Švestička

Vozítku, které jsem koupil od kamaráda v odstrojeném stavu a trvalo mi několik let, než poprvé zavrčelo (neřekli byste, kolik dílů mi zbylo a autíčko přesto fungovalo).....

Dostalo nový lak – švestkovou modř – proto Švestička. Sloužilo dlouhá léta k naší velké spokojenosti. Povyprávím o jednom  „dobrodružství“, kterých jsme na cestách zažili něúrekom.

To jsme se takhle jednou v létě rozhodli vyrazit do Rakovníka nakoupit obklady a dlažby do domečku, který jsme opravovali.

Bylo snad čtyřicet stupňů ve stínu. Za Švestičku jsme připojili velký vozík a vyrazili.

Manželka mě rozčilovala svými otázkami,  jestli mám spočteno, kolik metrů potřebujeme, jestli tam dojedeme a tak… Samozřejmě, že mám – neboj….  Až v Rakovníku jsem zjistil, že mám, ale ….. ehm …….v jídelně na stole….  Asi ani nemusím dodávat, jak moc jsem byl pochválen….

Nakonec jsme vybrali k naší spokojenosti – i výměry jsme dali zhruba dohromady a zbývalo už jen naložit a domů…..

Ale milé autíčko asi tušilo, co ho čeká a postavilo si hlavu. Odmítlo nastartovat….. roztlačit se nedalo….  a blížila se hodina, kdy zavírali sklad….. Po půlhodince marných pokusů jsme odpojili vozík a dotlačili jej před sklad, naložili celý nákup a zase vytlačili před bránu…. a motor stále nic…. Třikrát jsem vyměnil svíčky, snad stokrát kontroloval kabely, hadičky…. Až tak za hodinu marných pokusů se nás Švestičce asi zželelo a naskočila. To bylo radosti…. Rychle nasednout, než si to zase rozmyslí… a pryč!  Ono se řekne pár metrů dlažby a obkladaček…. ale koho by napadlo počítat, kolik může taková keramika vážit…..vozík byl evidentně přetížen….(minimálně o sto kilo).  A z Rakovníka je to na všechny strany do pěkného kopce….. Milá Švestička statečně vrčela a táhla jako o život – za vozíkem zůstávaly v rozpáleném asfaltu vyjeté koleje….  Cesta domů nám trvala tak o hodinu déle než normálně a všichni tři jsme dorazili totálně vyčerpáni. 

Tak proto, ale nejen proto na naši Švestičku dodnes s láskou vzpomínáme  .o)