Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
Král smrků
datum / id04.12.2016 / 474590Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídky
témaPřírodní
zobrazeno2372x
počet tipů15
v oblíbených2x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Král smrků

Je dobré a krásné být lesníkem, ale není to vždycky takové, jak by se vám možná zdálo.

Pokaždé, když mám chuť ztratit se v lese, propadnout se někam, abych setřásl starosti, na chvíli tím lesníkem přestal být a jen se mohl nezávazně radovat z přírody jako její obdivovatel, tak potkám nenadálý úkol, nějakou chybu, poruchu, nedodělek – a­ už se loučím s nepatřičnou choutkou bloumat si jen tak po lese. Tak snad příště.

Ani příště to obvykle není jiné. To by musel být veliký svátek.

Jako dnes. Řízením náhody jsem došel až na vybrané místo po šťastné trase – doteď mi můj úmysl nic nezhatilo.

Ten smrk už tam mezi stromy vidím, jen se mi ještě jeho kmen v porovnání s ostatními nezdá na dálku tak výjimečný. Teprve čím přicházím blíž, tím zřetelněji se jeví v pravém světle. Skutečně mohutný smrk. Starý, starší než celý les. Zakladatel. Neomezený vládce. Dva chlapi by ho stěží objali.

Rukama přeměřuji široký oddenek, popleskávám drsnou borku. Slabě zavoní pryskyřice. V nose zašimrá věkovitý prach plný pylu, který ty nezvyklé doteky zvedly ze šupin. Několikrát kýchnu, potom se podívám vzhůru. Štěrbinou ve větvích spatřím vysoko nad hladinou lesa bohatýrskou korunu. Ve slunci se tam blýská houšť splývavých snítek obalených krátkým jehličím.

Zůstanu zády i celým tělem opřený o hrubou kůru a nohama zaklíněný v hradbě svalnatých kořenových náběhů. Prach se již usadil.

Z drsně voňavého objetí se mi nechce ven. Je to vzácná chvíle. Jak často se mi taková naskytne? Ne, ještě ne, ta chvíle krásně trvá, nesmím ji přerušit, sotvaže začala. Je tady blaze.

Vzduch houstne jako před bouřkou.

Slunce však ještě tam vzadu, tam, kam skrz les nevidím, palčivě svítí.

Poslední závan ve větvích ulehl. Nic se nepohne, jen přes síť slunečních prasátek rozstříknutých po kmenech se mihl stín ptáka a kdesi se zhoupl jiný stín, jak pták usedl na větvičku.

Klid, nehybno. Tak naprosté, až si všimnu sotva patrného posunu těch světélek. Šinou se pozvolna po kůře stromů, všechna jedním směrem, doprava. Pozoruji, jak se některá zmenšují a po chvíli úplně mizí, i to, jak jiná se teprve rozsvěcí.

Času mám spoustu, nezáleží mi na něm. Sleduji jeho světelné stopy, jak postupují lesem.

Po chvíli mi jejich přirozený chod nestačí a zkouším ho zrychlit. Jen tak, pro sebe. A vida! J­de to. Zrychlím tedy víc. A ještě. A už se světla a stíny kolem jen míhají. Až se mi hlava zatočí.

Všechno je tady dnes tak snadné! Kolem letí dny a noci, plynou roky, Země se točí jako dětská káča, naklání se na své sluneční dráze k slunovratu, hned se zvedá ke druhému a vzápětí­ zpátky. A­ roky běží a kupí se ve vrstvách letokruhů, v délkách ratolestí…

Jsem už starý jako ten strom. A­ on tu stojí skoro nezměněný.

Pouhý mžik nesoustředění – a­­­ jsem zpátky, mravenec u paty starého stromu. Čas běží zas v obvyklém toku vteřin.

Vymaním se z chapadel kořenových náběhů a vykročím do paseky. Tam se obrátím a sama mi padne do očí huňatá koruna starého smrku nad lesem. Vysoko v zamžené modři nad temně zelenými hřivnatými šíjemi pružných větví sotva rozeznávám drobného ptáčka. Sedí tam mezi nebem a zemí na růžici vrcholových pupenů a sluneční paprsky si s ním pohrávají téměř doběla. Čekám, kdy vzlétne, abych podle letu poznal co je zač, a také že nemůžu odvrátit oči od stromu, co tady vyrostl za nekonečně malý díl času, za nějakých sto padesát či sto šedesát výkyvů vířícího prstence světel shora dolů a opět nahoru.

Prohnuté hřívy splývají v tak hustých chuchvalcích, že jimi slunce sotva může prorazit. Pouze jedním okénkem, vyraženým snad kdysi ve rvačce s vichřicí, dohlédnu až ke kmeni. Jehličí je ve skrytu téměř černé, na slunci jasně září. Atmosféra – m­ezi hřívami plná par – c­hvěje se horkem.

Na půl obloze už se černají mračna. Odněkud zblízka sladce a opojně voní rozkvetlý svízel. Horkem vydrážděný hmyz přidušeně hučí, zní to jako vzdálená předehra hřmění. Padá to z lesních korun, stoupá z přízemí, sílí, slábne a znovu sílí.

Málem v tom hukotu přeslechnu nezřetelné hrdličí vrkání. Ve změti tónů se ztrácí a zaniká, musí přicházet z pořádné dálky.

„Turrr-tur-turrr, turrr-tur-turrr,“ zní odněkud monotónně a vytrvale a když ten vtíravý hlas najisto rozliším a beru na vědomí, musím se pousmát, jak nevynalézavé vědecké jméno této původní divoké hrdličky našich lesů s­e ještě za mých studií dalo číst ve starých učebnicích: Turtur turtur. Nově ji rodem nazvali Streptopelia, avšak druhový přívěsek turtur ponechali.

Kde ale je? Rozhlížím se.

Čirou náhodou si všimnu, že volátko ptáčka, co sedí pokojně tam uprostřed nebe, se nadouvá s nepatrným předstihem přesně do taktu vzdáleného cukrování. Tak to jsi ty, vidím tě!

Starý smrk tiše pozvedá sluncem ozářenou hrdličku do modré výšky jako největší vzácnost svého dlouhého života. Zdvíhá ji na závratné špičce tak slavnostně, až se zdá, jako by zde půl druhého století vyrůstal jen pro ni. A já nemám daleko k víře, že tomu tak opravdu je. Proto mi přijde starého smrku líto, když se hrdličí sameček od nebeské růžice pevných pupenů odrazí a jako skřivan se vznese do výšky.

Zbytečně ho lituješ. Smrk trpělivě počká, pro něho žádný ptačí rozmar netrvá věčně. Ach, mít tak jeho trpělivost!

Sameček šroubovitě vyletěl ještě dvakrát výš, než seděl, široce rozepjal tatrč a letky, až se mu podařilo přesně napodobit papírovou holubičku, a v několika křivkách si zaplachtil právě tak, jako by visel na nitce. Při nejlepší vůli v tom kroužení nebylo možné hledat orlí majestát. Potom nabral směr ke své hrdličce a připlachtil za ní na hnízdo. Jak ho přivítala, to už vidět nebylo.

 

Když jsem vyšel po bouřce, jež v horkém dusnu přišla na les jako osvěžující koupel, zpod přístřešku husté mlaziny, slunce znovu svítilo. Země byla ještě plná stružek a čistých jezírek a ze stromů právě nejvíc pršelo. Rozsvícený hrdličí sameček seděl na špici ohromného huňatého smrku a probíral peříčko po peříčku. Na to své turtur teď vůbec neměl pomyšlení, když se musel vypínat na špičky a polorozepjatá křídla vnitřními plochami násilím obracet proti vysokým paprskům. Už při tom postoji je umění udržet rovnováhu, a když ještě k tomu nemůžete odolat šimrání a zobák až po oči musíte bořit do peří, každou chvíli jinde, tam, kde je to právě nejvíc zapotřebí, co byste ještě nechtěli? To si vyžaduje soustředění. Jak by si k tomu ještě mohl zpívat?

I bez zpívání se sameček na tom svém pupenu uvelebil s tak domáckou bezostyšností, až se tu a tam podle zachvění smrkové špičky dalo vypozorovat blažené trnutí celého stromu.

Převzácná chvíle. Slavnost pozdvihování.

Někde blízko to jemně zavonělo. Aha, tady je zdroj! V nové sluneční lázni se tu koupe rozkvetlý bodlák a široko daleko vysílá své opojné výzvy. Na purpurových kalíšcích se perlí poslední kapky. Podobají se malým kulatým světům. Odráží se v nich vzdálená obloha a blízký les.

Neodolatelná výzva bodláku se nemíjí účinkem. Odněkud ze zlaté záře přiletěli čtyři oranžoví motýli ohniváčci a posedali na květy. Jenže květenství přeplněná voňavým nektarem jsou jen tři, a tak jeden musí létat nad bodlákem. Dlouho to nevydrží, sebere odvahu, snese se níž, kamaráda vystrnadí a sosák do pohárku zaboří sám.

Znovu se jeden vznáší nahoře a já mám podezření, že na bodláku trochu přebral. Potácí se ve vzduchu, jako by do něho někdo cvrnkal prstem.

Přiběhl vítr, střásl maličké světy a čtyři opilé plamínky sfoukl. Marně se po nich ohlížím, oranžoví motýlci jsou pryč.

Zmodrala celá obloha, jen jedna bělostná kupa stoupá nad les. Ze zlatého jehličí se začíná kouřit. Neúnavný chór blanitých křídel znovu nabírá na síle. Nahoře na osluněných větvích, odkud již všechny kapky stekly nebo se vypařily, zní to téměř jako před deštěm. Jenom to vlnivé zabarvení dusnem chybí, vzduch je teď jako křišťál. Dole nad zemí s bzukotem prolétá jakási jiskra, která snad třením o vzduch je tak rozžhavená. Pokaždé na zlomek vteřiny zneklidní lehounké roje mušek, tiplic a komárů, co již jako obláčky páry stoupají nad pasekou.

Země se namáhá cosi mi povědět nespočetnými ústy jam a jamek, zvířecích nor a vodních strží, potůčků a dešťových jezírek. Chtěl bych jí porozumět, ale slyším jen, jak se zurčivě a bublavě zajíká.

Ve zvonivých akordech padají z lesních korun poslední veliké kapky. Bublavé zajíkání země plyne lesem jako něžná hudba. Znám ji? Snad Pastorální Beethovenova, nebo jiná, dosud nikým nevymyšlená. Je v ní slyšet vášnivé cukrování, cvrkot neviditelných zpěváčků a hmyzí chorál, také se v ní obráží zmoklý les, čistá zrcadélka v trávě, slunce, nebe, obživlé obláčky nad pasekou, hrdlička, co v modré hlubině pluje i se smrkem po bílém oblaku… A vůně! Všechny ty opojné vůně, co se teď s nečekanou prudkostí rozprostřely doširoka…

Ach, jak daleko je od krásy k závrati?

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

02.01.2019 08:08:29dát kritice tiprevírník

Jestli se vskutku tetelíš, tak mi žádné tvé ukliknutí nemůže zkazit pohodu. Díky ti.

02.01.2019 06:47:34dát kritice tipSilene

Errata: lidským

(Člověk se tak snadno uklepne a net si tak zdatně trucuje...)

02.01.2019 06:27:08dát kritice tipSilene

Je mi čtenářským i lidských potěšením užívat si zde na písmáku tvých vyprávěnek a tetelím se na svá další rozkliknutí s radostí, že mám věru ještě z čeho vybírat.

02.01.2019 05:46:33dát kritice tiprevírník

Děkuji ti za příznivý přístup k napsanému a navíc ještě za tak milá slova.

01.01.2019 16:17:53dát kritice tipSilene

Jsem ráda, a to moc, že se od tebe dozvím něco lesnického, Jardo...

01.01.2019 16:16:05dát kritice tipSilene

Takové jemné, lyrické vyprávění! Opět jsem pomalu a snivě předčítala, a abych dosahla komfortu takřka knižního, oddálila jsem se značně od obrazovky a zvětšila písmo dvěstěprocentní lupou. Proč to zmiňuji... je pravdou, že odezírání z počítače působí dráždivě a kazívá vjem. Avšak pokud nelze využít požitku listovních tajemství, s díky za jeho služby.

11.06.2018 11:00:58dát kritice tiprevírník

Jeffe, právě tobě snad není potřeba, aby někdo radil, jak psát, aby to zaujalo. Za pochvalu srdečně děkuju.

11.06.2018 09:29:48dát kritice tipJeff Logos

Daří se ti čtenáře neuvěřitelně rychle do děje. Nedá se nic jiného dělat, než ti všechno věřit a rád to dělám. Chlape, sakra, jak to děláš? .-)))

03.06.2018 13:36:22dát kritice tiprevírník

Díky, Jeffe. Za všechny dneska přečtené. Jsem rád, že tě zaujalo.

03.06.2018 12:12:41dát kritice tipJeff Logos

Ty nepíšeš, ty maluješ trojrozměrné obrazy před očima! Paráda.

20.11.2017 11:12:08dát kritice tiprevírník

Jsem rád, že ti bylo příjemné číst, RanMori. Děkuju, že sis to nenechala pro sebe.

20.11.2017 10:24:11dát kritice tipRanMori

Kdyby v tomto stejném okamžiku šli 2 lidé tutéž cestou, ten druhý by řekl, že šel po palouku, viděl hrdličky a pak zmoknul :).

Ale tohle, tohle je schopnost vidět. Vnímat ty úžasné detaily, co příroda nabízí, nekonečné malé zázraky, jen si jich všimnout. Čtením této povídky je člověk přímo i cítil. 

Moc příjemné čtení :)

20.01.2017 06:32:26dát kritice tiprevírník

Lakrov, Janino, Luzz, děkuji vám za přečtení a za vaše vyjádření.

18.01.2017 21:13:30dát kritice tipLuzz

jsem dostala avízo, ale nevím, jestli má ještě smysl do diskuze přispívat... ve chvíli, kdy jsem text četla, na mě působil tak, jak působil (viz komentář - hezký, poetický jazyk, i když místy hodně košaté věty, místy ztráta pozornosti - což se v mým případě rovná přeskakování), ale je možný, že při dalším (nebo podrobnějším) čtení bych se taky pozastavila nad některými formulacemi... ale nevim, jestli je to relevantní, protože jsem občas náladovej čtenář... někdy se v textech možná až zbytečně rýpu, nedokážu se ponořit, někdy mě to naopak vtáhne a případné nedostatky (?) přehlížím.

 

18.01.2017 18:50:38dát kritice tipZdenda

Mně je zas sympatická tvoje arogance, revírníku, opravdu. Jestli na těch vyjmenovaných větách skutečně nevidíš nic špatného, tak ti ale není pomoci.

18.01.2017 14:32:23dát kritice tipJanina6

Netřeba přehánět a trhat vlasy. Vyjádřila jsem se k tomu jednomu příkladu, který mi v sousedství okolních vět přijde v pořádku. A ano, když budu chtít, najdu jiné příklady, kde by se opravdu dalo vylepšovat. Musím ale taky říct, že jako celek mě ten text oslovil, zaujal. I v rámci žánru „lesnických příběhů“ se vymyká  - třeba originálním, místy až básnickým pohledem na svět přírody, a řekněme filozofickou hloubkou. Možná jsem trochu zaujatá, protože od Jaroslava jsem přečetla už několik knih a ráda se k nim vracím.

18.01.2017 13:59:27dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Slohově mi některé pasáže téhle povídky také přišly neobratné  (viz můj předchozí komentář).  Byly to myslím jiné věty, než jsou zmiňovány nyní -- každý se holt zadrhneme  o něco jiného. Šlapat kvůli tomu po autorovi mi přijde zbytečné.  Pro případnou změnu textu mu pomohou spíš neútočné připomínky,  než připomínky, po jejichž přečtení se leda tak "zasekne" proti jejich pisateli.  

18.01.2017 11:26:11dát kritice tiprevírník

Karle, tvá smířlivost je mi sympatická. Dík za komentář.

18.01.2017 10:33:39dát kritice tipK3
redaktor prózy

Teď jsem si přečet první větu k téhle povídce. Ta to přesně vystihuje. Stačí vyměnit slovo lesník, za slovo spisovatel. :)

18.01.2017 10:27:42dát kritice tipK3
redaktor prózy

Když jsem dostal avizo tak se pokusím k tomu vyjádřit. Víš Jardo mě tihle trhači děl kolikrát vrátili zpátky na zem a pak jsem přiznal, že v něčem mají pravdu, co se týče mého psaní. Je fakt, že na to nemusí jít tak tvrdě. To nikomu chuť do psaní nepřidá. Co bych Ti doporučil? Než uděláš velký krok dopředu, udělej malý krůček zpátky, jestli mi rozumíš. A trochu smířlivosti na obou stranách není taky nikdy na škodu. A taky to, že nestranná diskuse ji vždycky prospěšná. Ahoj.

18.01.2017 08:35:49dát kritice tiprevírník

Vidím, milí StvNe a Zdendo, že my tři si do noty nepadnem. Dobrá.

Není mi líto, že pro vás nepíšu.

17.01.2017 22:26:05dát kritice tipZdenda

Vida, diskuse o díle. To je fajn. Aby to mělo nějaký závěr, tak já to nestranně rozsoudím: StvN má pravdu. Obzvlášť věta "Řízením náhody jsem došel až na vybrané místo po šťastné trase.." mě rozesmála. To s tím smrkem mezi stromy taky. A je tam toho víc. A myslím, že to není humorné schválně, takže bych autorovi poradil si to projít a opravit.

17.01.2017 21:51:13dát kritice tipStvN

Ta věta byl jeden příklad. Těch divně poskládaných vět je tam hodně, celý text je na tom postaven, tahle je akorát nejvýraznější. A jinak Jani tys to právě přepsala tak, že to jde kousknout, ale originální souvětí je děs bes. Třeba tohle: "Pokaždé, když mám chuť ztratit se v lese,..., na chvíli tím lesníkem přestal být a jen se mohl nezávazně radovat z přírody jako její obdivovatel..."

Tak mi řekni. A to nemluvím o tom, že radovat se jako obdivovatel, to je už pomalu příznak začínající demence. Nic ve zlém. Spíš se tím bavím. zejména, když mě autor přesvědčuje, že génius, který umí psát a já jsem pitomec, který neumí číst.

"Řízením náhody jsem došel až na vybrané místo po šťastné trase..."

Nnekomentuji obsah, možná je to pokus o humor, já nevím, nepoznám to z toho, ale je to napsaná jako v křeči.

"Ten smrk už tam mezi stromy vidím"

Poslední věc. Zkus si to přečíst na hlas. No a jinak jestli je to humor, tak se omlouvám, ale vážně jsem to nechytl. Za prvé je asi jasné, že když je v lese, tak i kdyby tam byl jenom jeden smrk, tak bude nejspíš mezi stromy, asi nebude mezi paneláky. Že ho vidí už a ne až, to je zřejmé z kontextu. Že je tam a ne tady, no, co dodat. Je to jenom příklad. Nevím proč zrovna tak strašný příklad musí být rozporován. Neřeknu, kdyby to bylo nějaké jakože na pomezí nebo tak něco, ale tohle je jako zlý sen, takže poměrně jasná situace. Já to nechci nijak snižovat, ale nějak to okomentovat musím a když vidím tyhle reakce tak bych si pomalu začal trhat vlasy.

17.01.2017 17:24:31dát kritice tipJanina6

StvNe, myslím, že ta věta je divná jen při vytržení z kontextu. Když to trochu zjednoduším: „Pokaždé, když mám chuť se jen tak v klidu toulat přírodou a nic neřešit, objeví se nějaký neodkladný úkol. Tak snad příště. Ani příště to obvykle není jiné.“ (Tedy, i příště mi tu chvíli klidu zase překazí nějaký neodkladný úkol… a tak je to pokaždé.)

16.01.2017 11:52:47dát kritice tiprevírník

Ne, jenom někdo nerozumí.

16.01.2017 11:49:05dát kritice tipStvN

Takže čtenář je blbec.

16.01.2017 10:24:11dát kritice tiprevírník

Určitě je. Kdo čte pozorně větu za větou, nemůže o jejich smyslu pochybovat.

16.01.2017 09:38:32dát kritice tipStvN

Aha, takže slovosled a smysl je podle tebe v pořádku.

16.01.2017 08:57:13dát kritice tiprevírník

To bude tím, žes možná měl moc divoké sny.

16.01.2017 07:51:52dát kritice tipStvN

Nevím jestli jsem po ránu nějaký divěn roztržitý, ale přijde mi, že stavba vět, slovosled v tomto textu je úplně příšerná, že se to ani nedá číst. Co třeba tohle: Ani příště to obvykle není jiné.

To je nějaká strašná noční můra. 

14.01.2017 06:58:11dát kritice tiprevírník

Díky za trpělivost se čtením i za komentář.

13.01.2017 22:20:37dát kritice tipLuzz

je to napsané hezkým, poetickým jazykem, cítím z toho klid a vyrovnanost... ale přiznám se, že jsem místy ztrácela pozornost... místy mi to přišlo až moc květnaté... napadá mě, že podobný typ textu se hodí spíše do doopravdické (papírové) knihy (v komentech jsem zahlédla, že to tak ve skutečnosti je) - možná, že kdybych to četla na papíře a ne na monitoru, bude to (pro mě) působivější.

13.01.2017 15:05:39dát kritice tipJanina6

Fajn :-)

13.01.2017 12:35:48dát kritice tiprevírník

Oldjerry, pod Louštínem to neznám. Skutečně tam stojí? To už je úctyhodný obvod. Dík za zprávu.

Janino, ano, určitě má na povídku málo děje. Tak příště dám něco, o čem si myslím, že to povídka je, platí?

13.01.2017 12:12:34dát kritice tipJanina6

Vím, že Král smrků patří do většího souboru próz, a v jeho rámci je to pěkné čtení. Přiznám se ale, že takto „vytržený“, coby samostatná povídka, se mi zdá méně působivý. Je tady úžasný poetický popis a krásné zamyšlení, ale v povídce nejspíš potřebuju mít alespoň naznačen určitý konflikt, nějaké střetávání – postav mezi sebou, postavy a prostředí a podobně. Z toho hlediska se mi mnohem víc líbila ta tvoje vánoční. To ovšem nic nemění na tom, že máš moc pěkný styl vyjadřování a tvoje až básnické vidění světa lesa mě pokaždé okouzlí.

11.01.2017 09:34:08dát kritice tipOldjerry
korektor

Korunovaný

sto let stojí statný smrk

pod Louštínem král

 

Kolkolem kmene

sedmero měří metrů

patron houbařů

15.12.2016 16:30:27dát kritice tiprevírník

Lakrove, dík. Ten prolog to opravdu kazil. Ale podle mě jen tím, že jsem prvních pár odstavců původního textu oddělil jakoby do prologu. Byla to pěkná blbost. Navíc jsem nevěděl, že vzniknou tak nechutné mezery, které už na pohled odrazují od čtení. Proto ti opravdu za to upozornění děkuji, už je to napraveno. Včetně té věty, na kterou poukazuješ.

K3, ahoj. Asi jo, když máš tu zkušenost.

15.12.2016 14:43:40dát kritice tipK3
redaktor prózy

No jo ale oni si vybírají ty nejkrásnější. Každý město si může na náměstí strom vypěstovat. U nás byl třeba na návsi krásný stříbrný, jenže se nehodil do rekonstrukce parku, tak ho vyhodili. Ale že by daněk? Asi jo. Ahoj.

15.12.2016 13:06:28dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Prolog to dle mě kazí, včera mě odradil, tak až dnes, na druhý pokus.  Působí (prolog) tak řečnicky, nevhodně řečnicky.  Dál je to lepší, po slohové stránce ovšem horší, než tvé předchozí texty  (pokdu si dobře vzpomínám). Třeba věta  ...Teprve až přicházím blíž, jeví se stále víc v pravém světle...  působí dost "násilně" a neuhlazeně.  Náladu to ale (když čtu dál) má dobrou. Náladu i obsah -- to srovnávání  lidského času. věku s okolní přírodou.  Čtenáři, jsoucí podobně okouzleni přírodou jako ty, by ti ale mohli  lecjaké nedostatky odpustit.  

15.12.2016 06:29:53dát kritice tiprevírník

Karle, děkuji ti za čtení, tip a komentář. Těší mě, že máš vřelý vztah k lesu. Je ho mezi lidmi čím dál víc potřeba.

Mně se vánoční smrky na náměstích líbí, nějaký čas už patří k naší kulturní tradici a já si navíc umím představit, jak si v lese po odstranění takového až k zemi zavětveného mladého solitéru jeho nejbližší okolí úlevně vydechlo.

Mimochodem, daněk v tmavé zimní srsti nemusí mít skvrny zřetelné, někdy vůbec žádné.

14.12.2016 14:17:00dát kritice tipK3
redaktor prózy

Je to báseń, ano. Dál už nebudu opakovat ostatní. Já mám k lesu vřelý vztah. Dokonce jsem chtěl být lesníkem. Teď jsem v lese skoro denně; s hůlkami si dávám přes hodinu ostré chůze. Dovedu si to vychutnat jak se mění, z rána, za mlhy v dešti. Mám dojem, jakoby vycítil, že mu nechci ublížit a otvírá se mi v celé kráse. Tuhle mi přeběhl přes cestu divičák, těsně přede mnou, vůbec si mě nevšiml. Včera zase něco jako silná srna, šedohnědé, hlavu skloněnou k zemi s lopatkami. Vůbec nevím co to bylo za zvíře... Daněk je přeci skvrnitý... Dvakrát jsem viděl něco s parohy, s jeleními parohy ale to bylo na dálku. Srnce vidím denně. Ale na tom nezáleží. Chtěl jsem jenom říct, že se mě chvílemi zdá, že mě ta zvířata i celý les berou jakobych do lesa patřil. A ještě něco, nemám rád vánoční smrky na náměstích českých měst. Tip.

06.12.2016 16:51:09dát kritice tiprevírník

Já vám děkuji za zastavení, ale závistivá nebuďte, není to pěkné.

Za manželovy plaménky jsem rád. Knížku mám náhodou ještě nějakou doma, není problém poslat.

06.12.2016 13:49:56dát kritice tipVigan

A já Vám to lesní ticho aj závidím. Manžel pochází z hájenky, a když o dětství mluví, v¨má v očích plaménky..:-)

06.12.2016 13:40:44dát kritice tipVigan

Konejšivé laskavé psaní..Kde se dá sehnat vaše knížka?

05.12.2016 11:17:34dát kritice tiprevírník

Jiřino, těší mě, že jsem ti skoro nahradil návštěvu lesa. Děkuji za čtení a komentář.

Petře, ano, na PP, právě teď před sedmi lety. Dík za pochvalu.

05.12.2016 10:25:23dát kritice tipPetr333

Asi jsem to něde už četl (asi PP?) tak ti dám pochvalu i tady...

05.12.2016 07:12:18dát kritice tipsrozumeni
Krásné poetické, člověk ani nemusí chodit do lesa, stačí si přečíst toto, a jakoby tam byl...***
04.12.2016 18:32:15dát kritice tiprevírník

Jani, děkuji.

04.12.2016 16:41:11dát kritice tipJanina6

Krásně se to čte... a v knížce ještě líp!

04.12.2016 16:11:16dát kritice tiprevírník

Helen, nedivím se ti, že ráda postojíš pod huňatým zeleným stromem na návsi. Děkuji ti za zastavení taky tady.

Goro, taková slavnost pozdvihování se hned tak nevidí, je to štěstí. Povídka měsíce? Nevím, co to je. Jestli něco přinese čtenářům, samozřejmě proti ní nic nemám.

Jano Vesuvanko, rád jsem tě do toho lesa zavedl. Mělo mě napadnout, že pokud sem přijdeš, udělají ti radost motýlci ohniváčci. Rádo se stalo.

Hanko, je mi ctí, že se ti mé obrázky líbily. Za tvé pritúlenie (ku stromu) jsem rád. Děkuji ti za ten roj hvězdiček.

Dodolo, i tobě děkuji za čtení a komentář.

04.12.2016 11:49:12dát kritice tipDodola

Závidím. Tu schopnost zachytit pomíjivý okamžik.

04.12.2016 10:44:21dát kritice tip8hanka

nádhera...stačí privrieť oči a..namaľoval si tu krásne obrázky, máš môj obdiv, aké výstižné...

do lesa sa dostávam zriedkavejšie, o to viac si vychutnávam pritúlenie sa k stromom...

*****

04.12.2016 10:34:25dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ještě jednou - bylo by myslím namístě nominovat tebe a Krále smrků do Povídky měsíce. Pokud budeš souhlasit, ovšem:-)

04.12.2016 10:22:01dát kritice tipvesuvanka

Překrásné, živé obrazy z přírody namalované slovy - je to poezie v próze.  Při čtení jsem měla pocit, jako bych byla na místě a pozorovala...

Děkuji Ti za krásný zážitek, TIP :-)))

Zároveň jsem si připomněla jsem si tak výlety v Českém středohoří, kde mi nesmělo nic uniknout. Je to sice trochu jiná krajina, ale má mnoho společného - například bodláky a motýly.  Byla jsem překvapená, kolik druhů motýlů se v tomto kraji vyskytuje.

Ohniváčka celíkového (samečka) jsme také občas viděli. To je skutečně létající plamínek. Ve Středohoří jsme se setkávali ještě s dalšími "létajícími plamínky" - přástevníky kostivalovými, kteří jsou trochu teplomilnější.

 

04.12.2016 10:17:33dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Právě jsem díky tvé povídce prožila slavnost pozdvihování:-) chtěla bych umět dívat se tímto způsobem:-)

 

04.12.2016 09:26:46dát kritice tipHelen Zaurak

Krásné povídání... Žiju čtvrtým rokem na vesnici,  máme tu na návsi krásně zelený, vysoký huňatý smrk, denně kolem chodívám a pokaždé, alespoň na malou chvíli pod ním postojím a kochám se spanilou a důstojnou krásou...

Pěkné čtení, Revírníku, děkuji :-) 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.