Ztracená bota

Nazdárek můj budoucí,

 

tak jsem šla zase na jazzový koncert a hádej, kdo tam byl. Jo, by to Zdeněk. Bohužel vypadal ještě líp, než když jsme v tom klubu byly minule. Vytáhla jsem teda telefon, že ho prozvoním! Cha!

                „Co děláš?“ To byla Marie.

                „Támhle je ten týpek, co jsem si na něj minule vzala číslo, ale neozval se mi, hajzl. Tak ho prozvoním schválně, jestli je to on.“ Marie mi vyrvala telefon z ruky.

                „Jseš normální? Nemohla by ses prosím tě ztrapňovat až po koncertě? Od toho číšníka budem potřebovat donést pití, nechci, aby nám do něj plivnul.“

                Vzala jsem si od ní naštvaně telefon zpět a strčila ho do kabelky. Vyhlížela jsem Zdeňka, abych na něj zamávala, ale z nějakého důvodu pořád lítal kolem našeho stolu a podle mě nás záměrně ignoroval.

                „Chovej se normálně, máváš tou rukou jak na základce,“ vytkla mi Marie. Už mě začínala pěkně srát. Škoda, že už se semnou Anička nebaví. S ní by to tady bylo mnohem lepší. Není takový morous jako Mája. Ruku jsem teda vrátila zpět a začala si prohlížet lístek. Marie si zatím šla odskočit. Prý jí mám objednat brusinkový cider, jiná příchuť ji prý nechutná. Asi jí řeknu, že to neměli a objednám něco jinýho. Jo! Tomu říkám pomsta za tý její blbý kecy.

                „Co to bude, slečno?“

                Zvednu hlavu. Hádej, kdo to byl! No Zdeněk ne….

                „Dvojku bílýho a pak cider.“

                „Jakou příchuť?“ povytáhl obočí. Asi tuhle otázku pokládal už milionkrát.

                „Cokoliv kromě brusinky,“ řekla jsem pomstychtivě.

                „Jabko, citron ok?“

                „Ok, díky.“ Nemohla jsem se dočkat, jak se bude tvářit, až jí řeknu, že brusinka nebyla! Doprdele a jak se bude tvářit, až uvidí, že tu skoro všichni mají brusinku. Třeba těch pět lidí u stolu vedle nás. Super

                „Tak co, objednalas mi?“ byla zpět.

                „Jojo jasný,“ usmívala jsem se od ucha k uchu.

                Za chvíli k nám dorazil cider, víno a Zdeněk. Takhle zblízka a za střízliva vypadal prostě božsky.

                „Já ale chtěla brusinkovej. Violo, objednalas mi brusinkovej?“ ale já se dívala na Zdeňka. Zdeněk se pak dívala na mě. Vypadal, že si vzpomněl.

                „Jé, hele neviděli jsme se tu minule?“ Jo ty hajzle, dal jsi mi na sebe číslo, ale pak jsi mě ignoroval. Musím se tvářit, že jsem strašně v pohodě.

                „No je to možný, já chodím často do takových klubů, že si pak ani nevzpomínám, koho tam potkám.“

                „Aha.“ Supr, trapnější to už být nemohlo. Otočil se a odešel.

                „A co ten můj brusinkovej cider?“

 

 

 

                Když jsme odcházeli, chytil mě někdo za ruku. Otočila jsem se.

                „Hele promiň, já vim, že jsi mi psala, ale zrovna jsem měl přítelkyni a říkal jsem si, že jsem debil, že jsem ti to číslo ani neměl dávat,“ řekl. Jelikož jsem byla už trochu pod parou a měla jsem dobrou náladu, tak jsem se rozhodla, že na něj budu milá.

                „To máš pravdu, jsi debil,“ a otočila jsem se, že půjdu pryč.

                „Počkej, co kafe? Zítra? Třeba v pět naproti ve Starbucksu?“

                „Ok, buď tam. Možná taky přijdu,“ odpověděla jsem a zmizela ve stylu Popelka! Jako ne že jsem byla krásná a záhadná, ale že jsem na schodech ztratila botu. Venku na mě čekala Marie a celý můj trapný incident viděla.

                „Co děláš? Jsi opilá nebo co? Dělej, ujede nám tramvaj!“

                Takže hned po Aničce se už asi nikdy neuvidím ani s Marií. Ale mám botu!

 

Tvoje Popelka

---