Jáchymovská zastavení

 
   Volný lázeňský den většinou probíhá, bohužel, ve znamení časného vstávání. Padl  na mne Černý Petr v podobě radonové koupele o víkendu v sedm hodin ráno..
   Procházím kolem vstupu na Sluneční terasu, jak jsem si pojmenovala část střechy domu s výhledem na  Lesní kapli. Strážce terasy, starší muž v pruhované košili a dlouhých tesilkách, sedí u dveří, kam nedopadá svit, ale stín, na plastové židli. Vedle sebe má položených několik knih, co knih - doslova bichlí! Stále čte, snad ani nenavštěvuje jídelnu. Kdyby mi býval dnes po obědě, kdy jsem se rozhodla složit tělo na jedno z lehátek, odpověděl na pozdrav, snažila bych se jej umluvit ke vstupu na Písmáka, jistě je velmi sečtělý. Nijak se neprojevuje, stále zírá do knihy.

   Lehám kousek vedle rusky hovořící ženy s kšiltovkou. Všímám si, že zřejmě taky není namazaná nějakým ochranným krémem, stejně  jako já.
   Tento postřeh mi navodil vzpomínku na příjezd. Na poslední chvíli jsem si v Krumlově vložila do kabelky pěnu na opalování ve spreji. V autě bylo šílené horko. Za několik hodin cestování se s přípravkem v piksle  něco přihodilo, nejsem chemik ani fyzik, tak nevím. Stala se příčinou neobvyklého entrée na recepci. Sotva jsem vyndala z kabelky peněženku a vyřizovala doklady, z otevřené kabelky se na pult začala valit pěnová hmota. Zírala jsem s otevřenými ústy, bylo to jako v pohádce Hrnečku, vař! Výrobek by zvětšil objem i třem vlasům děda Vševěda, o tom jsem přesvědčená. Bylo to "volume", reklama nelhala. Druhá zaměstnankyně zaregistrovala nezvyklý ruch kolem mne, zvědavá, co se přihodilo…
„Paní nám tu vypěnila,“ odvětila první s bohorovným klidem. Inu, jsou asi zvyklé na ledacos. Minimálně hodina po příchodu na pokoj patřila vyjmutí všech (mnoha různých a určitě potřebných) - předmětů včetně deštníku z kabelky, jejich čištění a sušení.
Myslím, že pokud ještě někdy přijedu, zazní někde za mými zády - to je přece ta, co nám tady vypěnila…

   V důsledku erupce se nemám čím mazat, v místním obchodě jsou opalovací krémy vyprodané, ale hodinku na suchu snad přežiju. Vydržela Ruska, vydržím taky. V prvních minutách velebím slunce a občas se napiju vychlazené vody. Po nějaké době už je zteplalá, a terasa se postupně mění na Saharu.
  Na střechy hotelů nečekaně zaútočil krušnohorský severák. Metal v naší těsné blízkosti plastové židle. Obracel stránky v knize a zbytek vlasů na hlavě dobrovolného Strážce tak rychle, že ten dobrý muž by potřeboval několik rukou. Jednou rukou marně listoval knihou, ve snaze nalézt ztracenou nit příběhu,  druhou hřebínkem upravoval účes, tedy několik pramínků vlasů větrem umístěných na nepatřičná místa hlavy. Popadl bichle a odešel. Ruska to taky vzdala. Posbírala převrácený nábytek a „do svidáňja...“
Slunce nabralo dech a já se z toho horka, téměř v bezvědomí - blízkém nirváně, přenesla v myšlenkách o několik hodin dříve.
 

   Po ránu, plná elánu, jsem kráčela k domu jménem Agricola, prý pojmenovaném buď po  římském válečníkovi, nebo proslulém lékárníkovi stejného jména. Před honosným domem s bazénem pro veřejnost je obdélník z barevných dlažebních kostek a ve středu vyskládané písmeno A. Uprostřed áčka se povaloval velký žíhaný kocour, který škvírkami zornic pozoroval okolí. Ovládal zvláštní taktiku, jak získat pozornost lázeňáků. Koukneš na něj, on zamňouká. Nekoukneš, ignoruje tě.

   Plavání bylo bezvadné, ale zaskočily mne „drobné nedostatky“: v šatně bazénu se zřejmě oklepávala nějaká skupina hastrmanů. Plavčík jako z Pobřežní hlídky, fešák, s vyholenými skráněmi, se naparoval za pultíkem, ale vzít mop a přetřít vodní spoušť na podlaze jej nenapadlo. Z jediné sprchy mně skoro vytlačila dáma, která vzápětí  navlhčila nohu proudem vody a jala se ji žiletkou holit. Vedle sprchy visí cedulka, že stříhat nehty a holit se je zakázáno. Byla jsem tak překvapena jejím počínáním, že pak moje fungl nové plavky zůstaly zapomenuty na věšáku. Ze dvou fénů nefungoval ani jeden. Zeptala jsem se na recepci, zda mám skutečně kráčet ke svému hotelu po kolonádě s mokrými vlasy. Máchnutím ruky kamsi daleko do tmavé chodby byl zřejmě naznačen směr pátrání. Na jejím konci, mimo prostory bazénu, jsem objevila vysoušeč na zdi, sláva!

   Podvečer patřil pobytu v solné jeskyni. Nikdo jiný neprojevil zájem o pobyt v chládku, byla jsem tam sama, podobna otroku z Platóna, jen mne nikdo nesvázal. Pramínky vody stékaly po kameni podobnému valše na praní. Kapky padající do vyschlé studánky fantazie za zvuků příjemné relaxační hudby přinesly ovoce. Připadala jsem si jako v nějaké pradávné jeskyni iluzí. Nakašírovaný strop má ovšem do skutečného stalaktitu hodně daleko. Nevadí, člověk si zvykne… Jedna hodina pobytu prý vydá za tři dny pobytu u moře. Vlastním tři vstupenky. Tak tomu říkám nečekaný bonus! Domů přijedu jako znovuzrozená lázněmi a pseudomořem v jeskyni.
   Škvírami ve zdi z navršených kamenů se dovnitř sluje prodírají paprsky světla – je tam někde snad ještě jiný svět?

   Rozpálená silnice venku před budovou mne přesvědčila o realitě horkého letního dne. Kocour Agricola ustoupil do stínu, pod kamenné schodiště. Je skutečný, nebo kupříkladu převtěleným duchem lékárníka Agricoly? Ne, to jistě ne, statečně se pere s nepřízní osudu svého  života. Spíš to bude ten bojovník.  Jdu také do stínu, horko mi nedělá dobře. Mrkla jsem na něj a on zamňoukal. Válečníku, drž se!