Věnováno Adélce

Divoška

Jednoho dne kdosi přinesl, v krabici od bot, na farmu Zvířecí vrch pět kuřátek.  Mláďata neměla kvočnu a vyrůstala  spolu. Dostala jména Kalimero, Střapáček, Nebojsa, Pírko a Divoška. Čtyři kohoutci a jedna slepička. Z menší klece přešli do ohrádky, aby na ně nemohly místní kočky, a když dorostli velikosti holuba, přidali se k  hejnu  slepic.

Nastával čas dospělosti. Chodili s ostatními zahradou, rozhrabávali zem, schovávali před deštěm nebo horkem pod korunami jabloní. Po přeháňce se přetahovali o žížaly, které troufale vystrčily hlavu ze zvlhčené půdy.

Kohoutí kluci spolu zápasili jen tak z legrace, vždyť pocházeli z jednoho hnízda. Ze sněhově bílého Kalimera a  flekatého Střapáčka vyrostli velcí parádníci s dlouhými okrasnými perky. Nebojsa a Pírko byli tmaví a bojovnější. Jejich sestra Divoška, s peřím barvy sytě hnědé, nedržela partu s nikým. Ráno rychle sezobala zrní, které jim hospodyně rozházela po zahradě, napila se a frrr na větev oblíbené jabloně. Z  posedu sledovala, co se děje mezi zvířaty.  Kryšpín a Zrzík byli v pohotovosti. K obilí v sudu se stahovaly myši a rejsci, na které měli kocouři spadeno. Chytali je jen kvůli potěšení z lovu.  

 Divoška zahlédla za vysokým plotem výběhu zelenou trávu. Odrazila se silnými drápy od větve stromu, kde seděla, a zkusila přeletět zábranu. Byla mladá a lehká, a tak za chvilku přistála na druhé straně oplocení. Vyplašeně zakdákala. Ocitla se mimo své hejno. Zmateně pobíhala před pletivem, ale povšimla si broučka na pampeliškovém listě a sezobla jej. Ochutnala sytě zelenou trávu, kterou slepice  vyplenily do posledního kořínku. Čerstvá stébla chutnala jinak než ta posečená, kterou dostávali od farmářky. Divošku okouzlila volnost a  směs cizích vůní.

 Promenádovala se skoro do tmy. Neuměla přeletět ze země zpět a rozhlížela se, kam složit na noc hlavu. Spatřila žebřík, který vedl na půdu. Vyzkoušela, poprvé v životě, vzlet vzhůru po nášlapech, a ocitla se ve sluncem vyhřátém podkroví. Na zemi byly nepoužívané skříňky a gauč, který velmi rychle zabydlely kočky, měly tu své království. Slípka vykoukla z otvoru ven. Nechtělo se jí do tmy, a tak se přitiskla k trámu, který ji připomínal bidlo v boudě, jen byl mnohem širší. Dala hlavičku pod křídlo a usnula.

Za rozednění se rozlétla přímo ze žebříku a prosvištěla nad plotem. Byla zpátky ve výběhu. Polodivoké slepici se na svobodě náramně zalíbilo. Bráška Kalimero zkusil prchnout za ní, ale byl těžší než Divoška, tak útěkům jen zklamaně přihlížel. Uběhlo mnoho dní a slepice, již dospělá, den co den přelétala tam a zpět. Hospodyně si všimla, že i na noc zůstává na půdě a do výběhu létá jen za potravou. Nevěděla, z jakého důvodu přestala nocovat na bidle s ostatními.

 Jen Divoška tušila, co jí napovídal instinkt mámy: v několika vejcích, které postupně snesla do hnízda vytvořeného ze staré deky, byly zárodky kuřátek. Po třech týdnech sezení začaly skořápky praskat a objevilo se první kuře. Bylo mokré a bezbranné. Příští den ještě další dvě. Divoška je svým peřím osušila. První potravou pro ně byla tekutina z prasklých vajec. Kvočna začala trpět hladem a žízní. Zanechala mláďata schovaná pod trámem a rychle přelétla plot, aby v kurníku doplnila síly. Než se vrátila, objevil pípající kuřata dobrák Kryšpín. Starý chlupatý kocour si k nim lehnul a hlídal až do návratu mámy. Velké štěstí, takový Zrzík by je zadávil.

Drobečkům byly čtyři dny. Spali v křídlech kvočny, která podřimovala jen na jedno oko. Svět půdy po setmění byl pro její mláďata nebezpečnější než denní. Tvorové noci se vydávali na lov. Pod žebříkem dupal ježek. Krmil se kočičími granulemi, které mu připravovala farmářka.

Půdou zašustila křidélka. Vzlétali netopýři. Polykali hmyz a nasyceni se vraceli mezi trámoví dospat noc.

Slepice vyskočila na nohy a zbystřila. Lasice kolčava vyčmuchala přítomnost kuřat.  Strčila hlavu do díry ve štítu zdi a vousy ohmatávala terén. Větřila. Úzké tělo s bílou náprsenkou se vplížilo na půdu. Procitly také kočky a naježily se. Lasička byla nebezpečný soupeř. Koček si nevšímala a zamířila neomylně ke slepičímu hnízdu. Divoška roztáhla bojovně ocasní perutě a vyběhla proti nepříteli. Lasici tekla od tlamy vzrušením slina.  Prosmýkla se kolem slípky. Popadla jedno kuře a utíkala pryč, pronásledovaná bojovnou slepicí, která jí klovala do zad. Lasička pustila kuřátko a zavřískla zklamáním. Divoška si stoupla do vchodu, kde začala hlasitě kdákat.

Farmářka Zvířecího vrchu uslyšela dupot na půdě a zvuky, které Divoška vydávala. Mláďata byla v ohrožení života.  Hospodyně s baterkou v ruce vylezla po žebříku. Spatřila kvočnu a kuřata, i to třetí, které předtím skoro odnesla lasička. Pak se vrátila domů pro přepravku na kočky a pochytala do ní celou rodinku. Divoška, která na sebe nechtěla  nechat sáhnout, trochu klovala do rukou, ale nakonec byli všichni čtyři přestěhováni do chlívku. Do bezpečí.

 Pyšná máma pobývá s kuřaty zatím v ohrádce, ale později se vydají za ostatními na dvůr. Jen aby je nenaučila přelétávat plot!