Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 463 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

A ty mě v tom rytmu miluješ až do smrti až za hrob
datum / id17.09.2016 / 472242Vytisknout |
autorpotměchuť
kategorieJen tak pro radostDalší dílo autora
zobrazeno793x
počet tipů8
v oblíbených1x
do výběru zařadilElizabeta, a2a2a,
A ty mě v tom rytmu miluješ až do smrti až za hrob


Shora je moře
z průhlednejch igeliťáků
jako by vedle sebe plulo
a navzájem se prolínalo
nekonečno duchů
Zevnitř je jiný
Strčím do něj hlavu a vidím
jak se hejna bílejch ryb
sestavujou organizovaně
do obrazů lidskejch obličejů
Muži a ženy co tu žili nebo budou žít
tu běží furt dokola ve smyčce
V jednu chvíli rozpoznám i svoji tvář
a když plynule přechází v tu tvojí
musim se vynořit
a zhluboka nadechnout



Jedeme po pobřeží
s pískem barvy citronů
moře ho vykusuje do měsíčků
a šklebí se nepochopitelně modrou pusou
Držíš motorku za rohatou hlavu
a ona řve a rozráží vzduch
vonící horkym oreganem a rašelinou
Objímám tě stehnama
a tisknu se ke zpocenýmu triku
aby ti ho vítr neserval přes hlavu
V tý rychlosti jsme pro ten řeckej vítr
jen jedna bytost kterou pořád dokola
polyká ve vzduchový kapsli
Jedeme po pobřeží
Všechno je jak má bejt a vůbec
celkově to má grády jako tequilla
můj a tvůj pupík
citron
a sůl



Tančim na pláži
prostřený k snídani
Odhazuju šaty a moře
mi pod bosýma nohama strhává
co krok jeden a ten samej bílej ubrus
Když mi pak olízne podkolenní jamku
slanym jazykem mořský panny
exotickej květ se mi rozvine ve vlasech
a zavoní na kilometr daleko
Kleknu si Zabořim prsty do písku
a hodim ty vlasy přes hlavu
až k tobě na lehátko
Tehdy zvedneš oči od knížky
a podivíš se upřímně nad tím
jak lesklý jsou
a modrý
a že už je zase snídaně



Sepneš ruce Propleteš prsty
a prostředníčkama v nich zaklinkáš
Tak přesně vypadá ta zvonice kostela
Vcházíme na hřbitov a myslíme na to
Že v naší zemi baroka a smrti
mají hroby stejnou barvu jako stíny který házej
Tady je předěl mezi životem a smrtí jasnější
Náhrobky září bílou barvou jako kosti
Naše helmy jsou taky bílý
ohlazený dokulata od větru
a přílivu oblohy
Prohlížíme si tváře na fotkách
a je to jako setkání dvou civilizací
přímořskýho národa a
astronautů s bublinama místo hlav
Mrtví Řekové z fotek hledí k obzoru
a se starobylejma úsměvama na rtech
se baví naší nejistotou
který modro je nebe a který moře



Moře
hladí pláž
až vzdychá
Ve stejnym rytmu
mi srdce vhání krev do těla
a ty mě v tom stejnym rytmu miluješ
až do smrti až za hrob
ze kterýho nakonec zbyde
v tom celym modrobílym koloběhu
jen malej oblázek ohlazenej
do dokonalýho tvaru

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.03.2017 21:53:12dát kritice tipzblblýptáček

neumím analyzovat poezii...buď je nebo není. tady pro mne je. a je plná pohybu...od začátku do konce...udržuje pozornost ale tak nějak bezděčně ...nenuceně. *

18.09.2016 01:52:55dát kritice tipjolana.

Myslím, že za čtení každopádně stojí, za opakované čtení. Mě zarazilo, že volnost, neučesanost, rychlost, co je v tom přítomné, mi nepřipadá "autentické", ale spíš jako program. Volnost jako program. Autenticitu to skoro "provolává". Text je provázaný "obsahem", náladou, dojmem jen tak mimochodného pozorování, zaznamenávání, "jen-tak-ovost" - jako by mohlo něco vzniknout tak snadno. Nevím. Moc v to nevěřím. Myslím, že cesta, jak odtud ven, je podívat se chladněji na tu smršť, na klišé, která v ní vznikla - třeba hned na začátku "jako by vedle sebe plulo / a navzájem se prolínalo / nekonečno duchů / Zevnitř je jiný"

Ale líbí se mi tvé nacházení poezie ve všednosti, to je třeba třetí část, její závěr, ale zase podkopaný tím pompézním začátkem, pláž prostřená k snídani, exotický květ je cítit na kilometr.. mám prostě pocit, jako by tam byly některé věci jen na efekt, ale vím, že tohle říct je neurčité a nemůžu to o nic opřít - jen o to, že mi čtení nepřineslo něco nečekaného, neukázalo tu věc (třeba i blízkou) jinak. Tohle je jakási krása. utvrzování se v jakési kráse. nicméně hledám osobitější moment.

Závěr první části je přesvědčivý. Ve druhé se mi líbí vzduchová kapsle, i když je to "mimo linii", je to osvěžující. konec dvojky od všechno je jak má bejt mi přijde vykonstruovaný a co mohlo být obrazem prožitku, dostalo leda umělé grády. Dál - pod nohama strhává / co krok jeden a ten samej bílej ubrus - tam jsem zbystřila, ale už se to nijak nerozvinulo - vidím tu část hlavně jako sebehledání s mimoděčnými pohledy do okolí, to je samozřejmě nutné, ale zase mi tam chybí něco osobitějšího. To, jak se nahlíží na svět v básni obsažený, mi pořád přijde "obecné", opatrné. Nejvíc se mi líbí asi začátek předposlední části - prsty zvonice kostela - země baroka a smrti

celkově - líbí se mi hledání souvztažnosti v tom světě, hledání komunikace mezi "sebou a tím druhým" ("já" se vlévá do "ty", "já" je svět - v tomto pojetí se dají pochopit i ty "sebestředné" pasáže), je to asi věčné téma - nalezení koloběhu a sebe jako součásti - "ale místy je až moc zdůrazňované: nekonečno duchů -- Muži a ženy co tu žili nebo budou žít / tu běží furt dokola ve smyčce -- Tady je předěl mezi životem a smrtí jasnější / Náhrobky září bílou barvou jako kosti / Naše helmy jsou taky bílý ...

jinak, hezky vyvažuješ místa, kdy pozoruješ okolí, a kdy se obracíš do sebe, a všechno to sléváš v jednu identitu básně - s konzistentním jazykem, s lehkostí plynutí.

17.09.2016 21:18:41dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Je zábavné báseň číst...líbí.

17.09.2016 19:59:20dát kritice tipbříza bělokorá
Docela se mi to líbí. Ten kolebeh v závěru sis možná mohla odpustit, je to až moc urputny.. jak to zakončit asi. Taky si říkám, jesli to není moc ukecany, ale máš tam hezky místa, mě nejvíc asi ta třetí část, strofa nebo co to je. *


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor