Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+15 neviditelných
1701 - Vítězná próza leden 2017
datum / id20.01.2018 / 483710Vytisknout |
autorPróza_měsíce
kategorieIndispoziceDalší dílo autora
sbírka2017 - Vítězné prózy,
zobrazeno296x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog

.

1701 - Vítězná próza leden 2017

 

Dáma na d1

 

Silnici cukrovaly sluneční paprsky. Asfalt tál jako zmrzlina a lepil se na pneumatiky. Pankrác si otíral z čela pot a vyhýbal se dělníkům, kteří za krajnicí opravovali svodidla. Firemní peugeot to zvládal s bravurou – držel na silnici jako list na dubu a ladně pokračoval za horizont.

Směrem dolů se Pankrácovi zhoupl žaludek... Ale možná to nebylo sešupem, ale nervozitou plynoucí z toho, co ho čeká.

-----

Pankrác Jandůrek měl nejhorší kancelář z celé firmy. Zela v suterénu třípatrové budovy, neměla okna a vešel se do ní jen stůl, židle a počítač, vedle kterého si postavil lampičku prosvětlující smutnou tmu a zářící na jeho práci.

Ačkoliv výraz: „Na jeho práci,“ je poněkud přestřelený, protože Pankrác Jandůrek za boha netušil, co má v zaměstnání dělat. Přijali ho před sedmnácti lety – tehdy ještě neměl pivní břicho a nepřipomínal jablko na špejli – a přidělili mu nejspodnější kancelář a řekli, že za ním brzy přijdou a všechno mu vysvětlí. Nikdo ale nepřišel. Párkrát se zkoušel zeptat, ale vždycky odpověděli: „Jo, jo, za chvíli vás proškolíme. Sedněte si v kanceláři a počkejte,“ jenže hodina se sešla s hodinou, den se dnem, týden s týdnem, rok s rokem... a  Pankrác pořád neměl páru o tom, co má dělat a ptát se mu bylo trapné.

Sedmnáct let tak pobíral plat a den za dnem sestupoval do suterénu, aby seděl a dělal jedinou zábavu, co mu krátila osmihodinovou směnu. Hrál proti sobě šachy.

-----

„Pěšec na d4.“ Den se nelišil od jiných. Přišel, uvařil si kávu a po poli rozmístil figurky. Začal pochopitelně bílými, na což navázal černým pěšcem směřujícím na b5. Přesedl si a bílými vyrazil do útoku – koně přesunul na c3, a to si v roli „černého“ oplatil vysunutím střelce.

Hra to byla napínavá, strávil u ní tři hodiny. Když se ale chystal udělat rozhodující krok a černým dát šach mat, zjevila se ve dveřích postava.

Pankrác se lekl. Nadskočil na židli a vykulil jako noc tmavé oči. Chtěl už říct: „Co tady chceš, vole,“ vzpomněl si ale, že toho člověka zná. Vysoká postava, přísný výraz, vlasy mírně načesané do stylu Šáši Krustyho ze Simpsonů.

No jasně, ředitel. Stál tam jako přízrak a tvářil se přesně jako na fotce u vstupní haly. Narovnal si sako a uzel kravaty a vešel. Za prahem zaburácel hrubým hlasem.

„Na čem pracujete...“ luskal prstama, nemohl si vzpomenout na jméno.

„Jandůrku. Pankrác Jandůrek.“

„Na čem pracujete, Brambůrku?“

Pankrác zkoprněl. Říct, že nepracuje na ničem, a to už sedmnáct let, nemohl. „Já,“ začal koktat, „tady... pracuju... papíry, faktury a tak.“

„A tak. A jindy, Topůrku?“

„Papíry, faktury a tak.“

„Dobře. Budete asi ten pravej. Měl byste tuhle středu čas?“

„Na co?“

„Na služební cestu do Kutný Hory na obchodní konferenci.“

-----

Kutná Hora, Dům Dačického. Služební cesta mohla začít. Pankrác k ní přistoupil jako muž činu a úkolu se zhostil svědomitě. Večer si v pracovní smlouvě přečetl, jak se jeho firma jmenuje, a než šel spát, vygooglil si, co dělá. Ráno si vyzvedl klíčky od služebního auta a s ředitelem a s kolegyní, feministkou Vladěnou Brožek, vyjel.

Byli zhruba za padesátým kilometrem – silnice se ohnula do prudké zatáčky. Vedla je na zkroucený asfaltový pahorek, odkud viděli nějaké město. Od střech a od kostelní věže se odráželo slunce. 

„Co vlastně děláte?“ Pankrác se otočil na štíhlou kolegyni, aby roztrhl nepříjemné ticho.

„Manažerku. To byste měl vědět.“ Arogantní Vladěna dala najevo, co si o lidech jako Pankrác myslí.

„Manažerku... To asi máte velkej plat.“

„No a co?“ Brožek zakroutila hlavou, kterou rozšiřovaly brýle se silnými černými obroučkami.

Slušely jí, to musel Pankrác uznat – k hubené, metr osmdesát vysoké postavě, oblečené do zeštíhleného kostýmku a blonďatým, nakadeřeným vlasům pod ramena. Akorát co s tím, řekl si několikrát v duchu, když je ta ženská úplně blbá.

To potvrdila i tehdy, když dojeli do Kutné Hory, do města Chrámu svaté Barbory. Z úst totiž vypustila proslov z Příručky moderního manažera.

„Teď nás čeká zápas,“ zapištěla u zimního stadionu, kde se shlukovala parta fanoušků. „Tady se hraje hokej, my budeme hrát zápas obchodní. Nevím, jestli vám to ředitel říkal, ale vkládá do nás naděje, že uzavřeme alespoň jednu lukrativní smlouvu s firmou, která v zahraničí prodá naše produkty, a my prodáme jejich.“

„Tak, tak, Zmožek,“ reagoval ze zadního sedadla ředitel, který se celou cestu přehraboval v papírech a mlčel.

Pankrác z toho měl hlavu jako škopek. Ačkoliv si třikrát na internetu přečetl, jaké produkty jeho firma prodává, netušil, co má Brožek na mysli. Při hledání parkoviště, parkování i zamykání auta měl tedy nevyjasněné otázky, a nezmizely ani tehdy, když cupital za nohatou manažerkou a sedal si vedle ní v padesát metrů čtverečních velkém sále.

„Musím si odskočit,“ řekl nakonec. Byl nervózní a nervozita zrychlovala jeho peristaltiku. „Hned se vrátím.“

Už se ale nevrátil. U záchodů si totiž přečetl plakát: „Šachový turnaj v sále ve třetím patře.“

----- 

Sál ve třetím patře bylo nemlich to samé jako ten, kde probíhala obchodní konference. Jen nikde nestál řečnický pult a židle naskládané do řad, ale stolky rozmístěné po celé místnosti. Každý byl korunovaný šachovým polem s dvaatřiceti figurkami připravenými ke hře.

Pankrác šel k losovacímu pultu.

Jako prvního si z osudí vytáhl Frantu Krupičku, devítiletého vítěze ústeckého turnaje žáků. Tenhle titul mu byl ale na nic, protože Pankrác, vytrénovaný sedmnáctiletými bitvami proti sobě (během kterých musel myslet za dva) mu dal už pátým tahem mat.

Nabyté Pankrácovo sebevědomí bylo využito i proti třicetileté účetní Marcele, kterou podezříval, že také utekla z konference, a proti dalším třem soupeřům. Za čtyři hodiny, během kterých zapomněl na všechny obchody na světě, zbyl jen on a jistý Medard Vavroch.

Finále.

Atmosféra v sále se dala krájet. Do těžkého, nevětraného vzduchu se opíral dech zhruba padesáti diváků, kteří se shlukli k poslednímu stolku. Pankrác měl černé figurky, Vavroch bílé.

Medard Vavroch postavou patřil spíš do boxerského ringu – už jen kvůli těm širokým ramenům protáhlých do silných rukou, které byly zakončené medvědími tlapami. Vše navíc podtrhával přísný výraz metr devadesát vysokého habána, z čehož Pankrác usoudil, že své soupeře spíš psychicky zlomil, než přechytračil.

-----

Buď jak buď, Pankrác se znervóznit nenechal. Po úvodním opatrném vysouvání pěšáků to byl právě on, kdo zaútočil – koněm, kterým uvěznil Vavrochova střelce. 

„Kurva,“ zaklel hromotluk, který kdyby figurkou odjel, Pankrácovi by dovolil šach. Po dlouhém přemýšlení vysunul dámu. Na to hráč s černými figurkami zareagoval druhým koněm, kterým si dojel až na pole c2, ze kterého vyhodil soupeřovu věž.

Vavroch zrudl a otřel si orosené čelo. Pomstil se tak, že Pankrácova koně střelcem vyhodil a následně ho lstí připravil ještě o dva pěšáky a druhého koně. Nevšiml si ale, že má nechráněnou dámu, a toho soupeř využil – misky vah se znovu převážily na Pankrácovu stranu.

Bez dámy byl Vavroch oslaben. Co na tom, že se mu podařilo vyhodit oba protivníkovi střelce. Majitel pivního břicha se totiž rozhodl, že hru ukončí a půjde po bílém královi jako slepice po flusu. Věží ho zahnal do kouta ohraničeného bílými pěšci. Dámu si zároveň zajistil druhou věží a svými pěšci vyčistil prostor. Najednou mu zbýval poslední tah. Dát dámu na pole d1.

-----  

„Co tady děláte, Brambůrku?“

Pankrác se prudce otočil. Ve dveřích se jako černokněžník Mrakomor vypínala postava v saku. Upravovala si uzel kravaty a vypadala, jako by patřila knížeti pekel – když se vyrýsovala ve světle, zjistil, že patří řediteli.

„Pane řediteli. Já...“ Chtěl říct: „Papíry, faktury a tak,“ ale pochyboval, že by byl jeho nadřízený opravdu tak hloupý.

„No co? Máte sedět dole jako já a Hošek. A ne tady... co tady děláte?“ Naklonil se dopředu. „Vy tady hrajete šachy, Lavůrku. To snad není možný.“ Vlasy, které na každé straně hlavy stály, se nasákly potem. Holé čelo zrudlo. „Okamžitě těch camprlíků nechte a pojďte se mnou. Šachy jsem vás sem hrát rozhodně neposlal.“

Jeden tah. Dáma na d1 a je po hře.

„Pojďte, nebo máte padáka,“ zopakoval hrubý hlas – muselo být jasné, že to myslí vážně. „Opovažte se udělat jedinej tah.“

Poslední tah. Dáma na d1 a on se stane vítězem. Těch padesát diváků mu bude tleskat a on dostane pozlacený pohár, který si vystaví v knihovně a který mu bude připomínat tenhle smysluplný den. Možná jediný smysluplný den v životě, alespoň po těch sedmnácti letech, kdy seděl v kanceláři a netušil, co má dělat.

V hlavě mu to vířilo, jedna myšlenka přeskakovala druhou. Byl ale rozhodnutý. Otočil se k hracímu poli. Vzal dámu a přesunul ji na pole d1.

„Šach, mat.“



K dílům v kategorii INDISPOZICE nelze přidávat veřejně kritiky. Vaše kritika se zobrazí pouze ve zprávách autora

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.