Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jack

04. 08. 2016
1
5
467
Autor
Hemi Novak

Džek! Proč mu nemohli dát nějaký normální jméno? Třeba Zbyněk nebo Karel. Od té chvíle co ho Nikol přivedla se na mě dívá pořád stejně. Nedůvěřivě a znuděně. Takový ten pohled když ti někdo dlouho hloupě lže a tebe už to nebaví. Hned první den jsem ho nechal u sebe v bytě a když jsem se vrátil za hodinu a půl, stačil mi rozcupovat odpadkový koš, dvoje pantofle a spodek pravé nohy na tom rohovém křesle. Otevřel jsem dveře a našel ho ležet uprostřed obýváku na koberci. Díval se na mě přesně tím pohledem. Jen mu teda ještě čouhal z tlamy kousek molitanu. 
    A to už by měl mít rozum ve čtyřech letech. No, takhle, u těch psů se to vlastně násobí sedmi, takže mu musí být přes osmadvacet, ale vypadá aspoň na padesát. To jsou ty vrásky po celé hlavě.  Na tlamě má pořád takový škleb, že se zdá být imrvére naštvaný. Možná je to tím krátkým čumákem a nebo tou předsunutou bradou. Nevím, mohly by to klidně být i ty převyslé pysky, ale těm bych spíš přisoudil jinou funkci a to vypouštět ty kvanta slin a grindů co se za ním všude táhnou. Nejsem zrovna ras na pořádek, ale tohle je opravdu něco. Jak dokáže tak malé stvoření produkovat tak moc tekutin? Nemyslím si, že ani tolik vypije. Nehledě na to, že ještě chodí na záchod, což je další jeho libůstka. Každý roh, každá popelnice a pouliční lampa, každý stojan na kola, každý květináč, každá značka a každý keř si musí očichat a označkovat. Skoro bych přísahal, že mi to dělá naschvál. Když jsem s ním byl večer venku, sledoval jsem ostatní psy a ani jednomu to očichávání netrvalo tak dlouho. Během toho než byl hotový s jednou značkou, si v protisměru stihli prověřit odpadkový koš čtyři psi po sobě. To jsem už nevydržel a sekl jsem na něj ať už jde. Samozřejmě se ani nepohl, a až po půl minutě ji pokropil a nezapoměl mi věnovat naštvaný pohled. Však já nepotřebuju aby mě miloval, jen abychom to oba ty dva týdny vydrželi, než se Nikol přestěhuje. Pak si může zbalit ty svoje grindy a já budu mít zase klid. 
    Leží na sedačce a předstírá, že spí. vylezl tam když jsem byl na záchodě a zázračně usnul. Asi za minutu a půl. Když jsem se vrátil a viděl ho tam, zkusil jsem na něho volat: "Karle, dolů, Karle fuj, nesmíš" ale ani se nehnul. Jen se mu vždycky trošku pohnulo ucho, takže jsem věděl, že mě určitě slyší. Zkusil jsem na něj sáhnout abych ho sesunul, ale trochu zamrmlal. Nebylo to vrčení, to ne, spíš takové zamrmlání ze spaní. Teda zamrmlání se zavřenýma očima. Nebudu se tu s ním přetahovat, ať si tam v tom rohu klidně leží. Sedačka má už svoje nejlepší roky za sebou a těch pár bílých a hnědých chlupů potom vysaju. Jen budu muset něco udělat s tou jeho zálibou trhání věcí na molekuly, protože pokud ho budu muset tahat všude sebou, bude to pěkně dlouhých čtrnáct dní. Obzvlášť s tím novým případem co mi hodili na stůl. 
    Zkusil jsem ho nechat v autě, když jsem šel nakoupit a po půl hodině příjdu a všude cáry látky. Zaplaťpánbů to odnesl jen jeden z těch návleků na sedadlo, co jsem dostal na vánoce na oddělení. A ty se mi stejně moc nelíbily.
    Takže když jsem si potom šel na střelnici vyzvednout služební čezetu, už si to trajdal radši se mnou. Chtěl jsem mu dát i trochu lekci. Všechni psi, co jsem na střelnici viděl, se báli. Muselo to být tím hlukem a nebo tou atmosférou a já mu chtěl ukázat, že by pro něj bylo daleko lepší zůstat v autě, jenže on dělal jakoby nic. Byly tam dvě uniformy trénovat, my procházeli přímo za nima a ten prevít se ani neotočil. Nezapomněl ale označkovat lavečku před kanclem. V tu chvíli jsem si myslel, že je hluchej. Jenže pak jsem ho vzal za Peťou od psovodů, ať se na něj podívá a hned ve dveřích jsme potkali dva služební vlčáky co na něj pěkně vyjeli. Tvářil se úplně stejně jako na střelnici, jen hlavu trochu shrbil a díval se na ně. Dokonce udělal malý krok dopředu směrem k nim. V tu chvíli jsem si říkal, že má docela kuráž. Je o polovinu menší a oni na něj byli dva. Potkat se takhle s dvěma, dvakrát většíma chlapama vzadu za Pelikánem, asi bych moc ramena nedělal. 
Když jsem pak Peťovi říkal jak mi trhá všechno na kusy, začal mě poučovat, že to je pěkně tvrdohlavé plemeno a že na něj musím pomalu. To teda nevím jak jsem na to šel rychle, když mi v první hodině co jsem ho měl, rozsekal půl bytu. Že prý to je protest proti tomu, že zůstal sám. No a tím, že jsem ho tam už nenechal si dal dvě a dvě dohromady a vytáhl na mě stejnou strategii v autě. A jelikož bych to auto rád ještě pár let používal a sedět jen na železných pružinách není zrovna praktické, tak tam jsem ho už taky nenechal, a tím jsem si to vlastně podepsal. Tak jsem Peťovi pěkně poděkoval, vzal vodítko a šel. Přísahám bohu, že mi připadal cestou zpátky spokojenější. Jako by věděl, že vyhrál. 
"Jenže já to taky nevzdávám, Karle. Už na mě zkoušely vyzrát jiný esa."
    Doma jsem mu nachystal misku s vodou a granulema. Vodu trochu pije, ale granulí se ani nedotkl. Za dnešek jsme se tu vytočili už třikrát, než jsme konečně večer zakotvili a miska je pořád plná tak jak ráno. Ale je na něm vidět, že má hlad. Před půl hodinou jsem ho sledoval v odraze zrcadla obývákové stěny jak natahuje ten svůj krátký čumák k misce ale nevzal si. Chodil chvilku kolem a pak se jako by uraženě vrátil zpátky. Šel jsem do kuchyně a ve špajzu našel plechovku tuňáka v oleji, tak jsem mu ji tam na to přidal. Zvedl hlavu a sledoval co se děje. Dokonce se mu i trochu narovnaly ty zlomené uši a produkce slin se ztrojnásobila. To bylo poprvé co jsem ho viděl jinak než znuděného. Když jsem se vracel do obýváku, pomalu vstal a kolíbal se k misce s hlavou svěšenou jako by věděl, že si stejně zase nevezme. No a taky si nevzal. Přišel zpátky a než si lehl na koberec slyšel jsem ho vzdechnout. Ještě jsem cestou na záchod zkontroloval jestli to nějak nesmrdí, ale co já poznám. Však ať si nežere. Jestli chce držet hladovku, já se kvůli tomu věšet nebudu. Jen pokud ho Nikol vrátím polovičního asi to moc v tom znovunavazování otcovského pouta nepomůže. 
    Nalil jsem si Myslivce s Kofolou, zapálil Spartu a dívám se na zprávy. Asi se mu nelíbil ten kouř, páč si pčíknul jako mimino, tak jsem otevřel okno. No a to na něj asi byla zase zima, tak se ze sedačky přesunul do chodby. Aspoň tam můžu dát na ten jeho důlek deku. Bude to pak jednodušší uklidit. Potáhnu si z cigarety, usrknu ze sklenky a přepínám na dvojku, kde dávají starou detektivku. Z chodby se začne ozývat chroustání granulí.

 


5 názorů


IQ nick
11. 08. 2016
Dát tip

krátký čumák, předsunutá brada a naštvaný výraz, povyslé pysky a litry slin by ukazovaly na nějakého buldočka, ale já se v těch plemenech moc nevyznám

abych pravdu řekla nijak jsem nad tím moc nebádala, nepřišlo mi to důležitý, nejsem rasistka :-)

A jen tak ze zvědavosti, jaké plemeno to teda je?


Hemi Novak
11. 08. 2016
Dát tip

Díky. Jen tak ze zájmu, jaké plemeno tě napadlo?


IQ nick
07. 08. 2016
Dát tip
Však ono vám to spolu nakonec půjde... :o)) Pohodový, úsměvný příběh. Pobavilo.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru