Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHvízdači (part 10)
Autor
Bafomette
vážené dámy, vážení pánové, desátý, jubilejní díl Hvízdačů. kdo má chuť, ať se připojí k malé oslavě...:) B.
Hvízdači (part 10)
Jakub se převalil. V hlavě ještě cítil tu mlhu, to dusný horko. Nalezlo mu do prstů, do paží...ospalost. Pak si z ničeho nic uvědomil, že ta mlha je sen a otevřel zprudka oči. Pořád je tady. Teda on. Přežil jsem. Řekl si.
Zjistil že Magda nikoli. Dostali ji. Ani ji nikam nemusel vodit. Až vstane, musí povědět Nele, že si pro ni přišli sami. Vstal. Přeťapkal bosýma nohama ke svýmu batohu pro kartáček na
zuby.Pak si všiml, že chybí Magdin batoh. Zavřel oči. Znovu šáhl do své krosny a zkontroloval Eliščin deník. Byl na svým místě. Proč ta čubka vzala roha? Kurva. No, to zjistí potom. Teď ji jen neztratit úplně.
Vlak jede až ve čtyři odpoledne. Ví to Magda? Půjde dolů k nádraží? Nebo to zkusí lesem? Má šanci projít? Ne. Nebo jo?
“Vstávej!”
Vyhublý muž na polštáři zvedl hlavu a na dně kráterů jeho očí se cosi zalesklo.
“Utekla.”
Starý muž se usmál.
“Nadlouho ne.”
“Frajere,” odsekl mu Jakub.
Otec se zvedl,
vytáhl zpod postele džíny a flanelovou košili a začal se oblíkat. Do místnosti vešla mladá Nela. Jakub se na ni jen podíval a bylo mu jasný, že to poznala na první pohled.“Jaks ji moh nechat?” štěkla po něm.
Ani jí neodpovídal.
Stál a mnul si čelo. Přemý
šlel.Otec se dooblíkl. Podíval se po Jakubovi. I Nela čekala co bude.
“Půjdem k nádraží. Zeptat se jestli tam byla a kam pak šla. Tuhle cestu zná. Nic jinýho ne.”
Nela kývla.
“Běžte. Já zkusím vyrazit přes les. Jestli nešla přes nádraží, tak se hodně zdrž
íte.”“Jo.”
Vyšli ven. Pršelo. Malý kapky. Ale hustě. Protější svah nebyl za hustou šedivou clonou vidět. Jakub vyšel do deště. První kapky mu dopadly na tvář a do vlasů. Nerad takhle zprudka vstával. Ale někdy je to holt potřeba.
Oba muži se rozeběhli lijákem po cestě dolů k nádraží. Nela vyběhla do svahu a za chvilku zmizela v lese.
Dolů to šlo rychle. Na pruhu rozmočenýho bahna otec uklouzl a spadl. Hned ale zase vstal a běžel dál. Kalhoty a košili měl celé od mazlavého bláta.
Jakuba ještě bolely nohy po včerejším výletu. Každý skok, každý náraz mu to připomínal. Ale cítil ten vztek, jeho zuřivost ho hnala dolů. Vztek, zuřivost a divoká radost. Lovil. Po dlouhý době zase lovil. A bylo to skvělý. Ještě daleko lepší, než čekal. A věděl že kořist je bezm
ocná. Za dnů ji bude stíhat on. Kamkoli. Za nocí... zase ... oni.Dorazili k nádraží. Jakub vyběhl na nástupiště a stěží popadal dech. Rozhlížel se. V domku u trati se nesvítilo. To je pohoda, když tu jezděj dva vlaky denně. Vyplivl hustý chrchel, který se mu lepil na patro. Pak došel ke dveřím a zaklepal. Nic se nedělo. Zkusil vzít za kliku. Zamčeno.
“Je možný, že tu nikdo neni?” křikl přes rameno na otce.
Ten jen zprudka oddychoval, uřícený, zrudlý. Jen několikrát kývnul hlavou.
Jakub praštil pěstí do dveří. Pak znovu a znovu.
“A tos mi to nemoh říct nahoře?” otočil se prudce a uhodil tou pěstí otce do ramene. “Tos mi to , kurva, nemoh říct nahoře.”
Starý muž zavrávoral a něco se snažil říct, ale Jakub ho zasáhl pěstí do obličeje. Z rozkousnutého rtu začala téct tmavě červená krev.
“Kurva.”
A udeřil.
“Kurva.”
Znovu.
“Kurva, kurva kurva.”
(pokračování příště)