Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Mikulášovo renomé
datum / id29.11.2018 / 492248Vytisknout |
autorK3
kategoriePovídky
témaRodinné
upřesnění kategoriePohádkový příběh
zobrazeno410x
počet tipů6
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Mikulášovo renomé

~~O Kájovi pro Káju. Když byl ještě malý a už vyrostl

.

                                                                         * * *

 

Vynořil se z chumelenice osamoceně a nečekaně, jako z ní stvořený, zkrátka kde se vzal, tu se vzal. Jeden by si mohl myslet, je přímo ve svém živlu, ale tak to nebylo. Zvedl obličej vstříc vločkám, aby se přesvědčil, zda jsou skutečné.
„Nerad bych se tu dlouho zdržoval,“ zabručel.

                                                                          * * *

Sám, jelikož anděl se líně válel v mracích a čertovi byla zima.
Tím pádem nepřilákal obvyklý hlouček školáků. Z jeho vizáže dokonce nebylo na první pohled patrné, je-li reálný. Takovému podle našich představ se příliš nepodobal. Bez hole a vousů, se starou bundou a tlumokem na zádech, působil víceméně nuzně. Nijak staře také nevypadal, jen vlasy měl dlouhé a neobvykle stříbrné jako jinovatka.
              Zajímalo ho toliko jediné. Udělat někomu trochu radost.
Z toho, co všude kolem sebe viděl, byl rozmrzelý. Téměř v každé ulici se pohybovali falešní hráči, kteří se za něj podbízivě vydávali. Nesmyslně vraceli, co sami dostali. Ta tam byla jejich tvář. Strašili na objednávku a za peníze a byli zmalovaní jako cirkusoví šašci. 
Opilí.

Procházel nazdařbůh ulicemi.
Uslyšel křik a zbystřil. Blížil se hlouček starších dětí. Uprostřed kdo jiný než Mikuláš, čert a anděl. Bylo znát, že mají dost. Anděl s rozmazanými rty, z jehož studeného úsměvu šel spíš strach. Středem pozornosti byl ovšem asi osmiletý kluk. Měl slzy v očích. Ti starší do něho strkali a posílali ho domů. Bránil se, a teprve až ho jeden z nich porazil na zem, dal se s brekem na ústup.
„Už za námi nelez, skřečku jeden mrňavej, nebo uvidíš!“ pohrozil mu nejstarší.
„Proč? Proč bych nemohl?“ rozhořčeně volal a pak se smířil s prohrou a otočil se.
A spatřil muže, jenž toho, kvůli kterému zde byl, rovněž něčím připomínal.
Hlouček zmlknul a hoch přestal plakat.
„Styďte se, hrdinové! Na malého kluka si troufnete?“ zlobil se znechuceně. „Nechte ho být! Právě takovým patří, nemyslíte?“
A oslovil ho: „Jsi v pořádku, chlapče?“
Ale ten zamračeně koukal a neodpovídal. Ostatní se mezi sebou tiše dohadovali a po chvíli se začali pomalu vzdalovat.
„To je snad taky Mikuláš, ale bez pláště,“ pronesl vyzývavě z bezpečné vzdálenosti jeden z nich. „Divné, nezdá se vám?“
Přikývli mu, jenže provokatér, místo aby si další poznámky odpustil, povzbuzen jejich souhlasem, hlasitě zvolal: „Mikuláš ztratil plášť!“
Další se přidali a potom se tmavým večerem nesl hlahol.
„Mikuláš ztratil plášť!“
A znovu hlasitěji a posměvačně.
„Mikuláš ztratil plášť...“

„Hlupáci,“ poznamenal muž. „Nic nechápou.“

„Potřebuji čerta s andělem,“ prohodil směrem k malému vyděděnci. „Co ty na to, človíčku? Čert mi nastydl a andělovi se nechtělo. Neměl jsem chuť ho přemlouvat a tak jsem si řekl, že seženu někoho mezi vámi. Přece jen, čert je čert a anděl je anděl.“
Kluk trochu stáhl rty do křečovitého úsměvu, chtěl něco říct, ale nakonec jen nedbale pohodil hlavou.
„Dokážu si představit, že bys mohl být současně čertem i andělem,“ pokračoval muž. „Jak si tě tak prohlížím, zvládneš to líp, než kdokoliv jiný. Pamatuj si! Zamračíš se - budeš čert. Usměješ se - budeš anděl. Nevěříš? Nevadí, zase tolik velký rozdíl mezi nimi není. Znám spoustu andělů s černou duší, a naopak čerty s duší anděla.“
Hoch se dvakrát nerozmýšlel. Usmál se, poté zamračil, jako kdyby si v duchu tu proměnu zkoušel, opět se usmál a zamračil a vzápětí dal znamení na souhlas. Bázeň a nedůvěra ho z fleku přešla, ale tomu, co pán povídal o Mikulášovi, nevěřil. Takové a obdobné pohádky vypráví kde kdo, na to mu neskočí.
Zamyslel se.
No jo, ale je pátého prosince podvečer, a to se občas dějí věci, kterým by jeden nevěřil… Co kdyby na tom něco bylo. Zvědavý byl, a náramně. A vzhledem k nepříjemnosti, jež tomu předcházela, měl i radost, neboť se cítil vítězně a to mu na ní samozřejmě ještě přidalo.
„Nevím, jak se jmenuješ,“ ozval se znovu muž.
„Kája, a mám být do sedmi hodin doma, jinak nedostanu nadílku,“ řekl jedním dechem.
„To je akorát čas na to, abychom se dostatečně vyřádili. Já jsem sice Mikuláš, jak jsem naznačil, ale klidně mi říkej strýčku. Bude to tak lepší. Podívej, dárky mohu rozdávat pouze do sedmi. Máme na to zhruba hodinku. Tamty maškary mi vzaly veškerou chuť. Ale spolu těch pět dětí stihneme vystrašit i podělit.“
Najednou byl veselý a plný elánu, jako kdyby mu v žilách začala kolovat čerstvá pozemská krev.
„Nebudeš mi věřit,“ snažil se Kájovi vysvětlit, „ale jsem skutečný. A můj táta i děda byli též. Nesměj se. Je to naše rodová tradice a poslání. Dnes je jediný den v roce, kdy mohu pozemským dětem nadělovat dárky. Umíš si vůbec představit tu náhodu? Dětí, co potkají opravdového Mikuláše je hrozně málo.“
„Říkáte to přesvědčivě, strýčku... Přitom vypadáte…“
„Jak?“
„Obyčejně.“
 „Pokrok se nezastaví ani u nás. To jsou mimikry, ochranné zbarvení, nemusí mě každý na první pohled poznat. Určitě bys nechtěl, abych se tahal v kroji někde ze třetího století? Jak bys vypadal ty, kdybys měl na sobě něco z té doby? Poslyš, Kájo, nebojíš se čertů, viď že ne? Nemysli si nejsou zlí, jak se mezi vámi říká. Potřebují jen víc tepla. Malí čertíci jsou roztomilí. Mají docela malé růžky a černou hedvábnou kožešinku.“
„Dobře, já vám tedy věřím,“ odpověděl všetečně Kája, avšak z ironického tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že si myslí opak.
„To poznáš, až budeš rozdávat balíčky. Nemáme mnoho času. Máš tady v okolí nějaké kamarády?“
„Mám tu hodně kamarádů, ale…,“ sklopil oči k zemi: „poznali by mě a smáli by se mi.“
„Neboj se, nepoznají tě.“
„Tak jo, když jinak nedáte,“ souhlasil nakonec pobaveně Kája.
Prošli jednou uličkou přes hlavní silnici, až došli k malému domku.
„Tady žije Radek Venclů, kamarádíme spolu. Nesmím k němu ale chodit, protože bydlí u té hlavní silnice a máma se o mě bojí.“
„Jak jste to vyřešili?“
„Radek chodí ke mně.“
„Jeho mámě to nevadí?“
„Ta o tom neví.“
Koukli po sobě s úsměvem a bylo znát, že si spolu rozumí.
Zazvonili.
Kája se naposledy podíval na ruce, obrátil je dlaněmi vzhůru a pak na nohy a na boty. Dotkl se i hlavy, zda mu neraší růžky.
Nebyly tam.
„Jsem stále stejný,“ podivil se.
A upřel zrak na dveře. Přišla otevřít ustaraná paní. V jedné ruce taštičku s různými pamlsky a v druhé láhev.
„Dobrý den,“ přivítala je. „Dejte, prosím, Radkovi tyhle bonbóny, má je rád. A ovoce. Je zdravé.“
Chtěla jim nalít po skleničce.
„Maminko,“ řekl muž káravě, „rozdáváme vlastní dárky a nepijeme. Čert už má dost, nevšimla jste si? Zavoláte nám Radka?“
Dříve než ho stačila zavolat, vykoukla za dveřmi malá kudrnatá hlava.
„Ty jsi Radek? Můj čert by ti něco chtěl.“
Radek nevěděl, jak se má tvářit. Nejdřív se provinile zaculil, ale před čertem zaváhal.
Kája na tom nebyl líp. Potmě mnoho neviděl. Mračil se o sto šest.
„Jakpak ti jde učení?“ spustil hlubokým hlasem. „Špatná známka nebyla? A nepereš se s holkama?“
„Neperu. A učím se dobře, občas nějaká ta trojka…“
Radek se čerta nebál, nevypadal nijak agresivně. Nebyl si ale jistý, kdo se za ním skrývá.
„Doma pomůže, paní Venclová?“
„Ale ano, jenom nestihl utřít nádobí, protože se díval na Kuřátka.“
Hrozivý čert se smíchy neudržel a nevědomky se proměnil v anděla.
„V tom případě si od nás zasloužíš malý dárek,“ řekl spokojeně Mikuláš. „Poprosíme anděla, aby něco vybral z mé kouzelné torny?“
Radek pokrčil rameny.
„Menšího anděla a čerta jsem fakt nikdy neviděl,“ pomyslil si.
Muž se sehnul, aby Kája do tlumoku dosáhl. Ten byl stále přesvědčený, že je prázdný, ale jakmile v něm rukou zalovil, překvapeně vytáhl plný dárkový koš. S podivem jej prohlížel a obtěžkal ho. Byl zavázaný barevným lýkem s provléknutou obálkou. Podal ho Radkovi, který si ho vzal a poděkoval. Úžasle sledoval, jak odcházejí. Jedna postava chyběla. Promnul si oči...

Beze slova se vraceli stejnou cestou zpět. Kája přemýšlel.
„Proč mlčíš, Kájo?“ 
Trhl sebou.
„Kde se vzal v batohu koš? Předtím tam nebyl.“
„Vždyť jsem ti to říkal. Je kouzelný. Vysvětlím ti, jak to s ním je. Dárek se objeví vždy v pravou chvíli, abych se tolik nenadřel. Spoustu let rozdávám tyhle koše, ale není to hromada nějakých laciných oplatek, to ne. Je plný všelijakého ovoce a oříšků z cizích krajin. Jsou v něm křížaly, nejkvalitnější hořké čokolády s celými mandlemi nebo lískovými oříšky, marcipánu a voňavých čajů. A různého vzácného koření jakbysmet. Nikdo jiný něco takového nedává. A představ si, v každém je u dna malá porcelánová soška s tajemstvím.“
„S jakým tajemstvím?“
„Snad nechceš abych ti ho prozradil?“
Kája byl na rozpacích. Co kdyby to byla opravdu pravda? A pán, co se vydává za Mikuláše, je pravým Mikulášem? Pak ty myšlenky zahnal. Nenechá se jen tak opít rohlíkem. Není malý hlupáček, co skočí na kdejaký bonbónek. On, jenž uměl v pěti letech číst a počítat do sta a v mateřské školce hrál s paní ředitelkou šachy. Ne! Copak existuje? Kde by se tu vzal? Určitě nespadl z nebe, jak se mu tady ten pán snaží namluvit. Na pohádky dávno nevěří.
Ale Radek ho nepoznal, to je zvláštní…

A byli u Jirky Kafky.
Přišel sám a nebál se, dokud se čert nezamračil a nepřipomněl mu, že občas zlobí a nesoustředí se na učení. A taky že má opletačky s porybným Jonášem, kterému ulovil na pytlačku malou běličku. Jonáš mu ji sebral a vyděsil ho tak, že už by si v životě něco podobného nedovolil.
Čert to vyslovil nahlas a málem Jirku rozbrečel. Nakonec se přemohl a jenom se zlobil na porybného, že jejich tajemství prozradil.
Čerta záhy vystřídal anděl s košem a Jirka pro změnu zazářil jak betlémská hvězda.
Kája, přestože dával opravdu pozor, nepostřehl ani tentokrát, kde se koš v batohu vzal.

Pokračovali dál. Nepoznal ho Marek Bašů, ani Lenka Brandejsová.
Na ní si dával obzvlášť bacha. Vybral ji proto, že seděla v lavici vedle něj. Často od ní opisoval. Ona dělala, že to neví, ale věděla to docela určitě a nikdy si nestěžovala jako jiné holky, od kterých kluci opisovali a to Kája cenil. Docela se mu i líbila, ale zaboha by jí to nedokázal říct.
„Copak, copak holka,“ spustil na ni zhurta a zabrumlal: „Neopisuješ náhodou ve třídě od svého souseda? Víš, že se to nesmí.“
„Já ne, to leda...“
„Leda kdo?“
„Nikdo!“ zamračila se a neřekla.
„To jsi správná holka, že ho neprozradíš,“ usmál se na ni jako anděl. „To si zasloužíš mimořádnou odměnu.“
Nejraději by jí dal pusu, ale přemohl se. Dostala také velikánský koš.
Mohla na andělovi oči nechat, připomínal jí jednoho kluka ze třídy. Zatvářila se při tom tak roztomile, že se Kája rozhodl poslat jí po svátcích psaníčko.
Když od Brandejsových odešli, pohlédl na hodinky a zhrozil se.
„Jejda, strýčku, už mám být doma,“ vykřikl. „Máma se bude zlobit a budu muset mýt celý týden nádobí.“
Nemusel to říkat. Moc dobře věděl, kolik je hodin, a záměrně mlčel. Nebyl si jist, zda si ho děti v tomhle století stále zaslouží a měl o tom vážné pochybnosti, ale s tímhle klukem se mu to kupodivu zalíbilo. Byl docela smutný, že to tu musí zase na rok opustit. Teď, když měl dojem, že našel svou ztracenou tvář, o které si myslel, že je nenávratně pryč.
„Nějak nám to spolu uteklo, Kájo. S tebou bych tu vydržel celou noc. Doprovodím tě domů a posledního zvládnu sám. Co dám ale tobě? Vypadal jsi skvěle. Musíš ode mě sám něco dostat, aby to bylo spravedlivé, nemyslíš?“
„Já nic nechci, určitě něco dostanu od mámy a to mi stačí.“
Ve skutečnosti měl na krajíčku. Bylo mu to líto. Nevěděl, co vlastně rozdával, a rád by si to ověřil, ale za žádnou cenu by to nepřiznal. Zrychlil proto, ať už to má za sebou.
„Tady bydlím,“ řekl konečně, když se propletli několika uličkami a zastavili u bytovky. „Tam nahoře vpravo to rozsvícené okno.“
„Počkej ještě, musíš si vzít alespoň tuhle maličkost.“
Mikuláš sňal z krku drobnou minci zavěšenou na šňůrce.
„Vezmi si ji. Dostal jsem ji kdysi od jednoho hodného čerta za to, že jsem jeho synovi ukázal východ slunce. Je na ní vyrytá jednička. Používal jsem ji místo šipky. Ukazovala směr mojí další návštěvy. Není moc kouzelná. Pouze hřeje. Když ji budeš nosit v zimě, zahřeje tě, a navíc budeš mít z pekla štěstí.“
Sotva ji měl na krku, ucítil Kája příjemné teplo. Přesto si však neodpustil všetečnou poznámku.
„Vím, žes ji zahřál. No nevadí, beztak děkuji.“
„Hřeje, protože je z pekla.“
„Já vím. Dělám si legraci.“ Zašmátral v kapse a v ruce se mu objevila stará kovová píšťalka. „Je pravá fotbalová,“ podal mu ji. „Když na ni hvízdneš, slítnou se k tobě všichni čerti. Není to ovšem žádná vzácnost, takovou má u nás každý kluk.“
„Máma by se nejspíš zlobila, kdyby věděla, že se touláš po ulicích s cizím pánem.“
„To jo,“ přiznal. „Ale pátého prosince večer přece není Mikuláš cizí.“
„No právě, tak už ale běž.“
„Strýčku, a kterýpak vy vlastně jste? Ať se snažím, jak se snažím, nikomu od nás se nepodobáte.“
„Ty mi ani teď nevěříš, co? Jsi jak ten zatrolený kluk od nás, taky nikdy ničemu nevěří.“
„Jaký kluk?“
„To máš fuk, na tom nesejde.“
Otočil se, zvedl ruku na pozdrav a víc se nezastavil. Kája ho pozoroval.
„Kde budeš spát, Mikuláši?“ zakřičel za ním. „Nechceš k nám? Já už to nějak vysvětlím.“
„Ba ne. Musím ještě za jedním klukem, jak jsem říkal, však víš.“
Rychle se vzdaloval, až byl malý jako sněhová koule, která se ztratila mezi vločkami.
Kája si nebyl jistý vůbec ničím. Chvilku hleděl do země. Stopy v chumelenici se natotata ztratily. Dřív než řekl švec, byla před ním souvislá zasněžená plocha. Vešel do domu.
Měl nejvyšší čas.
Zadupal a v rychlosti ze sebe oklepal sníh.
V mžiku byl nahoře u dveří. Odemkl a jako myška vklouzl dovnitř. Rychle se převlékl, umyl, učesal a zasedl ke stolu. Položil hlavu do rukou a dumal.
Hubující hlas ozývající se z kuchyně nevnímal. Nevšiml si ani podezřelého ticha, jež následovalo, když pro něho máma narychlo něco balila, aby měl radost. Věděla, že v něj dávno nevěří, nicméně se mu ji vždy snažila udělat.
A on ji opravdu míval.
Zazvonil zvonek.
 „Kájo, byl tu Mikuláš...“
Tentokrát naprosto bez zájmu se zvedl, aby si odnesl očekávanou nadílku. Jednou punčochu, podruhé botu s mašlemi a tak pořád dokola.
Maminku políbil s předstíranou radostí.
„Ty sis už ale něco zabalil sám…,“ řekla mimochodem.
„Co povídáš?“
„No přeci to s cedulkou v barevném celofánu. Za okno na parapet. Nechtěla jsem to prohlížet bez tebe.“
„Zpočátku ta slova nevnímal. V myšlenkách byl venku ve tmě a zvažoval, zda to všechno nemohlo být nějakým způsobem nahrané...
Náhle se zarazil, napnul se a zpozorněl. Horečnatě přemýšlel. Co to slyšel o celofánu a cedulce…?
Prudce se otočil, okamžik hleděl někam skrz mámu jako u vytržení. Potom vyskočil a hnal se k oknu.
Opravdu se tam něco lesklo.
Za oknem.
Otevřel ho a natáhl ruku.
Celofán! Dárkový koš! Cedulka!
„To není možné,“ vykřikl, když ji prudce odtrhl a přelétl očima nápis.
„PRO TEBE, KÁJO, PROTOŽE TY JSI TEN PÁTÝ NA ŘADĚ!“
Vší silou roztrhl celofán!
Obsah se rozlétl po celém pokoji.
Nezajímalo ho nic jiného než malá porcelánová soška.
Byla pod stolem. Popadl ji a snažil se vytáhnout korkovou zátku z otvoru na dně. Nedařilo se mu to.
Rozčilením se mu třásly ruce, až mu soška několikrát spadla na zem. Nakonec se vůbec nerozmýšlel a mrštil s ní vší silou o podlahu.
Tisíce střepů!
Žádná lítost nad soškou.
Máma ho vyděšeně sledovala, aniž se zmohla na jediné slovo.
Rozvinul svitek papíru a četl:
             

 

Dnes jsi mě viděl naposledy, Kájo. I tak to byla strašná náhoda. Před pěti lety jsem posílal jednomu malému klukovi psaníčko, abych jej uklidnil. Ve snu by mě nenapadlo, že jsi jím byl ty. Tebe by to napadlo? Pamatuješ na to psaníčko? To jsi ve mě ještě věřil. Bylo na něm tohle:

 

Kájovi v roce 1993
              Milý Kájo!
Dozvěděl jsem se, že prý se bojíš bubáků a všelijakých jiných potvor. Poslal jsem svého čertíka, aby to prošetřil. Opravdu tam kdysi jeden bubák byl, ale toho čertíkův táta odnesl v pytli do pekla. Tak můžeš klidně spát a nemusíš se bát.
               Tvůj Mikuláš.

 

Znal slova zpaměti, neboť máma mu tehdy psaníčko opsala na záložku do knížek.
„Tak přece,“ zašeptal.
Posadil se zcela omámený do křesla proti mamce a s hřejivým pocitem na prsou k ní natáhl ruce.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

19.02.2019 15:29:36dát kritice tipK3
redaktor prózy

Lakrove, nevadí. Jsem rád, že sis přečetl a že se líbilo.

19.02.2019 14:48:15dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Při četní první půlstránky trochu váhám, ale najednou zjišťuji, že je to úžasné  čtení. Dočteno jedním dechem. Asi jsem tu trochu se zpožděním, napadá mě  při pohledu na slunné únorové odpoledne.  Tip.  

30.11.2018 08:34:20dát kritice tipK3
redaktor prózy

Ireno, ještě na to mrknu.

30.11.2018 08:31:42dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karle, není to moc podstatné, ale stál jsi o hlubší kritiku, a tak:-) S těmi archaickými výrazy - asi by v tom stylu musela být laděna celá povídka, takhle ojedinělé jsou "vyčnívající"...

30.11.2018 08:04:09dát kritice tipK3
redaktor prózy

Irčo, dík za upomínky. Něco opravím, něco ne. Třeba první dvě jsem napsal úmyslně protože se mi líbilo. Asi to ve mně zůstalo ze starých knížek.

Tváří není míněna skutečná tvář. Kterýpak, to mi musel přepsat Kája, zrovna jako natotata. Dík:).

30.11.2018 07:57:16dát kritice tipK3
redaktor prózy

Přemysle,děkuju. Ani jsem nečekal, že se to bude někomu líbit.

29.11.2018 23:57:47dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

 

Máš dar poeticky "dětského" vyjadřování a takovéhle náměty ti podle mne vysloveně sluší. Povídka je snová, s podtextem víry, tvůj rukopis bych poznala z prvních vět... Dialogy jsou další tvoje silná stránka. Pěkná pointa.

Tip.

Karle, snad nevadí pár poznámek pod čarou, záleží samozřejmě na tobě, jestli některé postřehy využiješ...v kontextu povídky jde jen o detaily:-)

................................................................

nečekaně, jako z ní stvořený, - jako by ho sama stvořila...by znělo lépe

Zajímalo ho toliko jediné.  - i bez - toliko - by to asi šlo

Co sami dostali od dospělých, vrátili zpátky jejich dětem. -  zpátky vraceli dětem /jejich je trochu nelogické, když už, tak svým - vraceli, co sami dostali/

Ta tam byla jejich tvář. - vlastně ta "tvář" stejně bývá skrytá, a tak bych tohle vynechala...

...rty, z jehož studeného úsměvu  - z jejichž ...

, skřečku jeden mrňavej, - skrčku...?

„Nejlíp vyzní, když budeš  - vyzní by se dalo nahradit - Nejraději bych, abys byl...

těch pět dětí stihneme vystrašit i podělit - najednou je řeč o pěti dětech:-)

ale za boha by jí to - zaboha /přísl.určení/

Strýčku, a který pak vy  - kterýpak

29.11.2018 23:46:50dát kritice tiplastgasp

To je tak krásná adventní povídka, oblečená do pohádkové nevinnosti, až se do očí derou sněhové vločky. Hřeje svou prostotou, láskou a zni tichou nocí. Kájo díky.

29.11.2018 23:07:23dát kritice tipK3
redaktor prózy

Jardo, děkuju.

29.11.2018 21:48:18dát kritice tiprevírník

Byl to jiný svět, když jsme na něho ještě věřili. Ale vzpomínka neuškodí. A tys ji vyvolal.

29.11.2018 20:33:05dát kritice tipK3
redaktor prózy

Karle děkuju. Až mi to šlo na nervy.

29.11.2018 19:00:03dát kritice tipLerak12

To je prima "adventní" příběh! Zejména bych ocenil až poetické ztvárnění a zdařile vedené dialogy. Dal sis s tím práci a je to znát.

29.11.2018 18:47:34dát kritice tipK3
redaktor prózy

bixley - dík za tip.

29.11.2018 18:39:44dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Krásně poetické, Myslím, že každý z nás si přeje nějakého Mikuláše v životě potkat, i když v to nevěří... T.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.