Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 431 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+4 neviditelných
Okna do vlků (odstřižky filmu)
datum / id09.03.2017 / 477237Vytisknout |
autorblešatá zpěvačka
kategorieVolné verše
zobrazeno1016x
počet tipů11
v oblíbených5x
do výběru zařadilegil, whispermoonlite, Zbora,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Okna do vlků (odstřižky filmu)

0

Píšu ti na prasklý kelímek od jogurtu.
Opatrně ho postavím na kámen v úplňku.

Jsi třetí mezi námi – provázíš mě, stín,
neseš beránka v náručí, abys zesílila.

Vzdala ses všech
karet. Jen se ti donekonečna obrací poslední
hrdost – spát rovně s hladinou.

To mi nepatří.

Mířím nocí na obzor.
Odtud se plíží strachy, které jsem vyhlížel,
rýsují mi vnitroblok, jako bych už všechno.

Už jsme si všechno...?

Mám možnosti. Zakořenit
v tobě do konce – být čelícím oknem,
nebo pokračovat

v pohybu, v zakřivení
otazníku se nakládat do pastiček,
zkoušet si něco, zkoušet na něco
vyzrát jako sýr.

 


1

Roztmívá se
planina s mírně zpěněnými stromy,
ve kterých ti probleskuje karta:

zašlý dům, stařec
na zahradní židli, u krajnice
osudová stopařka

přetrvá nad tebou
jako rázné odmítnutí.

Zahlédl jsi v ní sen?
Zahlédl sen v tobě svou můru?

Ví, co tě čeká.
Nezná jen dvojité okno.

Jsi cizinec na jezeře,
hledáš blízké – vítr nebo neštěstí.
Hladina probírá odraz
bílou vlnou.

 


2

Na stromech vlají útržky hory
posprejované nečitelnými vzkazy.

Ve tvém dalekohledu je žena,
Maria, pastýřka ve vlčím doupěti.

Později usínáš v jejích ústech.

Později tě čeká

dítě – hůl,
kroutící se jako strašlivé želé.

Uvázneš ve vzduchu
ve dvojité kartě,
najdeš nové ruce ze skla,
nový nos ze skla,

uneseš to všechno
i s hranou, co ti ukousne střechu.

 


3

Připadáš si krásný jako reklama.
Dáš bezdomovci peníze,
popřeje ti den,
ty jemu nápodobně.

Jako bys potkával jen zrcadla.
Zrcadla se nelze dotknout,
nelze s ním nic.

Později rozpačitě opřený o průvan
přemýšlíš, co s chladným leskem kliky,
jak mluvit s unikající rukou.

Brzy vypadneš

do tlamy starého psa,
snesou se zkažené zuby.
Budeš snít o netečnosti,
souzený chodníkem, po něm podzemím –
spletenými kořeny beránka a vlka.

Jak dlouho udržím tuhle linku?
Ptáš se mě proč?

Mohl bych tě nechat zemřít
v příští stanici.
Místo toho se staneš otcem.
Udýcháš samotu do finálního střihu
vlny na jezeře,

které naslepo přeplouváš,
vodorovně zapíraný
svou
nebo obrácenou lží.

 


4

Miluju tě, co s tím uděláš? Vrátíš se k sobě?
pronesla Maria bezvýrazně
do řevu protějšího pokoje.

Kurva, co mu je?
uklouzlo Vlkovi a vyběhl,

hned poté uspával syna
houpavě mezi prahy
svého schouleného vlasu
a jejího odvráceného od těla.

Pozorovala je půločima,
s netečností mléka.
Nazítří stékalo po okně, kde zůstal –
kymácel se ve zkřížených pažích
před pravítky jejího otce,
pro kterého byla země nohama.

Nemohla se odtrhnout –
proto odešla
sama se dvěma dětmi a nechala mu třetí

stranu domečku z karet,
slepeného slinami otce
a společnou bytostnou bezvýchodností.

 


5

Běžím Nuslemi
na zastávku, kde se trojice mužů hádá o bohu a synu.
Jsem dívka bez mincí a bez rozměrů,
prokmitnu válečným polem,
jsem tramvaj Li,
stonožka žabka s jiskrou vietnamské večerky
v zubu a přízvuku.

Později zakopnu o vlastní botu a rozseknu si čelist
o dlažbu – příliš velké sousto,
příliš se vzdaluji, abych na tebe mohla myslet
z jiné strany.

Nikdy jsem se nevzdálil.
Jsem napojený na rostlinné elektrody v lese,
snímají mi srdce.
Nad ním Ona,
obemyká mě dlaní – tlakoměrem nebo lží.
Mohu se Jí svěřit?

Co když jsem Jí kdysi ukradl mléko, prořval noc?

Jsem tu, abych nalézal otázky.
Ona vlaje do nekonečných plání,
do budoucnosti – hloubkového čištění rohožky.
Teď jsi otec, Vlku, vysvětluje,
tady je zákaz mizení.

 


6

Jezero nemá dveře.
Proto je jezerem.

On a Ona jedou v loďce.

Neblázni, Vlku,
chci si jen něco přečíst,
jen dva prstíčky si promluvit,
volá terapeutickým tónem
On, majitel peněz a budoucnosti
tvé střechy.

Vlčku, nemůžeš donekonečna mizet,
ukaž se, cítím tě blízko,
rozezpívá se Ona, vyklíčená skříňka
nadaná rukama a vráskou v oku.

Krčíš se ve vodě, ztrácí se ti hlava.
Vždyť ještě ani nejsi dítě,
všechno se teprve stane...

Stanou se kačenky, na břehu
benzínka – hořící Mol nebo můra
ze dna vystrčí kořen,
co tě zatáhne do vysavače.

Jsi přece otec – rozkřikne se do tebe fontána.
Mokrá košile se ti lepí k srdci.

Nakonec, jako pes vyvrhnutý kostí,
se zimnicí stromu,
předstoupíš před soud.

On vyloví přezíravé pravítko z čaje,
Ona ti podá sušenku a zavře pokoj,
zavře nový den –
muší mrak smíchu vtrhne
oknem do nosu.

 


7

Horkou jehlou uhladíš na papír
černou díru, sopel, krev – klišé,
jen aby tě pustili
z velkopěstírny nehtů k synovi.

Ve spánku drží větev list a naopak.
Uvolněná tvář, jen na rubu
dál sevřená propast.

Krásné, řekne On, ale ještě to není.
Až to bude hotové, zaplatím.

 


8

Dokončíš to, nebo budeš dokončen
v trpném rodě.

Ani nevím, jak mi rozumíš.
Koho si do tebe promítám,
ten slepý náboj, z čeho asi roste,
ze Sunaru?

Rovně jako klíč
vyráží stopařka s nádherným obočím:

Nemůžu ti nabídnout víc než obočí.
I o to přijdu.

Řekni mi to samé, co jsi říkal.
Nepodám ti smeták ani ruku.

 


9

Ze tmy ti nepatří
žádný deštivý patník,
nemáš kam jít.
Pod mostem se probudili vlci,
obklíčili tě, servali se o šaty.

Otče náš, jenž jsi pod mostem.

Ještě jsi nezemřel.

Vzduchem probil výstřel – rozprchli se za rám.
Spadli dva andělé,
nabrali tě pod pažemi, předhodili starému psu.
Kost, která se postará.

 


10

Stará svraštělá buňka – blouznivý dům Bouřka,
plno volných radikálů.
Za život vyplácal lepidlo k chodníkům, rohožkám, škraboškám,
teď se snaží odtrhnout,
bolestně křiví tvář, jde na to pomalu,
napíná se chlup v žíle,

tohle není náplast,
tady by prudkost rozletěla dveře
do třísek, zkrvavila puzzle.
Představuje si výrazy zřízenců, kteří ho složí do pytle,
nebo mávnou rukou:
Necháme to větru.

Někde za nánosem strachu visí
vzduchem smířené větve.
Když bude jen dýchat, ucítí je?

Sklonil hlavu k srdci, ale nedosáhl.
Zatím z plic do uší stoupá záchod,
slyší ho mluvit, přerývaně rozumí.
Je to nádražní kašel.
Chce se po něm, aby nastoupil? Kam?
Horečně uvažuje, oči roznášené
červenozelenými včelami.

Nepůjdu do domova, zaúpěl,
nepůjdu, nikdy.

Přiběhls k němu nahý, se synem na žebrech,
neměls nic jiného u sebe.
Úl v hlavě se roztavil,
zdáš se nepřítomný, okno mezi tmou a tmou.

Přiložils
pár slov s roztřepenými konečky prstů.
Ještě to nevíš,
uděláš cokoli.

 


11

Té noci řekl, že zná řešení.
Roztřásl se, spolkl to rychle,
viděl jsi jeho boj, stud, vyvržené
kořeny mu přetiskly čárové kódy na kůži.
Co se v tobě zlomilo?
Myslím, žes nemyslel.

Cítíš jeho tělo? Slyšíš ho?
Studený vývar z kostí,
co se horko těžko drží oky
v oteklém bazénku.

Nemůžeš přece přijít, sám planina
za zahradou,
zasadit hrábě nebo
plivanec mechu, který připomene...

Všechno, co musíš, se sbírá mimo tebe.
Vkládá ti do pohybu černou linii,
odmotává se
trojjediným srdcem – s okem, prstem, krví.

Rosolový brouk umírá převrácený
na montážní lince,
ustlaný krásným nedopsaným
vlasem snícím o rovnosti.

Dochází ti, že slyšíš svůj dech.
Dochází ti to všechno?

Bortíš se do rozpitého skla,
někdo v tobě míchá karty.

 


12

Čárové kódy se změnily,
jemně přeškrtaly.
Hřbet se pokryl drobnými šupinami,
je to jiné než poslední vteřina, ze které pamatuju,
jak se odlepila z konečku prstu.

Zima si táhne vodu,
táhne vědro z vysychající studny.
Pak přichází k mrtvému sporáku
čekat na výbuch jara.

Oheň nikdy nehoří, voda se nikdy netopí,
nesežerou je vnitřní vlci,
jsou naděje?
Co v tobě je skutečně tvé?
Film, který se trhá, přetáčí?
Já?

Všechno tě opustí dřív, než myslíš,
myslíš.

Mizím v tobě a obnovuju krev.
Jsi, jako bys byl
čím dál mladší.
Máš před sebou celý zbytek vězení.

 


13

Okno a rám,
dřevo a sklo se přelévá a zesiluje,
pohybuje se kruhovým filmem ulice,
znějí andělské trubky,
instalatér klade těsnění kolem krku.

Nikdo vás nezasáhne.
Nikam se neroztříštíš – bezpečně zašitý vlk
odchází do stodoly počítat ovečky,

čekat na nový den a v novém dni
čekat na nový den.

 


14

Liberté égalité fraternité
visí na perpignanském nonstopu.

Nebojíš se, že tě zabijí.
Máš naději, že ti nebudou rozumět.

Stůj rovně.
Buď hladina, kterou nepřemůžeš.

Máš oči před sebou.

Odstrčil jsi muže s trojjedinou holí,
udeřil se o stůl, odešel s rybí hlavou.

Běžíš za ním s omluvou,
kapesníček, skloněné čelo.
Všechno to musíš vylhat nazpět.

Nemůžeš se dovzpomínat začátku.
Někdo tě napsal a zarazil
hranou
do země vyhlížet vlky.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

05.02.2018 18:44:27dát kritice tipatkij
redaktor poezie
Ano. Budu se muset vracet, dokud nenajdu vic, jak bych chtela. Zvraty me matou, zaroven bavi. Posnazim se.
27.04.2017 11:18:56dát kritice tipAlenakar

Ráda bych tě poprosila o vklad do diskuse pod mými Shakespearovými sonety. Nejde ani tak o tuhle básničku jako spíš o otázku ,jestli vůbec cosi tak archaického jako anglický sonet má ještě právo na život. Když se do diskuse zapojíš,ráda tě pak oměním nějakým svým postmoderním dada. Napsala jsem už pokračování Pamětníka. : Pamětník II a Pamětník III(Už se to rozrůstá jako počet dílů Terminátora s Arnoldem).

19.03.2017 10:01:57dát kritice tipjolana.

ale tak, pokusím se o trochu pečlivější popis/dojem -- postupně se mi ujasňuje, jak je to vystavěno -- jednotlivá okna a jejich komunikace se pak přenáší zevnitř ven-"dovnitř" (i s ohledem, že je třeba nechat místo pro tmu)

vlci jsou mnohoznační, ukazují mi i to, že nikdy nevím, co hledám, dokud to neuvidím s nějakou dřív neznámou "přesností" těsně před sebou -- (co se potom děje? úžas, hrůza, obojí?) -- předchozí boje a útěky nakonec mohou být obráceny ve východisko ve statickém, přestát to do konce.

nakonec -- vzhledem k setrvalému unikání, může uniknout i z vnitrobloku vlků -- zároveň by to znamenalo až popření předchozích skutečností a nevyhnutelností -- je to neustále nabité rozpory -- odchod by taky neznamenal východisko z krize, možná spíš její prohloubení, resp. konečné zaražení -- vlci, nahlíženi jako životní (i tvůrčí) nečekanosti, boje, pochybnosti atd., jsou zapotřebí (to vyplývá) --- zároveň jsou tu vidět jiní vlci a jiné roviny, i ty destruktivní, degenerativní -- (navzdory ironizování, pořád mě to vede k zpřítomňování (tušení) nějakého "dna" -- asi je to i tím, jak je hladina/vědomí intenzivní.. hladina převrátí loďku.) -- stojící okno pak můžu vidět i jako idealistické, silné bezbranností -- místo, kde se věří v netečnost vlků, nebo dokonce v přijetí.. -- finální boj číhá "za koncem" a zároveň se jeho neodvratnost táhne celým textem --- nechává mi to skutečně svobodu čtení, můžu si doplňovat (i uvnitř jednotlivostí) -- nebo si držet finální záběr (jako otevřenost konce) -- nebo se vrátit smyčkou, ale už přece do nových souvislostí. --- je to, myslím, v souladu s jazykem – možnosti, vrstvy, zdánlivá odtažitost, nevnucuje "pozitivní" ani "negativní" význam přítomným stranám skutečnosti, které se tam obrací, narážejí, proplouvají.

ještě k té geometrii -- přijde mi smysluplná, dívám se na vztahy/boje mezi linkami a jejich odvozenosti -- provázání, přetržitost, vertikála, horizontála, rovnost, křivost -- dynamická střihová skladba vs. pomalé nájezdy -- plocha, dvojitá plocha a trojnožka prostoru.. stonožka prostoru.) -- přeskoky nebo postupné přechody nebo prolínání.. -- všechno se to promítá do krajiny a příběhů, hledání/nalézání osobních postojů, trajektorií, způsobů přiblížení (přiblížit se unikání a zároveň unikání vlastní)

je v tom přítomná jakási fatalita, i její zpochybňování -- banalizování "sebe"/prostoru kartou -- vědomí vlastního omezení -- pořád se v textu objevují ohraničené plochy ve volné krajině -- lyrický subjekt se pořád zmítá mezi někým tvořícím a tvořeným (nebo tím, kdo má naplňovat očekávání) -- mezi otcem a dítětem, mezi režisérem a hercem -- vyrovnává se s různými rolemi (stejně je v rukou všemohoucího producenta.) odkud znovu všelijak uniká

pořád mě to vede cestou převracení, deformací, snahy vrátit svět zpátky a nebo ho vidět nově -- utíkat z něčeho pevného, zároveň něco jiného pevného zkoušet nalézt -- prostupuje se to -- zoufalství-směšnost, bezmoc-důvěra atd. -- a že tohle vědomí je varianta východiska (že celá ta aktivita je východisko) -- a není v rozporu s finální statičností -- prostě je nutné to vidět/prožít tak i tak.

pro mě vzniká velké rozšíření v závěru, koexistence mrtvého v živém a naopak právě tímhle způsobem řečená (i když jasně, že závěr není "jen" život-smrt, ale zase mě vede geometrie -- vertikála-horizontála-země – úsečka-úsečka-nekonečnost – vše v (zemském) pohybu – je to finální rozšíření předchozích dvojic a trojic a jejich přecházení, rozrůstání, srážení.. i když zase můžeš říct, že banalita

ještě by se to dalo celé popsat jako přelévání rozměrů -- jiná skutečnost vznikající ze skutečnosti "filmu" (holá skutečnost (bez práce s obrazem, jazykem) nemůže být "pravdivá", že - ale z jiného úhlu je ta skutečnost manipulovaná, takže se pak zase dostaneme k závěru, že "pravdivý" film/báseň je nikým neviděný - a je třeba neustále žít tento rozpor a žít tlak vnitřní i vnější viz On - "chci si jen něco přečíst" -- dokončíš to nebo budeš dokončen -- atd) -- zároveň film může být jak rozměrnou skutečností, tak i zploštěním -- vlastně mi to připomíná, jak moc záleží na trojím přenosu, dvojí skutečnosti -- s básněmi je to v jistém smyslu podobně, jen možná ještě rizikovější a zároveň svobodnější –- taky jde o (jiným způsobem) zaznamenaný čas a podobné riziko zploštění.. a jeho nerozpoznání.. tahle filmová souvislost mi přijde v textu přítomná -- (samozřejmě včetně práce s obrazem, to bych se opakovala) -- a včetně tématu, jak účelně vyjádřit ustrnutí (hladina a tušení pod hladinou), aby to vyjádření bylo rozměrné, neustrnulé. -- ale je možné, že už unikám příliš mimo (tedy k sobě.)

eh, mohla bych ti to zkusit "rozebrat" totiž rozbořit ještě tak na třicet stran, to bys měl jistě radost.))

19.03.2017 07:49:19dát kritice tipjolana.

nezapomněla jsem.. ale pořád docházím k novým významům resp. tónům.. mám dojem, že to nedokážu pojmout, unést..

pár nejapných poznámek už teď --

ten závěr -- jak mě to vrací smyčkou do nuly, "ty" se mění v "já", mluví k třetímu (zemi atd), umocňuje se trojice (které tam jsou všude v různých podobách) -- mám spoustu možností (vlci jako strachy.. vyzrát jako sýr.. smrt se roztříští o okno..? a co pak s tím.. třeba) -- pořád to prorůstá téma nutnosti tvorby (a nejistoty -- je vůbec možné mluvit, chtít mluvit..?) -- varianta -- pokud je "okno" (pás oken) dílem, přeje si přetrvávat (vlci mohou být tedy i čtenáři) -- drzé okno.)

baví mě ta hra -- stojící okno přijímající a čelící současně  -- a z jiného úhlu "smrt dvakrát", nehybnost a plocha (zploštění, schéma...) -- ustrnutí osobní, tvůrčí.. stáří se propadá v okno - ležaté okno -- stojaté okno může být ještě "na začátku".. je tu prostor. konec ustrnutí..

vnímám všudypřítomnou geometrii -- lidé, jejich souvislosti -- spojování bodů -- roviny, zrcadla, křivení -- linka, vlas, obočí atd. -- fyzičnost, osobní mýtus, "biblická" symbolika, klenoucí se přirozeně do současnosti -- význam krajiny, prostředí -- můžu se probořit do různých vrstev jakési osobní malé zeměkoule, nebo jít hladinou, jejím (a všudypřítomným) převracením.. jít vzduchem.) a vnímat jiný vzduch (kdo je ten třetí..) – prodýchává se to navzájem.

zároveň mi tím prostupuje, jakkoli "vlk" nedokáže být nikým a s nikým, není to podáno nijak soucitně, ba naopak -- vlastně to ukazuje (mimo jiné) chladně čtenáři nevyhnutelné osamění, opuštění všeho i vůle tvořit, prostě "vyrovnej se s koncem" -- to asi není "pěkné" ani "milé".))  -- a jak strašné mohou být důsledky vlastních rozhodnutí i nerozhodnosti ve vztahu k zúčastněným včetně sebe (ještě to nevíš, uděláš cokoli) -- samozřejmě tedy vnímám ironii, nutnost nahlédnout to všechno jinými způsoby -- je to prostě směs ošklivého psychologického dramatu a komedie, no.)

zbytek nejapných poznámek je v pytli i s eliotem.)

únikový východ!  https://fakultaumeni.osu.cz/foto.php?fid=1234

14.03.2017 22:05:57dát kritice tipDebraket

V určitým paradigmatu to je jen asociační plácání o bohem opuštěným děcku, graduje to snad náhodně a naštvalo mě to ke konci, kde se mi jen prokázalo, že je to fakt jen o bohem opuštěným děcku. Prokletí, umí tak dobře psát o ničem.

12.03.2017 20:04:41dát kritice tipeureka
Kartinky v domove dochodcov
12.03.2017 17:33:50dát kritice tipwhispermoonlite

myslím, že i vzhledem k délce je nutné dát textu na začátku "fóra" a počítat s tím, že se vložené úsilí nezačne vracet hned. sám jsem si to musel vytisknout, protože z displeje bych to neučetl ani se nezorientoval. největší oříšek je přecházení mezi slovesnými osobami, to je fakt nemilosrdné. ale myslím, že účelné, udržuje to řeč v pohybu, "filmový pás" se pořád obrací z různých úhlů. není to ani tak rozlítané a surreálné, jak by se mohlo zdát na první pohled, přestože skutečně, hlavním záměrem obrazů není vždy hledat racionální koreláty. něco tam je za účelem "domazání" pronikající nálady, životního pocitu, či jak to nazvat. na druhou stranu, příběh zůstává čitelný, lze se jej chytit, odrážet se od něj do zákrut a zase se bezpečně vracet. ze stylu je jasné, že je to proškrtané do posledního slova, a čím víc jsem z obrazu odhaloval, tím ve mně sílil pocit, že autor dobře ví, co dělá. přitom je to celé uvolněné a nekřečovité, okysličené, hbité. výjimečný tanec.

11.03.2017 13:49:44dát kritice tipStárnoucí vlk

na poezii mě vždy bavila koncentrace sdělení v málo slovech a  překvapení či ohromení, ani jedno jsem v tvém textu nenašel, přečetl jsem první dvě a jsem dokonale unuděn, rozhodně jsem nedostal ani kousek chuti, číst dál

10.03.2017 14:22:11dát kritice tip.halcon.

pacilo. najviac 2, 5, 14.

ked som to citala, tak som si povedala .. aaa. tak toto je manželská poezia? :) ..a potom som prisla na to, ze nie, haha.  v miesani casov, rodov, myslienok a mlieka je to, co tomuto cyklu dominuje snaha o slobodu. snaha o utek a navraty do reality po celej dlzke ako dennodenny boj cloveka, je to vyrazne jak dejovo, tak formou. to co hovoris, je podporene tym, jak to hovoris. obcas si unikol az velmi a slovo vlk mi zacalo po 10 basni vadit.. ale aj tak velmi fajn

10.03.2017 13:17:08dát kritice tipZdenda

Já právě nerozumím ani haiku. Potřeboval bych něco mezi. Zkus to, prosím, zpěvačko, nějak probrat a zpřehlednit, nejlépe do podoby, kterou by mohla uchopit nějaká populární (neblešatá) zpěvačka. Když se pak k tomu natočí hezký video, tak si z toho třeba nakonec odnesu něco i já, a ne jenom tady egil, který je nehezky přemoudřelý.

10.03.2017 13:10:58dát kritice tipegil

Dle Zdendy bys prostě měl psát haiku, šohajku. 

Mně se líbí, jak se postupně každý tvůj mýtus sceluje - mezi aktualizovanými "pohádkovými motivy" a syrovým obrazným materálem vzniká silné napětí. Tektonika pracuje.  Docela signifikantní mi pro tebe přijde určitý typ personifikací - toho si u tebe nevšímám poprvé - Bouřka, Sešívačka....... Přelevání rolí, "výměna manželek"...

Surrealistní antropomorfizace prostoru využíváš fakt do mrtě - je to sice cekem průhledná figura, ale když to funguje (a u tebe to skutečně funguje)...

K textu se dá přistupovat různými způsoby čtení. Pokud jdu po doslovných motivech, nacházím nějaké obecné alegorie dětství, hledání identity - jenže pořád mám pocit jakési autorovy potměšilosti, že je za tím ještě neco víc, nějaký tanec (to asi souvisí s tím, jak je většina obrazů výrazně senzuálních), nějaká jiná hudba. A to je dobré - protože to motivuje se k textu vracet.       

Z téhle poezie je patrná uvědomělá unikavost reality (a co to vlastně je? lyrický subjekt je rozpuštěný ve všem) - též plodná autorská bezmoc, snaha pomocí rafinovaných básnických figur, paradoxů - a místy prostě spíš naschválů... Ta uchvatitelská touha obsáhnout to, zachytit, zahrát, zatančit. Je to boj.

A tak to má být.

10.03.2017 08:24:23dát kritice tipagáta5

je na víc čtení,  mě to baví a vracím se

10.03.2017 07:16:46dát kritice tipZdenda

Na mě je to moc dlouhý a moc jsem tomu teda jako nerozuměl.

Poučení: Piš to kratší a tak, abych tomu jako rozuměl vo něco víc. To je cesta k úspěchu. Jednoznačně.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.