Šnekova proměna

Velký hnědý šnek plazící se toho dne již podruhé od červeného listu Javoru k jeho kořenům se zastavil. Povystrčil nejdříve jedno a poté i druhé oko a koukl se na kůru stromu, který měl před sebou. Kůra byla velmi členitá, zbrázděná četnými rýhami a šnek si ji s velkým zájmem prohlížel. Vlastně tohle dělal tento den již podruhé, ale musel se vrátit, protože ho něco zaujalo. To, že ho něco zaujalo totiž vstřebal až po dvou hodinách cesty od stromu pryč. Tehdy se také zastavil a dlouho stál, nyní ale stál před tím, před čím stát chtěl. Tak tedy stál, jak to měl v plánu, a pozoroval.

Chvilku mu trvalo než si vzpomněl, co ho předtím zaujalo. Zaklonil tedy očka ještě blíže k ulitě a koukl se nad sebe. Jelikož by unavený, využil svého domečku a opřel si o něj tykadla. Pozoroval. Pozoroval i následujících deset minut. Po třiceti minutách si znovu uvědomil, že něco začal pozorovat a znovu se za na to zaměřil. „Zajímavé“, pomyslel si. A měl pravdu, opravdu to zajímavé bylo. Na co se to koukal, ptáte se? Koukal na kokon.

Nevěděl čí ten kokon je, ale byl jím velice zaujat. Zkoumal ho ze všech stran a ze všech úhlů a byl zklamán když zjistil, že byl kokon všude stejný, totiž zelený.

Toto zjištění však šneka neodradilo. Začal tedy přemýšlet a že to byl šnek velmi bystrý, skončil s ním za dva dny, šest hodin a třicet osm minut. Dopřemýšlel, pohlédl znovu na kokon a zjistil, že už je prázdný. To ho velice rozrušilo a začal pátrat ve svých vzpomínkách, které nastřádal za dobu přemýšlení, jestli náhodou neviděl co z něj vylezlo. Četl v nich jako v knize a každá minuta byla další stránka. Listoval tedy stránku po stránce a hledal.

Budete se divit, ale on tu vzpomínku opravdu našel. Stálo to sice nemalé úsilí, ale co by člověk, tedy pardon, šnek pro trochu zajímavosti neobětoval, že ano? Vybavil si ten vjem, vybavil si jak se kokon náhle zachvěl a začal se pomalu rozevírat. Rozevíral se na samém vršku a když se otevřel dostatečně, vyloupl se z něj motýl. Motýl to byl zelený, okřídlený a vlastně velmi nezajímavý. Pro šneka to ale bylo něco kouzelného. Chtěl se totiž taky zakuklit a vylézt jako úplně někdo jiný. Nechat si narůst křídla, oči přesunout na hlavu, tykadla si nechat jen na hmat, zahodit ulitu… „Počkat, opravdu chci zahodit ulitu?“, pomyslel si. „No, až budu moci létat z větve na větev a vyhřívat se na sluníčku v korunách stromů, budu si moct najít i hezký domeček v nějaké dutině“ pokračoval jeho sled myšlenek. Tak tedy začal znovu. …tykadla si nechat jen na hmat, zahodit ulitu, zbavit se toho slizu a povznést se nad tuhle zaprášenou zem.

Opravdu je možné, že měl šnek tak bohatou představivost a slovní zásobu? Ano měl, říkám já. Nepodceňujte toho plazivého tvora.

A tak se tedy šnek zakuklil. Pomocí slizu si udělal tvrdou skořápku, zavěsil ji na kůru stromu u kterého nyní byl už asi tři týdny a zabalil se do ní.

Hodiny, dny, dokonce i týdny plynuly kolem a skořápka, kokon chcete-li, se už podstatně zvětšila. Někdy v půlce vývoje vyplivla ulitu, jako když vyplivnete ještě nedocucaný bonbón, a znovu se uzavřela.

Nyní se už začala rozevírat. Pomalu a obezřetně vytáhl tvor jednu nožku, potom ještě pomaleji a obezřetněji vyndal další a sotva se dotkla i ta druhá země, vyvalil se ven a rozplácl se jak široký tak dlouhý na kořen stromu.

Stvoření to bylo zajímavé. Opravdu to vypadalo jako motýl zkřížený se šnekem. Tedy spíše se slimákem, protože teď už postrádal ulitu. Přesto mu ale nechyběla krása a elegance.

Začal se pomalu rozplétat z vlastního těla a poznával své nové končetiny. Nejdříve byly trochu pokryté ztvrdlým slizem, ale ten tvor se ho velmi rychle zbavoval.

Dobře, s tou krásou a elegancí jsem to trochu přehnal, ale notak! Je to hlemýžďomotýl. Co si od toho slibujete!

Po notné chvíli byl už celý venku a připraven k jakémukoliv činu. Rozhlédl se kolem sebe a spatřil svět nekonečných možností. Teď už to byl někdo jiný, teď už se nemusel ohlížet na svou minulost. Mohl vyrazit do světa se zcela čistým štítem. Byl jako znovuzrozený. Co se zdálo jako bláznivý sen se stalo skutečností. On to dokázal. Naplival přírodním zákonům do obličeje a dokázal nemožné. Je z něj teď motýl. Motýl!

Rozpřáhl teda křídla a jelikož nic jiného neuměl, začal se plazit. Dělal to přeci celý život. Plazil se teda dál, tak jak to uměl, a na křídla po nějaké chvíli dočista zapomněl.