Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Teror příležitosti

11. 08. 2016
3
8
1188
Autor
Alexka

Jako malá holka Lenka snila, tak jako každý. Nejeden z nás si maloval svou budoucnost na růžovo. Nejeden z nás si myslel, že bude ředitelem nadnárodní společnosti, lidé ho budou uznávat, chodit si k němu pro radu a tak dále.  Některým se to splnilo, některým jen částečně a ti další zůstali u snění. A možná si říkají já bych to udělal mnohem líp a tohle se tomu našemu šéfovi taky moc nepovedlo, on je ale úplný debil, jak ho mohlo něco takového napadnout

Lence se sny částečně splnily. Dnes to ale vidí trochu jinak. To „povýšení“ byl vlastně trest. Ale za co? Co komu provedla? Naopak na všechny se vždycky usmívala, všechno vždycky vyřešila, byla v pohodě. Už ví, že její chlebodárci na ni připravili past a do té ji lapili. Jo, jo, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Byla husa neznalá a sedla jim na lep.  Kdysi ukázala, že umí používat hlavu, jen při práci přemýšlela, hlavně, jak si ji usnadnit. Vlastně se ani nikam nehnala. Jen tam u nich totiž nebyl nikdo lepší. Takhle je to asi správně. Tohle je ten správný pohled na věc. Nebyl tam nikdo lepší.  Pak si to všechno hezky vyžrala. Říká se tomu teror příležitosti.

Jak byla tenkrát, když  „povýšila“, opilá. Mohla konečně začít dělat na tom zabordeleném oddělení pořádky.  Mohla taky začít úkolovat lidi – což u nich dřív nebylo zvykem.  Každý se úkoloval sám, takže někdo dělal furt a někdo vůbec. Teď jim říká, co budou dělat a co už ne, je tedy jasné, že je zlá.

Kocovinka trvala ještě nějakou dobu, než si uvědomila, že všichni ostatní ji s ní nesdílí. Že ji pomlouvají, že jí vlastně závidí. Přitom neměli co. I když na druhou stranu – závist si prý musí člověk zasloužit. Když někdo nic nemá a nic neumí, nikdo mu nezávidí, není totiž co. 

Dnes si říká, že byla úplně blbá. Dnes si říká, že by byla velmi ráda zase v roli podřízeného. Chodila by domů s čistou hlavou, kolegyně by byly opět kamarádky, svěřovaly by se jí se svými bolístkami, pracovní dobu by společně prodrbaly…

Ale hlavně by nemusela myslet – většinou za ostatní, nemusela by řešit problémy – hlavně ty, co způsobili druzí, nemusela by se omlouvat a slibovat, že už se to víckrát nestane – obvykle kvůli chybám druhých. (Především kvůli některým konkrétním jedincům, se kterými nic nehne.)

A kdyby jenom to.  Poslední dobou špatně spí, padají jí vlasy, je neklidná, podrážděná, kila jdou nahoru nějak samy… kam to všechno povede? Vyhoří? Bude mít depresi? Tu opravdovou, co se s ní chodí k psychiatrovi?

Jednou přijela na parkoviště a koukala v obavách na budovu, ve které bude muset zase strávit několik hodin. Nejspíš příšerných hodin, u kterých si nikdy nemohla být jistá, co jí přinesou. Tohle ji přeci nemůže semlet. Zvládli to jiní, zvládne to taky. Sama sobě řekla: „Podívej se na to tak, jakože jdeš do divadla. Všichni kolem budou herci a ty budeš divák. Možná budeš muset občas zasáhnout, ale především budeš sledovat herce. Možná se dnes bude hrát komedie a ty se zasměješ… kdo ví.“

Otevřela dveře a vešla dovnitř.

 


8 názorů

upupa
24. 07. 2017
Dát tip

Opäť dobre napísaná miniatúra zo života psieho. Fakt stereotyp je pes. Keď človek vie, že zase budú chronické problémy, ale do práce musí. Mne však vždy vadí ten nutný optimizmus na konci. Neznášam ho. To nie je riešenie, ale práve cesta k psychiatrovi.

Zmena vzduchu. A, prečo nie, začať odspodu, kde nie je zodpovednosť. V dnešnej dobe nemôže človek robiť to, čomu sa hovorilo kariéra. Mne táto spoločnosť pripadá, akoby všade vládla mafia, tá ti dá prácu, musíš len robiť, čo ti prikážu a ak chceš stúpať hore, musíš akceptovať ich hru a pripojiť sa. To, samozrejme, nemôžeš, lebo máš charakter, tak ostávaš stále na tom istom fleku. Až po toho psychiatra.


Alexka
05. 09. 2016
Dát tip

Děkuji za čtení Lakrove


Lakrov
29. 08. 2016
Dát tip

Napsané je to přehledně, srozumitelně, číst se to dá dobře.  Jen mi to připadá takové schematické, trochu jako převyprávěný film,  ale ústřední myšlenka (nesená názvem, který čtu až nakonec)  je v tom jasně viditelná.  


Alexka
12. 08. 2016
Dát tip

Danny, dík

 

Kočkodane, doufáš správně. Nepíšu furt jen o sobě, tohle bylo z doslechu :-)


Kočkodan
11. 08. 2016
Dát tip
Doufám, že Lenka není ani trochu Alexandra. :-)

Danny
11. 08. 2016
Dát tip
dobře, uvěřitelně popsáno tip

Alexka
11. 08. 2016
Dát tip

Já bych řekla, že jo. Mám radši ty dobré konce 


Gerty
11. 08. 2016
Dát tip

A zasmála se konečně?


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru