chuť se schovat někam pod stůl či postel a už nikdy nevylézt a nechat služebnou, aby mě hnedala třeba celý měsíc, rok ,.. celý život. Běžela jsem k onomu oknu, u kterého jsem před pár málo minutami sledovala déšť. Kočár zastavil přímo pod oknem, pod kterým byl vchod do paláce. Vozka seskočil z kozlíku a otevřel dveře kočáru. Z kočáru vyšel muž, který byl celý zahalen v černém. Měl černý cilindr, černé přepychové boty a černý plášť dlouhý až na zem. Přes cilindr jsem mu neviděla do obličeje, ale už i tak jsem si na něj udělala vlastní obrázek. Bohatý, velice bohatý jedinný syn sousedního císaře, který hledí jen sám na sebe a jeho sobeckostí by naplnit všechny africké studny. To jsem posoudila podle toho, jak se zachoval k ubohéhému vozkovi. Místo toho, aby mu poděkoval nebo alespoň dal svůj dík, že mu otevřel dveře a přinesl schůdky, aby si neušpinil své drahé boty, ho jen odstrčil a hrubě mu odvětil ať se vytratí. Bylo to slyšet i přes vlhké sklo. Bylo mi z toho úzko a vážně jsem přemýšlela o tom, že se schovám pod nějakou tu postel. Najednou muž zvedl hlavu a díval se mým směrem. Jeho krásné kaštanové oči se na mě dívali povrchním pohledem a tmavě hnedé vlasy se mu lepily na tváře, jak na něj padal studený déšť. Už není cesty zpět, už nemám šanci se schovat, ví že jsem v domě. Málem jsem se rozbrečela. V tom jsem slyšela otcův hlas, ať jdu přivítat hosta. Rychle jsem si srovnala své smetanové šaty s bohatým zdobením, měla jsem na sobě jedny z mým nejlepších šatů. Rychle jsem si v zrcadle upravila neposedlé světlé vlasy, otřela si hnědé oči od slaných kapek vody a vydala se směrem ke schodišti, které vede přímo před vchod do našeho paláce. Scházela jsem schod po schodu a přitom jsem doufala, abych si nepřišlápla šaty a nezakopla.

Když jsem přicházela, tak mu Stefan, náš sluha sundával mokrý černý plášť a odnášel ho do šatny určené pro hosty, poté si sundal cilindr a pověsil ho na věšák u dveří. Můj otec stál vedle mě a pod jeho plnovousem se mu rýsoval úsměv, za to já jsem popotahovala. „ Jaká byla cesta Danieli ” ? Zeptal se ho můj otec. „ Kdyby nebyl takový nečas, cestovalo by se lépe ” . Měl tak jemný a upřímný hlas. Byl i dost pohledný. Přistoupil ke mně a políbil mi ruku. Cítila jsem jak mi hoří tváře. Vzpřímil se a díval se na mě cítila jsem, jak mě sjíždí pohledem od mých bot na podpatku, mé šaty a jeho pohled se zastavil a díval se mi do očí. Teď jsem si všimla, že jeho oči mají až černou barvu. Nemohla jsem uvěřit tomu, že tak krásné oči patří mému budoucímu manželi. Otec ho poplácal po rameni a Daniel, jak se ten krásný muž jmenoval se na mě ušklíbl. „ Vítejte pane Schlelle ” bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala vyklopit. Pokynul mi a následoval mého otce do jídelny.

K večeři bylo pečené sele, krocan, jehně a spusta sladkých pokušení. Tolik zabitých zvířat kvůli tomuhle zbohatlíkovi, říkala jsem si v duchu. „ Tak jak se vám líbí náš dům Danieli ” ? zeptal se ho otec. „ Je velice přepychově vybaven, to mám rád ” a přitom se podíval na mě. První dojem nezklamal, říkala jsem si opravdu arogantní zazobaný dědic. I přes jeho oslnivý vzhled jsem mu nemohla přijít na chuť. Po zbytek večeře se na mě už nepodíval a řešil s otcem ekonomické záležitosti. Otec mě chtěl provdat Schelle rodině, protože jsou to nejbohatší lidé široko daleko  a mají jednoho syna a já jsem jediná svobodná šlechtična široko daleko. Je sice pravda, že bych na jednu stranu ráda odešla nikoho zde nemám,jen otce co myslí na peníze a na jeho blahobyt, možná proto si s Danielem tolik rozumí, oba jsou zanevření pouze nad sebou a nikoho do svého kruhu nepustí, ani ty nejbližší. Ani nikoho nemám jsem sama, jediné co mě zde drží je park za naším palácem, možná ho mám tak ráda, protože mi připomíná mou matku, která zemřela když mi bylo 5 let a je v parku také pohřbena v rodinné hrobce. Moc si ji nepamatuji, ale co vím je to že měla krásné dlouhé blonďat vlasy, které jsem zdědila a že mi vyprávěla před spaním fantastické příběhy o vzdušných hradech a barevných slonech. Stýská se mi po ní. Dále je v paláci kolem 5 služek, se kterými si nemám co říci a Stefana našeho strého sluhu, který má jednu nohu dřevěnou, přišel o ní v jedné válce, dříve to byl oddaný a věrný voják, který bojoval za Anglii. Jak přišel sloušit  nám, tak to je mi záhadou. Pokaždé, když se ho na to zeptám mi odpoví něco jiného. Jednou je to, že po tom co skončil v postu vojáka se dal na námořnictví a jednou, když můj otec cestoval po anglickém pobřeží se seznámili a otec ho vzal k nám. Jindy je to zase to že se poflakoval po ulicích a otec se ho ujal. Kdo ví jak to bylo, když se na to zeptám otce odvětí mi, že na zbytečné řeči nemá čas. On se mnou vlastně vůbec nemluví, od té doby co mu zemřela manželka - moje matka, je uzavřený do sebe a do svých financí. Kromě 2 koní pro tažení kočáru nemáme ani žádná zvířata. Je mi zde smutno a nikoho zde nemám, proto jsem ani nic nenamítala, když mi jednoto dne otec ohlásil, že je na čase mě provdat. Až do dnešního dne jsem Daniela nikdy neviděla. Slyšela jsem, že Schelle rodinu nemá rád skoro nikdo, pro své vytahovačné a sobecké vystupování. Nejspíš to má v genech být takový.

„ Nejspíš jste po tak dlouhé cestě unaven pane Danieli, Stefan vám ukáže váš pokoj a zítra by vám náš dům mohla Jesicca trochu lépe ukázat, co vy na to ” ? opět promluvil můj otec vtíračným hlasem. „ To bych byl opravdu převelice rád ” Podíval se na mě podruhé asi za hodinu a usmál se, já mu úsměv opětovala, ovšem se sarkastickým výrazem. Propíchnul mě pohledem a následoval Stefana. „Tak jak se ti líbí ” ? Zeptal se mě otec, ze kterého srčela optimistická nálada. „ To myslíš vážně? Tohohle arogantního pitomce si nevezmu ” ! „ Ale vezmeš, už je vše domluveno, zajištěná budeš a já budu mít taky svatý klid ” „ Klid ..? , klid od čeho, ode mě ..? ” „ To jsem nemyslel, ale sdtárnu Jess, musím myslet na budousnost, která je nejistá a navíc já musím živit služebnictvo, a konečně budu moci cestovat, no tak broučku mysli na svého otce a nedělej scény a vem si Daniela, navíc ty se mu líbíš, říkal mi to, že jsi velice pohledná, čož má ovšem pravdu ” „ Jsem unavená jsu si lehnout, dobrou noc ” Zvedla jsem se od stolu a šla po schodech nahoru do svého pokoje. Chtěla jsem utíkat, utéct daleko a daleko nasednout na jednoho z našich koní a prostě jet na něm daleko a daleko až bych náš palác ztratila z dohledu. Svalila jsem se na postel a jen tak ležela.

Probudilo mě až světlo, které mi zasvítilo do očí, bylo už pozdě ráno když jsem se probudila. Do pokoje mi vtrhla Anna, jedna z našich služebných a naprosto vyvedená z míry mi povídá „ slečno Bautonová, rychle se převlékněte a já vám přinesu snídani ” „ Co se děje ..? ”  „ Čeká se pouze na Vás ! ” Zmizela ze dveří a ani ne za minutu přinesla stříbrný tác s pravým černým čajem a pečivem, divila jsem se že nezakopla, jak chvátala. „ Jak se čeká jenom na mě ..? ” „ Pan Schelle dal zapřáhnout koně a chystá se odjet ještě dnes na své panství a to i s vámi ” Tak to mě zaskočilo. Ani jsem se nanapila a Alžběta, další ze služek mi upravovala vlasy. Když jsem se chtěla zakousnout do křupavého pečiva, které je z pekárny, kterou vlastní otec vzdálenou asi 2 míle, Anna mě vystčila ze dveří mého pokoje, upravila mi vlasy, přehodila přes mě můj  rudý plášť, který mám až nad kotníky, a vyprovodila mě před dveře našeho paláce. Do ucha mi pošeptala „ Budete nám chybět ” a rychle za sebou zavřela honosné bílé dveře. Na nádvoří čekat můj otec a Daniel. „ S Danielem jsme si řekli, že bude lepší, když vyrazíte už nyní ” Objal mě a dal mi pusu na tvář, ať se ti daří. A vozka od Chelleů mi nastavil ruku, aby mi pomohl do kočáru, chvíli jsem váhala, otočila se na otce a ten jenom pokynul. Bylo mi z něho zle, žádný smutek, ale touha po bohatství, to jediné jsem viděla v jeho tváři. Už konečně odejdeš a třeba tak budou i jiní lidé, sloužebné se kterými si budeš moci popovídat, spousta zvířat a zábava. Říkala jsem si sama pro sebe položila jsem svojí ruku do vozkovi předpřipravené dlaně a nasedla. Za mnou si nasedl hned Daniel a vozka zaklapl dveře. Otec jen zvedl ruku na pozdrav a já se na něj jen dívala. Kočár se obrátil na dlážděném nádvoří a odjížděl směrem od mého domova od našeho paláce, od našeho domu .....