Rodiče věřili v léčivou moc bylinek. Maminka po celý rok vařila bylinkový čaj, byl to náš hlavní nápoj. Pamatuju si, že se skládal z plicníku, jahodníku, maliníku, mařinky vonné, zvané valdmajstr, jitrocele psího jazýčku a jistě ještě dalších bylinek. Byla to chutná směs.

Na bylinky jsme od května do září chodili „do našeho lesa na celé den“. Bývala to krásná nedělní rána, kdy jsme, někdy ještě za šera, vycházeli z domu. Dospělí už často měli za sebou účast na husovické ranní mši svaté. Někdy jsme se však stavili v kostele až v Obřanech. Potom jsme šli pěšky do Bílovic, tam po lávce přes Svitavu, a teprve pěkný kus cesty za Bílovicemi jsme vkročili do „našeho“ lesa. Ten les si pamatuju jen matně, v té době jsem teprve sbíral první prožitky.

Některé z nich mi utkvěly.

Chladné ráno před domkem v naší Horymírově uličce, na východě nad Hády svítá.

Těšení na neznámo, které má přinést dlouhý, předlouhý den.

Tatínkův plný ruksak s celodenním jídlem pro celou výpravu.

Jízda „na koníčku“, když mě bolely nohy. Tatínek mě ochotně nesl i s ruksakem.

Červený kostel v Bílovicích, který jsme míjeli zadem dolů po příkré kamenité stezce vymleté vodou.

Zčeřená blýskavá Svitava pod námi, když jsme po kovové lávce přecházeli na protější břeh. Na jejím dnu čistě prosvítalo kamení několika odstínů nevýrazných barev.

Černé lesy ve svazích za řekou, do nichž jsme měli namířeno.

Když jsme vystoupili z temného údolí nahoru do polí, začínal teplý slunečný den.

Brzy nato hlad na „knedle s povidlím a makem“.

„Mami, já chcu knedlu!“

Jako by na ten povel čekal, tatínek ochotně sundal se zad ruksak, neboť to už měl za sebou sedm nebo osm kilometrů a ruksak začínal být povážlivě těžký. Maminka rozbalila mísu s knedlíky, pro udržení tepla zavinutou do utěrek. Ta chuť! Dodnes neznám nic chutnějšího.

Slyším tatínkovo volání: „Lesní mužíčku, kde jsi!“ To když jsem s tlukoucím srdíčkem vběhl do trávy, která mi byla nad hlavu, a myslel, že jsem dokonale schovaný. Po chvíli napětí, kdy už jsem se dost nabažil tatínkových a maminčiných starostí, ozval jsem se: „Nebojte se, tady su!“ Vzápětí smích rodičů a sourozenců, veliké divení a vítání.

Vysoký dřevěný kříž u cesty v polích. Maminka na něj pokaždé upevnila polní kytičku.

Po prvních krocích pod chladivou lesní klenbou se tatínek zastavil, zhluboka se nadechl a vyzval nás: „Dýchejte, děti, pořádně naberte do plic lesního vzduchu.“ A my jsme poslušně a rádi dýchali.

Dál, hluboko v lese, stála kašna. Z té se tatínek nikdy nezapomněl obřadně napít. Po napití se otřásl: „Brrr, ta je! Pijte, děti, pramenitá lesní voda je nejzdravější, té si važte!“

Také si vzpomínám na bouřku a na to, jak mi bylo dobře u tatínka, který mě shora chránil tělem a nic nedbal, že sám je skrz naskrz promoklý. I na to si vzpomínám, jak se po bouřce vyčasilo a jak jsem se čvachtal v kalužích.

Té vůně, když maminka doma všude, kam se dalo, rozložila vrstvy bylinek k sušení! A toho krásného šustění, když je čas od času obracela!

To je všechno, co si pamatuju z našich nedělních výletů do bílovických lesů. Ale i z toho mála mám ještě dnes hluboko v podvědomí ničím nepřekonaný pravý pocit domova.