Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Odpočinek v lese
datum / id05.06.2016 / 468849Vytisknout |
autorK3
kategoriePovídky
zobrazeno1424x
počet tipů13
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Odpočinek v lese

Setkal jsem se s ním v roce 1966 při návratu z podnikového zájezdu v Olomouci na okraji Žďárských vrchů.


    Nechali jsme za sebou krásné jeřáby, které mnoho kilometrů lemovaly silnici, a ocitli jsme se v lesích. Hluboko mezi lesy se nám porouchal autobus. Řidič byl nucen na delší dobu zastavit a autobus opravit. Nebylo to milé, ale na druhou stranu; jedinečná příležitost nadýchat se čerstvého vzduchu a aktivně si odpočinout.
    Šel jsem se projít.
    K malému palouku v lese.
    Byl ozářený odpoledním sluncem a v jeho horní polovině stál osamělý domek, ke kterému jsem vyšlapanou pěšinou zamířil.
    Měl uzavřené okenice, přes které byla ještě pečlivě přibitá široká prkna, což mě zarazilo.
    Napadlo mě, že majitel dům na delší čas opustil, nebo má výjimečný strach o jeho obsah...
    Nic mě na něm nelákalo, ale přesto jsem pokračoval v obchůzce kolem něho. Jako bych čekal něco neobvyklého.
    Na odvrácené straně skutečně zajímavost byla.
    Okno dokořán.
    „To je rozdíl...“ napadlo mě.
    Přistoupil jsem zvědavě blíž, abych nahlédl do, poměrně malé, místnosti.
    U jedné stěny stará skříň s peřiňákem a na protilehlé pohovka. Stěna proti oknu prázdná, ozdobená jenom namalovaným obrázkem. Před stěnou byl ještě dětský stolek se židličkou a vedle malířský stojánek.
    Malba mě zaujala.
    Představte si holou stěnu s obrázkem, asi 30x40 cm, namalovaným dětskou rukou. Vzhledem k barvě stěny a prostředí celé místnosti, vůbec ne dekorativní. Dětská malůvka, mazanice. Vhodnější výraz bych v první chvíli nenašel. Byl na ní znázorněn sytě zelený trávník s vyšlapanou pěšinkou, uprostřed něho žlutý domek s červenou střechou a malou zahrádkou. Nad horní stranou palouku jenom les. Z pravé strany tekl potůček k levé části, kde se stáčel dolů, aby se rozšířil v tůň, kolem které bylo namalováno několik zvířat.
    Autor se pravděpodobně snažil namalovat domek s okolím, u něhož jsem stál. Měl asi velké plány, neboť na zdi byla připevněna spousta dalších, zabílených háčků a skobiček, které nebylo v první chvíli vidět.
    Ačkoliv jsem obrázek pohanil, něčím na mě zapůsobil. Bylo na něm něco, čím mě přitahoval.
    Ale co to bylo?
    Pozorně jsem se na něj zaměřil.
    Postupně, jak jsem si to uvědomoval, mi začala naskakovat husí kůže.
    Vždyť tady někdo namaloval můj sen. Na louce uprostřed lesa domek a potok blízko něj. To bylo vždycky moje přání, takhle bydlet v romantické přírodě.
    A ještě něco.
    Parametry! Proporce!
    „Tohle ale malovalo dítě,“ pomyslel jsem si překvapeně. „Ne, to není možné!“
    Vzájemné poměry mezi stromy, nejbližšími i těmi nejvzdálenějšími, volně splývajícími s oblohou, byly odstupňované naprosto přirozeně. I poměry mezi domem, potůčkem a jednotlivými zvířaty byly přirozené. Všechno do sebe zapadalo. Běžné nebyly ani tahy štětcem. Ledabylé, nedotažené, zdánlivě odfláknuté. Polovička jich chyběla, a přesto dávaly smysl.
    Byl to osobitý způsob malování.
    Snad mu docházely barvy, nebo tolik spěchal. Jenže když jsem přimhouřil oči a odmyslil si neumělé křivky, špatně namíchané křiklavé barvy a typické příznaky dětského malování, byl to obraz někoho, kdo má veliké nadání...
    Ze zadumání mě vyrušilo mírné vrznutí.
    Objevily se dveře, schované za skříní a vykoukla rozcuchaná hlava malého chlapce.
    Nedůvěřivě se na mě podíval, pomalu zavřel dveře a přistoupil blíž k oknu.
    Hubený blonďák, mohlo mu být nějakých šest sedm let.
    Zvědavým nebojácným pohledem, i věkem, mi připomínal Martina, mého syna. Měl na sobě hnědé kraťasy s laclem a kdysi bílou košili, potřísněnou neuvěřitelným množstvím všelijakých barevných skvrn.
    Byl nápadně vážný a zamyšlený.
    Trochu mě vyvedl z míry.
    „Ty vypadáš...“ řekl jsem spíš pro sebe. „Ahoj.“
    „Ahoj,“ odpověděl a na tváři se mu objevil náznak úsměvu, „je pracovní.“ Ukázal na košili.
    Začal mi tykat jako by se nechumelilo.
    „Co tu děláš?“ hloupě jsem se zeptal.
    „Já? Co bych tu dělal, bydlím tu. Potřebuješ něco?“
    „Porouchal se nám autobus. Šel jsem se projít. Moc se mi líbí obrázek na zdi. To jsi kreslil sám?“
    „Lekl jsem se,“ odpověděl vyhýbavě.
    „Mě se nemusíš bát.“
    „To vím, lekl jsem se jenom v první chvíli...“
    „Jak se jmenuješ, hochu?“
    „Julek.“
    „Julek?“
    „Jo ale kamarádi mi říkají Juli.“
    „Mě říkají Martin. Pověz Juli, kde máš rodiče?“     
    „Nesmím to říkat, ale rodiče nemám a už si na ně nepamatuji, je to dávno. Zato mám bratra, na kterého je spolehnutí.“
    „Promiň,“ zastyděl jsem se, „raději půjdu.“
    „Proč bys odcházel, prosím tě,“ vpadl mi do řeči. „Nemohl jsi nic vědět.“
    „No dobře,“ souhlasil jsem.
    „Nechceš napít?“ zeptal se mě. „Bratr každé návštěvě dává napít. Alespoň vodu...“
    Dostal jsem sklenici vody. Napil jsem se a pokračoval otázkou.
    „Bratr?“
    „Ano. Petr je o dost starší a pracuje pár kilometrů odtud. V lese. Dnes se nějak opozdil, asi mají schůzi.“
    „A to se o tebe nebojí?“
    „Bojí a moc. Mohl zažádat ve vsi o byt, jenže mě se tady tak líbí, že jsem ho uprosil a zůstali jsme. Proto zatloukl ta okna, aby to nikoho nelákalo...“
    „Musí tam být šero, na té straně...“
    „Je tam skoro tma, ale v ložnici to nevadí.“
    Líbilo se mi, jak mluvil.
    „Umíš střílet?“ ožil náhle se šibalským úsměvem. „Po kovbojsku?“
    „Nevím. Možná.“
    „Řekni teď a tas! Schválně kdo bude rychlejší.“
    „Mám? Vážně? Co to na mě zkoušíš?“
    „Jo, hned,“ odpověděl a oba jsme si strčili ruce do kapes.
    „Připraven? Teď!“
    Aniž bych to snad dořekl, mířila mi mezi oči jeho pravačka a v ní… „pepřák.“
    „Kdes to vzal člověče?“ vykřikl jsem a nevědomky uskočil stranou.
    „To jen aby sis nemyslel,“ smál se, „že nejsem připravený.“
    „Kdes to sebral?“
    „Petr ho koupil v Tuzexu. Doporučil mu ho jeden příslušník.“
    To mě dostalo.
    Jak je vidět, bláznivé nápady nemá jen náš Martin.
    Zakroutil jsem hlavou.
    „Já žasnu, jak vyvádíš, Juli. Asi ti tu je smutno, viď?“
    „Někdy,“ zarazil se. „Proto mi Petr koupil psa. Pravého vlčáka, ještě štěně to bylo. Byli jsme velcí kamarádi, on byl moc krásný,“ chrlil ze sebe. „Nedávno nám ho pan hajný omylem zastřelil. Prý nevěděl, že je náš. Nabízel nám za něj peníze, ale Petr si je nevzal.“
    „To je mi líto. Petr tě má asi rád, stará se o tebe.“
    „Ano, vždycky pomůže a poradí. Slíbil, že mi sežene jiného.“
    „Co všechno děláš, aby ti to uteklo?“
    „Spoustu věcí. Jezdím autobusem do vsi, nakupovat. Starám se o naši zahrádku, okopávám ji a pleju. Baví mě to.  Občas zajdu k tůni. Chceš slyšet moje tajemství? Setkávám se tam se srnkami a se zajíci, když přijdou pít. Kamarádíme spolu. Představ si, že se mě vůbec nebojí. Nikdo mi to nevěří, ale mě je to fuk. Dokonce i Petr šel několikrát se mnou a před ním utekly. Smál se mi, protože mi taky nevěřil. To je zvláštní. Ode mě se nechají i pohladit. Věříš mi to?“
    Pátravě se na mě podíval.
    „Věřím,“ zalhal jsem. „mě by se třeba taky nebály.“
    „Škoda, že tu nemůžeš zůstat do večera. Zašli bychom tam spolu.“
    „Škoda. Ale třeba až vyrosteš, Juli, budou mít z tebe taky strach, nemyslíš?“
    „To ne, tomu nevěřím! Copak tím, že se stáváš dospělým, stáváš se pro ně nebezpečným?“
    Nevěděl jsem co říct.
    „Nechci, aby to tak dopadlo! Nechci! Byl bych nerad...“
    „Asi máš v sobě něco, co ostatním chybí a co tě s nimi spojuje. Máš blízko k přírodě.“
    „Hodně lidí bydlí v lese nebo u lesa,“ oponoval mi Juli, „a nikdo neříká, to co já...“
    „Ty ji asi vidíš jinak, skutečně do ní patříš a oni tě berou za svého, nejsi pro ně vetřelec. Patříte k sobě. A  tvoje osamělost, tady...“
    Juli neodpověděl, jenom pohnul hlavou.
    „Ze všeho nejradši kreslím,“ začal zase zvolna. „Petr tvrdí, že mi to jde a kupuje mi všelijaké barvy. Chce mě ve škole přihlásit do výtvarného kroužku.“
    „To udělá moc dobře. Máš nadání, poznám to; zajímám se o obrazy. Maluješ zajímavé. Můžeš mi říct, podle čeho poměřuješ míry? Víš, co myslím? Vzdálenosti a výšky.“
    „Jak bych je měl měřit? Nic neměřím. Kreslím, co vidím. Nejdřív nakreslím obrysy a maluju. Chci malovat stejně dobře jako dědeček.“
    „Ukážeš mi ještě, cos jiného namaloval?“
    „Momentálně jiné nemám, ale postupně si s nimi chci ověsit celou stěnu. Bojím se malovat pořád, mám strach...“
    „Z čeho prosím tě?“
    „Bojím se, aby mě to nepřestalo bavit.“
    „Něco ti povím, Juli.“ Nahnul jsem se blíž k oknu, aby dobře slyšel. „Mám dojem, že tě malování bude bavit celý život.“
    „Neděláš si legraci?“
    „Nedělám.“
    Představil jsem si stěnu, pokrytou těmi malůvkami a to ve mně opět vyvolalo touhu po jediném, který tam skutečně visel. Přál jsem si ho mít doma.
    „Škoda, že máš jenom jeden. Moc se mi líbí. Koupil bych ho od tebe...“
    „Nic neprodávám! Ani Petr, ani já!“ přerušil mě rozhořčeně, až zčervenal. „Ani za Davida jsme si nic nevzali!“
    „Za jakého Davida?“
    „No za toho psa. Měli jsme ho s Petrem moc rádi, rozumíš! A co máme rádi, se neprodává!“
    Moc jsem si tenkrát přál, aby se zase usmál.
    „Tak už na něho nemysli, je mu tam určitě dobře. Co ty víš, třeba tam má stejného kluka jako jsi ty. “
    „Myslíš?“
    „Máš tu kamarády?“
    „Málo. Za kopcem ve vsi. Jezdíme tam s Petrem často, jinak tu nikdo široko daleko není. Ve škole jich budu mít dost.“
    „Těšíš se?“
    „Nevím, jsem zvědav. Trochu se bojím. Nejsem zvyklý na tolik lidí.“
    „Určitě si zvykneš.“
    Od silnice zazněl zvuk klaksonu. Pocházel z našeho autobusu a řidič patrně dával znamení, že stroj opravil a je připraven k odjezdu.
    „Už musím jít.“
    „To je škoda.“
    „Pozdravuj Petra a zvířátka v lese, Juli. Ahoj.“
    Podal jsem mu ruku.
    Stiskl mi ji, až ta jeho zčervenala. Snažil se přitom usmívat.
    Naposledy jsem se podíval na obrázek zavěšený na zdi. Lákal mě pořád stejně. Juli mezitím vyskočil na stůl. Seděl na něm a kmital nohama. Překvapil mě jeho kulišácký pohled. Jako kdyby zase něco chystal. Upřeně mě sledoval. Pak se podíval na obrázek a zpátky na mě.
    „Měj se dobře Juli.“
    Nic neříkal, jenom mě sledoval. Myslel jsem si, že ještě něco řekne... Pokrčil jsem rameny a zamyšleně jsem odcházel. Opět zazněl zvuk klaksonu a já se lekl, že snad čekají už jenom na mě.
    Zrychlil jsem.
    „Martine! Stůj! Počkej přeci!“
    V mžiku vyskočil z okna a běžel ke mně. Přitom se zase smál na celé kolo. Rozhazoval rukama a držel… obrázek.
    Opravdu.
    Celý zadýchaný spustil:  „Řekl jsem, že je neprodávám, ale neřekl jsem, že je rozdávám. Vezmi si ho, je tvůj. Jsi tak zvláštní. Mluvil jsi se mnou jako s dospělým.“
    A já přiznal sám sobě, že přesně takhle bych se měl chovat doma k Martinovi. Kolikrát se na něj zbytečně zlobím a mám ho pořád za malého kluka...
    „To nejde, vždyť jiný nemáš,“ zakroutil jsem hlavou.
    „No a co? Nakreslím si jich, kolik budu chtít. Vidíš ty háčky?“ Víš kolik jsem jich už nakreslil? A kolik zase rozdal? Nakonec mi vždycky zůstane ten nejhorší.“
    „Nejhorší?
    „Nejhorší. Proč by mi jinak zbyl?“
    „No jo, vlastně máš pravdu,“ uznal jsem a on mi daroval svůj obrázek.
    Vylovil jsem z kapsy malou foukací harmoniku, kterou jsem koupil Martinovi.
    Rychle jsem mu ji podával.
    Nechtěl si ji vzít.
    „Vezmi si ji.“
    „Ne, Martine. Nic mi nedlužíš.“
    „Víš, můj syn, koupil jsem ji pro něj. Je stejnej rozumbrada jako ty.“
    „No vidíš.“
    „Vezmeš si ji, protože ti ji chci dát! Rozumíš!“ řekl jsem rozhodně. „Martinovi koupím jinou.“
    Zdráhal se.
    „Poslyš,“ zvedl jsem prst. „Harmonika má hodně společného s tvým malováním, protože obrazem můžeš vyjádřit hudbu, kterou zahraješ, a na druhou stranu můžeš zahrát hudbu podle obrazu.“
    Chvíli přemýšlel. Nasadil jsem mu brouka do hlavy. Za chvíli si harmoniku nejistě vzal.
    Se zájmem si ji prohlížel.
    Z dálky zazněl znovu klakson.
    „Teď už ale doopravdy ahoj a dík.“
    „Ani jsem ti neukázal dědovy obrazy...“
    „Vždyť říkám, že není čas.“
    Zvedl jsem ruku na pozdrav.
    Spěchal jsem.
    S obrázkem.
    Ještě jsem se ohlédl. Stál na místě a díval se za mnou.
    Naposledy jsme si zamávali.
    Byl slyšet nastartovaný motor. 
    Ještě jsem přidal.
    Autobus byl plný, ale poslední jsem nebyl. Veškerá únava byla pryč. Uvelebil jsem se na svém místě a zadíval se na obrázek. Mezi srnkou zajícem a jezevcem, klečela u tůně dětská postava. Sotva znatelná, pouze obrys.
    A já uvěřil všemu, co mi ten zvláštní kluk napovídal.
    Na zadní straně byl jeho Ex libris.
    Juli H.
    Najednou jsem uviděl docela jiný obraz.
    Můj nejoblíbenější. Jmenuje se „Odpočinek v lese“ a mojí mamince ho kdysi daroval sám autor, akademický malíř Julius Horn.
 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

15.12.2016 14:26:33dát kritice tipK3
redaktor prózy

Dík za návštěvu. Vážím si toho.

15.12.2016 12:40:48dát kritice tiprevírník

Karle, díky tomu, žes přišel k mému Králi smrků se zajímavým komentářem, na který bylo třeba reagovat, lákalo mě podívat se k tobě, a vůbec nelituju. Naopak jsi mě velmi zaujal jak způsobem psaní, tak obsahem svých povídek. Přečetl jsem před chvílí (dokonce nahlas, mám komu) Tenkrát v Rokoli a teď tento Odpočinek v lese. Musím říct, že mi tvůj způsob psaní vyhovuje, líbí se mi. Včetně například onoho mírného tajemna s holčičkou z Mezlesa. Vyprávění plyne uvěřitelně, ani nevadí, že je proti zvyklostem nové doby poněkud delší.

S chutí přidávám tip a ještě se vrátím dát ho i tam.

19.07.2016 20:06:25dát kritice tipSkarabea

prvá polovica má zvláštny, tajomný nádych, potom to trochu stáca na sile...inak fajn

19.07.2016 20:05:57dát kritice tipSkarabea

prvá polovica má zvláštny, tajomný nádych, potom to trochu stáca na sile...inak fajn

14.07.2016 16:32:05dát kritice tipK3
redaktor prózy

Dík za přečtení. Zordon: pepřák chápu, proto tuzex ale ten zas už asi každý nepamatuje. Chtěl jsem jenom nějak ospravedlnit skutečnost, že ho, kluka v kritických letech, vůbec někdo nechá samotného... reka: s tou poslední větou máš pravdu, nejsi první kdo na to upozornil, zapamatuju si to, dík.

14.07.2016 15:19:05dát kritice tipreka
redaktor prózy

Líbí se mi ten mysteriózní nádech a jsou tam hezké postřehy - s hudbou a malováním, s tím, jak Martin si uvědomuje, jak se jinak chová k cizímu klukovi a jinak k synovi. Ten závěr, i s tím dovětkem "zalilo mě horko" to pro mě spíš zkazilo. Vlastně se mi nejvíc líbila první polovina, kde je něco ve vzduchu, ale není úplně jasné, co to je.

14.07.2016 10:28:04dát kritice tipZordon

Pěkně napsáno. Jen možná ten pepřový sprej mi tam působí nějak anachronicky (nevím proč). *

08.06.2016 15:53:32dát kritice tipK3
redaktor prózy

Kyijna: Ještě k tomu vyznění jako celku... Je to v pointě. Dědeček o kterém se zmínil kluk mohl být Julius Horn, autor obrazu "Odpočinek... věkově i daty to odpovídá a rovněž iniciály...

08.06.2016 09:46:34dát kritice tipK3
redaktor prózy

Kyijna:  tvoje výhrady určitě stojí za zamyšlení, dík. K té zdlouhavosti: mám takovej dojem, že v poslední době se každýmu všechno zdá zdlouhavé. Každý chce hned nějaké akce a spád. To myslím všeobecně. Když se podívám na nějaké knihy povídek, všechny by musely být, podle nynějších požadavků, zdlouhavé.,, To nevytýkám tobě, celá doba je teď nějak uspěchaná, jenže pro vykreslení děje si myslím, že je lepší zmírnit tempo a spíš zapnout svoji představivost.

08.06.2016 09:30:53dát kritice tipK3
redaktor prózy

Toho tipu jsem si všim, careful, dík. A jeřábům jsem se docela nasmál.

08.06.2016 06:01:52dát kritice tipcareful

jsem ti ten Tip zapomněla dát:D

...jo už ty jeřáby chápu:D...já myslela, že to byly ty stavební, protože ptáky lemující silnici jsem zavrhla... u nás se těm stromům říká jeřabina, tak mi to nedocvaklo...umocnila to asi ta zmínka, že jste jeli z nějakého podnikového zájezdu, takže stavební jeřáby kolem silnice byly jasná volba a přišlo mi divný, že něco lemovaly celé kilometry ...i když bývají vidět z daleka:D

08.06.2016 04:23:38dát kritice tipKyijna

Úvodní věta galantně naznačuje, že toto bude zdlouhavé. A mile jsi naplnil očekávání - je.

Osobně taky nemám rád, když mi vypravěč explicitně říká, jak mu je, a tím mi přikazuje, jak se mám cítit ("Zalilo mě horko", "To mě dostalo.", "Malba mě zaujala.", "Na odvrácené straně skutečně zajímavost byla." [...skutečně?], "to ve mně opět vyvolalo touhu po jediném". "Zakroutil jsem hlavou."...). Svou délkou je to autentické, tak myslím, že nemusíš čtenáři takto napomáhat.

Obsahově se mi líbilo přirovnání obrazu a hudby a pak krásu toho, když si pro sebe necháme horší, vlastně je to celé protkané dobtými myšlenkami, ale upřímně nevím, jaké má být vyznění dílka jako celku:(

07.06.2016 21:18:50dát kritice tipK3
redaktor prózy

Car.: na Moravě se běžně pěstuje moravský sladkoplodý jeřáb, má výbornou chuť, zavařuje se. Mají tam celé aleje i podle silnic...

07.06.2016 21:13:43dát kritice tipK3
redaktor prózy

Všem děkuju moc za hodnocení. Lakrove, udělals mi vážně radost. Careful: dík, já vím, je to na hraně, ale občas se takoví jedinci /předčasně dospělí/ najdou.

07.06.2016 17:50:16dát kritice tipcareful

...ještě se mi taky moc nezdá, že by malej kluk mluvil stylem "jsem zvědav"...ale to jsou spíš detaily...

07.06.2016 17:46:15dát kritice tipcareful

Na začátku jsem přemýšlela jaké jeřáby lemují silnice... taky je to tady tak nějak rohozený...ty věty, ale to je možná bug...

..každopádně se to pak se četlo celkem dobře, takže tip za to dám...

06.06.2016 20:54:48dát kritice tipStázka
Moc hezké, čtivé:)
06.06.2016 16:42:11dát kritice tipAlexka

Pěkný, rozhovor se mi líbil i ten popis obrázku, jen u slova Tuzex mi trochu povyjelo obočí, ale jinak je to fakt moc pěkný 

06.06.2016 14:29:47dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Ze začátku (jen asi půl stránky) mi to připadá trochu rozvleklé,  ale najednou -- myslím, že s popisem onoho obrazu -- ta začiná získávat  na napětí. Ten přiběh nebo to, jak je líčen začíná působit téměř mysteriozně.  Slovo Tuzex bude možná leckterý dnešní čtenář potřebovat vysvětlit.  Mystérium se dostavilo s jednou z posledních vět a mně nezbývá, než povídku  pochválit, přidat tip a ujistit autora (jehož jméno se dosvídám až na konec),  že styl jeho psaní, který si pamatuji z nejméně dvou dalších povídek,  je dobře rozpoznatelný.  Tip.  

06.06.2016 13:55:31dát kritice tipAdélkalaide

dobrý!

06.06.2016 12:52:35dát kritice tipK3
redaktor prózy

Původně sen a povídka z r. 1979. V současnosti upraveno. Ovšem obraz "Odpočinek v lese" máme doma. Maminka ho dostala od Julia Horna.

06.06.2016 11:01:21dát kritice tipagáta5

bavilo mě to :) 

bylo nebylo? už jsem někdy četla podobnou věc, kde si čas s lidma pohrál... zajímavý :)

06.06.2016 09:57:51dát kritice tipK3
redaktor prózy

OMLUVA : Došlo k omylu. "Obrázek" je pouze pracovní název. Správně se to jmenuje: "ODPOČINEK V LESE." /Vystihuje pointu./ Omlouvám se.

06.06.2016 08:53:40dát kritice tipDiana
Velice dobré. Výborná myšlenka a čtivě napsáno.
Pointa mne překvapila.*
05.06.2016 23:58:19dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Dobře se mi četlo: dialog dospělého s dítětem plyne logicky. Povídka stupňuje pocit čehosi zvláštního, závěr pro mne nebyl překvapivý. Skutečný zážitek?                                                                                          /T.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.