Z dob, kdy bylo v řekách dost vody.

   Zdálo by se, že o jednom z českých fenoménů - vodáctví - už lze jen sotva napsat něco objevného. Vše podstatné a důležité již zmínil Zdeněk Šmíd ve své, dnes téměř legendární knize "Proč bychom se netopili aneb vodácký průvodce pro Ofélii". A protože bylo toto dílo převedeno na pás filmový, mohli se s jeho půvabem seznámit opravdu všichni. Jenomže my Češi stále dokážeme nejednu teoretickou poučku vyvrátit způsobem neobvyklým, nečekaným, mnohdy dech beroucím.
   Když mně přátelé oznámili, že se rozhodli rekreačně si zapádlovat na Otavě, věnoval jsem jejich sdělení minimální pozornost. Považoval jsem plavbu na zmíněném toku za mrhání časem a odmítl se podniku zúčastnit. Nuda, nuda, šeď, šeď, adrenalin v nedohlednu... Bože, jak jsem se mýlil!
   Hned po odražení od břehu se totiž změnilo několik věcí a plavba tak získala nové, zajímavé impulsy - ze všech lodních posádek byly důsledně vypuzeny ženy a rapidně se zhoršilo počasí. Dešťové kapky narážely do otavské hladiny se zuřivou energií vyplašeného vosího roje a voda stoupala, kynula a mohutněla. Při pohledu na zdivočelou řeku se čela vodáků zvrásnila hlubokými rýhami a byla svolána první porada. Bylo rozhodnuto s odjezdem posečkat, a dát tak živlům čas na zklidnění. V rámci rozumného vyplnění časové prodlevy byla otevřena první rumová láhev. Čas plynul... Počasí se stále neumoudřovalo. Rum došel. Zanedlouho začalo svítit slunce, ale jen ze dna sklenek s  metaxovou brandy. Slunce v žaludku, slunce v duši...Debata se stávala stále více rozverně veselou a hlasitou. S přibývající hladinou alkoholovou jevila se hladina říční naopak stále nižší a klidnější. Konečně, po posledním přípitku bohu Neptunovi a vodníku Česílkovi bylo zahájeno naloďování.
    S drobnostmi se nikdo nezdržoval - tu plavalo pádlo, tam čísi bota; většina posádek totiž okamžitě předvedla nedobrovolný (a neúspěšný) eskymácký obrat, ale za hlasitého halekání všech přítomných se přece jen podařilo položit kánoe dnem na vodu a nasednout. Někteří z vodáků byli sice poněkud dezorientováni a mínili plout proti proudu, jiní si teprve po dlouhých minutách ujasnili, že budou-li i nadále sedět v lodi čely proti sobě, opravdu se nepohnou z místa, ale vše se nakonec zvládlo s nečekanou grácií a velkorysým nadhledem. Samotná plavba probíhala až na občasná převrácení se bez větších problémů a zanedlouho bylo objeveno další pohostinství. Muži usoudili, že jeho návštěva je věcí elementární slušnosti a cti, a přirazili ke břehu. Nad čerstvě otevřenou lahví rumu se vyprávěly hrůzostrašné námořnické historky, mezi metaxovými přípitky zazněly značně košilaté národní písně. Při odchodu byla paní vedoucí třemi vodáky vyznána nehynoucí láska, všichni opěvovali kvalitu zdejších nápojů a cestou z WC se ztratil Karel M.
   V líčení dalšího děje se vzpomínky (a jejich útržky) tak rozcházejí, že je již nelze pokládat za hodnověrné. Jednotlivým účastníkům před očima defilovaly čarokrásné nymfy, víly a vodní panny, někteří prý zahlédli obrovské kapry, sumce a v jednom případě i delfína; spatřeno bylo též početné stádo splašených mořských koníků.
   Jisté je jen jedno - příští týden naše parta vyráží zas a tentokrát se svezu, takže ahoj!