Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+5 neviditelných
Horymírka 19
datum / id14.12.2018 / 492585Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno375x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 19

 

Hodně se u nás doma četlo. Naši měli rádi české klasiky: Němcovou, Baara, Kosmáka, Raise, Jiráskovy Staré pověsti české... Nás děti k tomu také vedli.

Ach, ta naše společná čtení po večerech! Jak jsem je míval rád! Z těch příběhů života na českém venkově jsme za okupace načerpávali dost síly k přežití.

Líbila se mi Babička, Kája Mařík, Staré pověsti české, Chodské pohádky, jež psal pan Baar v nářečí pro nás Brňany skoro exotickém, a knížky, jež jsem dostával ke každým narozeninám i na Vánoce: o zvířatech, ptácích, o přírodě. Naši věděli, k čemu tíhnu.

Obrovskou knihu (jevila se tak aspoň mně) Život Ježíše Krista nám ke čtení doporučovala hlavně maminka. Četla i knihy Karla Maye. To ona mě přes mou počáteční nechuť přiměla, abych se taky jednou pustil do Vinnetoua. Potom už jsem se nemohl odtrhnout.

Za tatínkem si všichni příbuzní a známí chodili pro pomoc v sestavování žádostí a všelijakých písemností. Nikoho neodmítl.

Maminka moc na psaní nebyla – i když češtinu ovládala stejně bezchybně jako on –, ale měla ráda hudbu. Když byla sama doma, stále jí hrálo rádio. Líbily se jí vzdělávací pořady Anny Hostomské, vyplněné krásnými áriemi z oper. Poslouchala ráda spoustu skladeb, klasických i moderních. Též se zaujetím sledovala mistrovství světa v ledním hokeji. Hlavně proto, že obdivovala, „jak tém reportérům tá huba jede“. V tom byl virtuóz Josef Laufer. Máločemu z toho, co slyšela, rozuměla, ale fandila našim a měla radost z každého gólu, co dali. Smála se i vystoupením známých komiků Jardy Štercla, Jiřího Štuchala nebo Jozéfka Melhoby.

Sem tam v rádiu vysílali drobnou skladbu či písničku našeho Karla. Hrál a skládal na starém klavíru, který levně sehnal a sám si perfektně naladil. S kamarádem Zdeňkem Bednářem jako textařem složili operetu, ale nevím, jestli ji někde uvedli.

Měl spoustu kamarádů z umělecké branže, často se scházeli u nás. Muzikanti, zpěváci, jedním slovem „komedianti“. Mezi nimi populární Ruda Stolař, oblíbený vypravěč anekdot, který pravidelně vystupoval v brněnském rozhlasu.

To všechno začalo už ve válce. Potom, po válce, pořádala tato pestrá společnost kabarety. Objížděli bavit lidi po divadlech, sálech a sokolovnách v Brně i mimo Brno, všude, kam si je zvali.

Jednou Karel přivedl domů zpěvačku Martu Oderskou. Líbila se nám všem. Zářivá blondýnka, smělá, všude hned doma, trochu afektovaná, rozená umělkyně. Především pohledná, to jsem i já uměl posoudit. Neměla rodiče. Pracovala jako úřednice v kanceláři a bavilo ji zpívat.

Do půlroku se s Karlem vzali. Bylo to v druhý svátek vánoční, na Štěpána, šestadvacátého prosince devatenáct set čtyřicet pět.

Hostinu vystrojili naši. Ženil se první syn a do rodiny přijímali nevěstu-sirotka, která s nevlastním otcem a sestrou neměla dobré vztahy, nestýkali se, potřebovala nás jako rodinu.

K slavnostnímu obědu připravil vyučený kuchař Vláďa vynikající svíčkovou – z koňského masa. Kde by se bylo sehnalo tolik hovězí svíčkové! Zvládl ji na výbornou. Moc všem chutnala.

Na svatého Štěpána k prvnímu výročí sňatku sešla se u nás v Horymírce číslo pět znovu celá rodina. Co bylo k obědu už bezpečně nevím, ale myslím se moc nepletu, jestli mám dojem, že si Vláďa zopakoval úspěch z loňska s koňskou svíčkovou. Ale ať bylo k jídlu, co chtělo, těšilo nás hlavně, že jsme zas všichni pohromadě.

Toho roku devatenáct set čtyřicet šest k nám přišla i Leošova Jarka. Ještě nebyli svoji, ale už do naší rodiny jako by patřila.

Maminka zářila, tatínek si spokojeně pokuřoval sváteční viržinku, poprvé zas po válce od Ježíška nadělenou, pilo se dokonce – u­ nás zcela výjimečně – v­íno, bylo veselo. I Jarka se cítila dobře. (Ještě dnes, dlouho po Leošově smrti, říká, že si na ta setkání zvykla a už by bez „těch uřvaných Veškrnů“ nemohla být. Prý by jí chyběl halas, co nastane, když se aspoň dva z nás sejdou. To mi nejde na rozum, sama je tak rozvážná, t­ak plná útěšlivého klidu, tak nesmírně zvolna hovořící, a­ž mě to rozčiluje, protože na vyslechnutí jediné její věty si musím vyčlenit spoustu času a nechat na tu dobu všeho co dělám, což není nic pro mě.)

Večer po všem tom přátelském i hádavém křiku jsme si řekli: Bylo to hezké, do roka a do dne nashledanou.

Stalo se. To už Leoš s Jarkou byli svoji, brali se v září sedmačtyřicátého.

Toto setkávání „Na Štěpána“ zůstalo nám napořád. Vyrostlo v rodinnou tradici, nejdůsledněji dodržovanou. Stále jsme se scházeli, i když všichni kromě Vládi ž­enatí, Mařenka vdaná. Když to šlo, brali jsme s sebou i děti.

Několik let nás přibývalo. Až po páté vnoučátko Helenku. Tehdy však už trvale chyběl dědeček.

Po ten jeden půlden v roce jsme přes všechny právě prožívané obtíže a životní zkoušky bývali spolu a šťastní.

Po babiččině smrti se setkávání přesunulo z Husovic k Máni a jejímu Karlovi do Újezda a tam dlouho pokračovalo. Teprve když nová generace začala žít svým životem, stalo se, že někdo scházel, ale přišel třeba za rok se svou novou rodinkou.

Býval to takový kousek rodinné jistoty v pádícím životě.

Dokud nebyl zakalen tím, že nás začalo už jenom ubývat. Napřed Leoš, za rok má Jaruna, za sedm let Karel.

Dodnes se v Újezdě v úzkém kroužku scházíme. Zůstala nás z naší generace hrstka, kdo ještě neumřel či kdo nemůže přijít z jiného důvodu: Mařenka a její Karel, Jarka a my dva s Janou. Když teď jezdíme z Petrovic, pro Jarku se stavujeme v Olomouci a zas ji večer vezeme domů. Někdy se ukáže někdo z újezdských mladých, pravidelně se zúčastňuje Pavel.

Chceme vytrvat, dokud to jen půjde. Nejen z tradice, ale pro samotné setkávání, je ho už poskrovnu.

Toto píšu v září 2002. Raději se netěším, dávno vím, že těšit se většinou nevyplácí. Tedy jen: Dá-li Bůh, letos zas!

A dvacátého prosince dodávám: Letos poprvé po padesáti sedmi letech porušíme tradici. Máme k tomu důvody hned dva. Do Újezda a Olomouce jsme hlásili ten zdravotní – stále nejsme úplně bez kašle, táhne se nám to oběma od začátku září, z doby povodní v Čechách, kdy ani u nás nízký tlak v atmosféře nebral konce a vládla v ní nebývalá vlhkost. Pavlovi jsme sdělili také ten druhý – m­áme štěně Amorka, s ním by se nedalo tak daleko cestovat, ani kdybychom byli zdraví. Je to štěně podzimní, a tedy naprosto „domácí“. Samozřejmě jen pro tuto první zimu. Chystáme mu kotec a pěknou boudu od našeho Jardy, tam si však začne zvykat až na jaře. Ať Pavel tentokrát jede do Újezda sám a pěkně tam od nás pozdravuje.

Dlouholetá štěpánská tradice se asi pro příští roky změní na setkávání jarní, možná velikonoční. Anebo letní.

Zas při našem věku, kdy sliby se můžou snadno stát chybami, pokorně a s úctou k mamince Fanynce dodávám její častou průpovídku: Dá-li Pán Bůh.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

16.12.2018 06:06:34dát kritice tiprevírník

Je fajn, když má někdo podobné vzpomínky, člověk aspoň nepochybuje, že si je jenom nevysnil.

15.12.2018 20:55:40dát kritice tipvesuvanka

Moc hezky se mně četlo, také mám dojem, že Tvůj tatínek byl Písmák. Zaujalo mě, že maminka měla stále puštěné rádio, když byla sama doma a měla ráda i vážnou hudbu - díky i za připomínku vzdělávacích pořadů Anny Hostomské, také jsme je rádi poslouchali, stejně tak i nedělní polední koncerty.  TIP

15.12.2018 15:44:15dát kritice tiprevírník

No jp, všiml jsem si, že vás zahrnuji přehlídkou jmen bez vysvětlení, protože tím nechci zbytečně zdržovat, tak jen, že všichni tady jmenovaní jsou nebo byli naši. To myslím stačí.

U nás taky od jisté doby, je to pětadvacet let, co mám svou Janu, náruživou fotografku, jsou desítky alb, a to jak papírových (z vybraných fotek), tak "jen" digitálních.

15.12.2018 14:35:15dát kritice tiplastgasp

Trochu ti závidím tu přehlídku jmen, která si mi připomněl a rád jsem si početl o vašich pravidelných setkáváních, která v naší rodině také dodržujeme. Se stejným problémem ubývání a přibývání. Všichni mají výhodu, že již posledních 30 let jsou přítomní a zdigitalizování na filmech a DVD, díky mému koníčku. Máš skvělé rodinné kořeny.

15.12.2018 06:31:44dát kritice tiprevírník

Ty vtipálku, ačkoli dlouho po půlnoci, byls ještě dost svěží na to, abys mě nachytal na hruškách. Dobrá tedy: Už jsem to dávno vzdal.

15.12.2018 01:51:04dát kritice tipKočkodan
Písmácké geny po tatínkovi mne také napadly. A i já jsem se od Májovek nemohl celý rok odtrhnout, nejen v květnu.
Ale mezi námi – to bylo, Jardo, pošetilé, pustit se do slavného náčelníka Apačů. Snad sis nemyslel, že bys nad ním mohl zvítězit!... ;-)
14.12.2018 15:12:46dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Tím se mi trochu objasnilo, po kom jsi zdědil ten dar vyjadřování se:-)

14.12.2018 11:56:35dát kritice tiprevírník

Bixley, to je právě to, jak jsem psal někde na začátku, že nejsem žádný kronikář, jen se tu a tam v tom vzpomínání někde zastavím a zas jdu.

Ireno, až tato tvá zmínka o mém tatínkovi mi připomněla, že jsem kdysi dávno objevil na půdě svazek jeho dopisů mamince z Německa, kde byl na práci. Ona nám z každého vždycky přečetla jen to, že nás děti pozdravuje. Ale tenkrát jsem si s pocitem strašné svatokrádeže přečetl jeden celý, a byl určený jen jí. Zíral jsem, jak se vyjadřoval a jak ji musel i po dvaceti letech milovat. Do dalších jsem si už netroufl ani nakouknout a ten svazeček jsem zas dal na misto a víc se k nim nevrátil. Kdo ví, kde je těm dopisům konec.

14.12.2018 10:03:19dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zajímavé, že vždy cítím "pohnutí osrdím", když čtu tvá vyprávění.

Dnes jen dodávám - Jardo, vždyť tvůj tatínek byl jistojistě Písmák:-)

14.12.2018 08:54:19dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Hezké. Líbí se mi že nepostupuješ chronologicky, ale tematicky. Dnešní téma mě opravdu zaujalo. A mnohém objasňuje Tvoje literární sklony. Tvoje maminka musela být opravdu výjimečná žena... T.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.