Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Monstra horší než jsem já (Část 1)
datum / id12.12.2015 / 462372Vytisknout |
autorJinny
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaRomantické
zobrazeno373x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog

Část 1: O prodaných jehňatech



“Beauty is only skin deep, but ugly goes clean to the bone.”  - Dorothy Parker

Monstra horší než jsem já (Část 1)

Když byla Ysabel ještě holčička – mohlo jí být osm nebo devět let – spadla do napůl zamrzlé řeky a na pár okamžiků zemřela. Nepamatovala si, že by ledová voda, která jí zaplavila hrdlo, způsobovala velkou bolest. Do těla se jí na tisíci místech zabodly mrazivé jehličky, ona zalapala v šoku po dechu a pak už jen byla všude zima. A nakonec už ani to. Ještě roky poté ji rozčilovalo, jak rychle se tehdy tomu všeobjímajícímu chladu vzdala, protože to bylo jednodušší než bojovat. Ysabel si o sobě ráda myslela, že je silná a statečná, ale tahle vzpomínka jí vždycky připomněla, že při první zkoušce selhala.

Dnes, po mnoha letech, cítila ty mrazivé jehličky znovu, ale tentokrát tu nebyl její otec, který by ji zachránil před tou zimou, která se prodrala kůží a masem až na kost. Tuhle noc tu byla proto, aby zachránila jeho.  

Její klisna Agáta rozčileně pohodila hlavou. Pohled na zasněžené panství před nimi se jí nelíbil o nic víc než Ysabel. Místní mu říkali Strachov a šířili o něm děsivé povídačky, ale míval vznešenější jméno. Dnes se jeho šest věží vzpínalo k zamračené obloze a kolem nich se proháněl vítr, který skučel jako meluzína. Děsivé, odlehlé a tmavé místo. Vlastně ne tak tmavé, uvědomila si Ysabel -  v pravém křídle sídla probleskovalo na několika místech okny světlo. Oranžové a teplé světlo krbu.

Seskočila z koně a vyjekla, když jí pod ztuhlýma nohama podjela zem. Agáta sebou cukla, ale nesplašila se. Ysabel ji poplácala za ušima a za otěže ji přitáhla k bráně, na které visel řetěz se zámkem. Strachov ji ale zval dál – zámek jen zplihle visel na řetězu a brána se se slabým zavrzáním dala otevřít.

Mezi Ysabel, Agátou a hlavními dveřmi panství rostly keře růží, které kdovíjakým zázrakem odolaly mrazu. Byly to bledě fialové podzimní růže pokryté sněhovým popraškem. Ysabel jednu utrhla a zasyčela, když jí do ukazováčku zajel ledově studený trn. Byl natolik drobný, že se od růže odlomil a zůstal jí v kůži. „Nemilé přivítání,“ prohodila Ysabel směrem ke klisně. Růži napůl zastrčila do brašny u sedla – byla moc krásná na to, aby ji hodila do závějí.

Vstupní dveře byly větší, než se zdálo z dálky. Byly rozdělené do osmi částí a každá část v sobě měla vytesané postavičky, drobné a plné života. Ysabel si byla jistá, že dohromady těch osm obrazů vypráví nějaký příběh, ale byla jí moc zima na to, aby jí na tom záleželo. Do dlaně, ve které ji stále pálil ledový trn, vzala klepadlo – s hlavou lišky s opálovýma očima – a třikrát zabušila.

*

Jindřich to děvče sledoval už od chvíle, kdy se vynořila z lesa. Vlastně věděl, že přichází, ještě dřív. Zpoza temného okna sledoval sněhovou bouři, když se mu zdálo, že cítí pach koňského potu i teplo vycházející z těl jak zvířete, tak jeho jezdkyně. Když se konečně kůň s jezdkyní vynořil zpoza clony sněhových vloček, přitiskl tvář tak blízko oknu, až se sklo zamlžilo. V postupující tmě viděl mnohem lépe než většina lidí, takže mohl pozorovat, jak za sebou to děvče musí koně táhnout a chlácholit ho. Samozřejmě, zvířata vždycky cítila nebezpečí dříve než lidé.

Cuknul sebou, když se tichým domem ozvaly tři ostré rány, a rychle přešel ke dveřím blízko schodiště do přízemí. Chodba v prvním patře nebyla osvětlená, takže se nemusel bát, že ho to děvče zpozoruje. Slyšel, jak návštěvnice mluví na starého Ludvíka, který se mezitím svým obvyklým tempem přišoural ke dveřím.

„Zdravím vás. Omlouvám se, pokud obtěžuji, ale hledám svého otce. Před dvěma dny domů poslal telegram z nejbližšího nádraží, ale do vesnice nikdy nedorazil,“ promluvila na staříka s opatrným úsměvem, který povadl, když jí sluha neodpovídal. To bude její první zkouška, pomyslel si Jindřich. Jak rychle jí dojde, že sluha nikdy neodpoví, protože mu chybí jazyk.

„Vaše panství je po cestě mezi nádražím a vesnicí. A protože byla vánice, napadlo nás, že se otec ukryl u vás,“ pokračovala po chvilce a Jindřich pochvalně kývnul. Byla bystřejší než její otec. Dobře. Nemohl si pomoct, ale když si ji teď mohl prohlédnout v lepším světle, byl trochu zklamaný. Ten užvaněný obchodník o své dceři básnil celé hodiny. Ladná chůze, světlé hebké vlasy, velké oči, ve kterých se už nejeden muž utopil. Ale tahle dívka byla menší postavy, se zlatohnědými vlasy a špičatým nosem - zdaleka nebyla ošklivá, jen nevypadala jako porcelánová panenka, kterou z ní udělal její otec.

Co na ní bylo lákavé, to byla její vůně, možná proto, že byla nová a neznámá – ale byla to dobrá vůně. Mýdlo, kožená vesta a kořeněný čaj, sněhové vločky, něco trochu hořkosladkého a člověčí pach.

Sledoval, jak Ludvík zmizel venku, aby se postaral o koně, a děvče zamířilo do knihovny, kam ji sluha poslal. Jindřich neměl zájem být svědkem shledání otce s dcerou. Stáhl se zpátky do temného pokoje, zapálil svícen stojící na krbu, a neklidně přecházel po místnosti, zatímco čekal, až se někdo z lidí objeví na prahu jeho dveří.

A netrvalo to dlouho a ozvalo se zaťukání na dveře a objevila se hlava toho staršího obchodníka, který se na jeho panství objevil před dvěma dny. Jindřich si všiml, že muži už nedělá problém se mu dívat do tváře.

„Říkal jsi, že tvoje dcera je krásná jako sen, že mi zamlží úsudek. Obávám se, že jsi svoje zboží moc vychválil. Ale což, jsi přece obchodník,“ zavrčel ironicky a pokynul, aby muž vešel dovnitř.

„Ah, však to znáte… Všichni otcové vidí na svých dcerách to nejkrásnější,“ zamumlal obchodník. Jindřich v jeho tónu slyšel něco falešného a podezřívavě přimhouřil oči.

„Možná není krásná jako sen, ale má dobré srdce. Vidíte – sama se vydala mě hledat a zkrátila vám tak čekání. Nemusím tak pro ni do vesnice posílat,“ pokyvoval muž hlavou. „A souhlasí, že tu zůstane místo mne, říkala, že s vámi ráda povečeří.“

Jindřich pohodil hlavou. Pochyboval, že dívka něco takového říkala, ale rozhodně byla vítanějším návštěvníkem než její otec. Vypadala mile a voněla sladce, neměla v sobě nic z úlisnosti svého rodiče. „Dobrá, vem si ty zlaťáky a zmiz. A už se nevracej.“

Pozoroval, jak muž rychle popadl brašnu a couval opatrně ke dveřím, jen aby se k Jindřichovi neotočil zády. To ho pobavilo. „Až se s ní rozloučíš, pošli ji do jídelny. Vzkaž jí, že se na ni těším.“

*

Ysabel cítila, jak se jí studený pot lepí na záda. „Já nemůžu,“ hlesla.

„Můžeš,“ řekl otec rozhodně, když sundával její brašnu z Agátina sedla. „Jsi chytrá a silná. Vydržíš to.“

„Neměl bys po mě něco takového žádat.“

„Ne, ale podívej se na tohle,“ zvedl těžkou brašnu se zlaťáky, které při tom pohybu jemně zacinkaly. „Tohle je naše nová budoucnost. Taková, kde si budeš moct kupovat si knihy a rukavice z jehněčí kůže a ty nejlepší růže na trhu. A když budeš mít trochu trpělivosti, tak se nakonec i dobře vdát.“

Hlavně je to nová budoucnost pro tebe, otče. Taková, která ti znovu vrátí dobré jméno a život, na který jsi byl zvyklý. „Chápu,“ dodala, ale nechápala nic. Cítila jeho dotek na ramenou, rychlý polibek na tváři a nějaká slova na rozloučenou. Jen kývala, nechtěla ho poslouchat, přála si, aby už byl pryč.

Otec se usmál a naposledy ji poplácal po rameni, ale ona nespustila oči z té brašny. Vzal si zlaťáky a její klisnu Agátu a jen jí ještě poradil, že za chvíli se bude podávat jídlo a pán domu by s ní rád povečeřel. Ysabel znovu kývla a v tu chvíli ho nenáviděla. Moje boty bys nechtěl, otče? Co moji vestu, aby ti nebyla zima, zašklebila se v duchu. Viděla na něm, že se cítí provinile, to ho ale nezastavilo v tom, aby ji tu nechal.

Pozorovala ho, jak odjíždí, a přemýšlela o všech hrůzostrašných historkách, co o Strachově slyšela, když byla mladší. Přemýšlela o tom, jak od ní otec odvracel zrak. Choval se, jako by tu nebyla žádná jiná možnost – a ona mu věřila, protože nikdy nezapomněla, jak ji jako malou holčičku vytáhl z napůl zamrzlé řeky.

Brzy se jí po boku objevila tichá žena s vlasy protkanými stříbrem, která mluvila cizím jazykem, ze kterého Ysabel nerozuměla ani slovo. Následovala ji směrem k jídelně, ze které se linula božská vůně pečeně. Cítila, jak se jí žaludek stáhl hladem a nervozitou. Služebná jí pootevřela dveře a couvla dál směrem do tmavé chodby.

Nebude to tak zlé, nebude, opakovala si, když vešla a zamrkala, aby se zorientovala ve špatně osvětlené místnosti.

„Posaď se,“ ozval se cizí hlas. Skoro lidský ale dunivý, jako by patřil někomu velkému a zlověstnému. Chraptivý, jako by v něm rachotily uhlíky. Seděl k ní zády, v krásném, vysoké křesle, ale viděla, že je mu skoro malé. A viděla i ruku, která ukázala vedlejší židli. Obří ruku pokrytou hnědými chlupy a dlouhé prsty zakončené drápy.

Ysabel si o sobě vždy myslela, že je odvážná, a nehodlala teď někomu prokázat opak. Nespustila oči ze židle, když se k ní blížila, když si na ni sedala, i když pokládala ruce do klína. Teprve pak se podívala na pána domu. Snažila se připravit na to, co uvidí, ale i přesto jí cuklo ve tváři. Byl velký a urostlý, to ano, ale byl spíš zvířetem než člověkem. Vzpomněla si na povídačky o obří bestii, která zabíjela v místních lesích. Někdy byly povídačky pravdivé. Když se předklonil, všimla si špičatých uší, výrazného nosu – ne, čenichu – a chlupatého obočí. Ale byly to jeho oči, které ji znepokojovaly nejvíc. Byly tmavohnědé s červenými tečkami; a divoké, jako by za nimi plápolaly plamínky. Chtěla utéct pryč, kamkoli, jen pryč odsud, kde se cítila, jako by ji jeden špatný pohyb mohl přinést smrt. Ale zůstala jako přimrazená na místě.

„Vítej.“ To slovo pronesl zdvořile, ale ty divoké, chytré oči ji provokovaly, vybízely k nějaké odezvě.

„Děkuji. Za vaši pohostinnost vůči mně… i vůči mému otci.“ To poslední slovo ji zhořklo na jazyku. To jsi takový zbabělec, že sis s ním nemohl poradit sám, otče? „Prokázal jste nám velkou službu,“ dodala s myšlenkou na brašnu plnou zlatých mincí, kterou teď zmrzlým lesem vláčela její věrná Agáta.

„To se ještě uvidí,“ odvětil pán domu a lehce pokrčil těmi velkými rameny. „Už jsem potkal lidi, kteří ječeli hrůzou při našem prvním setkání. Včetně tvého otce. Ty ji statečná,“ dodal a jí se zdálo, že se ušklíbl, když se zaleskly špičky jeho zubů.

„To se ještě uvidí,“ odsekla. Jestli má zemřít, neodejde z tohoto světa jako mečící vyděšená koza.

Ten jeho provokující pohled i úšklebek zmizel. Opřel se do křesla a chvilku to vypadalo, že hledá slova. „Jsi tu dobrovolně?“

„Ano.“ Nebyla to úplně lež. Ale přesvědčivě to neznělo a věděli to oba.

„Dobře.“ Na okamžik mezi nimi zavládlo napjaté ticho. Ona se nesnažila najít nové téma hovoru, ale on očividně ano. „Otec mi o tobě hodně vyprávěl, Anno. Samé dobré-“

„Moje jméno je Ysabel,“ skočila mu do řeči. „Anna je moje mladší sestra.“ Hořce se zasmála a zároveň ji začaly pálit oči. „Anna je moc krásná, muži na ní můžou oči nechat. Je to otcův miláček.“ Zavřela oči a  pravou rukou stiskla vidličku tak silně, až se jí kov zaryl do dlaně.

„Ah, no, to vlastně dává smysl, že?“ promluvil její hostitel po chvilce a z hlasu mu odkapávala stejná hořkost, jakou cítila ona sama. „Proč tu nechávat svou oblíbenou dceru. Navíc mu ta méně oblíbená vyjela naproti a ušetřila ho těžkého rozhodování. Jaképak měl náš pak obchodník štěstí.“

„Děkuji, že jste mi situaci jasně vysvětlil, pane. Samotné by mi to nedošlo.“ Nějak se jí povedlo promluvit skoro klidně. Chvilku pozorovala vidličku a přemýšlela, jestli by ho to moc bolelo, kdyby mu ji zarazila do tlapy. Nebo do oka.

„I jiní otcové už dali své dcery monstrům, Ysabel. Monstrům horším než já.“

Překvapilo ji, že se ji pokoušel ukonejšit, i když neotesaným způsobem. Měla snad ta bestie alespoň trochu svědomí? Pustila vidličku z ruky.

Pohodil tím svým čenichem směrem k pečeni. Všimla si, že on sám má talíř prázdný. „Budeš jíst?“

„Nemám hlad.“ A je mi zle. Z vás. Nikdy jsem neviděla nikoho tak strašlivého. A z otce, který mě tu nechal ve vaší společnosti. „Mohu odejít?“

Pokud byl překvapený nebo dotčený, nedal to na sobě znát. „Gerta ti ukáže tvůj pokoj.“ Luskl prsty a ukázal zpět směrem k hlavní chodbě.

Ysabel kývla hlavou a když odcházela z místnosti, cítila na sobě upřený pohled těch divokých, napůl lidských, napůl zvířecích očí. Gerta, ona ženština mluvící cizí řečí, na ni čekala u schodiště do prvního patra. V ruce držela svícen, který halil zašlé stěny do milosrdného nazlátlého světla. Tou svou cizí řečí něco konejšivého pronesla a pousmála se. Byl to smutný, soucitný úsměv.

Ysabelin pokoj ji samotnou překvapil. Byl úchvatný, s nábytkem potaženým zlatozeleným brokátem a obří postelí, přes kterou byly přehozené lehoučké šaty s krajkou. Dřív bývala na tak krásné šaty zvyklá. Měla by být vděčná za to, že si zítra tu krajkovou nádheru bude moci obléknout. Ale v těch šatech viděla jen cenu útěchy, hezkou věc, která ji má uchlácholit před uvědoměním si, že byla prodaná monstru.

Ležela v posteli vhodné pro princeznu, ale spánek nepřicházel. Vřel v ní vztek, cítila ho hořce a pálivě na jazyku. Když zavřela oči, skoro mohla slyšet, jak těžké, vlhké sněhové vločky narážejí zvenku na okno. Občas je vystřídalo skučení větru a občas zvuky zevnitř domu, které pro ni byly cizí a děsivé. Uprostřed noci vstala a před dveře postavila židli. Věděla, že to nikoho nezastaví, ale hluk, který by padající židle nadělala, by ji alespoň probudil. Teprve pak spánku dovolila, aby ji přenesl na lepší místo.

Ráno ji provokovalo tím, jak bylo krásné a poklidné. Sněhová vánice ustala a svět byl tichý a bílý a třpytivý. V noci vyhasl oheň v krbu a Ysabel byla prochladlá. Nechala si od Gerty připravit koupel, do které přidala všechny vonné oleje a vysušené kvítky, které jí šedivá ženuška přinesla. Byla přeci hostem místního pána a mínila jeho pohostinnosti využít.

Oblékla si jeho dárek – krajkové šaty stejné barvy jako měly zimní růže v zahradě – a bílý kožíšek a vyrazila na prohlídku panství. Většina pokojů byla draze zařízená, ale nábytek pokrývala vrstvička prachu, protože ho nikdo nepoužíval. Párkrát zahlédla Gertu a mlčenlivého staříka, jediné dva poddané, které tu viděla. Většinou před ní jen sklopili zrak. Ona si je zato bedlivě prohlédla, ale nenašla žádný důkaz toho, že by jim ta bestie, které panství patřilo, nějak ubližovala.

Procházela zahradou a skoro si dokázala představit, jak krásná může být v plném květu. Teď tu viděla jiný druh krásy – všechno pokrývala vrstvička jinovatky, která každý list a větvičku proměnila v diamantovou ozdobu. Pokrývka ze sněhu byla neporušená, Ysabel byla první, kdo tu zanechával stopy, což jí zvláštním způsobem uspokojovalo. Obcházela pozemky, a obdivovala výhled na okolní hory, když konečně našla stopy jiného tvora. Drobné stopy nějakého lesního zvířete. Gustav by poznal, čemu patří, blesklo jí hlavou, ale na tu krysu Gustava odmítala myslet. Doufala, že zvíře je ještě na pozemcích, a proto stopy sledovala do lesa, a brzy viděla, že se k nim přidaly další, větší a těžší. A pak se na sněhu objevily první tmavorudé skvrny. Sníh do sebe nasával čím dál tím víc rudé barvy, rudé krve, horké, takže pod ní tál.

Ysabel se zdálo, že něco slyší, a najednou si připadala jako jedné z těch povídaček, kterými se ve vesnici děsily malé děti. Pomalu se otočila a kráčela po svých stopách zpátky, protože věděla, že utíkat před dravcem nemá cenu. Beztak už svoji kořist měl – toho nešťastného lesního tvora, který měl tu smůlu, že ho lákaly pozemky Strachova. Když byla zase zpátky uvnitř zámku, cítila, jak se pod ní roztřásly nohy a jak jí drkotají zuby.

Toho večera s ní pán domu nevečeřel – díky bohu, opravdu už měla hlad – ale pozval ji do knihovny na čaj. Tentokrát ji pohled na něj nepřipadal tak hrozný. Seděla vzpřímeně a popíjela čaj (on si nedal nic) a odpovídala mu zdvořile na otázky o tom, jak se jí líbí panství a jak strávila den.

„Máte tu dravou zvěř, pane?“ zeptala se sladce.

„Jako v každých lesích. Proč?“ Podíval se na ni a ona věděla, že on ví.

„Ve vesnici se leccos povídá. O obřích monstrech s tesáky, co děsí děti a trhají laně na kusy a pijí jejich krev.  Věřil byste tomu?“ usmála se na něj rty, ale ne očima.

Viděla, že ho urazila a úsměv se jí rozšířil.

„Ne všechna monstra mají tesáky. A ne všechna tě zabijí hned. Některá tě zabijí po kouskách, pomalu, ale jistě. A některá tě donutí, aby ses zničila sama. To se taky ve vesnici povídá, Ysabel?“

Ach, ten proklatý hlas. Duněl a chraptěl a její jméno vyslovoval tak, jako nikdo předtím. Bestie by neměly mít hlas vypravěče a neměly by říkat tak chytré věci. Schválně se podívala na jeho velké ruce – ne tlapy – s drápy a představila si, jak dnes ráno zabíjejí zvíře v lesích s takovou silou, až kapičky krve kropí sníh na metry daleko. Zaplavila ji sebelítost. Kdyby se narodila krásnější a s milejší povahou, otec by ji zbožňoval víc než Annu a nikdy by ji tu nenechal.

Ale Ysabel si nelibovala v takových myšlenkách a věděla, že nikdo ji ze Strachova nevysvobodí a jen ona sama si tu musí poradit. Už nikdy nikoho nenechám, aby rozhodoval o tom, co budu a s kým budu. Být přátelštější by neuškodilo, ne? Její hostitel mohl vypadat jako bestie, ale byl to taky muž a každý muž má rád úsměvy a poklony a pozornost. „Tolik otázek a žádné odpovědi. Řeči o ničem, které mají zakrýt to, co si opravdu myslíme. Vždycky mě to unavovalo,“ povzdechla si a odložila svůj křehký šálek s čajem. „Můžu mít tři otázky, na které mi popravdě odpovíte?“

Zaváhal. To bylo poprvé, kdy v něm uviděla nejistotu a to ji uklidnilo. Bestie obvykle neváhá, ta rovnou zabíjí. Když přikývl, posunula se na křesle blíž k němu.

„Ublížíte mi?“

„Ne, to nemám v plánu,“ zazněla rychlá odpověď. Dokonce se vrátil i ten uražený výraz.

„Ale váš sluha-“

„Ludvík? Chybí mu jazyk, to ano. Ale musím tě zklamat, já s tím nemám nic společného. Řekněme, že Ludvík vedl velmi dobrodružný a nebezpečný život, než přišel na moje panství. Někdy je mi líto, že nikdy neuslyším příběh o tom, jak o ten svůj proklatý jazyk přišel.“ Usmál se a bylo vidět, že starého sluhu má v oblibě. Když si všiml, že ho Ysabel bedlivě pozoruje, kývl na ni. „Druhá otázka?“

„Co ode mě chcete?“

„Tebe. Tvoji společnost. Cokoli budeš chtít nabídnout. Co sis myslela?“ Na okamžik od ní odvrátil oči a skoro se zdálo, že lituje toho, co právě řekl.

Ysabel zrůžověly tváře. To byla přímější odpověď, než jakou čekala, než na jakou byla zvyklá. Jedna její část se cítila důležitě, ale druhá ho chtěla uhodit. Vždyť on byl bestie, monstrum. Jeho tlapy nebyly stvořené k jemným dotykům a jeho rty by nikdy nedokázala políbit. Kde se v něm vzala ta drzost cokoli od ní očekávat! Buď milá, Ysabel, je to přece jenom muž a ten by jen nerad slyšel, že se třeseš odporem při pomyšlení, že by se tě dotknul. „To myslíte vážně?“ zeptala se opatrně.

„To je třetí otázka?“

 „Ne!“ vyhrkla. Její třetí otázka byla nejtěžší, ale odpověď na ni chtěla znát nejvíc. „Proč vypadáte takhle?“

Zvedl huňaté obočí a vypadal skoro pobaveně. „Oh, nelíbím se ti snad?“

„Vyhýbáte se otázce. Co se vám stalo? Jste vzdělaný, máte peníze a tohle sídlo… ale nikdo neví, proč se tak náhle zavřelo před světem. Co se stalo?“

„To není tvoje věc,“ odvětil chladně, vstal z křesla a na pár okamžiků se nad ní tyčil jako obr. „Měla bys jít spát.“

Vyskočila, aby se před ním necítila tak malá, ale stejně musela zaklonit hlavu, až ji bolelo za krkem. „Nejsem dítě ani vězeň, nemusím vás poslouchat!“

„Ha, teď štěkáš jako podrážděný pes. A já jsem tady za zvíře?“

Stiskla rty k sobě a nosem zhluboka nasála vzduch. U všech čertů, buď milá, Ysabel! „Slíbil jste, že mi odpovíte.“

„Neslíbil.“ Odstoupil od ní o krok a zvedl ruku se vztyčeným ukazováčkem. „Ale pokud ty mi zítra odpovíš na moje tři otázky, pak ti možná budu vyprávět celý ten dlouhý, smutný příběh.“

Ach, jak vypadal spokojený sám se sebou. „To není fér,“ zamračila se.

„Život není fér.“ Pokývnul jí na dobrou noc.

„Povídejte mi o tom,“ odvětila Ysabel.

*

Tu noc musel znovu lovit. V krvi cítil obrovský nepokoj a přítomnost toho malého voňavého stvoření s medovými vlasy nepomáhala. Venkovní chlad ani necítil, uklidňoval ho čistý pach sněhu a tiché křupání tenké vrstvy ledu vznikající na jezeře. Byl skoro úplněk a okolní svět byl černý a modrý a nekonečný. Zhluboka nasál vzduch do plic a soustředil se. Tam, na druhé straně jezera právě pila liška a opatrně ho pozorovala, zatímco jazykem nabírala vodu. Věděl, že je dost chytrá na to, aby mu dopřála dobrý lov, který bude chvíli trvat.

Zavedla ho daleko od pozemku zámku, ale nevadilo mu to. Viděl jen narudlý kožich a slyšel jen zdivočelé malé srdce. Už ji skoro měl. Zabij, když musíš, ale zabij jednou ranou a rychle, blesklo mu hlavou. Pak cítil, že ho něco vyvedlo z rovnováhy a zpomalilo. Zároveň přišel výbuch bolesti a on v první chvíli ani nevěděl, odkud se vzal. Zastavil a v šoku zvedl k očím pravou ruku, ze které mu šikmo trčel šíp. Instinktivně ho popadl a vyrval ven. Zařval tak, až se mu ten děsivý zvuk vrátil ozvěnou a jemu připadalo, že v něm není nic lidského.

Bylo těžké se soustředit, ale po chvíli poznal, odkud ten lukostřelec vypálil. Byl stále tam, temnější stín mezi stromy, očividně ztuhlý strachem. Jindřich po něm chtěl skočit a zabít ho. Rychle, ale zabít. Ale lukostřelec byl člověk, ne laň nebo zajíc nebo liška. Zabít by ho bylo podobně jednoduché, ale ztratil by tím jen další kousek své lidskosti. Když se ten temný obrys pohnul, snad aby vystřelil znovu, Jindřich couvl a běžel zpátky k zámku.

V hlavě mu bušilo víc vztekem než bolestí. Rána u zápěstí už přestávala krvácet, když vrazil do hlavních dveří a zavolal na Ludvíka. Všiml si, že v ruce stále drží šíp s kovovou špičkou a černým husím peřím. Zlomil ho a ten zvuk byl v tichém domě příliš hlasitý.

Ulevilo se mu, když se objevil Ludvík a zkoumavě se zadíval na jeho zranění. Přítomnost starého sluhy ho uklidňovala a díky tomu si všimnul toho zvuku. Rychlého bušení vystrašeného malého srdce, podobného tomu liščímu. Zvedl hlavu a ve dveřích Ysabelina pokoje uviděl škvíru. Ozvalo se tiché zajíknutí a dveře si tiše zavřely. Ozvěnu toho srdce ale slyšel ještě hodiny poté.

Celý další den musel potlačovat touhu Ysabel sledovat na každém kroku, ale bolest ve zraněné ruce mu to ulehčila. Na jednu stranu mu vadilo, že někdo cizí se může pohybovat po domě, který mu byl tak dlouho domovem. A pak ho také zajímalo, co přesně celý den dělá. To děvče bylo zábavné. Rozčilovala ho, to ano, ale měla v sobě oheň, u kterého bylo příjemné se hřát. Dokonce ho ani nemrzelo, že mu společnost dělá Ysabel, a ne krásná Anna. Ráno jí poslal nové šaty a nechal Gertu, ať jí dělá společnost. Měkkému jazyku služebné stejně nebude rozumět.

Ty dvě spolu i přesto švitořily, každá svou vlastní řečí, když Gerta Ysabel prováděla po zámku. Gerta vysvětlovala a Ysabel komentovala a občas nadšeně vykřikla. Přes tlusté stěny panství nerozuměl slovům, ale když se soustředil, věděl, v jaké části domu Ysabel je. Věděl, že na něho večer čekala, ale v ruce mu škubalo a cítil, že nemá sílu čelit jejím uštěpačným poznámkám.

Když další den Ysabel vešla do knihovny s podnosem s čajovými hrnky, přistihl se, že ji rád vidí, a to ho otrávilo. Ty dlouhé roky samoty z něj udělaly sentimentálního hlupáka. Sny jsou koncem zdravého rozumu.

Ysabel mu podala šálek s čajem a opatrně se na něj usmála. Bylo to skoro jako nabídka smíru. Když odmítl, zatvářila se tak zraněně, že nakonec z toho směšně malého šálku párkrát usrkl. Čaj mu nechutnal, ale jemu už dlouho zvláštně chutnalo všechno kromě vody a krve.

Ukázala na jeho obvázanou ruku a začala se ptát. Bolí to? Jak ke zranění přišel? Skoro ji odbyl, protože přece před dvěma dny přece viděla šíp v jeho ruce a musela vědět, že střelné rány bolí.

„Proč jsi vlastně souhlasila s tím, že tu zůstaneš? Pravdu.“ První otázka ze tří.

Ysabel posunula svoje křeslo blíž ke krbu a zároveň i blíž k němu. Rozptylovalo ho to. Měla snad něco za lubem?

Povzdechla si. „Protože mám dobrosrdečné srdce hlupáka. To po matce, víte? Vždycky mi říkala, že mám být laskavá a svět mi to vrátí. Ale nikdy se mi nic nevrátilo,“ zamračila se, jako by se na ten svět, co jí nikdy nic nevrátil, zlobila. „Moje rodina potřebovala vaše zlato. Bývali jsme bohatí, ale před pár lety otec špatně investoval za oceánem, a postupně musel prodat skoro všechno, co jsme měli. Náš starý dům, zvířata, šperky. Postupně ho to užírá. Ale já jsem si zvykla. Když zmenšíte celý svůj svět, život je pak jednodušší. Vstávám za úsvitu, uklízím, vařím, starám se o otce a Annu. Nikdo se mě o to nežádal a nikdo mi za to neplatil. Proč by měli být vděční za něco, co jsem dávala zdarma?“

Podívala se na něj a možná opravdu očekávala odpověď. Neměl žádnou. Jednu z životních pravd už očividně pochopila sama.

„Jediné, na čem jsem trvala, že se nesmí prodat, byly moje knihy. I když je váš svět malý a temný, v knize můžete najít celé nové a úžasné kontinenty.“ Pohledem přejela přes sbírku knih. „Čtete je?“

„Kdysi. Ale nebyl jsem ten druh chlapce, který by trávil celé dny s nosem v knize.“ Otázky tu ale měl klást on, a tak načaté téma nerozváděl. Svoji druhou otázku si chtěl vychutnat. „Kdo je podle tebe víc opovrženíhodný – kupec jehněte, nebo ten kdo ho porazí a prodá?“

Zmatek se jí v těch jasných – a ach tak výmluvných – očích mihnul jenom na okamžik. Pak vydala krátký štěkavý zvuk, který mohl být smíchem. „Já mám být to jehně, pane?“

„Nejmenuju se pán,“ odvětil otráveně, když si uvědomil, že se ho neobtěžovala zeptat na jeho jméno. „Když už musíš, říkej mi Jindřichu.“ Z jejího výrazu pochopil, že mu tak říkat nehodlá. Monstra by asi neměla mít lidská jmena.

„Vina je na obou… ale myslím, že prodejce by jehně pravděpodobně prodal tak jako tak. Na konkrétním kupci by nezáleželo… Ale otec už má takovou povahu. Všechno co dělá, považuje za nutnost, i když je to něco krutého. Nemůže se cítit špatně do nekonečna. Po dostatečné době sám sebe omluví. Bude mít dost rozptýlení, aby to pro něj bylo jednoduché. A má stále Annu.“ Mluvila chladně a tvrdě. Smířeně. Ale ty její oči prozradily, že je to jen maska. Uvnitř zuřila. Připomnělo mu to ten temný vztek, který v něm zuříval, když zahlédl svůj obraz v zrcadle. Vztek, který měl sílu člověka sežrat zevnitř.

Třetí otázka. „Ysabel, jak moc se ti hnusím?“

Odvrátila hlavu, tak jí vzal za bradu a otočil její obličej k sobě, aby se nemohla dívat na nic jiného než na něj. Její tvář vypadala vedle jeho tlapy groteskně malá, jako tvář dítěte. Neodvracela od něj zrak, ale všiml si, že se upřeně dívá do jeho očí, nikam jinam. Něco v nich hledala.

„Proč se ptáte na něco, co vám ublíží?“ zazněl její hlas tence a napjatě.

„No tak. Slíbili jsme si pravdu,“ řekl uklidňujícím tónem, jakým kdysi mluvíval na vyplašené koně. Pohnul rukou směrem k její tváři; nechtěl ji vyděsit ani udělat něco, s čím by nesouhlasila. Byla to jen další z jeho zkoušek. Když sebou cukla dozadu, měl svoji odpověď bez toho, aby se musela uchýlit ke krutým slovům. Byl na to připravený, ale i tak se mu chtělo zuřit. Nějak ji ranit, jako ona teď ranila jeho.

„Já… se omlouvám,“ pohnula rukou k němu, ale pak ji nechala zase spadnout. Jak laskavé měla srdce…

„Nedělej to,“ zavrčel a opřel se do opěradla svého křesla. Proč si jen myslel, že to bude tak jednoduché? Srovnal výraz tváře do odměřeného výrazu. Poslední, co chtěl, byla její lítost.

Složila ruce v klíně a na chvilku, jen na pár vteřin, bylo vidět, jak je mladá. Dítě, které provedlo něco špatného a teď neví, co má dělat. Přesto brzy znovu našla pevný hlas. „Řeknete mi to? Jak se vám to stalo?“ Slovo „to“ doprovodila kývnutím hlavy směrem k němu. Chtěl se uchechtnout, zatřást s ní nebo ji zahnat pryč. Nemohl se rozhodnout.

„Pro teď mám dost mluvení. Co bys řekla na to, udělat si přestávku? Pokud chceš slyšet celý ten příběh, přijď za hodinu na vrcholek západní věže.“

 

(Pozn. autora: První povídka napsaná po pěti letech! Kráska a zvíře je jedna z mých oblíbených pohádek, tak jsem zkrátka nemohla odolat zpracování svojí vlastní verze. Stephen King jednou napsal, že psaní je vlastně jako archeologie - jako byste kousek po kousku odkrývali příběh, který někde už existuje. Vřele s ním souhlasím. Tahle povídka se psala sama.

Doufám, že se vám první část líbila. Druhá už je napsaná a můžu vás navnadit na pohled do minulosti, akci, romantiku, nebezpečí - zkrátka nás čeká pěkná jízda. Předem děkuji za konstruktivní kritiku.)




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

16.12.2015 19:52:49dát kritice tipJinny

Díky za připomínky. S krácením jsem bojovala, ale nakonec jsem se rozhodla pohádku nechat delší - nechat ji trochu dýchat. O děsivou atmosféru mi až tolik nešlo, hlavně o dialog a vztah mezi hlavním duem (ne nadarmo jsem text zařadila pod romantické pohádky). Kráska je v tomhle příběhu Ysabelina sestra Anna - a ve srovnání s ní budou všechny okolo vypadat obyčejně. Ysabel jsem si představovala trochu jako Siennu Guillory.

Druhá část už je zveřejněná, pokud chceš vědět, jak to celé skončí. :-)

14.12.2015 19:42:16dát kritice tipcareful

Tak jsem toho kus přečetla a nezdá se to zlý...taková romantická pohádka...jen občas bych něco trošku proškrtla, aby to maličko víc odsejpalo a možná víc nahustila atmosféru, aby to bylo děsivější....a taky bych koni nedávala to lidský jméno... přečetla jsem jen začátek a docela mi přijde, že ji tatínek vlastně prodal a i to, že to není žádná krasavice mi je sympatický...možná toho pak přečtu i víc. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor