NA HŘBETĚ TYGRA

Tak vy tvrdíte, že jste jel na divokém tygru? Ptá se udiveně novinář a kouká na pana Johonsona, a přitom si utírá zpocené čelo. Slunce v jižní Indii dovede v únoru rozpálit i golfový míček.

„Ano.“ Pravil lovec. „Ale nestalo se to tak, že jsem na tygra pískl, on přiběhl jako pes a začal mi lízat nožky. Tygr je nebezpečná šelma, která žije v zeleném pekle. Miluji džungli. Vy se divočiny bojíte, ale pro mě je to domov. Celé dětství jsem strávil s otcem na lovu. Vařili jsme si, co jsme ulovili a usínali s noži v ruce. Byla to doba plná napětí a dobrodružství. Asi v mých deseti letech otce zašlápnul rozzuřený slon. Úplně ho rozmačkal. Nemohl jsem nic dělat. Ale naštěstí jsem se za pět let v džungli naučil všemu, co ovládal můj nebohý otec.

„Jak jste naložil s tělem? Pochoval jste jej?“ ptal se novinář.

„Tělo jsem nechal tam, kde zůstalo ležet, ale hlavu jsem od těla odříznul a později vsunul do dutiny stromu. Tělo si démoni berou, je to jejich podíl, ale hlava zůstává duchu pralesa. Tak jsem se to naučil od otce. Takový je zákon džungle.“     

„Co vaše matka? Proč nežila s vámi v pralese?“

„Matka umřela při porodu mého nenarozeného bratra. Nemohl jsem nic dělat. Otec byl na návštěvě u kmene Hurunu. Pamatuji si jen na matčiny modré oči, které se dívaly vzhůru do oblak, jako by hledaly důvod, proč musí takto trpět. Když se otec po několika dnech vrátil, neřekl ani slovo. Vzal pušku, batoh a zapálil chatrč i s tělem mámy (bez hlavy). Odešli jsme do pralesa.

V zeleném ohni jsem žil sám. Mými společníky byli ptáci, stromy a zvířata. Ráno jsem se probouzel s nožem v ruce a v noci s nožem uléhal. Neměl jsem strach, bylo to tak přirozené, jako když si nazouváte boty, před tím, než někam jdete. Byl jsem více zvířetem, než člověkem a možná proto, jsem mohl poznat Samuela (tygra). Při našem prvním seznámení jsme se řádně očichali, zírali jsme na sebe; nikdo neměl strach.

Když máte strach, zvíře jej vycítí a zaútočí na vás. To je zákon džungle. Před divokou šelmou neskryjete ani vlnku emoce. Vše je jasné, průhledné a čiré. Každý záchvěv nepřátelské vibrace je okamžitě detekován. Díval jsem se Samuelovi do očí, a on se díval do mých. Nepřemýšlel jsem, jen jsem byl magicky přitahován k jeho výrazu a síle. Možná, že pociťoval něco podobného, neboť jsme na sebe takto koukali dlouze a možná, že šlo jen o okamžik, ale to já nemohu posoudit. Pro mě to byla věčnost, ve které se rozhodovalo o mém dalším osudu, a o osudu Samuela. Byl jsem připraven k výstřelu.  

Tygr ke mně přistoupil a začal mě očichávat. Jeho pach mě štípal do nosu, ale nebylo to nepříjemné. Zvířecí pižmo je na lidský čich příliš výrazné. Tedy než si zvyknete. První dojem je vždy zásadní. Buďto si voníte nebo ne. V pralese neexistují kompromisy, tak jako v civilizační džungli. Pravidla jsou stálá a nemění se. Seznamovací rituál byl zakončen oblíznutí pušky, kterou jsem svíral v ruce. Potom Samuel několika skoky zmizel v zelené houštině.

Jednoho rána cítím, jak do mě něco dloube. Otevřu oči a nad sebou mám Samuela. Vypadalo to, jako by mi chtěl něco říct. V těchto situacích je nejlépe, když nepřemýšlíte. Prostě uděláte to, co musíte. Zabodnul jsem nůž do země a sedl si na sametový tygří hřbet.

Svaly šelmy se podobaly tvrdším polštářům. Byly pevné, ale netlačily. Hříva, za kterou jsem se držel, byla příjemná na dotek a trochu lepkavá. Když se Samuel odrazil od země, vnímal jsem tygří pohyby, jako bych to byl já, kdo skáče a běží džunglí. Stal jsem se tygrem. Překvapilo mne, jak tiše jsem se pohyboval. Jak jemně našlapoval a proplouval mezi keři a stromy, aniž bych zavadil o jedinou větévku. Jako bych procházel prostorem bez těla.“

„Jak dlouho jste se na tygru vozil?“ Ptal se novinář.

„Když už jste jednou na hřbetě tygra, nikdy na to nezapomenete a je jedno, jestli jste se tam udržel půl minuty nebo půl hodiny. Takový je zákon džungle.“

„Nádherné,“ tiše hlesl novinář. „Kéž by každý z nás potkal svého tygra.“

„Každý máme svého vnitřního tygra." pravil lovec. 

"Jak jej nalézt?"

"Musí se kopat, rýt, spouštět se do hlubin nitra. Tam se nachází klenot všech klenotů. Svoboda.“