Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+2 neviditelných
1710 - Vítězná próza řijen 2017
datum / id20.01.2018 / 483719Vytisknout |
autorPróza_měsíce
kategorieIndispoziceDalší dílo autora
sbírka2017 - Vítězné prózy,
zobrazeno230x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog

.

1710 - Vítězná próza řijen 2017

 

Lecter

 

Měl sem pitbulla, kterej s tim koženým náhubkem vypadal jako Hannibal Lecter. Byl i stejně krvelačnej. Učiněná vraždící svině. Než sem šel na kutě, pokaždý sem mu ten náhubek radši nandal. Podle mýho by jinak sejmul i mě. Takový ty kecy, že by mi nic neudělal, když sem se ho ujal, si jeden může strčit někam.

Našel sem ho u silnice v příkopě. Asi ho někdo vyhodil z jedoucího auta. Skrz ten jeho náhubek se ozývaly děsivý chrchlavý zvuky. Bylo minus dvacet. Do rána by byl tuhej, o tom žádná.

Spával sem kousek za městem pod plynovodem, protože jedině tam si měl šanci to přes noc dát, tedy, pokud si neměl štěstí v azyláči. Jenže já a moji dva bráškové sme tam neměli moc dobrou pověst, a potom, co se objevil Lecter, se nám nebeská brána zavřela nadobro.

Jasně, že bráškové moc nadšený nebyli, ale brzy se to mělo změnit. Jednou v noci mě vzbudila něčí noha. Přistála mi na zádech, takže o příjemným probuzení tady nemohla bejt řeč. Otevřu oči a nad sebou vidim mihotající se plamen, kterej osvěcoval tři, nebo dokonce čtyři šklebící se ksichty. Ucejtil sem benzín. Co se chystali udělat, je snad jasný. Sundal sem Lecterovi náhubek. Plamen zapalovače ve vteřině zhasnul a lovci se stali štvanou zvěří. Řvali jak postřelený prasata. Pes ani neštěknul. Za chvíli se ozval motor, pískot pneumatik a byl klid.

Začátkem jara sme chodívali zevlovat k Tescu. Schrastili sme pár šlupek na víno a večer pak chodili na nutrie, který hnízdily u jezírka v nedalekým parku. Stačilo vypustit Lectera a pak někde na bezpečným místě rozdělat oheň. Benga na nás nemohli. Když zmerčili pitbulla, rychle ztratili zájem. Dyk nás chodili perlustrovat v gumovejch rukavicích, aby náhodou něco nechytli!

Člověk si moh na chvíli myslet, že prožívá něco jako šťastný chvíle, ale pak to přišlo. Zákeřnej Amor mě zasáhnul svým otráveným šípem a já se nevědomky začínal propadat do chřtánu pekla.

Jmenovala se Marta. Bydlela v malým bytečku u vlakáče. Padli sme si do oka při jedný pitce v parku. Nechci se chlubit, ale když se umeju a oholim, vypadám k světu. Marta byla krapet jetá. Chodila o berli a to, že nasávala, jí taky moc nepřidalo. Pořád ale mazala a lidský teplo s člověkem umí pořádně zamávat. Nechal sem brášky jejich osudu a nastěhoval se k ní.

Lecter Martě nevadil, dokud jí nezadávil kočku. Ani sem nevěděl, že nějakou má. Marta na ni možná taky zapomněla, jenže co oči vidí, to srdce bolí. Ta prašivá číča se vrátila po tejdenním rajzu a než se nadála, byla vejpůl. Marta, posilněná tuzemákem, mi dala následující ultimátum:

Toho psa se zbav, nebo se už nevracej!

Co mi zbejvalo? Teplý místečko se slušným kapesným sem nehodlal pustit. Zašel sem do Tesca a koupil pět litrů stáčenýho červenýho. Moji bráškové seděli jako obvykle u nákupních košíků, kousek od parkovacích míst pro rodiče s dětma. Z rodin se totiž líp páčej drobný. Rodiče nechtěj žádný problémy.

Prej vypadám dobře, řekli, a rádi mě viděj. Otevřeli sme víno a popíjeli. Dlouho sme mlčeli. Taky o čem by sis chtěl povídat, že jo? Viděls někdy bezdomovce zabraný do žhavý debaty, aniž by nešlo o hádku na nože?

Nakonec sem se jich zeptal, jestli si nechtěj Lectera nechat. „Jenže jak, když na sebe nenechá šáhnout?“ namítli bráškové a já uznal, že to nemá cenu. Pili sme dál. Lecter mi seděl u nohou a já začínal bejt zoufalej. Nakonec sem řek, že než ho někde nechat uvázanýho, radši ho sežerem. Bráškové se na mě podívali svejma prádznejma pohledama. Nic neřekli. Jen slabě přikejvli, jako by se báli, že je Lecter uslyší.

Za zbytek kapesnýho sem koupil další víno, láhev rumu a grilovací koření. Zašli sme na naše oblíbený tábořiště kousek od jezírka s nutriema. Když sme kolem nich procházeli, Lecter zpozorněl. Pustil sem ho, aby si naposled užil. Vyběhnul z křoví se zadáveným hlodavcem. Vypadal jako postava z antickejch bájí. Na chvíli sem si pomyslel, že na tohle nemám právo, ale poryv pořád ještě mrazivýho větru mě vrátil zpátky na zem.

Vytáhnul sem nůž a druhou rukou ho hladil na krku. Měl to takhle rád. Spokojeně zvrátil hlavu k nebesům. Když mu klesla, jako by se usmíval. Možná ten nůž ani neucejtil… nevydal ani hlásku.

Pilo se dál. Maso se peklo na ohni. Svět se točil jak káča, kterou vypustil samotnej rohatej. Tancovali sme a zpívali nebo spíš vyli na měsíc a já v tom nešťastným deliriu házel všechny psí kosti na hromadu a volal na Lectra, ať si dá. Bráškové mě museli povalit na zem a držet. Rukama sem šátral do ohně pro zbylý maso, který tam spadlo, a naříkal, dokud mě nepohltila temnota.

Probudilo mě kopnutí do ledvin. Slunce ještě nevyšlo, ale měsíc zářil dost na to, abych poznal šklebící se postavu s kanistrem v ruce. Za ní stály ještě další tři. Mojí bráškové tam už nebyli. Nic jim nevyčítám. Každej se přece musí postarat sám o sebe. Ani sem se nepokoušel vstát. „Není to ten s tim čoklem?“ bylo to poslední, co sem slyšel. Někde v dálce se začal ozývat psí štěkot. Cesta byla krásně osvětlená, a tak sem se vydal tím směrem.



K dílům v kategorii INDISPOZICE nelze přidávat veřejně kritiky. Vaše kritika se zobrazí pouze ve zprávách autora

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.