Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+13 neviditelných
Horymírka 13
datum / id15.11.2018 / 491940Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno874x
počet tipů10
v oblíbených1x
do výběru zařadilGora,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 13

 

Za první republiky se u nás jezdilo vlevo. Hned první den okupace zavedli Němci bez problému jízdu vpravo. Prostě tak přijeli, všechno jim muselo uhnout – a­ už to tak zůstalo.

Diktatura vůbec má málo problémů se zákony. Se vším je hotova hned (kéž by to tak šlo v naší demokracii!).

Okamžitě se zavedla úřední dvojjazyčnost – n­apřed německy, potom česky. Plechové tabule s názvy ulic byly také rychle vyměněny za dojjazyčné (nahoře Horimirgasse, pod tím Horymírova). Stejné to bylo s firemními štíty (u Musilů na rohu Horymírky Bäckerrei a pod tím Pekařství).

Také letní čas byl hned zaveden. Později zatemnění. Všechna okna musela být opatřena černými roletami. Neexistovalo, aby někdo rozsvítil dřív, než rolety stáhl. Pouliční osvětlení mělo shora stínidla a velmi slabé žárovky. Rozsvěcovala se jen každá druhá svítilna. Auta ve městech jezdila s modrými stínítky na reflektorech. Stejně tramvaje.

Nesvoboda byla znát na každém kroku. Provázelo nás plno zákazů a příkazů. Protektorátní Háchova vláda nechtěla mít nepříjemnosti, nechtěla, aby docházelo k událostem, které by Němce vyprovokovaly k zjevnému nepřátelství. Byla na nejvyšší míru opatrná. Zavedla cenzuru. Noviny psaly podlézavé články vůči německému národu a německé nadvládě. Filmové týdeníky ukazovaly hrdinné boje německé armády na východní frontě, které měly za cíl osvobodit Evropu od hrozby bolševismu.

Samozřejmě také natáčení českých filmů bylo cenzurováno, horko těžko do nich tvůrci občas vpravili nepatrnou narážku, malý odlesk vlastenectví, který cenzor přehlédl, ale diváci mu porozuměli.

Ve škole jsme v učebnicích sami museli pod dohledem učitele černou tuší širokým redisperem vyškrtnout nevhodná slova v textu, jako Československo, československý, Masaryk, Beneš, republika. Učitelé si museli dávat pozor na to, co říkají. Nikdy nemohli vědět, co kdo řekne doma a jak se zachovají rodiče.

K udávání jsme byli přímo vybízeni. Udání každého projevu nepřátelství na úředním místě je prý v zájmu nás a Velkoněmecké Říše, která nás vzala pod svou ochranu. Na to téma nejčastěji a rád řečnil ministr školství a osvěty Emanuel Moravec. Jeho kolaborantské projevy byly k pláči, zlosti a smíchu zároveň. Snažil se z české mládeže podle svých představ vychovat vzorný výkvět národa, což se mu právě díky jeho průhledné kolaboraci s nacisty nemohlo nikdy podařit.

K ohlídání loajality se na ulicích zjevovaly známé „nenápadné“ dvojice v kožených kabátech a kloboucích s převislými střechami. Říkalo se jim „tajní“ a šel z nich strach.

Rodiče nám kladli na srdce velmi důrazně, jak máme s cizími lidmi mluvit a co nesmíme nikdy prozradit. I doma jsme si museli dávat pozor na slova před každým návštěvníkem. To se týkalo nás nejmladších, Mařenky a mě. Velcí bratři sami věděli co a jak. I oni mě často napomenuli nebo předem varovali.

Ale já jsem všechnu úzkost rodiny kupodivu přes svůj nízký věk dobře chápal a s ní prožíval. Sám jsem se nad lecčím pozastavoval, ledacos v duchu odsuzoval, něčemu se i smál.

Válka byla neustále všude kolem a nedalo se na ni a na německou nadvládu ani na chvíli přestat myslet. Vtíraly se do naší mysli bez ustání.

Třebaže zmizela nezaměstnanost, protože pro Velkoněmeckou říši a její vítězné tažení „na všech frontách pro Evropu“ se muselo usilovně pracovat, přece bída začala být brzy horší, než za nezaměstnanosti. Maminka mi to vysvětlila lapidárně. Řekla, že před válkou bylo všeho dost, na co si jen kdo vzpomněl, ale nebyly peníze. Teď tatínek nějaké peníze vydělá, ale není co za ně koupit. A když, tak samou náhražku. Cukerin místo cukru, umělý med místo včelího, margarin místo másla, červenou řepu místo mnoha jiných salátů a kompotů, hnusnou marmeládu místo povidel a džemů, skoro čistý lůj místo sádla, černý sražený chleba kdoví z čeho pečený, modře prosvítající odstředěné mléko, prachsprostý nalakovaný papír místo kůže, dřeváky místo bot.

Auta pro nedostatek benzínu začali někteří dopravci přestavovat na pohon takzvaným dřevoplynem. Na korbě takové dodávky trůnil kouřící kotel, který se zásobou potřebného dřeva na přikládání zabíral málem víc místa než vlastní náklad.

Tučné maso, sádlo, rýže, mák a mnoho dalšího nebylo k dostání vůbec, a co bylo, tak na příděl, takzvaně „na lístky“. V salámech snad byly namíchané piliny, jak soudil tatínek, masem ani moc cítit nebyly.

Tak bych mohl vzpomínat na různé náhražky a nedostatkové zboží snad donekonečna.

Maminka musela doslova čarovat, aby nás jakžtakž nasytila.

Tatínek, i když dřel ze všech nejvíc, byl na jídlo nenáročný. Snědl, co mu maminka předložila. Nad ničím se nepozastavil ani neošklíbal, k ničemu, co maminka připravila, neměl připomínky, jako někdy my děti. Naopak maminku za každé její „kouzlo“ pochválil a nejraději jedl, jak už víme, jakoukoliv, třeba sebeřidší a sebejalovější polévku, když si do ní mohl nadrobit aspoň tolik toho nedobrého mazlavého chleba, „až v ní – podle jeho slov – ‚ž­­lička‘ stála“.

Já jsem často přiběhl zvenku hladový a maminka mi musela na chleba namazat ten nenáviděný margarin, protože nic jiného neměla. Když jsem se nějak zatvářil, přimázla na něj trochu hnusné marmelády nebo umělého medu, ale i s ním musela šetřit, byl jako všechno na lístky a drahý. Někdy, když ani suchý posolený chleba mi už nechutnal, smilovala se a maličko mi krajíc pocukrovala moučkovým cukrem. Za to jsem jí býval vděčný, ale příště jsem zas musel vzít zavděk solí, margarinem nebo nechutnou marmeládou.

Noviny jsem, pravda, nečetl. Ty pročítal tatínek a při čtení se stále něčemu divil, skepticky se usmíval, nad něčím se rozčiloval. To mě moc nezajímalo. Ale rozhlasové zprávy jsem na půl ucha poslouchal, protože ty se mi doma stále vtíraly. Nejvíc si pamatuji: „…německé letectvo (námořnictvo) za posledních čtyřiadvacet hodin potopilo tolik a tolik brutoregistrovaných tun…“; „…za posledních čtyřiadvacet hodin bylo sestřeleno tolik a tolik nepřátelských stíhaček a tolik a tolik bombardovacích letounů…“; „…německá armáda na východní frontě plánovitě ustoupila odtud tam…“

Později, ke konci války, když se k nám blížilo bombardování, byli jsme ve školách a v rádiu poučeni, jak se chovat při leteckém poplachu: jak zní sirény při vyhlášení poplachu – n­a ten signál se máme odebrat do nejbližšího protileteckého krytu; jak zní sirény při začátku náletu – signál ve tvaru sinusoidy znamená akutní nebezpečí bombardování (onen kvílivý zvuk býval později doprovázen i kvílením lidským); dlouhý signál o stejné výšce tónu – k­onec poplachu.

Úplně na konci války, v zimě a na jaře v pětačtyřicátém, byly nálety tak časté, že siréna kolikrát zakvílela nálet až po pádu prvních bomb a odtroubila konec poplachu, právě když padaly bomby nové. Nikdo pak již sirénu neposlouchal a každý se řídil podle zkušenosti, vlastního pozorování oblohy, otřesů země, podle citu. Při jednom velkém bombardování Vídně jsme až v Brně cítili chvění a slyšeli táhlý zlověstný hukot jako vzdálené zemětřesení.

Také jsme se mohli orientovat podle rozhlasových zpráv, které hlásily, buď že „nad naším územím se právě nenacházejí žádné bombardovací svazy“, nebo „bombardovací svazy nad Horním Rakouskem (Oberdonau)“, to se nás zatím netýkalo, nebo „nad Dolním Rakouskem (Niederdonau)“, tehdy jsme nálet mohli čekat v Brně. Tato hlášení byla vždy vysílána napřed německy a vzápětí česky. Byla tak častá, že jsem je v obou jazycích uměl skoro nazpaměť. Začínala: „Achtung achtung! Wir geben die Luflagemeldung!“ Tehdy jsme zpozorněli a poslouchali, co bude dál.

 

Po celou válku jsme čerpali sílu k přečkání a naději na normální život z českého vysílání zahraničního rozhlasu. Na krátkých vlnách se daly docela dobře po západu slunce chytit Moskva, Londýn nebo Washington-Hlas Ameriky, tři morální opory k přežití války.

Po několika posleších moskevských zpráv jsme s Moskvou skoncovali. Zprávy odtud zněly ve stejném duchu jako zprávy naše, protektorátní, jen s opačným znaménkem. Čouhala z nich nezakrytá naivní propaganda, a ta se špatně poslouchala, takovým zprávám se nedalo úplně věřit, bylo to s Němci na jedno brdo.

O něco realističtěji, ale také průhledně agitačně, zněly zprávy z Washingtonu. Na takové naučené výrazy a intonaci hlasatelů jsme tady byli alergičtí.

I když nás hlas těch dvou stanic blažil, protože odtud přicházela podpora a necítili jsme se v nepřátelském prostředí tak sami, upnuli jsme se nakonec výhradně k Londýnu, k vysílání BBC. Tyto zprávy byly nezaujaté, objektivní, zprostředkovávané civilně znějícím hlasem bez propagandistického nádechu. Dalo se jim na slovo věřit a také se to v průběhu let mnohokrát prokázalo na skutečném vývoji událostí.

Náš rozhlasový přijímač stál v rohu kuchyně na zazděné mramorové destičce. Když přišel čas večerních zpráv, už jsme se nemohli dočkat. Tatínek, ale častěji Karel, Leoš nebo Vláďa, stál u rádia a pořád musel jemnými pohyby dolaďovat, stanice se ztrácela.

Poslech na středních vlnách byl skoro nemožný. Velmi krátké vlny VKV neexistovaly. Ty krátké musely být povinně z každého přijímače „vykuchány“. Také z našeho. Jenže Karel uměl zařídit, abychom krátké vlny neměli a zároveň měli, a na nich jsme ten Londýn poslouchali. Samozřejmě to bylo velmi nebezpečné a maminka se stále modlila, aby nás Pán Bůh chránil ode všeho zlého.

Přímo na přijímači v každé domácnosti musela být umístěna, a také byla, ona neblahá cedule se stručným upozorněním „Poslech zahraničního rozhlasu je pod trestem smrti zakázán“. Kromě toho příšerného zákazu byly vybrané stanice rušeny vrzáním, skřípáním a všelijakými pazvuky rušiček. Některý večer jsme si poslech museli úplně odříct, jindy, podle počasí, dalo se mezi vlnami rušení jakž takž manévrovat a jemnými prsty citlivě reagovat, aby nám neušel smysl slyšených vět. Když se ve vlnách zvuk sám od sebe příliš zesílil, rychle jej obsluha ztlumila. Nesměli jsme dopustit, aby pronikl před dům, nikdy se nevědělo, kdo tam může poslouchat. Často někdo běžel na průzkum ke dveřím. Proto celá rodina, včetně sousedů Vaďurových, byla raději namačkána kolem rádia a nikdo ani nedutal. Opíjeli jsme se nádhernými, posilujícími slovy, která k nám z té dálky přicházela jako balzám na trápení.

Zvlášť na komentáře po krátkých zprávách jsme netrpělivě čekali. V dusnu války, v našem okleštěném ostrůvku protektorátní, ale přece stále české vlasti, obklopené ze tří stran velkohubou Německou říší a na východě fašistickým Slovenským státem, zněla nám ta svobodná slova jako rajská hudba. Mluvili k nám sympatičtí hlasatelé a komentátoři BBC, ale také byly chvíle, kdy jsme se dočkali vřelých, povzbudivých slov od některého politika z naší exilové londýnské vlády. Nejsrdečněji jsme u mikrofonu vítávali Jana Masaryka. Byl vtipný, mamince se líbil, že je „takový lidový“, mluvil „jak mu zobák narostl“ a často jsme se jeho slovům na adresu Němců a jejich plánů na ovládnutí světa i zasmáli.

Nevím, opravdu nevím, jak bychom těch šest let války přežili bez újmy na zdravém rozumu, kdybychom byli vydáni jenom na pospas protektorátní propagandě, bez této duchovní podpory zvenčí.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

30.12.2018 08:00:46dát kritice tipSilene

Nu, já zase myslela hlavně na to, že vy jste vlastně byli "paradoxně" situací nuceni při poslechu rozhlasu věnovat se cele této činnosti a ostražitosti s ní spojenou, zatímco v mírových časech nám poslech pomáhá zvládat více v jediný moment a neupírat si požitků ani (až tak moc) nezanedbávat zásadní životní pochody primárního typu.

A už mlčím :).

30.12.2018 07:55:16dát kritice tiprevírník

Pardon, nesmí ovšem jít o bohulibou péči o dítě, například.

30.12.2018 07:51:27dát kritice tiprevírník

To pak je dobře na chvilku těch činností zanechat.

30.12.2018 07:44:16dát kritice tipSilene

Moudře řečeno. 

Ještě se proháním na zbytkových mentálních vlnách, kterak záleží na okolnostech, jednou poslech mluveného slova posluchačům ruce uvolňuje, podruhé pro nutnou ostražitost brání jakýmkoli dalším souběžným činnostem.

30.12.2018 07:13:48dát kritice tiprevírník

Je to fakt zajímavé a je fajn, že to tak je s tou účinností slova. Ale musí si člověk umět správně vybrat zdroj.

30.12.2018 01:27:35dát kritice tipSilene

Jelikož podstatné bylo již vyřčeno, přihodím než prachobyčejnou drobničku, jíž jsem celoživotně nefalšováně fascinována, a tou je účinek slova.

Nenajíš se ho, a přesto má takovou moc.

Píšeš výborně, Jaroslave, za unikátnost tvých vzpomínek je čtenář vděčen.  

21.11.2018 06:01:41dát kritice tiprevírník

Je to dobře, taky ti to přeju a rád tě tady vidím.

20.11.2018 17:28:28dát kritice tipKočkodan
Když už jsem se narodil, tak je dobře, že se tak stalo až v roce 1958 a 40. i 50. léta mne minula. Naštěstí mě ale neminulo tvoje 13. pokračování. A už se chystám na čtrnáctku.
17.11.2018 06:37:03dát kritice tiprevírník

A já ti proto moc děkuju, Dagie.

16.11.2018 22:31:09dát kritice tipDagmaram
Já jsem to nezažila a rodiče také ne. O to víc to bylo zajímavé. Hezky napsané
16.11.2018 19:54:57dát kritice tiprevírník

Děkuji, Jano. Nejhorší bylo pro mě právě to zjištění v oněch poválečných letech, že se vrátilo stejné rušení zahraničního rozhlasu protivnými rušičkami jako za války. Jen asi tři roky mezi tím trvala svoboda bez cenzury.

16.11.2018 19:09:50dát kritice tipvesuvanka

Velmi pěkně a poutavě napsané vzpomínky. Nezažila jsem válku, ale bratr a rodiče mi vyprávěli o válce, o houkání sirén, náletech, o  povinném večerním zatemnění,  i o "dobrotách", které byly na příděl. Potravinové lístky pamatuji, skončily tuším v roce 1953 po měnové reformě. Tatínek tehdy poslouchal Svobodnou Evropu a "Volá Londýn", větišnou to moc slyšet nebylo, obě stanice byly rušeny příšernými pazvuky. Měla jsem přikázáno, že o poslechu nesmím nikde mluvit, aby nás nezavřeli...  TIP

15.11.2018 16:19:03dát kritice tiprevírník

Ach áno, rodičovia, na tých som zabudol. Prepáč, Gabika.

15.11.2018 15:54:16dát kritice tipgabi tá istá

neplácaš sa sám, kto nezažil, je s tebou cez spomienky rodičov, ako ja

15.11.2018 15:48:44dát kritice tiprevírník

Ako by som mohol, keď si moja?

Přemku, to jsem rád, že se tam neplácám tak sám samotinký, v té dávné době, ale že ještě mám souputníka.

15.11.2018 15:40:01dát kritice tipgabi tá istá

Jarko, ty si nezabudol, že som tvoja!

15.11.2018 15:27:51dát kritice tiplastgasp

Jroslave díky.Opět si mě živě vrátil do časů trávených v protileteckém krytu a pochoutkou, chlebem namazaným hořčicí. Künsthönig ung Margarin drahý a na lístky. Dobře o tom píšeš, dobře.

15.11.2018 12:59:13dát kritice tiprevírník

Ano, Zdendo, je to něco jako dokument. O původu toho názvu byla řeč už někde na začátku, jedná se o jméno ulice. Dík za vyjádření.

Ireno, děkuji pěkně.

15.11.2018 12:58:30dát kritice tiprevírník

Ano, Zdendo, je to něco jako dokument. O původu toho názvu byla řeč už někde na začátku, jedná se o jméno ulice. Dík za vyjádření.

Ireno, děkuji pěkně.

15.11.2018 12:33:49dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Četla jsem a ještě se vrátím, zatím jen skládám hold tvé skvělé paměti a schopnostem propojit známá i méně známá fakta s osobními vzpomínkami!

15.11.2018 12:19:03dát kritice tipZdenda
Precetl jsem to se zajmem. Jako takovy dokument ci co. Proc ne.

Ten nazev je takovy matouci. Cekal jsem, ze to bude o nejake bajne hrdince.
15.11.2018 11:40:32dát kritice tiprevírník

Gabi, i já to tak vidím, hlavně že jsme na sebe nezanevřeli. Však to byla jen epizoda, nicotná v těch sto letech naší společné cesty. A opakuju: Slováci, ta vaše většina, za to fakt nemohli. Těší mě, že mi chodíš tipovat, dcerko moja adoptovaná.

Petře, rozumím a jsem rád.

15.11.2018 11:20:58dát kritice tipgabi tá istá

chodím čítať a potichu tipovať...dnes som si prečítala komentáre a pridávam sa, dotklo sa ma - fašistickým Slovenským státem, zahanbila som sa, akoby som ja za to mohla...je to smutný fakt, nič na tom už nezmeníme, hlavne, že sme preto na seba nezanevreli *

15.11.2018 11:15:40smazaný uživatel
smazaný uživatel
15.11.2018 11:00:04dát kritice tiprevírník

Mrzí mě, Petře, že jsem ti jednou zminkou připomněl tento smutný fakt ze slovenské historie. Škoda, že se to stalo, toto válečné rozdělení Československa. Způsobilo to pár jedinců, co měli právě moc a možnost. Obyčejní Slováci to v povstání na konci války mnohonásobně odčinili, nepřestanu si jich za to vážit.

Děkuju ti za ten komentář i tip.

15.11.2018 10:33:26smazaný uživatel
smazaný uživatel
15.11.2018 08:57:38dát kritice tiprevírník

Já děkuji tobě, bixley, za vytrvalost ve čtení těchto obyčejných zápisků ze života.

15.11.2018 07:42:52dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Tentokrát hodně vážné téma, ale popsané očitým svědkem.Člověk to samozřejmě všechno z dokumentárních filmů i z mnoha článků a informacív hodinách dějepisu zná, ale není nad to, když si přečte, jak to všechno prožíval malý kluk. Třeba o tom vyškrtávání slov v učebnicích se nikde nepíše. Pro mě tedy obsahově velmi poučné. A navíc napsané velice poutavě. Díky. T.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.