Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Vzkříšení
datum / id22.02.2018 / 485620Vytisknout |
autorK3
kategoriePovídky
zobrazeno694x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Někteří vědci se domnívají, že příroda je tak dokonalá ve svých zákonitostech, že připomíná nejdokonalejší technologie vymyšlené člověkem, a nemohla vzniknout jen tak náhodou. A že jediný, kdo ji mohl stvořit, byl  jenom člověk.



Jenže to by byla jen jedna jeho stránka. Tak jsem dopsal i tu druhou.

Vzkříšení

~~                                                             

                        
/Podobenství/

                            

Sám byl největší záhadou. Jeho nadání si nikdo neuměl vysvětlit. Měl to těžší, neboť byl jediný a neměl se s kým srovnávat. Soupeřem mu bylo pouze druhé já, a proto se učil vlastními chybami. Vzal si z nich ponaučení. Aby je víckrát neopakoval…


 

Seděl na skále a zpíval „Moreniku.“
Užaslý z toho, co vytvořil.  
Nic není navíc a neuvědomoval si, že by něco podstatného chybělo.
Všechno do sebe zapadá.
Žije.
Vlastní energií.
Aniž by musel zasahovat… Nemohl uvěřit, že to dokázal.
Přesto se trýznil a měl pocit viny.

Při vzpomínce, kterak si uvědomil schopnosti tvorby, se mu tváří mihl úsměv. Schopnosti vymýšlení a zrodu, jíž se rozhodl využít k její rekonstrukci. Připomněl si, jakou měl radost, když donesl z dlouhé výpravy první malou rostlinku, jak o ni pečoval, aby dorostla do stádia reprodukce. A na prvního droboučkého živého tvora...

Transdukce.
Netušil, že jde genetickým způsobem vytvářet mechanismus života a on na to umění přijde a naučí se ho ovládat.
Odstartoval realizaci svých snů.
Samotný entuziasmus odjistil veškeré zábrany a umožnil tvořivosti volný průběh. Proudila z něho všemi směry, jako sopečná láva.
Nebylo možné ji zastavit.
Začal tvořit život, o kterém měl určité představy.
Zrození.
Reprodukce.
Smrt.

Z živých i neživých střípků sestavoval mozaiku krajiny. Vymýšlel různé podoby a způsoby její existence.  Pohyby v ní, a pohyby krajiny samé, dané růstem a obnovou.

Reprodukce. Transformace.
Klíčové úkoly.

Tajemství jejího koloběhu.
On a ona. Stvořeni pro všeobecnou reprodukci druhu. Živočichů i rostlin. Ve vodě, na zemi i ve vzduchu, vše k ní musí směřovat. A její zásluhou vznikne automatická transformace žití. Automatický proces obnovy. Zkrásní a bude se obměňovat jak pohledy krasohledu.
Odlišné, avšak tolik podobné.

Stromy, keře, tráva, nekonečné množství rostlin a živočichů, roztodivných tvarů a barev. Ptáci. Ryby. Hmyz.
Všude musí existovat život. Přizpůsobený drsným podmínkám.
Voda – zrození.
Reprodukce – k ní stvořeni.
Oheň – smrt.

A další tisíce stejně důležitých úkonů nedotažených do konce.
                                                                         
A co já?
Opět ho začaly hlodat výčitky. 
Často si kladl tu otázku, na kterou však odpověď nenašel.
Trápilo ho, že radost z tvořivosti nemá s kým sdílet. Komu předat zkušenosti.

                                                      Běž!
                                                      Běž pryč!
                                                      Běž stále dál!
                                                      Běž stále dál a už se nevracej!
                                                      Odejdi s pochmurnými mračny, zármutku proklatej!

S těmi verši odháněl smutek a znovu se pouštěl do práce.
Jedna malá skulinka na stěně. Pouhá stránka nedopsané knihy. Jediný záběr filmu, než zazní jeho poslední klapka. Konečný tah štětcem nedokončeného obrazu; vždy lepšího, ovšem nedokončeného.

Jen občas se zastavil, pohlédl na ni a ucítil nepatrný záchvěv štěstí, aby se zpátky ponořil do své melancholie.

Pravda, mohl být spokojený. Ale to by nebyl on, kdyby se nechal strhnout svým dílem. Nikdy si nepřipouštěl přílišnou spokojenost. Jestliže si ji někdy dovolil, dostal další, o mnoho lepší nápad.
Snažil se.
Aby každá částečka, živé i neživé hmoty, měla svoje místo a funkci...

Konečně.
Měl dojem, že se blíží k cíli.
Svého snu, kterým žil.
Ale stále se vracel a opravoval.
K dokonalosti konstrukce. 

Snad si svůj pobyt tady uprostřed všeho dění, jež ho fascinovalo, úmyslně prodlužoval.  

Seděl na skále a žil spolu s ní.
A přemýšlel o dalších možnostech uskutečnění.

Občas si dopřál i chvíle klidu. Pro své vlastní potěšení. Miloval okamžiky, kdy se zdánlivě nic nedělo.  Pozoroval, kterak pracuje vlastní energií. Pozorně naslouchal jejímu, samoobnovujícímu se životu. Slyšel její řeč a rozuměl jí. Viděl tekoucí vodu, temnou i osvícenou, přelévající se záhadným způsobem odněkud někam. Vždy v pohybu. Zem a vzduch. Cítil vzrušující chvění, šelesty, pohyby. A uvědomoval si, že sám je její součástí.
Říkal jí příroda a měl o ni strach.

Život.
A smrt. 

 


„Otče,“ ozval se náhle mladý povědomý hlas.
Lekl se ho jak falešné iluze a ztuhl nejistotou.
„Vrátili jste se? Já měl strach...,“ neodvážil se otočit za hlasem, „že vás nadobro ztratím. Přestával jsem doufat...“
„Jsme tu,“ ozval se zvesela druhý, stejně mladý, hlas. „Živí a celí.“
Teprve nyní uvěřil a otočil se. Jeho chmury vystřídal radostný úsměv.
Objal se s nimi.
„Evino, Adame, ztrácel jsem naději. Měl jsem obavy, že mě šálí mysl. Vyrostli jste. Sluší vám to.“
„Tobě také, otče. Máš krásné stříbrné vlasy.“
„Je to už tolik let, Evo. Byli jste skoro dětmi…“
„Teď už budeme stále s tebou.“
„Nevyháněl jsem vás. To nebyl můj úmysl. Chtěl jsem, abyste získali zkušenosti.“
„I my toužili po poznání. Viď, Adame? Táhlo nás to na cesty.“
„Vysadili jsme jabloňový sad u jezera,“ pochlubil se Adyn. „A olivový háj.“
„Opravdu? To byl první ze tří úkolů pro vás, pamatujete? Každý má zasadit strom a...“
„My jich vysadili…“ skočil mu Ady do řeči. „Ze všech jader z tvého matečného stromu. Vypěstovali jsme semenáčky a sazenice vysázeli. Můžeme ti je ukázat.“
„Při zpáteční cestě jsme sklízeli první plody,“ doplnila ho s tajuplným výrazem Evi. „Přinesli jsme, abys mohl ochutnat...“
„Viděli jsme spoustu zvířat a rostlin, které jsme nikdy předtím neviděli,“ pokračoval Ady. „Hluboké lesy, potoky a řeky. To je tvoje dílo, otče?“
„Nevím, snažím se...“
„Za celou dobu jsme nepotkali nikoho, komu by se něco podobného povedlo.“
„Vy dokážete víc.“
„My? Vysadili jsme pouze jabloňový sad a olivový háj.“
„Je toho mnoho,“ pohnul nepatrně hlavou starý muž, „co bych vás měl naučit. Jste ještě mladí.“
„Nikdy nebudeme jako ty,“ ozvala se Evi.
„Máš pravdu, vaše úlohy jsou jiné, ovšem stejně důležité.“
„Stejně důležité?“
Evina cosi pošeptala Adynovi a usmála se.
„Prozradíme ti naše tajemství,“ řekla.
„Tajemství?“
„Je to nejcennější dar pro tebe.“
„Mluvíš v hádankách.“
„Povím ti, že plod, jež mám v sobě, bude tvůj nejmilejší.“ pošeptala rozpačitě a její tvář se změnila v planou růžičku. „Bude nás víc, splnili jsme tvůj druhý úkol.“
„Co to říkáš? Jste si jistí?“ otočil se na a. „Je to pravda, Ady?“
Ady nemusel vůbec nic říkat. Stačilo, se na ni pozorně zadívat a uvědomit si jejího patrného zaoblení.
„Musíš se šetřit, Evinko.“ řekl něžně a políbil ji na obě tváře. „Odpočívat a jíst. Budeš potřebovat sílu.“
Nemohl se na ni vynadívat. Trochu se zasnil.
„Já jsem první, vy druzí, a ostatní musí následovat. Čím víc, tím lépe. Nikdy nesmíte jeden druhého opustit. Rozumíte? Naopak, musíte si navzájem pomáhat a chránit se. Bude to věčný boj o vaše přežití a o zachování druhu…  Časem si každý najde své řemeslo, které mu bude blízké a bude ho mít rád. V něm vynikne a v něm bude nejlepší. Lepší než já.“
Šťasten se na oba pousmál.
„Evi, jdi se na chvíli natáhnout, nebo se unavíš,“ byl starostlivý. „Adyne, doprovoď ji, prosím.“
Ady chytil děvče jemně za ruku a odvedl ji do nedalekého malého obydlí k odpočinku. Za chvíli se vrátil.  
„Otče, pojď stranou, musím se ti vyzpovídat, tíží mě to.“
Posadili se na padlý strom u jezírka, kde kdysi rádi sedávali.
„No tak povídej, co máš na srdci?“
„Spolu jsme došli až za tři veliké soutěsky.“
„Cože?!“ vykřikl a prudce vstal. „Porušili jste zákaz?!“
„Ano! Přesně! Kdybys nezakázal, nešli bychom. Zákazem si jenom zvětšil naši touhu po poznání.“
Muž se opět posadil a s obavami poslouchal.
„Když jsme se dostali na ta místa, litovali jsme, že jsme neuposlechli. Nedokázali jsme si představit, že je  něco takového možné.“
„Co jste viděli?“
„Na to nejde zapomenout, otče.“
„Mluv dál.“
„Nevím, jestli vydržíš poslouchat, je to za hranicemi snesitelnosti.“
„Pokračuj!“ řekl stroze stařec.
„Dobře.“
Ady si podepřel obličej dlaněmi a začal vyprávět.
„Dlouho se nic nedělo, všechno bylo v pořádku, ale sotva jsme se přiblížili, všimli jsme si obzoru zahaleného v šedém závoji prachu. Setmělo se, ačkoliv bylo před polednem. Slunce ztratilo šanci. Začala převládat černá a rudá barva. Přišli jsme do míst, kde apokalypsa je slabé slovo. Spatřili jsme veliké krátery a spálenou krajinu. Ohořelé pahýly stromů trčely ze země a všechny mířily jedním směrem. Připomínaly zlověstná děla. Z nebe padali mrtví ptáci a svými zobáky naráželi na zem. Nad nekonečnými ruinami budov se skláněly části zkroucených ocelových konstrukcí, podobné stvůrám s pitoreskními obřími pařáty.“
Ady, v obličeji rudý, zaváhal.
„Mám pokračovat?“ zeptal se bledého muže.
„Samozřejmě. Jen do toho.“
„Všude byla mrtvá těla lidí. Mnozí ještě žili. Někteří měli obličeje i ruce sežehnuté na kost a připomínali kostlivce. S nataženými pažemi, oslepeni, bloudili ve své temnotě. Prázdnými očními důlky prosili, ať už to někdo skončí a žíznivě přitom polykali černý déšť, který se tiše snášel k zemi, aby dílo zkázy dokonal. Lidé i zvířata padali do kráterů jako do svých masových hrobů. V řece tekla krev místo vody a byla bez života. Styděli jsme se s Evinou za to, že vůbec žijeme. Byli jsme přesvědčeni, že jsme se sami stali smrtí a cítili jsme vinu. Táhlo nás to dolů, až na samé dno. Chtěli jsme tam s nimi zůstat až do konce. Jedině vzájemnou pomocí jsme se dokázali odtamtud odpoutat. Museli jsme jít rychle pryč.“
Ady se ztišil, snad si to stále nemohl srovnat v hlavě.
„Proč se to stalo?“ vykřikl zoufale. „Kdo to způsobil?“
„Kdo?“ zareagoval okamžitě muž. „To dokáže pouze člověk!“ 
„Člověk? Jako já?“
„Přemíra moci mu stoupne do hlavy, Adyne. Potom se z něho stane zaslepený, neovladatelný tvor, neschopný sebereflexe.“
„Proč jsi to dopustil, otče?! Mohl jsi tomu zabránit!“
„Nemohl. Ozývalo se jen vzdálené dunění a záblesky na té straně. Tušil jsem, máš pravdu. Chtěl jsem vás tomu ušetřit.“
„Žes nemohl nic dělat?!“ zvolal Ady vyčítavě. „Ty? Všemohoucí? A nemohl jsi tomu zabránit?!“
„Všemohoucí?“ ohradil se muž tvrdě. „Jsi směšný, Adyne. To je ta tvoje veliká fantazie!“
„Kdo tedy jsi? Nikdo nemá větší vliv než ty, mocný kouzelník a čaroděj!“
Na starého muže už toho bylo příliš.
„Poslouchej dobře, co ti povím. Jednou by ses to stejně dozvěděl. Moje první vzpomínka z mého života začíná tím, že tady, v těch krásných místech, to bylo stejné jako tam. Doufal jsem, že se poučí...“
„Co to povídáš, otče?“
„Ano. Stále ještě i teď najdeš v lese plno trosek. Tehdy jsem si říkal, že takové zlo se nesmí nikdy opakovat!“
 si uvědomil, že muž pláče a celý se třese. Pohladil ho po jeho dlouhých vlasech.
„Odpusť, otče.“
„Nezlobím se,“ otřel si oči. „Nemohl jsi vědět, nikdy jsem neřekl, že i já... jsem člověk.“
 „Člověk? Jsi přeci stvořitel!“
„Já a stvořitel? Ne. To jste si sami namluvili. Nikdy jsem nic podobného neřekl. Stvořit můžeš úděsné věci. Jenom tvořím. To, co se mi líbí, co si myslím, že je krásné a má smysl. Rozhlídni se kolem sebe. Celý život jsem na její rozmanitosti pracoval. Všiml sis? Ona je moje a já jsem její. Patříme k sobě.“
S úžasem na něho  hleděl. Byl jako u vytržení. Rozhlížel se kolem dokola; nikdy dřív si neuvědomil, jak je krásná. Najednou se jí nemohl nasytit. Pak pohlédl zpátky na muže. Krátce se zamyslel, jakoby hledal správná slova.
„To by mohlo být tvé poselství pro nás, táto.“

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

25.02.2018 08:32:58dát kritice tipK3
redaktor prózy

upupa: dík za přečtení.

24.02.2018 20:42:44dát kritice tipupupa

Iba vynález pohlavného výberu trval 3 miliardy rokov. Zem má 4. Nič moc, ak ide o smerovanie k inteligencii.

Nezavádzaj. Zázraky neboli. Podľa toho to aj vyzerá.

22.02.2018 17:13:08dát kritice tipK3
redaktor prózy

Irčo, dík za připomínky.

22.02.2018 17:10:51dát kritice tipK3
redaktor prózy

Psal jsem to ze svého selského rozumu. On je někdy taky potřeba obyčejný pohled.

22.02.2018 17:08:42dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zajímavý text, Karle.Trochu mi nesednou ta jména, klidně bych dala naprosto normální, on by každý pochopil, o koho jde:-)

Na apokalypsy jsme pašáci, to určitě ano...

Trochu bych ubrala hesel zkraje povídky - myslím, že někoho by jejich četnost mohla odradit od čtení.

Dialogy jsou tvojí silnější stránkou stejně jako nevšední myšlenky - nápady:-)

Zde by mělo být měkké i - Byly jste skoro dětmi

 

22.02.2018 16:25:59smazaný uživatel
smazaný uživatel
22.02.2018 15:44:39dát kritice tipStargazer

Podle mě to upravovat nemusíš, autor je otcem myšlenky. Incest se dá odůvodnit, celé lidstvo je nějakým způsobem "postižené" - což není zas tak daleko od pravdy. Jinak je to fakt dobré.

22.02.2018 15:27:34dát kritice tipK3
redaktor prózy

No právě. Dobrý postřeh. To mi docela svazovalo ruce, nevěděl jsem jak z toho vybruslit. Mohlo mě napadnou, že byli nevlastní... Prolog jsem původně chtěl napsat na konec. Možná to ještě udělám a obě připomínky upravím.

22.02.2018 15:10:51dát kritice tipStargazer

Jo, dobré, nápadité. Pěkně vystavěné dialogy. Líbí se mi to moc.

Možná jen škoda toho prologu, který prakticky předjímá pointu a tím ji vlastně ochuzuje.

PS: Kdyby měli Evina s Adynem dítě, nebyl by to v této Tvé interpretaci dějin čistý incest? :-)

 

22.02.2018 13:49:34dát kritice tipK3
redaktor prózy

Druhou půli jsem napsal aby bylo zřejmé, čeho jsme schopni a co jsme také dokázali, protože mám dojem, že se tváříme, že se nás to netýká. Nic víc a nic míň. Jména jsem použil takové, jenom podobné, aby je to připomnělo. Možná by byla vhodnější úplně jiná, ale už to nechám. Nechtěl jsem tím omráčit, jenom vyjádřit jeden pohled, nezatížený vědeckým bádáním. Dík za upřimný komentář.

22.02.2018 12:02:49dát kritice tipDavidPetrik

Je nesnadne vytvorit neco noveho v Prometheovskem mytu. Tady me zaujala prvni cast textu, ktera nabizi mnoho moznosti interpretace. Ale ten potencial nebyl vyuzity, ba byl mozna promrhany casti druhou, kde autor upresnil, cim vlastne pribeh je a kdo jsou jeho hrdinove. Jako kdyby alegorie druhe casti, jeji jakasi prilis primocara mravokarnost, srazila kridla vsem moznostem z introspektivni casti prvni. Tato mravokarnost je take rusiva, protoze je prilis okata.

A stejne nesnadne je vychazet z dalsiho pradavneho mytu, z judeo-krestanskeho mytu stvoreni. V literature se to dari, kdyz se budto striktne drzi pribehu Adama a Evy nebo naopak, kdyz se jim jenom inspiruje jako Philip K. Dick v "Sni androidi o elektrickych oveckach?" Tomuto textu by take pomohlo, kdyby byl vice explicitni ve svem zasazeni do realii. Ale mozna ze neni proto, aby si udrzel alegorickou podobu. At se Vam dari.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.