Vstříc tmě, bolesti a smrti

Právě svádím ten nejtěžší vnitřní boj, který si jen člověk dokáže představit. Celá moje tělesná schránka pulzuje bolestí a nutí mě k tomu, abych vstal. Moje mysl je ale silně proti tomu. A má k tomu pádné důvody. Snaží se získat zpět kontrolu nad mým vlastním tělem, ale jde to ztuha. Tak snad dobrý, mám to opět v režii, ale... na jak dlouho? To je vlastně asi jedno, stejně to nakonec nikdy nevydržím. Spánek nepřichází a já vím, že dokud neudělám to, co po mně moje tělo chce, tak se ani nedostaví. Kroutím se a zatínám zuby, jak nepříjemný pocit v břiše opět nabývá na síle. A ta prokletá tma ani trochu neustupuje. Moc toho přes ní nevidím, až na proud světla odněkud z venku, co sem prochází oknem. Nejspíš pouliční lampa. Ale jedna lampa je málo na utišení mojí mysli. Už od mala totiž slýchávám o strašných věcech, co se mohou ve tmě skrývat. A tyhle představy bohužel tváří v tvář noci nabírají v mé hlavě až příliš reálnou podobu. Představuji si mrtvolně bledé prsty, které mě chytnou za kotníky hned jak spustím nohy na zem, rudé oči, které patří bůh ví komu a trpělivě na mě zírají přesně z místa, na které se musím vydat. A taky svou největší noční můru. Dětský smích. Obyčejně je tak roztomilý, ale ve tři ráno se mění na to nejděsivější, co může člověk slyšet.

Čas se pomalu vleče a já cítím, že svůj niterní souboj zase prohrávám. Ne, že bych to nečekal. Vždycky je to stejný a já si zas musím projít celou tu noční můru. Zas a znovu. V duchu si dodávám odvahu se zvednout, protože už vím, že mi nic jiného nezbývá. Zavřu oči, počítám pomalu do deseti a s každým odpočítaným číslem se snažím přesvědčit svou hlavu, že moje představy nejsou reálné. Moc to nepomáhá. Deset! Prudce otevřu oči, dám dohromady všechny své síly a rychle se zvednu. Ale kuráž mě opouští právě ve chvíli, kdy získám rovnováhu. Obklopí mě tma. Stojím sám se svojí bolestí, svírán temnotou, která se plíží blíž a blíž ke mně. Očima pátrám po místnosti, Abych našel obrys dveří, vedoucích ven z téhle místnosti. Přitom se bojím, že omylem zahlédnu něco, co mně na smrt vyděsí. Naštěstí je vzduch čistý a já se tak rychle, jak mi tma a moje tělo dovolí blížím ke dveřím . S rukou na studené, kovové klice ztěžka oddechuji a odhodlávám se k dalšímu kroku. Tohle přeci jen byla ta jednodušší část.

Zmáčknu kliku a pootevřu dveře, za kterými je ještě větší tma, než ta ve které se právě nacházím. Sem nedosvitne žádná pouliční lampa. Nakouknu zpoza nich ven, ale nevidím nic než tu tmu. To je ale bohužel ráj pro mou zvrácenou představivost. Napadá mě tisíc věcí, co tam na mně čekají a minimálně tisíc a jedna z nich nejsou nic příjemného. K tomu slyším hned několik zvláštních zvuků. Škrábání nehtů, kapky padající na podlahu a tesklivý vzlykot odněkud z dálky. Ale slyším je doopravdy? Jsem tak vystrašený, že bych se ani nedivil, kdyby to všechno bylo jen v mojí hlavě, přesto, že znějí tak opravdově. Ta tma je ale každopádně skutečná až moc a už jen to je dostatečně frustrující. Pomalu otvírám dveře ještě o kousek víc v očekávání, že po mně něco každou chvíli skočí. Nic, tak otevřu ještě o kus víc, pořád naživu, tak ještě. Najednou jsou dveře úplně otevřené a já nezraněný, jen zpocený strachy stojím čelem proti své temné výzvě. Ale asi to nezvládám, protože mě přemáhá nutkání otočit se, utíkat zpátky a schoulit se někde v koutě. Už ale není cesty zpět. Nahlas a sprostě si ulevím a smířený s tím, že za chvíli s největší pravděpodobností umřu, vkročím do temnoty.

se nestalo. A tak vystresovaně postupuji dál, hezky krok za krokem. Můj úkol zní tak jednoduše, jít dál a neměnit směr, dokud nenarazím na další dveře. Ve skutečnosti je to ale cesta učiněným peklem. Bolest v břiše se dál stupňuje a s ní i nutkání přidat do kroku. Vím ale, že to nesmím. Jakmile se rozběhnu, určitě probudím něco, co číhá ve tmě okolo mně. A to se mi za to vyrušení určitě šeredně pomstí. Zdá se mi, jako by to trvalo věčnost, možná i víc. Brzy dochází i na mojí noční můru. Ze všech stran slyším ten ďábelsky roztomilý dětský smích. Motá se mi z toho hlava a já se cítím, jak kdyby měla každou chvíli prasknout. Rukama si zakrývám uši, i když vím, že pláč tím nezmizí. Pomalu postupuji dál, až najednou před sebou vidím cíl své cesty. Dveře. Naprosto obyčejný dveře, které pro mě ale nyní znamenají spásu z odněkud z hůry. Je to už jen pár kroků a tak zahazuji všechen strach a obavy a rozbíhám se za vysvobozením. Popadnu kliku, proklouznu dveřmi a rychle je za sebou zabouchnu. Zhluboka si oddychnu. Zvládl jsem to. Právě jsem si v noci došel na záchod.