Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 450 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Každou nocí, každým dnem
datum / id22.07.2018 / 489460Vytisknout |
autorRonie Gray
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaPsychologické
zobrazeno882x
počet tipů7
v oblíbených0x
Každou nocí, každým dnem

Každou nocí, každým dnem

 

Cestou na Náměstí Republiky zahlédl Jan Veroničinu tvář. Na eskalátorech v metru. Byla to ona, prudce se otočil a málem na ženu stoupající v opačném směru zakřičel. Nemělo by to cenu, neslyšela by ho, uvědomil si. Seběhl dolů a kolem japonských turistů bral schody vzhůru po třech. Doběhl ji až u přechodu k tramvajové zastávce. Veroniko. Jak dlouho už to jméno nevyslovil nahlas. Otočila se. Prvních pár sekund na něj jen nechápavě zírala. Honzo? Usmál se. Překvapením si zakryla ústa. Jsi to ty?

Veronice se z pohledu na Jana zatočila hlava. Neviděli se dvacet, pětadvacet let. Kam se poděl ten kluk z konce šedesátých let? Se sestřihem Johna Lennona a silnými brýlemi. Před ní stál prošedivělý padesátník s vráskami kolem očí, které neznala. Ale ten pohled zůstal stejný. Stejně hluboký, tak ostře připomínající minulost.

Rozloučili se se slibem, že se brzy setkají. V rychlosti mu napsala číslo na roh novin, které měl srolované v ruce. Za pár minut mu začínala bohoslužba, už tam měl být. Takže jsi vážně farář, usmála se. Přikývl.

Evangelický kostel sv. Salvátora u Dvořákova Nábřeží byl ten večer plný. Jan četl Markovo evangelium, šestou kapitolu o nasycení pěti tisíců. Následné kázání měl napsané předem, nikdy nemluvil z patra. Nemohl si pomoc, ale soustředit se na text bylo obtížné. Vážně to dnes byla Veronika?

Potkali se v létě 1967. On studoval teologii, ona psychologii. Dlouho si myslela, že si z ní dělá srandu. Faráři se přeci s holkama nebaví, ne? Nepijou, nekouří a už vůbec nemají vlasy po ramena. Vysvětlil jí, že je evangelík. A v evangelický církvi je možný všechno, pochopila záhy, když ji seznámil se spolužáky. Bandou třiadvacetiletých mániček, kteří po fakultních bohoslužbách pravidelně odcházeli doprobrat nedělní evangelium do vedlejšího hostince. Měl tak daleko do jejích spolužáků z fakulty. Uhlazených studentíků s čistými kádrovými profily a marxisticko-leninistickou výchovou. Zamilovala se rychle. Do jeho pih kolem nosu a zelených očí, do jeho touhy po svobodě uprostřed socialistického Československa.

Uvolňující se politické poměry a následně Pražské jaro jenom nahrávalo pocitu, že život po boku evangelického faráře zas tolik omezující nebude. Do Veroničiny představy o tom, jak z nějaké fary dojíždí za prací, ovšem zasáhl dvacátý první srpen. To léto 1968 spolu s Janem trávili na brigádě v severních Čechách. Před druhou ráno je probudil řachot převržených popelnic a křik z vedlejšího stavení. Jan otevřel okenice a spatřil bok projíždějícího tanku. Proč československá armáda má zapotřebí dělat tyhle manévry uprostřed noci, nechápal. Že se jedná o vojska varšavské smlouvy se dozvěděl, až když naladil západoněmeckou stanici.

Doposud rozevírající se železná opona se zatáhla. Nad spisovateli a umělci, studenty a profesory, církvemi a nekomunistickými organizacemi. Nové složení Ústředního výboru KSČ na prahu sedmdesátých let nastolilo proces obnovy komunistické nadvlády v celé společnosti. Následovaly odchody ze strany, propuštění inteligence, perzekuce církví. Jan byl pro farářskou službu ordinován v květnu 1970, Veronice zbývaly dva roky studia. Vezmeš si mě? Najednou nevěděla. Chce vážně prožít život v tomhle režimu jako žena faráře? Aby se na jejich děti pohlíželo skrz prsty, a bůh ví, jestli by se vůbec dostaly na střední školu. A co ona? S místem dětské psycholožky v nemocnici by se mohla rozloučit. Pravděpodobně by dostala umístěnku do blázince v nějakém zapadákově. Takový život si přece nepředstavovala.

Rozešli se. Jan Veronice nic nevymlouval. Měl ji rád, možná víc než sebe, uvědomoval si, když spíš než bolest cítil úlevu. Oddychl si, že ji neuvidí nešťastnou. Že nebude mít pocit, že ji zkazil život. Veronika prázdnotu v srdci zastavěla hradbou argumentů o tom, jak udělala dobře. Ponořila se do studia. Nedlouho po rozchodu začala chodit s Karlem, spolužákem z ročníku se stejným zaměřením na dětskou psychologii. Někoho takové přece chtěla, ne? Někoho slušného, z oboru. Někoho, kdo nebude doprava ani doleva. Kdo možná v budoucnu vstoupí do strany, ale ne z přesvědčení. Jen tak pro sichr, aby se rodina měla dobře.

Léta ubíhala. Zatímco Veroniku po odsouhlasení vstupu vojsk přijali na dětskou psychologickou ambulanci, Jan měl na starosti faru v severočeských Třebenicích. Dlouho žil sám, věnoval se třebenickému sboru, práci s mládeží. Na faře prázdno neměl. Jeho farářští i nefarářští kamarádi přijížděli a zase odjížděli. Pilo se, zpívalo, debatovalo nad událostmi odvysílanými Svobodnou Evropou. V březnu 1974 padl ovšem černý petr i na Jana. Úřady ho jako většinu režimu nepoplatných farářů zbavily státního souhlasu k výkonu duchovenské služby. Neměl na vybranou. Vysvlékl si talár a přestěhoval se za prací topiče do Prahy. Dny v kotelně se naučil krátit četbou a osobními meditacemi. Po večerech navštěvoval podzemní katolické komunity a bytové semináře. Právě na jednom takovém se mu dostal text Charty do rukou. Neměl co ztratit. O rodinu ani o práci už přijít nemohl. Podepsal.

Veroniku v roce 1977 trápily úplně jiné problémy. S Karlem se po svatbě nastěhovali do činžáku v Roztokách u Prahy, kde bydleli i jeho rodiče. Moc si s nimi nerozuměla, i když se snažila. Karlova matka ji čas od času vyčetla, jak si to představuje být tak dlouho v práci. Měla by se Karlovi věnovat. Měla by si uvědomit, že už není nejmladší. Dítě pořád nechcete? Třicítka na krku, není na co čekat. Veronice tyhle řeči braly jen zbytek sil. O dítě se snažili už dlouho, ale otěhotnět nemohla. Podle lékařů byli oba v pořádku, jen počkejte. Čekali. Měsíce, roky. Oba to trápilo, oba se sobě odcizili. Tolik tehdy potřebovala Karlovu podporu. Aby s ní mluvil, aby jí řekl, že to zvládnou. Karel ale většinou mlčel. Místo toho, aby se Veroniku snažil dostat z jejího smutku, uzavřel se do toho svého. Do své pracovny a svých zájmů.

Časem se smířila s tím, že děti mít prostě nebude. Byla na sebe tvrdá, naučila se nestěžovat si. Netrestala se ale tak trochu za něco? Byl tenhle život vážně lepší než ten, který by ji čekal s Janem? Dva dny před třináctiletým výročím od sovětské okupace se probudila uprostřed noci. Zdálo se jí o Janovi. Posadila se na posteli a zkoušela se na sen rozpomenout. Jak se asi má, a kde vůbec je?

Jan byl v té době u výslechu. Společně s dvanácti dalšími lidmi byl zadržen veřejnou bezpečnostní v bytě Davida Klepáče. Nějak muselo prasknout, že se fenomenologická přednáška profesora Černého koná právě 19. srpna. Zadržení byli naloženi do hlídkových vozů a následně převezeni do Bartolomějské k výslechu. Jan přišel na řadu poslední, až v půl jedné. Tři soudruzi v upocených košilích kouřili jednu za druhou a unaveně típali nedopalky do popelníku. Jan už to znal. Kdo to zorganizoval? Chceme slyšet jména. Jan opakoval, že nebude vypovídat. Začali ho provokovat, nedávat mu. Ty neumíš mluvit, ty blbečku?

Veroniku s Janem by ani nenapadlo, že 26. listopadu 1989 stáli jen několik metrů od sebe. Na demonstraci na Letenské pláni řízené Občanským Forem. Radost, naděje, dojetí. Bolševik padnul po úmorných jednačtyřiceti letech. Petr Uhl sliboval propuštění politických vězňů, Jarda Hutka zpíval Náměšť a Václav Malý se společně s davem modlil Otčenáš. Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům. Jana pálily slzy v očích. Tolik si přál odpustit. Všem soudruhům a soudružkám, kteří ho z kazatelny poslali přihazovat do kotle. Jen nevěděl, jestli to dokáže.

Jan Veroničino číslo vytočil hned v pondělí dopoledne. Usmála se. Skutečně se jí včerejší setkání nezdálo. Domluvili si večerní schůzku ve Vinárně v Ječné ulici. Cestou tam se přistihla, jak se kontroluje v odrazu výlohy s nábytkem. Asi si ji pamatuje štíhlejší, uvažovala. Ty delší vlasy jí asi taky tenkrát slušely víc a vůbec. Čtvrt století udělá svoje.

Při setkání se políbili na tvář. Oběma projel pocit déjà vu, pořád bylo těžké tomu uvěřit. Sedli si ke stolku u okna, a když Jan otvíral vinný lístek, Veronika si všimla snubního prstýnku na levé ruce. Zabolelo ji to? Snad ne po tolika letech, okřikla se. Během jeho vyprávění se téměř nezmohla na slovo. O práci v kotelně a přátelích z disentu. O všech těch výsleších a ponižování. Nedlouho po podpisu Charty potkal Marii, oženil se a mají dva kluky, ukázal jí černobílou momentku zastrčenou v peněžence. Veronika tiše vydechla a napila se vína. Mlčky hleděla do tváří desetiletých dvojčat s Janovými rysy.

Pak mluvila o sobě. O Karlovi a o práci, o Karlovi a zase o práci. A děti? Ne, nemohli jsme mít děti. Jan zakýval soucitně hlavou a Veronika měla co dělat, aby nezvedla oči v sloup. Nestojí o lítost, začalo ji víno stoupat do hlavy. Za svůj život si může přeci sama. Dala přednost jistotě před nejistotou, Karlovi před Janem.  Ano, život s Janem mohl být jiný. Možná lehčí, možná těžší, možná s dětmi, možná bez dětí.

Rozsvícenou Prahou došli k Vltavě a pomalu se blížili k Náměstí Jana Palacha. Ke vchodu do metra, kam Veronika mířila. Oba trošku přiopilí, trošku rozcitlivělí životním příběhem toho druhého. Veronika si vzpomněla na sbírku básní Roberta Frosta, na kterou při úklidu nedávno narazila. Měla ji od Jana půjčenou, ale už ji nestihla vrátit. Podtrhl sis tam verš, vzpomínáš? Dvě cesty v lese, a já – já zvolil sobě tu méně prošlapanou. A všechno bylo jinak. Každou nocí, každým dnem. 

Řekla mu, že ona si neprošlapanou cestu tehdy vybrat prostě nedokázala.

Mlčky proti sobě stáli. Jan na ni zase hleděl tím svým nemožně laskavým všeodpouštějícím pohledem a jí probleskla hlavou myšlenka, kterou si celý ten večer zakazovala. Samozřejmě, že odešla ona. Ale tys mě nechal odejít, chtělo se jí vykřiknout. Měl si tolik odvahy stát se farářem, podepsat Chartu, neemigrovat. Tak proč ses tenkrát nepostavil taky mně. Proč jsi za mě nebojoval jako za tu svojí víru? 

Místo toho se usmála. Objala ho a poděkovala za hezký večer.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.08.2018 13:21:46dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Věty v úvodním odstavci (stránce) obsahují nadbytek informací  (...až u přechodu k tramvajové zastávce... ;  ...na roh novin, které měl srolované v ruce...)  A fakt se dají schody eskalátoru vybíhat po třech?  Připadá mi, že tahle povídka už před časem na Písmáku byla.  Nebo možná jen ňějaká s podobným námětem?  Autora, dějovou linii (ani polaritu svého tehdejšího názoru, byl-li nějaký)  si nepamatuji.  Obsahově se mi to líbí, drobné výhrady mám k poněkud  popisnému tónu té retrospektivní pasáže (ale jak jinak ji napsat...)  Připadá mi to jako stručně převyprávěný román, říkám si po dočtení,  ale možná je to způsobeno tím, že dobře pamatuji dobu, v níž se  odehrává ta retrospektivní část a podvědomě si říkám,  že by jí mělo být věnováno víc pozornosti, podrobnější pozornosti --  jenže možná by to už dnes nikoho nezajímalo...  

03.08.2018 11:46:26dát kritice tipZdenda
Proč? Pro Boha proč?
01.08.2018 07:11:31dát kritice tipFruhling

Jsem rozčarován, že zmizelo slovo bohoslužba.

25.07.2018 13:41:50dát kritice tipstarej Rendl

Autorka si s tím asi dala práci, jenže... co je čtenáři po tom? Mě osobně tedy povídka nijak nenadchla. Možná bych řekl, že se, jakožto čtenář, cítím tak trochu podveden. Protože, když to vemu kolem a kolem, nakonec to vlastně o ničem nebylo. Jelikož to přece mělo být o lásce (vztahu) dvou hlavních protagonistů. Ale i kdyby... i kdyby toto nebylo hlavní téma, o čem to pak bylo? Protřepávají se tu věci všem dávno a notoricky známé, věci zcela obecné, lépe řečeno popsané obecně, a tedy bez života, bez kouska osobního vkladu (ruská okupace, sametová revoluce), které akorát nudí, jelikož nejsou ani málo podány osobitě. Štrapáce našich hrdinů jsou přímo žalostně zaměnitelné za problémy tisíců jim podobných... a co mě dráždí asi nejvíce, je snaha autorky (možná jen podvědomá) udělat z toho něco víc jakýmsi podsouváním, že naši hrdinové, jakkoli tuctoví, tuctoví nejsou. Všechna ta klišé o kotelnách a disidentech atd. budí v lepším případě usměv na rtu. 

25.07.2018 12:35:09dát kritice tipbestye
povídka se čte moc pěkně, máš příjemný čtivý styl, ale pro mě je to příliš nahuštěné. Určitě by si to zasloužilo delší text. *
24.07.2018 07:54:21dát kritice tipFruhling

Musím říct, že slovo Bohuslužboa mě taky zmagnetizovalo :) Postupně, přijde mi, však převládá určitá schématičnost, možná daná tím, že se snažíš vtisknout dva celé životy do jedné krátké povídky.

23.07.2018 21:24:59dát kritice tipK3

doprobrobrat? Asi doproprobrat, ale i tak to na mě působí jako zkomolenina. Chybí mi uvozovky přímé řeči, působilo by to přirozenějí a i by se lépe četlo. Zpočátku mě zaujalo, postupně ale jako by to ztrácelo šťávu. Škoda, docela zajímavé téma... Taky jsem se zarazil nad sestřihem Johna Lennona. Nevím který zrovna myslíš. On je v tu dobu dost měnil, jeden čas byl na ježka, podruhé dlouhé háro s dlouhými vousy... Za tip to ale stojí.

23.07.2018 10:25:45dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Posílám avi Próze měsíce do dalšího kola soutěže...

23.07.2018 06:48:02dát kritice tipDiana

Velmi realistické, dobře informované, pokud jde o popis té doby. Měli bychom si to připomínat. Příběh je také popsán přesvědčivě a poutavě. T*

22.07.2018 19:49:30dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

 

Mám pocit, že o něčem podobném jsi, Ronie, někdy psala, ale bylo to romantičtěji podané...zde je na můj vkus dost popisnosti bez přímého děje...

Říkám si, že každý někdy stojí "na rozcestí" a nemůže mít druhým za zlé, že tehdy, kdysi dávno, nezasáhli... sám je strůjcem...i když je občas nesnadné to přiznat...

Píšeš solidně, na tip to určitě je.Jen by bylo dobré podat mimo, i když zajímavé, události, které se v čase mezi setkáními odehrávaly, zřetelnější prokreslení těch hlavních postav, to uzavření se do smutku mi přijde málo...jako i přemítání - co by bylo, kdyby...

------

na stoupající ženu v opačném směru zakřičel. - na ženu stoupající...

u přímé řeči bych dopsala uvozovky..."Jsi to ty?" apod.

v evangelický církvi je možný všechno, pochopila záhy, - všechno - zní pejorativně

o slovu bohoslužba jsem ti napsala...

22.07.2018 19:24:40dát kritice tipZdenda

Za některé věci se nebojuje - mají cenu jen pokud přijdou samy. :)

Jinak bohoslužba hned jako třetí slovo povídky - jasný veletip!



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor