Jediný z Esrella del Sur

Zapadající slunce barvilo do ruda tropickou oblohu svými paprsky, které se odrážely o hladinu Karibského moře. Jen nekonečná plocha vody se rozkládala, kam jen oko dohlédlo. Uprostřed této krajiny se do ruda barvilo kromě oblohy ještě něco jiného. Na mořské hladině se na mírných vlnách pohupovalškuner zmítající se v plamenech.

"Paule, Jacku, Lewi pohněte sebou vy kůže líný nebo nám loď shoří pod nohama!"pokřikoval kapitán Timido na každého, kdo mu vešel do cesty. Ani léta strávená v Karibském moři a u břehů severní Ameriky nezměnila kapitánovu divokou španělskou krev. Muži spouštěli na lanech různé kádě a menší sudy a nabírali jimi vodu na hašení. Kádě a kádě vody, jedna za druhou dopadaly na rozpálenou palubu, která bosým námořníkům zpalovala chodidla. Avšal oheň neustával ani neslábl. Snědý, sluncem opálený mladý námořník právě přebíral plnou káď, když zaslechl přítele volajícího jeho jméno.

"Joe! Joe! Chlapi přes palubu, bouchne to!"křičel na všechny strany a mířil k nejbližšímu zábradlí, aby se dostal z lodi. Kapitán odhodil vědro, a co nejhlasitěji volal:

"Okamžitě všichni opustit loď! Všichni muži přes palubu! Slyšíte! Všichni muži přes palubu!"

Všichni ihned zanechali hašení a společnýni silami se pustili do odvazování záchranných člunů. Silný palčivý kouř během několika okamžiků zahalil celou palubu. Muži již na nic nečekali, přeřezali jistící lana několika málo záchranných člunů a ty se šplouchnutím narazily na hladinu. Poté jeden za druhým opouštěli skokem přes palubu loď. Rychlými tempy plavali co nejdál od lodi, kteá mohla každou chvíli vyletět do povětří. Kapitán se naposledy ohlédl na svoji loď, s kterou mnoho let brázdil oceány a s velkou létostí i hněvem pozorova plameny olizující jmého jeho lodi. Jeho milovaná Estrella del Sur - Jižní hvězda se nyní vydala na svo poslední plavbu k oceánskému dnu.  

Vysoký plamen vyšlehle z paluby a poté došlo k výbuchu. Trosky lodi se rozletěly na všechny strany a hustý palčivý dým zakryl okolní krajinu.

"Lewi, Jacku, kapitáne! Slyšíte mě nekdo?"volal ze všech sil Joe, který se uprostřed hořících trosek ocitl úplně sám. Pomalými tempy proplouval hladinou, která byla pokryta hořícími stěžni, prkny z paluby, bednami a ohořelými plachtami, ale po posádce jako by se slehla zem.

 Poslední červánky se rozplynuly a na krajinu dolehla tma. Bledý měsíc s hvězdami rozzářili neba jako tisíce lucerniček. Joe se nevzdával v pátrání, až konečně jen pár metrů od  sebe zahlédl na vlnách houpající se bezvládné tělo na kusu zlomeného stěžně.

"Kapitáne!"promluvil k nehybnému tělu Joe položil kapitánovi ruku na rameno.

Avšak kapitán sebou ani nepohnul. Joe opatrně otočil kapitánovo tělo tváří k sobě. Ohořelé vlasy se lepily k ohněm popálenému obličeji, který byl beze známky života. Prsty ohmatával kapitánovo zápěstí i krk, avšak potvrdil si jen to, co již tušil - kapitán byl mrtev.

 Po chvíli smutku stráveného nad kapitánovým tělem Joe pokračoval v pátrání po ostatních členech posádky. Netrvalo dlouho a Joe našel další oběti požáru. Byl to lodní kuchař Larry. Jeho spálené mrtvé tělo se nechalo unášet mořskýmiproudy do temného neznáma. Joe začal ztrácet naději. Přestával věřit, že nekdo další z posádky přežil a nevěřil, že do rána přežije on sám.

Náhle se mu něco pod hladinou otřelo o lýtko.

Žralok, proletělo mu hlavou anejstě pohlédl za sebe. K jeho údivu a nemalé radosti to nebyla žádná mořská obluda, ale záchranný člun, který se pohupoval mezi troskami. Joe neváhal ani vteřina a během nekolika vteřin ležel na jeho dnu.

Jeho unavené, zesláblé tělo leželo bez hnutí na dřevěném dnu záchranného člunu několik hodin. Hodiny tupého zírání na modrou oblohu se střídali s hodinami tvrdého spánku, při kterých nabíral novou sílu k boji o holý život. Když opět procitl z dlouhého spánku, slunce zářilo vysoko na obloze a ohlašovalo pravé poledne. Joeovo tělo spalovalo horko a žízeň, kterou neměl čím uhasit. Po jeho tváři i těle stékaly krůpěje potu a slepovalo mu tělo k oděvu. Posadil se a pozoroval mořskou hladinu, která byla hladká jako velké zrcadlo. Po posádce jako by se slehla zem, jen sem tam se na vlnách houpal stěžeň, prkno z paluby, lano nebo kus plachty. Joe e rozhodl zchladit své rozpálené tělo a při té příležitosti prozkoumat plovoucí trosky a najít něco k jídlu. Postavil se na odraj loďky a jako ostrý hrot rozrazi vodní hladinu a zmizel pod ní. Na hladině se dal do rychlého tempa, proplouval mezi troskami a prohlížel si je. Bral vše, co si myslel, že by se mu mohlo hodit. Lodní lamo si omotal kolem ramene a pak dál pokračoval v hledání. Na hladině se ladně pohupovala kosatková plachta, avšak jako by ji něco táhlo ke dnu. Joe plachtu prozkoumal a v jejím středu ležela dýka jednoho z důstojníků. Joe ji strčil za pas, aby ji neztratil, a plaval zase o kus dál. Mezi troskami se snažil objevit pitnou vodu a potraviny z bývalé lodní kuchyně, aavšak jakoby je oceán pohltil současně s lodí. Joe se vrátil do člunu se svými úlovky - dýkou, lanem a kusem dřevěné desky z paluby, která mu nahradila chybějící pádlo. Deska rozčeřila vodní hladinu a Joe zamířil s loďkou směrem, kde tušil nejbližší pevninu - ostrov Araba, jeden z ostrovů Nizozemských Antil. Tušil, že ho od záchrany dělí asi tři dny cesty bez jídla a vody, ale věřil, že to dokáže.

 Slunce pomalu zapadalo do oceánu a Joe pozoroval skupinu velryb, které se vynořily jen pár metrů od něj. Jejich vzduchovými otvory tryskaly do vzduchu kapky mořské vody a jejich zpěv byl pro něj jako ukolébavka, která ho brzy přenesla do říše snů.

Ráno Joa probudily spalující paprsky slunce a pokřik mořských ptáků. Modré nebe bylo bez jediného mráčku a po větru též nebylo památky. Jen mírné vlnky pohuvovaly loďku ze strany na stranu. Žízeň i hlad trýznili Joeovo tělo i mysl a i slunce ho mučilo svým žárem. Joe se svými protivníky bojoval jedinou zbraní, kterou měl - moře.

Tisíce litrů slané vody, která ho obklopovala ze všech stran a nebrala konce. Nečekal dlouho a brzy  voda chladila jeho tělo. Když se jeho hlava vynořila zpod hladiny, něvěřil vlastním očím. Jen asi půl námořní míle od něj se plavil obchodní škuner.

 Joe zamířil zpět ke člunu, postavil se do jeho středu a mával rukama nad hlavou a volal ze všech sil, aby získal pozornost námořníků z plující lodě. Netrvalo dlouho a loď začala měnit směr. Vzdálenost mezi ním a škunerem se stále zkracovala. Vyčerpaný, zesláblý námořník se posadil doprostřed člunu a čekal. Jeho tělo i mysl naplnila nová síla i radost, nebpť věděl, že je zachráněn.

                                         Konec