Psychospirituální krize - 2. část - Na hranici

zpráva o změněných stavech vědomí a české psychiatrii (všechny postavy jsou reálné, ale jejich identita byla pozměněna, stejně jako místa děje)

předchozí děj

Na hranici

„Já se modlím – když mi teče do bot,“ tak nějak pronesl památnou větu Zdeněk Svěrák ve filmu Vratné lahve ve chvíli, kdy se s Danielou Kolářovou pohupovali na hladině rybníka v balonovém koši a hrozilo jim, že utonou. Právě tato věta se mi vybavuje, když si vzpomenu na moment, kdy se nade mnou na přístrojích objevila rovná vodorovná čára. Sleduju ji snad celých pět vteřin, při plném vědomí, než si toho stačí všimnout sestřičky. Ty mě vzápětí během mikrosekund opásají jakýmsi širokým pruhem čehosi, z čehož mi pouští do těla elektrické impulsy a pokouší se mi srdce nahodit znovu k životu. Při prvním pokusu se mi ale začnou v křečích tak kroutit prsty na nohou i rukou, že propadnu panice a hlavou mi prolétne jediné: „To máš za to, cos udělal, odteď ochrneš a bude z tebe nadosmrti mrzák! Na obtíž celému okolí!“ „Panebože, panebože!“ modlím se nahlas a vztahuju se k Pánu Bohu podobně jako Zdeněk Svěrák ve chvíli, když už to není fakt žádná legrace. „Ale prosím vás,“ odbude mě jedna ze sester a hledí na čáru na monitoru, která už vykazuje jiné křivky než jen rovnou čáru a oddechne si, stejně jako já. Křeče povolují. Asi mi dali něco na spaní, protože se vzbudím až druhý den. U mé postele stojí mí rodiče a říkají: „Tys nám teda dal.“

Cesta na zámeček

„Co tě to napadlo?“ ptá se mě táta a má slzy v očích. Napadla by vás v tu chvíli nějaká přijatelná odpověď? Mne tedy rozhodně nenapadla. A myslím, že to bylo tak dobře. Když naši odešli, objevil se lékař s tím, že mě chce vidět pan psychiatr, který měl v areálu špitálu svou ordinaci. Znal jsem ho z tenisových kurtů, kde jsme s jeho synem Štefanem hrávali tenis jako kluci. No nakonec nedorazil, ale od lékaře pak přilétla otázka, která se mi zabodla přímo do hrudi. „Kam byste chtěl? Do Lhoty nebo na Zámeček?“ Krve by se ve mně nedořezal. Tak a hotovo. Blázinec mě nemine. To mi bylo nad slunce jasné. „Radši na Zámeček. Tam znám paní primářku Koubkovou,“ nesměle odpovím.

Do sanity mě vedl chlapík, který jistě neměl nic společného s peklem. Nicméně na mne tenkrát působil minimálně jako jeho vyslanec či spojka. Mohly za to jeho špičáky, které se mu klubaly zpoza rtů ven. Do toho měl tak divoký výraz, že jsem celou cestu do nedalekého bývalého krajského města ani nepípl. Jen projet sanitou mým rodným okresním městem, když jsem seděl vedle řidiče, byl pro mne očistec. Měl jsem pocit, že oči všech jsou přilepené na mně. A celé město bezpochyby už ví, že jsem se zbláznil.

„Tak přece tu jste!“ pronesla paní primářka Koubková, když jsme se setkali na horní chodbě Zámečku – malé takřka rodinné psychiatrické léčebny v hlubokých lesích nad městem. Na vysvětlenou slov paní primářky nutno dodat, že jsem její sanatorium pro duševní nemoci poctil svou návštěvou už jednou, kdy mi po antidepresivech předepsala hypnotika a tehdy mi nabízela, zda si tam nechci na pár dní odpočinout. No, nechtěl jsem, protože jsem se tenkrát strašně bál. Toho, že se odsud snad nedostanu, a když, tak budu ocejchován štemplem PSYCHIATRICKÝ PACIENT či BLÁZEN na celý život. To víte, v roce 1998, v době kam zapluly mé vzpomínky, a kdy mi bylo 23 let, byla psychiatrie stále hodně velké tabu a neznámá. Lidé si z ní buď utahovali nebo z ní měli nepopsatelnou hrůzu. A právě to druhé jsem cítil při první nabídce paní primářky velmi intenzivně. Hrůzu z psychiatrie a prostředí léčebny. O kterém jsem ovšem, ke své vlastní škodě, prakticky nic nevěděl.

„Tak, kam ho dáme?“ slyším ze sesterny. „Asi k Radkovi na čtrnáctku,“ odpoví kdosi. Než mě sestřička odvedla na pokoj, který byl hned za rohem, podepsal jsem lejstro o dobrovolném pobytu v léčebně. I když se mi do toho nijak dvakrát nechtělo, rozum mi říkal, že nepodepsat by byla ještě větší pitomost. Na pokoji mě pozdravil mladý kluk v lennonkách s dlouhými plavými vlasy stáhnutými do ohonu. Vcelku bez obalu se rozpovídal o tom, že tam je proto, že chtěl skočit z přehradní hráze dolů. „Měl jsem ale pech, sebrali mě policajti a odvezli sem na Zámeček,“ říká s pocitem nepodařeného pokusu o odchodnou ze světa Radek. Byl mi vcelku sympatický. I když po většinu času jen spal, rozuměli jsme si.

Seděl jsem na posteli malého pokojíku, kam se kromě druhého lůžka vešla už jen skříň a stůl s dvěma židlemi, a v hlavě měl neskutečné pusto a prázdno. Žádné očekávání, spíš smíření se s daným stavem věci a určitá rezignace na dobrovolně-nedobrovolný pobyt na Zámečku. Po chvíli mě Radek, který si právě vypral tričko v umyvadle, vyzval, abychom šli na kuřárnu. Kdo z vás byl někdy kdekoliv na psychiatrii, tak moc dobře ví, že kuřárna je zásadní prostor celé léčebny. Je to spíš komunitní místnost, která pacienty stmeluje a kde se semele naprosto všechno. Ti, kteří nekouřili a zůstávali na svých pokojích, případně terapiích, byli, věřte mi, o mnohé ochuzeni.

Na kuřárně, na nádvoří

Samozřejmě, že jsem si na kuřárně na našem druhém podlaží léčebny hned zapálil. Jednak pro uklidnění a druhak asi i kvůli stmelení se s kolektivem dalších pacientů. Kouřit jsem začal, ale poměrně pozdě. Nebudete mi to věřit, ale stalo se tak při pařbách na školeních protidrogových preventistů. Ty se odehrávaly v překrásném barokním zámku nedaleko hlavního města, když mi bylo asi 21 let. Na psychiatrii jsem se dostal, jak jste si již mohli povšimnout, coby sociální pracovník – drogový preventista z úřadu. Tohle, když se o mně spolupacienti dozvěděli, tak mám za to, že jsem „stoupl v ceně“ jako další zajímavý exemplář za zdmi ústavu.

Kouříme s Radkem spolu s ostatními. Pozoruju dění a hovor. A říkám si: „Kde to sakra jsem? Vždyť ti lidé se baví úplně normálně o naprosto běžných věcech. Jakýpak to jsou blázni?“ vrtalo mi hlavou neustále, i když už jsem byl zpátky na čtrnáctce.

Nevím, čí to byl nápad, jít hned první odpoledne ven na nádvoří Zámečku. Na jedné ze zdí byl zavěšen basketový koš. Chvíli jsme na něj s Radkem házeli a pak si zahráli badminton. Když jsem vzhlédl od hry a zadíval se na první patro Zámečku, tuhl mi úsměv na rtech. Za velikými okny se v županech procházeli většinou staří lidé s dost vyhaslými nebo přituplými pohledy. Jedna babča s opičkou v náručí na nás za mřížemi mávala. Asociace s filmem Requiem pro panenku na sebe nedala dlouho čekat. Do toho se tu a tam mezi postavami objevil bílý plášť a jejich majitelé se na nás dlouze dívali. Jsme střeženi na každém kroku, napadlo mě. 

---