Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+2 neviditelných
Pozdrav z budoucnosti
datum / id18.06.2017 / 479886Vytisknout |
autorKytiii
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaRodinné
zobrazeno906x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Prolog

Nejméně mluví ti, kteří nejvíce naslouchají.

Pozdrav z budoucnosti

Karin se unaveně rozhlédla po pokoji. Televize měla ztlumený zvuk, aby nerozptylovala Sáru při pití, podle postav ale poznala, že běží další díl nekonečného podvečerního seriálu. Pod televizí začínalo území nikoho – plné skal a údolí, roklí a úbočí, potok hrozil, že brzy přibude z hrnku, který se vratce pohupoval na kraji konferenčního stolku, do kterého Radim co chvíli vrazil nejnovějším výtvorem z Lega. Radši ho neokřikovala, jen aby dceru nerušila. I tak sebou nevrle házela v jejím klíně. Asi to neteklo podle jejích představ. Karin automaticky pohladila dceru po ochmýřené hlavičce. Co se jí podařilo otočit ze zad na břicho, nebyla ani okamžik v klidu.

„Mami, pojď si hrát. Postavil jsem tenhle dům. Já jsem Radim,“ zdvihl typizovaného stavebního dělníka, „a tohle jsi ty,“ ukázal na piráta, kterému přidělal paruku dlouhých vlasů a místo šavle mu do ruky dal hrnek.

„Kde je Sára?“
„Sáru jsme odvezli do dětského domova.“
„A proč, prosím tě?“
„Moc zlobí.“
„Sára přece ještě neumí zlobit.“
„To já taky ne a stejně mě tam chceš dát, když křičím.“ Karin po té Radimově poznámce nebylo vůbec dobře. Poposedla si na pohovce, dceru trochu přizvedla a podložila si loket polštářem. Sáru to vyhodilo z rytmu sání, prudce se od matky odtáhla a koukala, čím tak zajímavým se bratr zabývá.

„No, pecka!“ vzdychla Karin. Radim šavlí vyplácel figurku dlouhovlasého piráta s hrnkem se slovy: „Ukliď ty kostičky jsem řek!“

Za hodinu dočetla Radimovi další díl z Martínkovy čítanky, tu měl nejradši. Sára s sebou v postýlce házela. Usnula nedojedená, takže se mohla těšit na vášnivou noc. Michal, který dorazil domů během uspávání, stihl oběma dětem dát sotva pusu na dobrou noc, a když sešla Karin z patra, už se rozvaloval u televize s plným talířem. „Udělalas to moc dobrý.“
„Díky,“ hlesla žena vyčerpaně. Sesunula se vedle něj a hlavou se mu zavrtala pod zdvižený loket. Zřejmě ani nezaznamenala, co dávají. Michal ji jen chápavě přikryl a pohladil špičkami prstů po tváři.

Víkend měli naplánovaný u Michalových rodičů na chalupě. Postavili si ji na důchod v Kokořínském dole. Byla to nádherná roubenka, na zahradě s bazénem a investovali i do prolézačky pro vnoučata. Karin tam přesto nejezdila ráda. Pořád jí připadalo, že ji tchán s tchýní neberou. Že jim není dost dobrá. Paní soudkyni se scénáristou. Honoraci. Bavili se neustále pouze o vzletných tématech. Když to nebyla zahraniční politika, tak to byly nejnovější Zajícovy hry v Divadle pod Palmovkou – tchánovy domovské scény, a když jim došla kultura, neváhali zabrousit do historie. Široká soudkyně vždy s tenkou cigaretou v prstech s dokonalou manikúrou. Karin byla ráda, že odmaturovala na všeobecném gymnáziu. Z fyziky za čtyři. Po většinu času návštěvy dělala, že je strašně zaměstnaná dětmi, přípravou jídla, a když děti spaly a talíře byly umyty a uklizeny, míchala tiše v šálku s expressem zcela zaujatá pěnou.

Ten sobotní večer na západě ozařovaly zbytky slunečního světla okraje mraků, čírka volala svého druha do hnízda, a ve vzduchu se mísila vůně grilovaného masa s vlhkou bahenní vůní z blízkého rybníka. Michalova máma posouvala po kolejnicích bazénové zastřešení, když se jí do cesty připletlo Radimovo odrážedlo. Zavrávorala, prudce ukročila a pravá noha se jí podvrtla v kotníku. Úlekem, či snad bolestí se skácela na betonové dlaždice. Po překonání počátečního šoku zjistila, že nemůže levou nohou vůbec pohnout. Pokoušela se své kypré tělo nadzdvihnout, ale jen se zadýchala bez posunutí byť jen o centimetr. Začala naříkat. Karin, mateřstvím zbystřené smysly, ji uslyšela první. Seběhla z vysuté terasy k bazénu několika málo skoky. Zkoušela tchýni chytit v podpaží a posadit, ale tchýně zařvala jak potrefená. To přivolalo Michala i s panem scénáristou.

„Maminko, co tady blbneš?“
„Michale, podívej, má vychýlenou nohu. To není dobrý.“
„Ale to nic nebude, neplaš. Tati, pojď, odneseme mámu do ložnice.“
„Míšo, fakt, to je na nemocnici. Mamka musí na rentgen a potřebuje, aby ji viděl doktor.“
„Co ty o tom můžeš vědět?“ utrhl se na snachu tchán, zatímco s Michalem drželi metrákovou maminku každý z jedné strany. Vypadalo to, že jí ruce spíš dřív utrhnou, než zvednou korpulentní tělo nad zem, maminka kvílela, funěla a lapala po dechu.
„Ježíš, matko, to ses musela tak vyžrat?“ po chvíli počastoval svou ženu Michal starší. Karin za tchýni dotčeně mlaskla, ta to nejspíš vůbec nevnímala.
„Já bych přesto radši zavolala záchranku,“ špitla Karin. Oba pánové ji zdatně ignorovali. Po několik dalších minut nepřestávali v radách a poradách. Ale matka jim neustále protékala pažemi. Vyla a supěla. Spílala a křičela. Až neochotně na Karin kývli, že oni dva s ní nic nezmohou. Karin s úlevou na mobil ťukala jedna-pět-pět.

Tchán si čekání na pohotovostní sanitku krátil sezením u vyhasínajícího grilu a připaloval si jednu cigaretu od druhé zírajíc do žhnoucích uhlíků. Michal držel matku za ruku a snažil sám sebe přesvědčit: „To bude dobrý, mami. Uvidíš.“ Karin mezitím sbalila do batohu tchýni čisté prádlo, toaletní potřeby, lahev balené vody, župan a pár časopisů na čtení. Nezapomněla ani na brýle na dálku – na televizi, a na blízko – na čtení. Do boční kapsy strčila doklady a propisku, aby mohla tchýně luštit křížovky nebo sudoku z novin.

Po naložení maminky do sanitky – se kterým museli dvěma záchranářům pomáhat i oba Michalové, se začali dohadovat, kdo s ní do nemocnice pojede.

„Já nemocnice nesnáším! Tam já pojedu jenom jednou. Umřít!“ rezolutně stál za svým manžel zraněné.
„Já tu mám Sáru. Každou chvíli se vzbudí a bude chtít prso.“
„Do sanitky s námi nikdo nesmí!“ přerušil jejich ochotu záchranář. „Doprovod bereme jen k malým dětem.“ Všem třem se viditelně ulevilo. Michal se držel Karininy zpocené dlaně jako záchranného kruhu. Moc dobře věděl, že by černý Petr padl na jeho hlavu.
„Ráno si zavolejte na traumatologii,“ rozhloučili se bez pozdravu saniťáci. Vzdalující blikající světla byla ještě dlouho vidět, a dokud nezmizela úplně, nemohl ani jeden z nich odtrhnout oči. Pak mlčeli. Sářin pláč byl pro Karin vysvobození: „Už musím,“ špitla na vysvětlení, které nikdo nepotřeboval.

V pondělí byla kyčel operována. Zlomený krček standardně nahradili částečnou endoprotézou. Při operaci byla Michalova máma umrtvena od pasu dolů a hlavu měla jen něčím oblblou. Hodinu po operaci přišla noha k sobě, hlava však ani po týdnu ne. Maminka byla – jemně řečeno – pořád mimo. Pětkrát do hodiny se službu konající sestry, sanitární sestry, návštěv spolupacientů na pokoji, či kohokoli náhodně procházejícího zeptala: „A mladá paní, to jsem kde? V restauraci?“ Ani po desátém, ani po padesátém ujištění, že je v nemocnici, si po dvou, třech minutách nepamatovala nic z předcházejícího rozhovoru. V pokoji byla cítit nervozita, napětí a beznaděj. Michal už za matkou nechtěl chodit. Otce tam nedostal ani jednou. Děti do deseti let na oddělení nepustili, takže Karin vždy jen trpělivě čekala v autě na parkovišti.

Jednoho dne přijel Michal z práce domů viditelně rozrušený. Klíče pověsil do koupelny na věšák pro ručníky, boty si zapomněl zout a vysmrkat se chtěl do právě vyžehleného bodýčka pro Sáru, které měla Karin vyskládaná v úhledných komíncích na konferečním stolku vedle žehlícího prkna. V poslední vteřině mu jej manželka vytrhla z rukou s otazníkem v očích.¨

„Volala mi staniční sestra.“
„A?“
„Ptala se, do jaké eldéenky mají mámu v úterý převézt. Že ji budou propouštět. Už k nim nepatří.“
„Do eldéenky?“ Karin si položila dlaň do výstřihu a pochodovala za prknem sem a tam.
„Jo, do eldéenky. Vůbec jsem o tom neuvažoval. Myslel jsem, že ji tam rozpohybují a že se o ni zvládneme postarat sami. Táta, hlavně.“
„I já bych mohla pomoct. Třeba uvařit.“
„Neblbni, Karin. Máš děti.“
„To je fakt.“
„Bych tam za nima třeba obden dojel, nakoupil, nebo zaplatil nějakou ošetřovatelku.“
„To by jim určitě pomohlo. V čem je teda problém?“
„Táta řekl, že se o ni nemůže postarat. Že na to nemá, aby jí utíral zadek. Aby s ní cvičil.“
„Ty vole,“ ujelo Karin.
„Přesně.“

Na okna házely poryvy větru spršky suchého listí. Borovice v zahradě vypadala, že se co nevidět zlomí, dávno přišla o všechny šišky. Televize řvala na celý dům, ale nikdo ji nesledoval. Sára byla zakouslá do matčina prsa a mezi silnými prstíčky drtila její kůži. Karin měla dekolt pokrytý drobnými rankami a modřinami. „Sáruško, nejsi už napapaná?“ snažila se odtáhnout ty její drobné kleštičky od zvlášť vybarvené skvrny.

„Mami, pojď si hrát!“ překřikoval hudební stanici Radim. Vedle vesmírné lodi kotvil pirátský koráb u policejní stanice. „Já jsem dneska pirát, tohle je Sára,“ pochodoval po palubě se dvěma postavičkami – typizovaným stavebním dělníkem s pirátským kloboukem a šavlí a policejní inspektorkou s hrnkem v ruce.

„Hm, pěkný, Radime. A kde jsem já?“
„Tebe s tátou jsme strčili do eldéenky, už jste byli moc starý a zblblý.“

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.01.2019 20:36:10dát kritice tipHotanka

Hezké. Pěkně civilní. Mohla by z toho být krásná miniatura. Připomnělo mi to slavnou Nerudovu Dědečkovu mísu.

Občas bych prosil  lehčeji. Třeba "Když se vzpamatovala" místo "Po překonání počátečního šoku..."

"Co brášku tak zaujalo" místo "čím tak zajímavým se bratr zabývá"

Taky pozor na slovosled. "Poryvy větru házely na okna" místo  "Na okna házely poryvy větru spršky..". "Ten sob. večer ozařovaly na západě zbytky..." místo "Ten sobotní večer na západě ozařovaly zbytky...",  "U policejní stanice kotvil vedle vesmírné lodi pirátský koráb" místo  "Vedle vesmírné lodi kotvil pirátský koráb u policejní stanice" nebo "počastoval po chvíli svou ženu" místo "po chvíli počastoval svou ženu" etc.

Občas vidím slova navíc. Typizovaný stavební dělník (na konci textu, kdy už víme, že je typizovaný), čekání na pohotovostní sanitku, snažila se odtáhnout  ty její...

Ale největší výtku mám asi k logickému lapsu celého příběhu. Těžko si představit, že by jeden z majetného páru (honorace, scénárista a soudkyně, roubenka s bazénem) skončil v LDN. Tam by spíš putoval někdo chudší a jednodušší. Paní soudkyně by si dopřála sanatorium. ;-)

Ovšem mělo to nápad, akci, švih i smutnou pointu. :-)

04.09.2017 03:18:30dát kritice tiptěša

Nejsem si jistý, jaký by ten text měl mít ambice. Jako povídka do ženského časopisu mi připadá parádní, nízký společný jmenovatel, černobílost, úhel pohledu, který čtenářku spolehlivě připoutá na svou stranu, nečekaná a snadno pochopitelná pointa. Dynamika je z takového pohedu zvládnutá skvěle. Samotného mě text ze stejných důvodů nebaví - ba víc, štve, úplně stejně jako libovolná telenovela, které by byl skvělým scénářem: přitažlivostí, které se neumím bránit - v kombinaci s obsahovou prázdnotou a stereotypy.

03.08.2017 09:51:02dát kritice tipStvN

Pointou mi to připomnělo jednu pohádku od Andersena. Jinak mi to trochu přišlo, že od začátku není úplně jasný směr, kterým jdeš.

07.07.2017 11:09:52dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

StvNe, posílám svolení k nominaci:-) a díky

07.07.2017 11:07:16dát kritice tipKytiii

Autorka svoluje :o) a děkuje.

07.07.2017 11:04:11dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Prosím autorku o svolení k nominaci v soutěži PM, děkuji:-)

29.06.2017 15:57:09dát kritice tipKytiii

Alexko, děkuji za zastavení. Já svoje smráďata už nestraším. Akorát tak vyhrožuju, že nedostanou kapesný... dlouho ale fungovali čerti. A taky, když jsme s manželem řekli, že když udělají průšvih, tak nás zavřou a oni budou bez maminky a bez tatínka. Na druhou stranu, naše děti zlobí výhradně doma a venku jsou úplně zlatí a nikdo nám nevěří, že by mohli zlobit :o)

29.06.2017 15:17:04dát kritice tipAlexka

Pěkná povídka, smutný konec. 

Jinak, já děti strašila jen tím, že posbírám rozházené hračky (které si nechtěly uklízet) a odnesu je cigánům - možná dětem do domova by bylo lepší, a jedna moje známá je strašila tím, že odejde pryč ona

26.06.2017 15:52:12dát kritice tipKytiii

Opět děkuji za čas strávený čtení i řádky pochvaly i kritiky. Snad bych to na sebe ani neměla "prásknout", ale jsem hrozně hrrr. Někdy si poprvé povídku po sobě čtu až po jejím zveřejnění. Trpělivost je zřejmě má nejslabší stránka povahy. Zkusím na tom zapracovat. Stejně jako na opravě textu. Ale až večer - po práci :o)

26.06.2017 15:23:34dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Zpočátku (první stránka) nemám jasno, kolik je v tom příběhu postav:  Radim, Sára, Karin a Já? Ne, =Karin, docází mi někde na druhé stránce.  Za největší zdroj téhle "dezinformace" považuji sled vět:  ...To já taky ne a stejně mě tam chceš dát, když křičím. Karin po té Radimově poznámce nebylo vůbec dobře..., ale třeba je na vině jen moje nepozornost.

 ...neustále pouze... ## dva příslovce za sebou textu nesvědčí

 Jinak je to ovšem velice dobrá povídka a myslím, že by stálo za to dát si s tím textem víc práce (asi "stokrát" si ho přečíst a "zaškrtávat mouchy"  a a opravovat a opravovat...  Třeba na to nemáš dost trpělivosti, ale jestli jo, dám  tip hned.

P.S. Dobrý název, dozvídám se po dočtení a odhlédnutí na začátek  k (tušenému) jménu autora.  

21.06.2017 13:21:28dát kritice tipK3

Napiš o tom povídku :)

21.06.2017 09:27:04dát kritice tipagáta5

já bych zrovna Rómy nepřirovnávala k osvěžení společnosti :) většina rómských matek učí svá dítka loupit už od dětských let, protože ví, že je nikdo nemůže zabásnout a třebaže možná napohled vypadají jako pohromadě držící rodina, drží většinou otěže doma táta ochlasta... samozřejmě jsou výjimky, nehážu je do jednoho pytle, ale... :) kriminálních živlů je v téhle komunitě habadyk a jejich nechuť ke změnám (vzdělání, práci atd.) je známá... pracovala jsem kdysi v optimistických létech, kdy jsem věřila, že zachráním svět :))  v rómské kultuře a jezdila do Chánova učit mladý holky vařit, mohla bych vyprávět sto let :)

21.06.2017 07:43:00dát kritice tipK3

Tak to je. Postavily se paneláky, rod se roztrhal na rodinky. Dřív bydleli po kupě. Staří odešli na výměnek, do chaloupky nebo místnosti vedle. Rodina byla nablízku... Romům třeba vyčítáme, že žijí pohromadě ale sami to nedokážem.

21.06.2017 07:11:44dát kritice tipagáta5

s tímhle tématem jsi se trefila přesně do dnešní doby. lidi se neumí postarat o druhý, neumí si to vlastně ani představit. Je hrozný, když dojde na nejhorší a jediný řešení je eldéenka. Měli bychom nejspíš změnit naše výchovný metody a měli bychom začít co nejdřív. Předchozí doba nastavila stáří, nemoce a hlavně psych.nemoce jako něco sprostýho, nepatřičnýho a nějak se z toho nemůžeme vymotat. Možná nastane doba, kdy budou zase mladí žít se starýma ˇ(finanční situace většiny národa tomu nahrává) a zase budou vejmínky a úcta, která tak moc chybí dnešním lidem.. 

smutný téma, slušně napsaný

21.06.2017 07:00:06dát kritice tipKytiii
Díky za pochvalu. Zahřeje... tak jako všechno - ze života je i není... reálie jsou určitě, postupy také, postavy smyšlené...
20.06.2017 22:32:58dát kritice tipK3

Vybralas silné téma, všechna čest. A ta děcka tomu fakt dala punc. Kdyby tohle bylo ze života, mě by nebylo dobře. Tak doufám, že to je vymyšlené. Běhá z toho mráz po zádech. Čekal jsem, že Karin něco provede a tím se s nimi sblíží. Ale to by byl asi moc sladký Happy...

19.06.2017 19:58:01dát kritice tipKytiii

Ale to zase asi není pravidlo... v psaní se mi líbí, že vlastně neexistují limity krom vlastní představivosti... respektive v rychlosti prstů, aby stíhaly psát, co na tom imaginárním plátně vidím (slyším, cítím, prožívám). Kupodivu, nejhůř se mi píše ve 3. osobě...

19.06.2017 19:54:52dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Není zač...udivuje mne, že při vzteku se proměňuješ v muže:-)))

19.06.2017 19:36:45dát kritice tipKytiii

Děkuji za přečtení i za milá slova... "Pro začátek" byl výplod čiré frustrace - vybití vzteku a bezmocnosti... "Pozdrav z budoucnosti" už byl ve zklidněné fázi :D

19.06.2017 19:29:58dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Pak že na houby:-))) Dobrý, námět  z rodiny ti sedne. Příklady mnohdy táhnou...dobré i špatné.

19.06.2017 06:48:59dát kritice tipKytiii
Děkuji za zastavení. Jen pro mou obhajobu. Myslím, že i řada nepatologických rodičů se občas uchýlí ke strašení čerty, policajty nebo dětským domovem... aby se jim to pak vrátilo jako bumerang...
19.06.2017 01:39:27dát kritice tipDodola

Rodiče by děti nikdy neměli strašit dětským domovem, tato matka nepůsobí nijak patologicky, aby se podobných vyhrůžek dopouštěla. Jinak ale vtáhlo do děje. T.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.