Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

On-line

+4 neviditelných
na pracák nebo k Japoncům?
datum / id14.03.2018 / 486084Vytisknout |
autoragáta5
kategorieJen tak pro radost
upřesnění kategoriea trošku k zamyšlení
zobrazeno728x
počet tipů20
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
na pracák nebo k Japoncům?

„Jsem člověk a ne otrok…,“ říká sotva dvacetiletej hošík a jeho mladičká přítelkyně mu horlivě přikyvuje. 
„Ať jim makaj v tom děsu roboti, Japoncům,“ a zamíří ruku v ruce na pracák.


Skoro mě to posadilo na zadek. Ne, že bych se hroutila, když jde někdo na pracák, ale shodou okolností přišel nedávno z práce sousedův syn s podobnými slovy jako ten hošík. Tomáš pracuje v díře na šachtě, a když dostal do ruky výplatní pásku s patnácti tisíci málem mu vypadly oči. Dal výpověď v záuční době a jde dělat k Japoncům za víc… jaká ironie. Ale zpět k tomu pracáku.

V tu chvíli jsem se jen tak usmála do límce, protože pracák za našich mladých let nebyl. Ti by nás hnali, soudruzi, že bychom se zastavili až někde u měsíce. Heslo znělo „Drž hubu a makej“. Kdo vystřídal víc jak tři práce, byl fluktuant. Byla jsem fluktuant, vystřídala pět prací, než jsem se usadila u uhlobarona na dlouhých třícet šest let a jestli se mu nepodaří firmu do tří let zruinovat, tak snad vydržím do důchodu. A řeknu vám, daří se mu, klukovi. Teď poslal penízky do Oxfordu. Nejdřív ohrnovali nosy, že jeho peníze smrdí, ale nakonec asi nesmrdí, brzy jim tam bude vyučovat kdosi češtinu. Jsme prostě světoví.  Tohle sdělení není sice k věci, o které budu psát, ale nějak jsem si to nemohla odpustit, vyhrkly mi totiž samým štěstím slzy. 

Vzpomínám si na svý mládí, na práci v pekárně, kde jsem za noční směnu upekla dvanáct tisíc koblih, naplnila je marmeládou z plničky, pocukrovala, rychle, ale opatrně nakladla do přepravek po čtyřiceti a přikryla bílým papírem. Vzpomínám na popálený prsty, přepálenej tuk a bolesti zad…  a taky na pocit vítězství, když jsem skončila o deset minut dřív. Dodnes umím dělat koblihy i bochánky jednou rukou a nikdy mi neprasknou. Umím otočit na velký pánvi osmdesát koblih během půl minuty.
Vzpomínám na to, že mě tahle otrocká práce bavila a ještě jsem sama se sebou soutěžila, kolik jich udělám za noc nejvíc. Za patnáct stovek za noční směny. To byly nějaký peníze tenkrát. Tři stovky nájem, tři stovky spoření a zbytek na docela dobrej život.


Pamatuju si žatecký Bonex, kde jsem pracovala jako šička a šila celý dny légy na trika. Umím je jako profík a díky socialistickým normám se dalo i u nich soutěžit. Musím se dneska smát, když si vzpomenu na první měsíc, to jsem plnila na 90%, žádná sláva, ale druhej měsíc jsem už jela jako fretka. Soudruzi ze mě měli radost. Než jsem opustila tuto otrockou továrnu, uměla jsem šít jako pravá švadlena a normu plnila na 150%. Taky jsem obšila celou rodinu, chodili ke mně i sousedky se svými manžely a dětmi.  V ulici se všichni producírovali  v mých mikinách, bundách a kalhotách. Byla to éra dřiny za malej peníz, ale mládí mi teklo i ušima a všechno nový mě děsně bavilo.


Pak jsem fyzickou práci vyměnila za duševní. Účetní. O má dáti dal bych mohla vyprávět hodiny a jak určitě tušíte, zase mě to baví. Účetnictví je můj koníček i láska. Nebojte, nebudu vás nudit touhle pro ostatní šedivou prací.


Ale proto to nepíšu, píšu o energii, kterou lidský tělo má, o chuti, která je nutná proto, aby člověk vůbec vytáhl nohy z baráku, radost ze života, z toho, že nic není jen černý nebo bílý, že jsou věci, u kterých si dokážeme, že to dokážeme…

Dneska jsem už bába a určitě ty mladý neodsuzuju. Jen mi je jich někdy líto, jak ztrácejí víru, jak je všechno okolo málo placený a nedobrý, jak je všichni chtějí vykořisťovat… jsou flustrovaní a nešťastní. Ne všichni, ale je jich hodně. Věčně nespokojený mládí. Na druhý straně je to podobný – věčně nespokojený stáří.
Abych byla věčně spokojená, připravuju se na důchod už asi deset let. Začalo to pletením košíků, malováním a nakonec jsem zakotvila u keramiky. To je můj starobní osud. Matlat se v hlíně a tvořit krásný věci. Nekupuju dárky, obdarovávám keramikou, košíky a obrázky. A protože jsem docela přesvědčivá, mý nejbližší se rozpohybovali taky. Jeden tetuje, druhý se hrabe v motorkách a snacha je kreativní víc jak já. Malej Ondra už vyrábí sošky. Jen ten nejmenší bude nejspíš fotbalista a všechny nás bude jednou živit a já si konečně splním největší přání a pojedu do Bechyně na keramickou školu a zapíšu se na denní studium.


My prostě ty roboty nepotřebujeme, i když jednoho ten nejmladší má – na baterky.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

23.03.2018 10:39:12dát kritice tipYan73

Líbí, ahoj Y.

19.03.2018 20:31:20dát kritice tipagáta5

už se těším \.)

19.03.2018 19:21:01dát kritice tipLnice

no, chtěla jsem napsat něco o těch svých , ale nějak nestíhám, zatím to mám jen v hlavě, třeba někdy přejdou na papír.-)

19.03.2018 06:08:10dát kritice tipagáta5

Milanko, ahoj, ty věčnej optimisto :)) máš pravdu, ale já psala o tý chuti, kterou by člověk měl v jakýkoli době odkudsi vyšťourat a nedat se bez ohledu na politickou situaci, jinak ho to semele a bude jen nakrklej :)

díky za zastavení a čtení :) a že pozdravuju

19.03.2018 06:05:44dát kritice tipagáta5

Jituš až se kousnu, tak ti něco pošlu do emailu, mám někde stránky, ale asi zablokovaný, jsem hrozný lenoch... ale letos si fakt dávám závazek, že nějaký stránky už fakt udělám :)

lnice, tak to jsem ráda, když bavilo a ještě raději když inspirovalo.. to jako fakt? :))

dodola... jj, souzním s tebou

Petře, jasně, že to dám, to bych jinak ani nebyla já... ale prdele dělat nebudu!!! :)))

pedvo, jj, nejlíp se píše ze života, díky

vigan, ZDAR!!!

19.03.2018 06:05:36dát kritice tipupupa

Dnešní mladí nemôžu byť optimisti, lebo ideológia ich k tomu nevedie. A za komunistov boli predsa plné noviny ponúk - na prácu, na školu, na kariéru... Moji rodičia splatili nový dom na kľúč za 12 rokov, ostatní podobne a v paneláku to bolo zadarmo, takže optimizmus na rozdávanie. A že sa makalo? To áno, veď sa aj čosi vybudovalo. Zlodejom-privatizérom trvalo 20 rokov, než to rozkradli.

18.03.2018 08:51:27dát kritice tipVigan

zdar..:-)

15.03.2018 20:39:43dát kritice tippedvo

Zaplať pámbu za ty hochy neotroky. Inspirovali tě k pěknému povídání.

15.03.2018 20:01:18dát kritice tipPetr333

Rád jsem prošel  tvým životem s plejádou nejrůznějších povolání a bavil se představou čím vším se dá více méně živit. Představuju si tě v keramický dílně, jaká byla v Pupendu s Bolkem a Holubovou. Jo, ty to dáš Jani.

15.03.2018 18:54:29dát kritice tipDodola

Já se na druhou stranu těm mladým nedivím. To dnešní "snižování nákladů" na úkor zaměstnanců - nechodím k automatickým pokladnám v supermarketech, prodavačky se pak zlobí. Prý jim to nebere práci, protože "oni víc lidí stejně nepřidají". České dráhy a.s. propustily kvanta zaměstnanců, šéfové berou třista tisíc měsíčně. Přibývá lidí s psychickými a psychosomatickými potížemi kvůli pracovnímu přetížení. Stejně jde jen o nadprodukci, nadspotřebu a nadprodukci odpadů. Začarovaný kruh.

Ti mladí ale kritizují, přitom nemají smysluplnou alternativu. Únik k mnohahodinovému vysedávání u počítače bohužel není alternativa. 

 

15.03.2018 18:25:56dát kritice tipLnice

moc mě čtení bavilo a inspirovalo.-)

15.03.2018 17:20:06dát kritice tipatkij
redaktor poezie
... tva dilka z keramiky by me docela zajimala... co nejaka fotecka?
15.03.2018 17:09:15dát kritice tipagáta5

:) no já mám tu školu trošku okoukanou už, občas se tam usadím na pár dnů v létě, ale až bych ji ukončila (ale to se nestane) tak bych si určitě chtěla podat ruku s panem Josefem Vacovským, protože ty jeho ruce dělají nádherné věci a strašně ho obdivuju, no a pak už zalezu do baráku a budu jen tvořit a tvořit a tvořit :) mám toho ještě hodně v hlavě - škola by mi pomohla trošku víc tu hlavu a ruce zkamarádit

15.03.2018 16:58:43dát kritice tipa2a2a
redaktor poezie

Jen potvrzení tvé nezmírající rozvernosti. Jen bych se rád zeptal, kam máš namířeno, až skončíš tu školu v Bechyni.

15.03.2018 16:55:36dát kritice tipagáta5

:))) zdar všem účetním .. i těm bývalým

15.03.2018 13:44:57dát kritice tipKočkodan
kdysi šli do voleb maníci, co měli ve slibech "daňová přiznání na jeden list"...
Já jsem na okamžik svému počítačovému hlasu rozuměl, že je měli ve slipech. Tak ti o tom píšu, protože si myslím, že by tě to mohlo roztáhnout. Tedy přesněji řečeno roztáhnout ti ústní otvor do úsměvu.

A na závěr tě dorazím – já byl ve svém vidoucím mládí také účetním.

S hlínou na věčné časy a nikdy jinak!

(smajlík se spokojeným výrazem nad dobře vykonaným komentářem)
15.03.2018 11:04:24dát kritice tipagáta5

njn, to je druhá stránka, samozřejmě s tebou souhlasím, že nás zbytečně buzerují a ta byrokracie je někdy opravdu stupidní -

jako teď třeba povinnost ohlašovat úhradu pro "Evidenci náhradního plnění povinného podílu zaměstnávání osob se zdravotním postižením" a ještě dělat přehledy - kdyby ty prachy raději dali těm postiženým,  muselo je to stát majlant vymyslet takovou kravinu

kdysi šli do voleb maníci, co měli ve slibech "daňová přiznání na jeden list"... vůbec nevím, kam zmizeli... ty bych brala do vlády :)

ale účetnictví má svá jasná pravidla (nemluvím o neziskovkách,tam je to docela průšvih) a hlavně průhledná (a zase nemluvím o zlodějnách a třeba fiktivních fakturách a  oblíbených "vícepracích" a "Subdodávkách" )

 

15.03.2018 11:02:44dát kritice tipZdenda
To já bych se asi bál, v mojí profesi se odvaha moc nevyplácí.
15.03.2018 10:59:43dát kritice tipqíčala

:) Zdendo, účetnictví je taková architektura snu v mezích zákona. Chce to velkou fantazii a hlavně se nebát:)))

15.03.2018 10:51:56dát kritice tipZdenda
No jo to můžeš říct v zásadě o všem. Problém účetnictví je v tom, že je to malicherná protivná činnost která se řídí nahodilými pravidly která vymysleji idioti.
15.03.2018 10:45:01dát kritice tipagáta5

účetnictví je o pořádku, všechno zapadá tam, kam má, když se tedy vede poctivě

15.03.2018 10:41:32dát kritice tipZdenda
Já si třeba o sobě myslím, že mám celkem slušnou představivost. Ale představit si něco zábavného na účetnictví, to je nad moje síly.
15.03.2018 05:59:11dát kritice tipagáta5

už  jen z vašich komentářů by byla povídka :) 

lastgaspe, sepiš to, ráda si to přečtu :)

leraku, já si nestěžuju, za komančů bych si domeček nekoupila nikdy a těch možností co lidi mají.. jen je využít ... jediný, co bylo, byl takovej ten šedej klid, co se z něho dělala ta husí kůže :))

evžo, pokojskou jsem sice nedělala, ale brigádničila jsem na Kapitánovi, v lepší kavárně kdysi v Žatci a bylo to prima primisima :) a těch dýšek

kočko, jsem čekala, že tě tetuje a fetuje chytne :)))) měla jsem napsat kérkuje tak! :))

andělko, to je ono, nebát se žít i v sedmdesáti, je to skvělý, co píšeš, to člověk hned vidí ten věk jinak .. super!

goro, což mi připomnělo vlastní rodinu, když se ještě coby miminko Ondrášek nejmladší pokadil takovým tím šíleným způsobem - všude... uklízela jsem pak po třech, nejdřív Honzík ohodil zeď a pak velkej záchod, nestihli se o něj poprat :))) poserové .. taky budu vyhrabovat hovínka po slípkách sama, Honza ten žaludek prostě má slabej :))

Aleši, s tvojí maminkou bychom si rozuměli :)

kví, já bych šla na uměleckou školu a byla by ze mně výtvarnice a kreslila bych pro děti... tenkrát jak člověk neměl konexe nebo opravdu talent, tak měl smůlu... dokud jsem si na hlínu nesáhla, vůbec jsem netušila, že bych něco takovýho zvládla.. nikdo mě k tomu nikdy nevedl, u nás umění nic neznamenalo, takže jsem uměla nakreslit akorát prasátko a divnej strom. ale kdyby.... jj, kdyby :)) tak si to musím plnit na starý kolena no :))

gabi, tak tak :)

 

všem moc díky za čtení a zanechání otisku, vážím si

 

 

15.03.2018 03:07:22dát kritice tipLerak12

Mě už nějak došla šťáva řikat, tak nepopulární věci. A tak tokám, jak bylo dobře.  A řikám "děti jsou chudáci." Zvracím klišé a koukám, jak se to pěkně vsákne. A "bory šuúmí" ... a neprudí.

Ne, že není dnes bordel, ale alespoň jsme si jej svobodně vybrali.

 

14.03.2018 21:44:26dát kritice tiplastgasp

Docela jsem si tě při čtení užil. I já vzpomínám na brigádnickou, závazkovou otročinu, která nás bavila mládím. Jako úředník jsem uměl jezdit s koňmi, svážet obilí, orat, vláčet brambory, sušit seno, česat  a sušit chmel, sbírat brambory, sekat trávu kosou i kydat.Makat jsem začal až v důchodu v moštárně, jako dealer bylin a mastí, skladník, vrátný a strážný. Doma jako účetní. Jen si tak říkám, co bych asi dělal dnes, při těch možnostech. Určitě bych nefňukal a na pracák nešel. Díky za povzbudivou reminiscenci./T

 

14.03.2018 19:51:12dát kritice tipEvženie Brambůrková

Taky jsem si s tebou zavzpomínala na celou řadu profesí. Mnohé z nich by ti dnešní mladí nedělali, ale pro mne to byly nové a nové zkušenosti./T

Co bych už ale nikdy nedělala - pokojskou v horském hotelu.  Je to děsná dřina. :-) Vařit tam bylo  lepší. A šít na zakázku taky nebylo špatné.

Prostě, každá práce má něco do sebe. :-)

14.03.2018 16:52:34dát kritice tipKočkodan
Na pracák nebo k Japoncům? Vždyť to se nemusí vylučovat – což si takhle zaletět na pracák do Japonska?
Hezké počtení. Jsem vždy rád, když se o Písmácích (obzvlášť o těch oblíbených) dozvím něco osobního.
Jenom si oprav ten překlep v „jeden fetuje“. ;-)
14.03.2018 15:59:22dát kritice tipqíčala

Já myslím, že je fajn, že už nikdo nemusí otročit:) A poslední dobou už i seženeš práci, když chceš ... a taky ráda vzpomínám, všechno to vypadá najednou růžovější. Nevím ovšem, co bych si počala vycházet právě ze školy - tolik možností - jak naložit s volným časem! :)))

Hezky se my s tebou vzpomínalo.

14.03.2018 13:35:30dát kritice tipAndělka1

Nádherné...na nic není pozdě, do sta let času dost. Sestra se vrátila po x letech z Austrálie a říkala, že třeba tam  její sousedka až v 70 začala studovat medicínu. Řádnou vysokou školu. PRO Radost. těžko bude léčit, ale kdo ví...

14.03.2018 13:02:32dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Je to jako ve všem - když se chce, tak to jde...

Znám ten přístup od občasných brigádníků, které muž dříve měl - ten den prachy na ruku, oběd, vařívala jsem pro celou partu, dvě kávy - a byli relativně  spokojení. Než mi jednou měli pomoci uklidit boudu, kde mám slepice. Dali si roušky přes obličej, naznačovali zvracení a když jsem chtěla, aby přitlačili hrablo až k dřevěné podlaze, odvětili: Přece tady nenecháme ruce... A tak to dělám sama tak patnáct let, bez roušky:-)

Ráda jsem četla.

14.03.2018 12:18:28dát kritice tipaleš-novák

přesně...:o) v Bonexu prožila třicet let moje máma...:o) akorát v Rudolicích...

14.03.2018 12:09:27dát kritice tipgabi tá istá

radost ze života... a tú bába agátka má :)*



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.