Mít svůj styl

Mít svůj styl

Už dlouho v skrytu duše sním o tom, mít svůj styl. Vidím to jako super věc. Díky tomu bych nebyla kritizovaným pisálkem, ale uznávaným autorem s velkým A, protože moc dobře vím, že všichni světoví autoři jsou uznávaní a mají styl.

Dlouhým a úmorným přemýšlením, málem se mi zavařil mozek, jsem si vydedukovala, že rozdíl mezi pisálkem a autorem je právě ve stylu, který pisálek postrádá.  Je na něj jednoduše krátký.

Chtěla jsem si dát chvilku pauzu, aby si mozek odpočinul, ale nešlo to. Najednou mi naskočila další otázka: Co to ten styl vlastně je? A další: Jak k němu přijít?

Hm… určitě je to něco, čím bude Autor (velké A) odlišitelný, rozpoznatelný a identifikovatelný hned po pár slovech textu. Přitom by čtenář samozřejmě neměl potřebu podívat se, byť jen jedním okem na jeho jméno.

Hm… to bych toho musela hodně napsat. To je ale sakra dlouhá cesta, řekla jsem si. Udělám to naopak. Budu mít nejdřív styl, aby mě každý poznal a tím pádem budu světová. Bylo to jasné jako facka.

Hm…čím bych se asi já tak mohla odlišit? Psavec bez velkých zkušeností, který když sem tam něco napíše, je víc kritizován než chválen.

Musí to být jednoduché, výstižné, úderné. Jako úplně ze všeho nejlepší mi přišlo na mysl nějaké poznávací znamení, něco jako šifra. Wow, dneska mi to fakt myslí, byla jsem spokojená sama se sebou. Hned mi ale sklaplo. Nejsem žádný kryptolog, a tudíž na šifru sama od sebe asi nepřijdu. To by se mi opravdu začalo kouřit z hlavy. Šla jsem se raději pro kontrolu podívat do zrcadla. Uff, žádný dým jsem neviděla.

Cestou zpátky k počítači mě napadlo, že bych mohla kouknout na net.  Tam je přeci všechno. Hned na první zadání mi vyhledávač nabídnul pět článků o šifrách. Byly děsně nudné, kdybych šifru nepotřebovala, vůbec bych je nečetla, navíc jsem se v nich ani neorientovala. Zato odborné diskuze pod nimi byly výživné. A tam jsem to objevila.

Jak já byla šťastná, že jsem tak rychle a snadno našla, co jsem zrovinka potřebovala. Když hledám něco důležitého do práce, třeba jestli můj zaměstnavatel dodržuje zákony a jestli mě náhodou neokrádá, trvá mi to celou věčnost a nakonec stejně nic nenajdu. Takže chodím do práce dál a dál a pořád nic nevím. Jsou to filutové.

To jsem ale odbočila.

Jeden z diskutérů měl rozbitou klávesnici. Byl z toho nešťastný, protože po čárce psal velká písmena stejně jako po tečce. On byl nešťastný, já zajásala. Když nad tím přemýšlím, ani středník by nebyl od věci.

Našla jsem, co jsem chtěla a teď rychle něco sesmolit a šup s tím na web. Co na tom, že text byl samá pravopisná chyba, postavy se objevovaly a zase ztrácely a žádný čtenář nechápal proč a jak. Kolikrát já sama jsem byla překvapená, co se mi to pod prsty dělo. Po pár komentářích mi bylo jasné, že jsem na to šla správně. Nikdo se mě na děj a postavy nezeptal. Místo toho všechny zajímaly jen moje tečky, čárky a velká písmena.

Začala jsem doma před počítačem tancovat oslavný indiánský tanec. Všimli si! Jsem rozpoznatelná! Jedinečná! Mám svůj styl!