Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Nerudný děda 1., 2., 3.,

07. 09. 2018
0
0
804

Nejen ženy bývají hrdinkami příběhů, ale i muži,  jejich život,  lásky. To je právě příběh Oty.

Kapitola 1.

Objevil se v jednom menším činžáku, kde se prodávaly byty nájemníkům. O ten malý byt nebyl moc velký zájem. Ota měl dostatek peněz z prodeje svého domu,který pro něj samotného byl poměrně velký a tak když zestárl a v domě neměl kdo bydlet, bez výčitek svědomí jej prodal.

 

Neměl na něj moc pěkné vzpomínky, hlavně z poslední doby.

Dokud žila jeho žena, syn a dcera byli malí byl jeho život plný starostí i radostí. Dům zdědil po rodičích, žena se k němu přistěhovala.

Stalo se však jednou neštěstí, když měla jeho žena jet na služební cestu, on musel jít do práce a o děti se postarali rodiče jeho ženy. Dcera byla ještě malá, chlapec už chodil do školy.

Po návratu z práce vyhledala Otu policie a sdělila mu, že auto, kterým jela jeho žena s kolegy a kolegyněmi se srazilo s kamionem a všichni zemřeli, kromě jeho ženy . Ještě několik hodin bojovali lékaři o její život, ale bylo to marné.

 

Ota zůstal sám s dětmi. Rodiče ženy se nabídli, že by šli bydlet do přízemního bytu k Otovi a o děti se pomohli starat. Ten byl jako ochrnutý, apatický a tak svolil. Další život byl pro něj už jen práce, v zaměstnání, doma, na zahradě, která byla u domu. Tchán a tchyně mu hodně pomáhali, ale také mu potají dávali za vinu, že jim dcera zemřela. Kdyby nemusela jít brzy do práce, mohla se starat o děti, dům a neštěstí by se nestalo. Byl to sice skoro nesmysl, ale ovlivnilo to i chování odtažité vůči zeťovi, hlavně matky. Upnula se na vnoučata. Jak roky plynuly, na popud spolupracovníků přemýšlel Ota o tom, že by přivedl dětem druhou matku. Nebylo to však tak jednoduché...

 

Kapitola 2.


 

Otův život byl téměř fádní. Je pravda, že si později našel přítelkyni, ale scházel se s ní jen v jejím bytě, nikdy ji nevzal domů a choval se, jako by chtěl ten vztah utajit. Vlastně chtěl, ale hlavně před tchyní a tchánem. Tchyně mu několikrát říkala, že by nebylo dobré přivést dětem cizí ženskou, která by jim mohla ubližovat a navíc je odcizit babičce a dědovi, kteří se obětovali a vychovávají je. O svou jedinou dceru přišli a vnoučata je drží při životě, jsou jejich jedinou radostí. Pokud si najde jinou ženu, ať se odstěhuje k ní a pořídí si další děti.

 

To už bylo na Otu moc a jen ji upozornil, že jsou v jeho domě a on přece smrt jejich dcery nezavinil. Samotnému mu chyběla a dosud chybí. Děti si vzít nedá, stará se o ně , jak může a živí je. Oni také u něho bydlí zdarma. To tchyni zarazilo a raději mlčela. Napětí mezi nimi Otu ubíjelo. Stával se doma i mezi lidmi nemluvným a to zřejmě zapříčinilo i jeho rozchod s přítelkyní.

Nechtěla uznat jeho důvody tajení a jen čekat, kdy spolu budou moci žít. Pak ještě několikrát začal se ženou chodit, ale většinou si předem zjistil, zda má zájem o trvalý vztah nebo jen o roztýlení. Vyhovovalo mu, když se jen někdy setkali, doslova jen kvůli intimnímu styku, ale nemluvili o budoucnosti.

Při jedné cestě do města se setkal Ota s bývalým spoluzaměstnancem, který mu vyprávěl o osudu Lidušky. Dvakrát potratila a lékaři jí sdělili, že jí další těhotenství nedoporučují , zjistili jí také cukrovku. Manžel si našel milenku, čekal s ní dítě a od Lidušky odešel. Po ztrátě dětí a odchodu muže se Lída zhroutila, byla na léčení a pak se vrátila k matce, která byla již dávno rozvedená.

 

Ota ji chtěl vyhledat, ale stále to odkládal. Uběhlo několik let, matka Lidušce zemřela. Zůstala sama, zatrpklá. Časem ji muž požádal o rozvod, aby si mohl vzít matku svých, nyní už dvou dětí a tak nakonec byla Liduška volná.

Mohlo se zdát, že by konečně mohl příběh Oty a Lidušky být šťastně u konce, ale s Otou to nebylo tak jednoduché. Nakonec sice Lidušku vyhledal, ale zjistil, že k ní cítí jen přátelství a možná soucit, protože nebyla již moc zdravá. Měla slabé srdíčko, cukrovku a navíc ztratila i tu dřívější chuť do života, kterou u ní každý obdivoval v mládí. Ota ji občas navštěvoval až v době, kdy se odstěhovala do malého bytu toho činžáku. Sblížili se nakonec, ale neuvažovali o stálém soužití. Ota kvůli dětem již téměř dospělým, Lída kvůli svým potížím. Byla šťastná, že Ota občas přišel, zůstali věrnými přáteli i v době, kdy se její nemoc zhoršila a nepomohlo léčení.

 

Děti vyrostly, Ota zestárl. Tchán zemřel před časem na infarkt a tchyně se po odchodu vnoučat odstěhovala do pečovatelského domu.

Dcera se vdala a odstěhovala se skoro na druhý konec republiky, syn dokonce po studiích odejel do Austrálie a dost dlouho se neozýval nakonec jen telefonicky. Cesta domů byla prý drahá a když chtěl Ota za ním jet, vymlouval se, že nemá dobré bydlení, je jen v podnájmu, zaměstnání ho nutí stále cestovat. Ota pochopil, že ho tam nechce.

Dům se pro něj stal velký, neměl ani čas ani chuť udržovat zahradu. Byla to starost i radost tchána a tchyně, pokud tam byli. Bez velké lítosti dům prodal a koupil ten byt v činžáku i s Liduškou. Nějakou dobu ještě v domě bydlel v jednom pokoji, což si vymínil s ohledem na podmínku dožití Lidušky, které lékaři předpovídali poměrně brzký konec.

 

Tak se Ota ocitl v tom bytě a domě. Nemíval žádné návštěvy, byl samotář, bez přátel.

Jednou k němu přijela dcera s vnučkou, kterou neviděl již od doby, kdy byla malá. Děvčátko bylo velice podobné jeho zemřelé ženě a tak trochu i Lidušce v mládí a bylo tak milé k dědečkovi, že celý ožil, obličej se mu rozjasnil a sousedé ho nepoznávali. Byla to náhoda , že se malá jmenovala také Ludmila. Zůstaly u něj celý týden, vzal se dokonce dovolenou, aby si jich užil.

 

 

Dcera mu při odjezdu slíbila, že budou jezdit častěji, protože se přistěhovali blíže, mají auto a nebude problém, aby ho vzali na návštěvu i k nim. Manžel sice nemá moc času, když si chce udržet práci, ale ona je doma, dělá účetnictví, dcerka chodí do školy, takže mu u nich nebude nic scházet. Ota si uvědomil, že má konečně zase pro co žít, nemusí jen vzpomínat na to zlé, co se mu přihodilo.

 

Ani jeho léta - 55, nejsou tak hrozná. Dcera mu dokonce vyhrožovala, pokud si nenajde nějakou přítelkyni, že mu ji sežene sama. To snad nebude třeba, Ota není tak nemožný. Především se změnil ve vztahu k okolním lidem.Z ,,nerudy" se stal příjemný soused.

 

Kapitola 3.

 

Ota se cítil docela spokojený. Měl práci ,, zatím", útulný byt, vídal se občas s dcerou a vnučkou. Také v domě se k němu začali sousedé chovat mileji. Seznámil se postupně se všemi nájemníky. Ve vchodu bylo 6 bytů. Větší i menší. Z větší části byli nájemníci vlastně majitelé bytů, jen dva byty se měly ještě prodat. Bydlící však zatím neměli dostatek peněz a rozhodovalo se, kdo byty koupí.

 

V jednom větším z těch neprodaných bytů žila 80letá paní s rozvedenou 45 letou dcerou Zdenou. Byla to zdravotní sestra, která byla zaměstnána nejprve v nemocnici, ale kvůli matce, která se stávala čím dál méně samostatná, nemohla už dělat služby i v noci, takže odešla a přihlásila se k soukromému lékaři jako druhá sestra. Jednu sice již měl, ale ta měla malé dítě a tak se domluvily, že vezmou každá zkrácenou střídavou službu i za cenu nižšího výdělku. Nemohla se tedy zadlužit.

Z manželství jí nezůstalo téměř nic. Jediný syn byl již ženatý, muž si našel mladší ženu, nechal si byt i auto. Dostala sice kompenzaci ve formě úspor a nějakého zařízení bytu, ale stejně ho přenechala synovi, který se odstěhoval ke své ženě. Muž se vymlouval na její častou nepřítomnost, dlouhé služby.

Ota všechny tyto skutečnosti nevěděl, jen to, že žijí s matkou samy a přemýšlí, jak to udělat s bytem. Rozmýšlel se , zda by neměl jejich byt koupit, prozatím s nimi udělat smlouvu, pronajmout jim ho a rezervovat jej tak pro svoji vnučku, bude-li chtít. Nakonec prodat ho může vždycky. Vyplatil se mu prodej domu i dosavadní skromný život, měl úspory.

 

Paní Zdena se mu líbila, ačkoliv neměli moc času se spolu bavit a lépe se poznat. Na návštěvu k nim nechodil, protože její matka prý nikoho cizího nesnášela. Pozval ji tedy jednou k sobě a snažil se s ní domluvit o zakoupení jejich bytu. Vysvětlil jí, že by sepsali smlouvu a záleželo by na nich, jestli by si případně chtěly nechat ten větší byt, hlavně kvůli matce, nebo jej vyměnit za ten jeho, kde by mohly mít menší nájem a prostoru je pro obě dost. Souhlasila za sebe a slíbila, že se co nejdříve domluví s matkou, ten byt je zatím psaný na ni. Tedy nájemní smlouva.

 

Ota si dovedl představit Zdenu jako bližší přítelkyni. Byla plnoštíhlé souměrné postavy, udržovaná, upravená, milé tváře. Vypadalo to, že ani on jí není protivný, desetiletý věkový rozdíl jí zřejmě nevadil.

 

V jednom z bytů bydlela mladá žena, která se na Otu velice příjemně tvářila. Delší dobu však nemohl zjistit, co je zač. Při jednom náhodném hovoru se sousedkou z přízemí, kde také bydlel a která byla hotovou pokladnicí vědomostí o sousedech se dověděl, že ona mladá dáma dělá recepční v jednom místním hotelu, kde je také zaměstnán její manžel. Nemají děti, střídají se ve směnách, takže většinou nebývají společně doma, jen v některých dnech. Tu ženu dost často navštěvují známí, jak ženy tak muži a to hlavně v době, kdy muž není doma. Ota si v duchu řekl, že na tuto zvídavou sousedku si bude muset dávat pozor, chce-li si zachovat soukromí.

 

Zanedlouho, hlavně kvůli termínu odprodeje zbývajících dvou bytů, po domluvě s oběma ženami koupil jejich byt a sepsali u notáře nájemní smlouvu. Tak, jak se dohodl již předtím s paní Zdenou. Maminka si vymínila, že se nebude stěhovat do menšího bytu, je zvyklá ve svém bytě. Ota souhlasil, vyhovoval mu zatím jeho byt. Potkávali se se Zdenou, občas se u něho zastavila, líbila se mu čím dál víc. Povahy byla klidné, trpělivé. Jen bylo vidět, že z navázání známosti má zatím strach. Po zkušenosti s bývalým mužem se zařekla, že se hned tak nezamiluje. Co kdyby se zase zklamala.

Jejich rozvíjející se cit měl však projít zkouškou.

 

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru