Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Mrzuté dítě
datum / id08.01.2019 / 493153Vytisknout |
autorK3
kategoriePovídky
témaRodinné
upřesnění kategorieVyprávění s povídkovými motivy
zobrazeno642x
počet tipů14
v oblíbených0x
do výběru zařadilGora,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Mrzuté dítě

~~
                                                                  
Původně to mělo být jen pár vzpomínek,
jenže ony, jedna po druhé,
jako zázrakem vyplouvaly
z hlubin zapomnění...

 

V prvním svém zdravopisu, který uchovávám jako vzácnou relikvii, je v kolonkách napsáno:
povaha - mrzuté dítě,
povolání - děcko 
rodinný stav - děcko.
No to tedy. Bůhví odkud to ti doktoři vzali. Snad někde v Liberci, kde jsem se 19.1.1953 v pět hodin ráno narodil a bydlel do 3.8.1954, kdy jsme se přestěhovali do Velimi. Z Liberce si ale nepamatuji zhola nic. Údajně jsem tam trpěl častými záněty středního ucha, průdušek i zápalem plic a černým kašlem. Na ten vzpomínám i z Velimi. Kašlal jsem jak struhadlo a zatínal nehty do zdi a tvořil rýhy, a kdy u mě mamka celé noci proseděla a trpěla se mnou. A na další opakující se záněty středního ucha jakbysmet.
Mohl se potom někdo divit, že jsem byl mrzuté dítě?

Velim je moje první bydliště, na něž si dokážu vzpomenout. Co se odehrávalo předtím - mezi zrozením a schopností pamatovat si - je pro mě obestřeno záhadou. Mohu všemu věřit, co mi kdo z té doby napovídal, ale nemusím. Dnes už vím, že se odehrávala kubánská krize a je dobře, že jsem ji prospal. Docela s chutí bych si tenhle tajuplný film z období počátečního nevědomí, jakéhosi tabu každého z nás, přehrál.

Velim pro mě znamená nejranější léta dětství. Do mých osmi let. Tehdy ještě po ulicích jezdily žebřiňáky tažené starými voly, kteří postrádali jiskru v očích a tupým, odevzdaným pohledem zírali před sebe. A tažnými koňmi. Ty jsem měl radši, byli trochu živější. Vesměs mi ale bylo líto koní i kraviček, pokud museli tahat těžké náklady pouze za stravu.

Nejstarší moje vzpomínka patří kočárku a slečně Chlumecké, která si mě půjčovala i s ním, aby mě v něm povozila. Byl tmavě modrý. Když mě z něho rodiče "odstavili," mermomocí jsem se chtěl vrátit zpátky, ale to už nešlo. Vrátit nelze nic. Taky vzpomínám na slepici, která mi, jako malému chlapečkovi, ukradla celý krajíc chleba přímo z ruky a jak jsem potom bulel, že jsem o něj přišel. A taky na to, jak jsem vypadl z továrního auta, když se pan řidič otáčel, aniž by si toho všiml. Málem mě přejel, ale měli jsme oba víc štěstí než rozumu.

Továrna na čokoládu Velim ve Velimi mi sama o sobě připadala srandovní už svým názvem. Na její zašlou slávu mám doma v knihovně už jenom malou nostalgickou vzpomínku. Obálku na čtení knih vyrobenou z jejích čokoládových obalů.
Mívala však tradici. Vyrábělo se zde želé máčené v čokoládě, fondán a první žvýkačky ve střední Evropě. A čokoládové figurky, neobvykle zabalené do barevného staniolu. Předně však tabulková čokoláda všech možných velikostí; od velikých tabulí až po ty prťavé malinké kostičky 3,5 x 2,5 cm.
Oblíbené byly malé tabulky pro děti s barevnými obrázky známých pohádek i s jejími texty. Rovněž populární série s dopravními značkami. Nutily hloupého zákazníka, aby je kupoval svým dětem pro poučení.
Má nejoblíbenější byla obyčejná Sójová pochoutka. Veliká a přitom levná. Plná sójových alaburků.
 
Čokoláda samotná pro nás ovšem bývala veliká vzácnost, což nám samozřejmě nikdo nevěřil, jelikož táta v té době ve zmíněné fabrice zastával místo ředitele. Z toho důvodu domů nic nenosil. Věděl, že ač by jen jedinkrát přinesl a někdo ho uviděl, hned by se rozneslo, že nosí pravidelně. Máma nám tedy občas tabulku koupila a po kostičce nám ji rozdělila.
A tak jsme měli s bráškou Jožkou čokoládový a žvýkačkový půst.
Byl jedním z důvodů, proč jsme se naučili chodit do prádelny a do sušárny k okýnku. Hodné ženy, pradleny, nás znaly a soucítily s námi. Stačilo zavolat dovnitř a vždycky se nějaká dobrá duše našla, od níž jsme kousek čokolády a žvýkačku dostali. Později nám je chystaly k okénku automaticky, jako ptáčkům do krmítka, protože věděly jak jsme nenasytní.
Toužil jsem mít jednu celou Sójovou pochoutku sám pro sebe, a tak jsem se rozhodl ji získat za každou cenu, třeba vlastními prostředky. Nakonec se mi to povedlo. Pomocí nasbíraných láhví od piva. Moc se jich nepovalovalo a byly pořádně zašpiněné. Trvalo mi to půl dne. Musel jsem je pečlivě vyčistit a teprve pak je odnést do krámu a vysněnou čokoládu koupit. Nikomu jsem to neprozradil, abych se o ní nemusel s nikým dělit. Sedl jsem si před barákem na schod a hezky pomalu si ji celou vychutnal.
Jednou táta dovezl z Anglie krabici plnou žvýkaček. Plochých, jaké se u nás nevyráběly. Voněly krásně mátou a daly se žvýkat nekonečně dlouho. My, v obavě, že nám je někdo vezme, je ale neuvěřitelně rychle spotřebovali, abychom v našem půstu pokračovali dál.

Často jsem za tátou chodil do kanceláře. Býval v bílém plášti a připomínal mi doktory, kteří byli vždy mí dobří přátelé. Přidělil mi psací stroj s listem papíru, abych se učil psát. To bylo moje oblíbené hraní.
V sobotu jezdíval často na schůze a já s ním. Když jsem neseděl přímo na té schůzi, tak s panem řidičem v autě. Někdy jsme se projížděli po okolí.
„Prosím vás, pane Andršt,“ požádal jsem ho. „Ukažte mi, jak se jezdí stovkou.“
Vyslechl mě. Najel na nejméně rozbitou silnici a povedlo se. Víckrát jsem ho o to nežádal. Auto se chvělo, jako kdyby se bálo samo o sebe, a vydávalo takový nepříjemný randál, že jsem měl obavu, aby se nerozpadlo.

Navštívil jsem tak i jiné továrny, například pražskou Orionku v Modřanech, s novými moderními sklady a úředními budovami, jaké u nás nebyly.
Já měl ale stejně nejradši naši malou čokoládovnu Velim ve Velimi.

Tovární dům, v němž jsme bydleli, stál u silnice vedoucí k nádraží. Za ní už jen staré nízké domky a trať. Ne ledajaká. Nejzatíženější v Evropě. Pověstná Praha - Česká Třebová. Vzhledem k intenzitě provozu vydávala patřičný hluk. Nám přesto nevadila. Naopak jsme se s ní sžili.
Dětský pokojíček měl okna přímo tím směrem a to bylo na tom nejkrásnější. Po setmění se kolem kolejí rozsvítily lampy, které ozářily závěs, a tím pádem i celý pokojíček, tlumeným světlem. Připomínalo to měsíční svit. Při jízdě vlaku se na okenním závěsu míhaly stíny vagónů. Podle nich jsme je počítali a pak se přeli, kolik jich vlastně celkem projelo. Znali jsme všechny nejdůležitější rychlíky, zvlášť ty, co jezdily v osm hodin večer, to už jsme měli spát. Tehdy jsme si začínali šeptat, abychom naše bdění utajili.

Dům měl mnoho tajných místností. Jedna z nich byla plná všelijakých pušek. Zbrojnice lidových milicí. Netušil jsem, nač jsou, ani proč jsou milice. Prý v případě, že by továrnu přepadli špioni, nebo agresoři, že by se těmi puškami bránila. Největší byl mezi nimi kulomet. Obdivoval jsem ho. Nazýval jsem ho dělo a skutečně jsem si myslel, že jím je.

V domě bydlela i slečna Chlumecká.
Měli jsme ji tím způsobem oslovovat a my poslechli.
„Dobrý den, slečno Chlumecká. Jak se máte, slečno Chlumecká? Děkuji, slečno Chlumecká...“ a tak pořád do kola.
Když jsem byl ještě v kočárku, půjčovala si mě a vozila mě v něm. I v pozdějších letech na nás občas dohlídla. Zkrátka kamarádka.

Jednou naši někam odešli s tím, že nepřijde ani slečna Chlumecká, jelikož výjimečně nemá čas. V tu dobu jsme se stále báli být doma sami. Mívali jsme strach i z vlastních stínů. Báli jsme se podívat pod postel, jestli tam někdo není schovaný. Zamkli jsme se proto v pokojíčku, do něhož se chodilo přes ložnici, a hráli si. Bylo už hodně pozdě, když jsme si všimli klíčovou dírkou, že se v kuchyni rozsvítilo. Chodila tam nějaká stará, ošklivá paní a cosi si mumlala. Stáli jsme za dveřmi a celí zkoprnělí jsme ji pozorovali. Hrozně jsme se jí báli. Viděli jsme, jak šla ložnicí k našim dveřím a spustila krákavým hlasem:
„Nemyslete si, děti, že o vás nevím. Okamžitě otevřete!“
Hrůzou bez sebe jsme ani nedutali. Odstoupili jsme tiše dál.
„Otevřete, nebo vylomím dveře!“
Chytla za kliku a začala s ní lomcovat. Po nějaké době se odšourala zpátky do kuchyně. Spadlo několik hrnců a venkovní dveře se zabouchly. Koukali jsme vyděšeně po sobě a do klíčové dírky, jestli se nevrátí. Naštěstí se nevrátila. Báli jsme se cokoliv dělat. Čekali jsme na mámu a na tátu, a když konečně přišli, odemkli jsme a všechno jim překotně pověděli. Nevěřícně kroutili hlavou. Nikoho k nám neposílali a vůbec nechápali, kde se tam ta paní vzala. Nikdy jsme se nedověděli, kdo to za námi přišel.

Kouření cigaret se tenkrát nepovažovalo za něco moc špatného. Táta kouřil a větral neustále dokola. My s Jožkou dělali, že se nás kouření netýká, ale týkalo se. Byli jsme v něm zběhlí již jako novopečení školáčci.
Na dvoře poblíž truhlárny měli truhláři do vysokých pyramid složená prkna, aby dobře vysychala. Přelezli jsme jednu z nich a slezli dovnitř až na samé dno. Tam se nacházela naše skrýš, kde jsme - malí samouci - s kouřením začínali. Lezli jsme tam do té doby, dokud nás táta podle vycházejícího kouře nenačapal. 

Onehdy si taťka přivezl z bývalého Sovětského svazu velikou kazetu cigaret různých značek. Mě přitahovala už pouhá vůně tabáku.
Byl jsem sám doma a cigarety na konferenčním stolku krásně voněly. Já se uvelebil v křesle a jednu ruličku zapálil. Když jsem s ní skončil, přidal druhou a pak další a další, až jsem vyzkoušel všech deset značek. Každá chutnala trochu jinak, každá jinak voněla a měly různý tvar. Sice ještě kouření nekouření, ale základ dobrý.
Nebylo mi ani zle a táta si ničeho nevšiml.
Pochlubil jsem se s našim kouřením i spolužákovi. Ten druhý den udělal to nejlepší, co mohl. Ve škole se slavnostně přihlásil:
„Prosím, soudružko učitelko, Kalecký kouřil...“
Hned vzápětí vypukl náš malý dětský kouřový skandál.
Můj věrný rádce a ochránce Jožka - pro mě znamenal něco jako štít - který coby starší sourozenec, schytal nejhorší rány a vždycky všechno odnesl první. 
Dostal dvojku z mravů.
Já nic víc než důtku z chování.
Bývalý kamarád obdržel pochvalu.
Byli jsme označeni za odstrašující případy, a tím pádem i naše kouření jakoby bylo prohlášené za oficiální.

Za zmínku též stojí, jak a kdy jsem s kouřením skončil.
Pokoušel jsem se o to několikrát, dokonce pod přísahou slavnostně s kamarády. Nic naplat. Bezvýsledně.
Nakonec to zavinilo dítě. Moje vlastní dítě. Shodou okolností stejně staré jako já v letech své kuřácké premiéry.
Bylo mi třicet devět let. V devadesátém druhém roce v létě jsme stanovali v Kraskově u Seče. Hráli jsme na louce fotbal a já se jen tak mimochodem zeptal naší malé Marušky, co by si přála ke svým blížícím se šestým narozeninám.
Vůbec se nerozmýšlela.
„Přála bych si, táto, abys přestal kouřit.“
Řekla to s takovou dětskou upřímností a naléhavostí, že jsem se v ten moment stal nekuřákem. Jako když mávne čarovným proutkem. Bylo to přesně to, co se dá označit jako zásah shůry.
Podobných zásahů v pravou chvíli jsem zažil mnohem víc, než aby se daly považovat za pouhé náhody...

Ve Velimi za dvorem, na volném prostranství, bývaly složeny hromady uhlí. Také kouřily. Především po dešti, kdy se zapařily. Sedli jsme si opodál a trpělivě čekali, až začnou hořet, což se stávalo. Načež jsme to šli nahlásit panu hlídačovi a on nás za to pochválil u táty.

Přímo proti těm hromadám stála veliká budova. Sloužila za skladiště pro drcené pražené sójové alaburky, jež se přidávaly do čokolád. Byla tam prostorná hala alaburkami plná ke stropu. My tam lezli oknem. Moc nám chutnaly. Když jsme se jimi nacpali, lezli jsme po té hromadě jako po stohu slámy, zavrtávali se do ní a skákali dolů. Měli jsme z toho velikou srandu, na rozdíl od pana hlídače, jehož to rozčilovalo, ale nemohl za námi, aby nám dal pár facek. Utekli jsme mu vždy na to okno kam sám nevylezl. Jednoho dne to i v té hromadě začalo doutnat. Vážně. Ne naší příčinou, tam jsme nikdy nekouřili. Asi sem odněkud zatékalo a začalo to fungovat jak s uhlím. Objevoval se dým. Upozorňovali jsme na to, ale nikdo nám nevěřil. Na povrchu se začínala objevovat černá spálená místa. Uvěřili nám teprve poté, co začal vycházet pramínek dýmu. Vlhkostí nabobtnalé alaburky se rozpínaly a tlakem se na stěnách začínaly tvořit praskliny. Alaburky bylo nutné co nejrychleji spotřebovat. Hala se musela větrat, aby vyschla, a zdi podepřít dřevěnými opěrami, aby se nebortily. 

Ze všeho nejvíc ale kouřil obrovský tovární komín postavený z červených cihel. Tvářil se majestátně a důležitě. Mohl si to dovolit. Přežil celou éru velimské čokoládovny a coby němý svědek tam stojí dodnes. Měl jsem ho v úctě.
Mnohokrát jsem doprovázel pana vrátného na kontrolní obchůzky. Pravidelně jsme spolu zašli i k tomu komínu, jako kdybychom se mu přicházeli poklonit.
Při obchůzce jsme spolu narazili v papírně na německou krysu - němkyni. Měl jsem z ní veliký strach. Povídalo se, že skočí člověku na krk a zakousne se mu do něho. Pan hlídač ji chtěl svým revolverem zastřelit. Již po něm sahal, ale pak mávl rukou a nechal ji být. Prý jsou i ty krysy asi na něco dobré, říkal potom.
Za dvorem vedla dlážděná cesta kolem dalších hospodářských budov. Hned, když se vyšlo ze dvora a odbočilo vpravo, přišlo se k místu, kde se shromažďoval železný šrot. Dalo se tam najít spoustu pro kluky užitečných cenností: tachometry a blinkry-ukazovátka z aut, krásná stříbřitě kovová kasa z prodejny. Ještě se dala používat. Zatočilo se kličkou, něco zmáčklo a otevřela se. Místo peněz se vkládaly oblázky. Naproti kovošrotu byly další hospodářské budovy. V jedné z nich, až nahoře v okénku, svítilo malé červené světýlko. Bráška mi nakukal, že tam je schovaný špión, který má velikou siamskou kočku, která skočí na ramena jako ta krysa a zakousne se do krku. Bál jsem se tamtudy sám chodit. Jedině s Jožkou. Ten to ale dělal ještě mnohem tajemnější. Když se ho na to zeptám dnes, na nic si nepamatuje. Zato mi vypráví o jiných dobrodružstvích, která jsme tam prováděli, ale o nichž nemám zase já ani potuchy.

Máma měla na rozdíl od táty smysl pro kulturu. Obrazy, knížky, filmy, to bylo její. A moje taky. Jezdila s námi do Prahy do zoo a do Kolína do biografu. Přivedla mě ke čtení knih, které celý život shromažďovala. Každý den si udělala čas, aby nám je před spaním četla. To jsme měli nejraději a máma taky, usínali jsme sami. Chodila často do divadla. Vděčná, pokud jsem ji doprovodil. Měla ráda hezké obrazy a také hezky zpívala. Když si zpívala, věděl jsem, že je všechno v pořádku. Oblíbila si písničky Karla Hašlera a lidovky. Dlouho jsem jimi pohrdal. Zvlášť dechovkami. Protože mě uhranul bigbeat. O mnoho let později na Silvestra je zpíval v televizi takový malý ošklivý kluk. Zaposlouchal jsem se a uvědomil si, že má hezký hlas a došlo mi, že písničky jsou stejně hezké. Najednou jsem na ně pohlížel jinak. Ani malý zpěvák už potom nevypadal nijak špatně a musel jsem uznat, že mu to docela sluší. Od té doby jsem tuhle hudbu uznával i já. A s nimi všechny, co si máma u vaření zpívávala. Tohle všechno ve mně zůstalo jak v popsaném sešitě. V ošklivém je krása ukrytá a vypluje na povrch, až když ji začnete hlouběji vnímat. Zní to divně, ale je to pravda.
Máma byla moc hodná. Mnohem méně přísná než táta. Když jsme hodně zlobili, poslala nás sice pro vařečku, s níž jsme obvykle dostali na zadek, ale aby nás to nebolelo. Většinou pro malou, ale i pro tu na míchání prádla. Záleželo na stupni provinění. Nepřijít ve smluvený čas domů znamenalo nejhorší. Bála se o nás a my nechápali, že v těch něžných vařečkových pohlazeních je její láska a že ve skutečnosti jsme my sami trestali maminku.
Někdy nás poslala do kouta klečet na hrách. To jsem za trest moc nepovažoval, jelikož nijak netlačil. Navíc jsem si s sebou bral knížku a četl si. A nádobí se mezitím utřelo samo. Jinak jsem mámě v kuchyni pomáhal rád, hlavně když pro nás vařila kdejaké dobré pomyšlení. Bramborák, palačinky, bramborové šišky s mákem, bramborové taštičky s marmeládou a spoustu dalších pochoutek. Potom si, chudák, kazila večer oči při štepování ponožek a věcí, co jsme přes den roztrhali.
Milovala les, ale dostalo se jí ho málo. Až mně se splnilo to, o čem sama snila. Mám ho nablízku. Pět minut. Tam na ni nejčastěji vzpomenu.
Uměla rozeznat dobrého a špatného člověka. Líp než táta. Kolikrát mi povídala: „tomu člověku nevěř“ a já si zapamatoval jeho tvář a lidem s podobnou tváří nedůvěřoval. Měla pravdu. Naučil jsem se to od ní. Zlého člověka poznám na sto honů, i kdyby se choval jak milius. Nebo právě proto.
 
Táta byl, jako celý 21. ročník, odsouzený k totálnímu nasazení. Musel pracovat v Německu v jednom povrchovém dole. Odtamtud se dostal až časem, když se seznámil s německým mašinfírou, který ho později ukryl ve vlaku, s nímž se dostal až do Čech. Domů ale nemohl a mnohdy neměl kde spát a býval hladový. Trn z paty mu většinou vytáhli Němci. Na Čechy takové spolehnutí nebývalo, bohužel. Nakonec vyhledal partyzány a do konce války pobýval mezi nimi. 
Povahou cholerik, dokázal neuvěřitelně rychle vzkypět a stejně rychle ho to obvykle přešlo. Přísný a přitom dobrácký. Vlastnil ojedinělý hlas, jenž zněl ostře a řízně. Nedá se zapomenout. Byl slyšet z veliké dálky. Měl smysl pro klukoviny, a jelikož sám asi za mlada nebyl o moc menší uličník než my, hodně nám odpouštěl. Odnesli jsme to většinou, až když jsme to přeháněli anebo přinesli ze školy špatnou známku. Býval i trochu ješitný. Mámě to vadilo a dávala mu to najevo, čímž vznikal oheň na střeše. Ani já to neměl rád a sám jsem se nikdy nechlubil a nikam jsem se necpal. Asi mi to bylo spíš na škodu. Přílišná skromnost a neprůbojnost. Zdravá ctižádost mi chyběla.
Celý život se zabýval politikou a celý život na ni nadával, hlavně na tu partaj, ve které sám byl, ale z níž v pravý čas vystoupil. Nikdy nic nezneužíval a zastával se obyčejných lidí. Vyplývalo to z jeho vrozeného smyslu pro spravedlnost. 
Hodně jsem o tom později přemýšlel. Býval velice důvěřivý. Myslím, že to bylo jeho slabé místo. Tím pádem se občas spálil. Nejvíc asi tou partají.
No dobře.
Je třeba říct, že rodiče pocházeli z chudých poměrů, takže idea měla spolu se zmíněnou důvěřivou povahou velmi dobré podmínky pro své vzklíčení. Konec konců jsme s tátou byli nejšťastnější, když jsme se jen tak, pro nic za nic, procházeli po zahradě a prohlíželi si jabloně. Zahrádku a práci na ní měl ze všeho nejraději a to přešlo i na mě.

Jaké si z toho vzít ponaučení? Nikdy neodsuzuj někoho jenom, že byl člen nějakého spolku. Pro mě je nejdůležitější, jaký kdo je člověk. 
A taky jsem si časem osvojil vlastní způsob v přístupu k cizím lidem, složený z důvěřivosti táty i nedůvěřivosti mámy. Když se člověk chová upřimně a důvěřivě, protějšek zareaguje a odkryje své karty. Buď se i on chová upřimně a pak je to v pořádku, nebo důvěřivost a upřímnost začne zneužívat ve svůj prospěch a je třeba se mít na pozoru.

Vánoce předcházel Mikuláš. K nám nechodil. Věřil jsem tedy, že existuje. V podobě, v jaké jsem si ho sám dokázal představit. Do punčochy mi nadělil to, co mi chybělo a co mi chutnalo. Když jsem o jeho skutečnosti pochyboval, zkusil jsem na něj trik. Dal jsem punčochy dvě. Každou za jiné okno. Obě se naplnily a víra v něho se utužila. Pamatuju si, jak jednou Jožka zlobil a dostal brambory s uhlím. V době, kdy mu věřil i on. Větší trest nemohl dostat. Nikdy jsem ho neviděl smutnějšího. Potom ale i Mikuláš ukázal svou pravou tvář a obdaroval i jeho. O to víc byl potom veselejší.
Tak to má být. Špatné se má dětem jen ukazovat, nikoliv uskutečňovat.

Tomu, kdo nosil dárky na Vánoce, jsem nikdy moc nevěřil. Ve škole byl jiný, ve fabrice také, na besídce též a doma zase jiný. Nejvíc jsem věřil mámě a tátovi. U nich jsem si připadal naprosto jistý a sám si někdy jako ten malý v jesličkách připadal. Pod stromkem jsme mívali betlém s jesličkami a v nich On. Kolem dokola zvířátka, pastýře, Marii a Josefa. Za okýnkem z červené fólie hořela svíčka, která místo s jesličkami ozářila. Lehl jsem si hlavou co nejblíž k němu a dívali jsme se na sebe. Nablízku nám byl můj skutečný táta Josef a máma Ludmila. A taky Josef mladší, stále o půl hlavy větší než já.
Vánoce v dětství asi bývají pro každého nejkrásnější. U nás musela být hlavně vánočka s mandlemi. Tátou upletená a mámou upečená. Ve Velimi jsme vždy mívali pravý ozdobený stromeček a na něm hořely pravé svíčky. Nemusel být rovný a svíčky nové. Mně by stačil nejkřivější v lese, jehož jehličí občas olízne plamínek, až zavoní po pryskyřici opravdového lesa, a kdy se plamínky sem tam jen tak rozkomíhají a vzbudí dojem, že stromek žije.

Teď máme umělý.
Když se rozsvítí, všichni ho obdivují, jak je krásně barevný a souměrný.
Což o to, krásně barevný je a souměrný rovněž. Ale studený jak psí čumák. Nevoní a nemá duši lesa. Kouzlo opravdových Vánoc zůstalo někde tam v mých osmi letech. Od té doby o něm už zase pouze sním.

Balení dárků máma ovládala líp než prodavačky v obchodě. Aby ne. Ve Velimce v balírně a předtím v Baťových lahůdkách získala zručnost.
Proto byly dárky nejkrásnější ještě zabalené pod stromkem a při pomalém rozbalování. Nedalo se rozeznat, co je v nich za překvapení. Tyhle pro mě posvátné chvíle v sobě měly největší kouzlo. Z rozbalených dárků se vytratilo, neboť očekávané překvapení se obvykle nekonalo. Mimořádné dárky jsme nikdy nedostávali ani o Vánocích. Docela jsem záviděl kamarádům ty jejich. Párkrát ale naši překvapili. Nejšílenější dary, jaké jsme ve Velimi dostali, byla raketa, parní stroj a hodiny s kukačkou. Raketa na petrolej, ten se měl zapálit, aby ohříval vodu, a vzniklá pára ji měla poslat vzhůru ke hvězdám. Jenže naše ke hvězdám nevzlétla, nýbrž bouchla tátovi už při předvádění. Na podobném principu měl pracovat i parní stroj. Dát se do pohybu pomocí páry. Nedal. Dopadl stejně jako raketa. Pohnul se a bouchnul. Táta měl štěstí, že skončil pouze s očazeným obličejem. Poučen těmihle pokusy, raději koupil skládací dětské hodiny. Nástěnné, s kovovou šiškou na řetízku a naprosto bezpečné. Rozebrané ale do posledního šroubku. Úkolem bylo sestavit je a uvést do chodu. Sestavit se nám je podařilo. Bohužel ani hodiny neměly štěstí, aby šly. Nějaký čas visely na stěně, aniž by stačily zakukat, a jednoho dne nenápadně zmizely. Odešly neznámo kam. Nejmilejším dárkem pro mě nakonec znamenala knížka. Trvalé tajemství, jež je ukryté za jejími slovy a které se začne odhalovat až obracením stránek.
Jestli existuje skutečné kouzlo, je jím právě ona. Dodnes je mi nejkouzelnějším dárkem.

V roce 1953, kdy jsem se narodil, vznikla i československá televize. U našeho domu, přímo u hlavního vchodu k nám do dvora, stála jiná, menší budova s nápisem ROH. U mě normální roh, jenom jsem nevěděl proč. Se zasedací místností.
Tam byla instalovaná jedna z prvních televizí ve Velimi. Chodily se tam s námi na ni dívat děti z celého okolí. O dřevěnou bedýnku se spravedlivě dělila s rádiem a ke všemu přes ní většinou různě kmitala čára. Náš nejoblíbenější pořad se jmenoval Robot Emil. O hranatém robotu, co požíral šroubky a o jeho přátelích, kteří ho jimi krmili. To byl celý děj. Nám dětem se přesto líbil, protože byl jediný. A jako jediný, stal se tím pádem jedinečným.
Teprve později začala Vlaštovka. Skutečný pořad pro děti.

Do továrny kdysi zavítala delegace z Angoly. Samí černoši, černí jak saze. Chodili jsme se dívat, jaké mají bílé zuby, jimiž se smáli, a černé kudrnaté vlasy. Tenkrát vycházeli zrovna z ROHu a největší z nich, hotový obr, mě z ničeho nic čapnul a posadil si mě rovnou na ramena. Chodil se mnou před domem, vesele se řechtal a jeho zuby zářily. Mě se to tak líbilo, že od té doby jsou všichni barevní mými kamarády.

Před ROHem u silnice rostla řada ořešáků a mezi nimi autobusová zastávka s lavičkou. My děti jsme tam sedávaly a pozorovaly okolní dění. Při jednom sezení jsem pod lavičkou našel velikou portmonku napěchovanou papírovými penězi. Čerstvá výplata a nešťastník fuč. Já, spořádaný chlapec, ji odevzdal na vrátnici. Všichni mě potom chválili, až jsem se za to styděl.
Jen majitel portmonky ne.
Neřekl mi nic. Ani nepoděkoval. Já si pak říkal, jestli by nebývalo lepší si za ty peníze koupit Sójové pochoutky.
Těch by bylo. Nejspíš celá hromada. Jako toho uhlí.
Lepší by to ale nebylo. U toho odevzdávání jsem měl takový správný pocit, za který to stálo. A vím, že bych ho nikdy nikde za ty peníze nekoupil. Příště bych se asi zachoval stejně hloupě. Kvůli němu.

Z Velimi jsme se jezdili koupat do Osečka. Na kolách. Jožka a já zprvu na dětských sedačkách u rodičů. Neudržel jsem nohy v klidu a s oblibou jsem je strkal do drátů. Kdo mě vezl, spolu se mnou samozřejmě skončil na zemi. Kolikrát jsme se vraceli v největší bouřce, ve snaze ujet jí, a při největším fofru jsem ji tam strčil i s botičkou a přelítli jsme řidítka.
Později nás táta raději na kolech naučil samostatnosti, aby to bylo pro všechny zúčastněné bezpečnější. Stalo se tak na velikém pánském kole. Posadil na něj jednoho z nás na horní části dvora a roztlačil. Přejeli jsme setrvačností celý dvůr, dojeli na rovinku s trávou, kolo se zastavilo a my sebou žuchli o zem. Neobešlo se to bez breku do doby, než jsme přišli na to, že stačí natáhnout nohu na zem a s její pomocí zastavit a slézt. To už jsme jízdu ovládali sami.
Kolínský cyklistický oddíl pořádal slavný závod Velim – Kolín – Velim. Proč to nebylo Kolín – Velim – Kolín, když ho organizovali Kolínští, těžko říct. Jisté je, že se startovalo a dojíždělo do cíle před naší fabrikou. U nás ve dvoře, přímo před barákem, bývalo občerstvení. Naši uvařili velký kotel čaje a my ho rozlévali do skleniček. Obdivovali jsme zablácené, k smrti unavené cyklisty. Jožka k nim vzhlížel a po letech se sám stal jedním z nich. Kolínským závodníkem.

I já měl na kole jedno velké extempore, na něž nelze zapomenout. Bylo letní horko k zalknutí a bouřka. Na druhé straně obce jsem ji přečkal a hned po ní vyrazil co nejrychleji domů. Pouze v trenýrkách a v tílku. Čerstvě zmoklá silnice se třpytila, osvícená znovuzrozeným sluncem. A já se rozjel na nejvyšší míru.
Přihodilo se mi to v táhlém klesání v zatáčce, přímo před bytovkou. Kolo ujelo. Letěl jsem dál bez něho snad deset metrů. Po břichu. Stačil jsem jenom natáhnout ruce. Celého mě to sedřelo. Nemohl jsem mluvit jak mi napuchly rty. Tváře krvavé. Dlaně nešly sevřít. Pálily jak oheň a lokty ještě horší. Moje břicho a kolena jedna veliká odřenina se zadřenou škvárou.
To nejhorší ale mělo přijít. U bytovky seděli důchodci, které to sluníčko vytáhlo ven z jejich kamrlíků. Když viděli, co se mi stalo, odvedli mě k nim na lavičku a pohotově na mě začali lít kysličník. V ten moment jsem začal ječet, jako by mě na nože brali.
Několik dní jsem se nedostavil na vyučování. Nešlo mi psát ani mluvit.

O cestě do školy.
Jako oblíbené dítko paní učitelky jsem do mateřské školky chodil raději než do školy. Občas jsem se u ní stavil i v pozdějších letech při zpátečních cestách ze školy a vyprávěli jsme si. Trpělivě odpovídala na mé zvědavé otázky. Byla velmi rozumná a já se vedle ní cítil také tak.
Ve škole mě to naopak moc nebavilo. Ráno jsem si přál, aby co nejrychleji skončila, a odpoledne, aby bylo nekonečné. Vzpomínám leda na zápis. A na první den v ní strávený. Prohlíželi jsme si obrazy se zvířaty a s pravěkými lidmi Zdeňka Buriana. Nebo na focení. Aby nám to slušelo, rozsadili nás tím způsobem, že ke každému klukovi posadili na okrasu hezké děvče, a my jsme se správně usmívali na pana fotografa. Hned poté nás k naší nelibosti vrátili zpátky. To už se nám pochopitelně tolik nelíbilo. Měl jsem rád i první dny po prázdninách, kdy jsme se teprve seznamovali s novými osnovami a všechny učitelky bývaly veselé a usmívaly se na nás. To se ještě neznámkovalo. Na vlastní učení z nucení nemám moc příjemných vzpomínek. Zdálo se mi příliš strohé. Lepší příměr mě nenapadá. Nejdřív jsme psali křečovitě redispery a teprve potom těmi plnícími. Na vůni inkoustu v kalamáři vzpomínám dost rád. I když jsem dělal kaňky a pak po škole psal do nekonečna: nebudu dělat kaňky, nebudu kouřit, nebudu opisovat, nebudu mluvit při vyučování. Když se mi mluvit nechtělo, zase bylo zle, že mlčím a neodpovídám na otázky.

Zajímavější byly samotné cesty do školy a zpátky. Náš dům se nacházel v továrním areálu až na východním cípu obce, asi tři kilometry daleko. Cesta vedla téměř přes celou Velim. Kolem trafiky, holičství, kam jsme se s tátou chodili stříhat a kde se rozebíraly místní drby. Okolo řeznictví, kde měli ohromného psa, a já byl pokaždé rád, že je na druhé straně plotu. Vedle krámku s oděvy, kde máma jeden čas prodávala a kde jsem se jí schovával mezi ramínky s šaty. A Traktorovky, alias Státní traktorové stanice. Nad její vstupní branou hrdě plápolal bílý transparent s velikými rudými písmeny. Dlouho před tím, než jsem se naučil číst, mě zajímalo, co písmena skrývají. Těšil jsem se, až je přečtu. Čtení mě odjakživa lákalo. Odhalovalo za písmeny ukryté tajemství. Pro mě velmi vzrušující tajemství. Na transparentu byla první slova, jež jsem dokázal rozluštit:
„S CCCP na věčné časy...“

Za traktorovkou okolo místního rybníčku, kolem kterého jsem rád chodíval. Jmenoval se Nádržka. Bydlela v něm kachní rodinka. Jednou jsem měl v noci sen a v něm šel sám přímo k té Nádržce. Ztrácela se v mlze a já šel přesto dál k ní, až ke břehu. V tom se z vody vynořily ohromné pravěké obludy. Vytušil jsem, že nejsou zlé a vůbec se nebál. Došel jsem až k nim, jedna z nich si mě posadila na hřbet jak ten černoch z Angoly a vozila mě po hladině. Určitě jeden z mých nejhezčích snů, jaké se mi zdály. Nikdy na něj nezapomenu.

O kus dál po pravé straně stálo staré zdravotní středisko se starým hodným doktorem Urbánkem. Pro mě prototyp správného dětského lékaře. Vždy laskavý a vždy v dobré náladě. Naučil mě nebát se injekcí.
„Dobře píchnutou neucítíš,“ povídal. „Štípne jen špatně píchnutá.“
A já, kdykoliv šel na injekci, místo pláče jsem se zajímal, jestli je dobře nebo špatně píchnutá.

Ve Velimi se nacházela i další škola, měšťanka. Tam jsem se, nevím proč, těšil. Mnohem hezčí honosná budova, obklopená tújemi a jinými dřevinami, byla postavená kolmo k silnici. Vedl k ní chodníček.
Bohužel jsem se tam nedostal. Toho roku jsme se přestěhovali do Kolína.

Za měšťankou na kopečku se tyčil katolický kostel obklopený pro změnu hřbitovem. Jedna brána ze hřbitova byla přímo u silnice. Mezi námi dětmi se šeptalo, že na onom hřbitově bydlí smrt, a já se pokaždé s obavou díval, jestli ji tam neuvidím. Při jedné cestě do školy, u toho hřbitova, se ozval skřípavý rachot a divoké ržání. Byli to splašení koně s povozem. Vozka, jemuž se vymkli z rukou, na ně řval a mával zuřivě bičem, aby je plašil o to víc, a nám se zdálo, že se řítí přímo na nás. Uskočili jsme na druhou stranu za silnici mezi stěnu vinné révy a přilehlý dům. Tam jsme se schovali. Když nás minuli a zmizeli za zatáčkou, podíval jsem se skulinkou mezi listy před sebe. Přímo do té hřbitovní brány.
Stála tam.
Na mou duši.
Stará, vrásčitá, celá v bílém. Držela kosu, kývala podivně hlavou a cynicky se usmívala přímo na mě. Myslel jsem, že si pro mě jde. Chytil jsem se křečovitě Jožky za ruku a šli jsme dál mlčky ke škole. Před ní mu povídám, koho jsem viděl, a on mi řekl, že tam nikdo nebyl.
Ale já ji tam fakt viděl a přísahal bych, že to byla ta, co se nám tehdy dobývala do dětského pokoje…

Nedaleko za školou, u sokolovny, stál druhý kostel. Pro mě nějak zahalený v mlze. On totiž byl evangelický. O evangelících se šeptalo, že jsou něco jiného než katolíci, snad horší, či lepší, kdo ví. Míval jsem z toho v hlavě zmatek a nešlo mi to na rozum. My jsme nechodili do žádného z nich, ale ta úcta k nim tam byla. Mně nevadil ani jeden. Oba byly krásné. Tak nač ta nevraživost? Na víře se mi ze všeho nejvíc líbí, že v ní nikdo věřit nemusí. Mohu chodit denně do kostela a přeci nemusím věřit, anebo nemusím do kostela chodit vůbec, a přesto mohu věřit. Jak je to možné? Protože je to ukryté v nás a ne jinde. A jen my sami víme, co v nás je a co si ve skutečnosti myslíme. Je to svobodná volba, která se nedá zakázat, ani vytlouct z hlavy. Stejně tak politické přesvědčení. Bylo podobné. Dělilo se, pro mě z neznámých příčin, na pravičáky a levičáky a jedni pro druhé neměli kloudného slova. Z jakého důvodu? Netušil jsem. Ale už tenkrát jsem byl přesvědčený, že je zbytečné. Proto, že já jsem sice pravák, ale potřebuji mít i levou ruku, jelikož jedna se bez druhé neobejde a nejlepší je, jsou-li obě zdravé a navzájem se doplňují. Proč by to podobně nemohlo být v politice i v náboženství? Takhle jsem to viděl a věřím tomu dodnes a tuhle víru mi nikdo z hlavy nevytluče. Protože kdyby se věřilo tímhle způsobem, nebyly by asi žádné války.

Kolikrát jsme nevěděli roupama, co dělat, a vymýšleli si neomluvitelné rošťárny. Táta nás vychovával liberálně. Tedy nechával nám volnou ruku a jen nás lehce usměrňoval. Když jsme ale opravdu vyvedli něco vážného, museli jsme si pohár vypít až do dna. Ovšem jenom pokud se to provalilo, samozřejmě. Spousta vylomenin tudíž zůstala nepotrestána.
Například jsem míval pyromanské sklony, či jak to nazvat. S oblibou jsem vylil na stůl trochu hořlaviny, loužičku zapálil a pozoroval hořící plamínek. Přitahoval mě. Často jsme pekli s Jožkou i brambůrky. Rozfofrovali jsme oheň pod plotnou, nakrájeli plátky brambor a opékali je přímo na ní. Nasucho a bez tuku. Jeden pekl a druhý solil a mastil. Přeháněli jsme to samozřejmě a nezřídka se nám plotna vzňala. Pak jsme na ni sypali sůl a po jejím vychladnutí jsme ji narychlo drhli rejžáky.
Mnohdy vznikaly zvláštní situace. Zaměstnanci nás znali a dost nám promíjeli. Asi z respektu vůči tátovi, jenže on byl právě proto na nás přísnější.
V továrním objektu jsme měli „k dispozici“ strašně moc. Různé zděné budovy kolem dvora, patřící fabrice, prádelnu, sušárnu, plechárnu, balírnu, truhlárnu, garáže a další.  Za nimi na volném prostranství zmíněné hromady uhlí a vlečka kolejnic a odstavené vagóny připravené na expedici, jež jsme občas odplombovali, za což jsme pykali. K objektu patřila i velikánská zahrada, starý, pro mě romantický skleník a staré ovocné stromy, po nichž se prima lezlo. Kolem celého továrního objektu stála vysoká zeď, po které Jožka rád chodil. Já ne, měl jsem závrať, bál jsem se výšek a neudržel rovnováhu. Přitom mě výšky přitahovaly podobně jako oheň. Vynahradil jsem si to v pozdějších letech, kdy jsem přelezl Roháče v Západních Tatrách a po svých zdolal i Lomnický štít.
Přes tu zeď na nás nebylo vidět a s oblibou, neviděni, jsme házeli na druhou stranu na chodník syrová vajíčka - s nedobrým úmyslem samozřejmě - která jsme odebírali přímo od slepic. Táta se pak zlobil, že nenesou. Nejsem si jist, zda jsme někoho zasáhli, ale stížnosti chodily na nás a nám nešlo na rozum, jak je možné, když nás skrz tu zeď neviděli, že všichni věděli, že jsme to zrovna my.
Přímo proti balkonu našeho bytu, na druhé straně vjezdu, stála budova balírny. Mezi domem a balírnou byla  průjezdní ulička. Vzal jsem z botníku červenou kovovou krabičku na kartáč, přivázal k ní provázek a hodil ji jako udicí na protější střechu balírny. Krabička se uvelebila v jejím okapu a já spouštěl provázek do uličky, kudy přicházeli a odcházeli zaměstnanci. A čekal, kdo se chytne. Většina nás znala a chovala se před námi obezřetně, občas ale někdo zapomněl nebo byl nový a ještě nás neznal... 
Mihlo se kolo.
Rychleji než jsem stačil zareagovat a průšvih byl na světě. 
„Hergot!“ slyšel jsem pád a výkřik.
Vzápětí se vysypalo okno našeho obýváku, do něhož se jak zázrakem vrátil futrál i s provázkem. A já nevěděl, co mám dělat. 
Koukal jsem nešťastně před sebe na to okno. Nebylo vysypané celé a na první pohled bylo zřejmé, že předmět přiletěl zvenčí. Mě nenapadlo nic jiného, než postupně vyndat celou tabuli a čekat, až máma s tátou přijdou z práce. 
„Rozbilo se okno,“ ohlásil jsem dřív, než stačili překročit práh. „Chtěl jsem vyvětrat a byl průvan.“
„Chtěl jsi říct, rozbil jsem okno, ne?“ zlobil se táta. „Tak tomu rozumím já. Zítra zajdeš za sklenářem! Rozumíš?“ nařídil a tím to zhaslo.
Večer, když jsme poslouchali rozhlasové noviny a zvenčí na nás nepříjemně foukalo, se ozval telefon; jediné bohatství, které jsme měli. Protože jsem byl nejblíž, zvedl jsem sluchátko. Bylo to pro tátu.
„Taťko máš telefon,“ povídám mu.
Pozoroval jsem jak hovoří. Přitom se na mě letmo podíval. 
„Že vám ujely nervy? Z toho si nic nedělejte, to se mi stává dost často. Jo tak to jste byl vy...?“ zdálo se mi, že se mu zablýsklo v očích. „Cože? Abych byl hodný táta? Dobře, tak tedy budu hodný táta.“
Položil sluchátko, víc se na mě nepodíval, vzal cigarety a šel si zapálit…

Ukončím tohle moje povídání tam, kde jsem začal. V nemocnici. Kupodivu jsem v těch zařízeních s personálem v bílých pláštích býval rád. Seznámil jsem se tam s cizími lidmi a dozvěděl se spoustu nových věcí, jež mě zajímaly.
Poslední, osmý rok ve Velimi, mě postihla spála. Ležel jsem týden v kolínské nemocnici na infekčním. Nikdy na ten rok nezapomenu. Ani na datum, kdy se stala ta událost... Vzpomínám si, že jsem byl na pokoji spolu s dospělými muži. 
Jediný sdělovací prostředek v nemocničním pokoji byl rozhlas po drátě. Hovořili v něm o všem možném a hráli v něm spoustu písniček, ale z toho dne si pamatuji jen tuhle jedinou. 
Bylo 12. dubna 1961 a vystřelili Gagarina.
Když tuhle zprávu Tassu v dráťáku poprvé ohlásili, nikdo nemohl uvěřit, že se to stalo. Že ho vystřelili přímo do nebe, mezi hvězdy.
„Tak jsme se konečně dočkali,“ pronesl jsem do nevěřícného ticha.
Celý svět v tu ránu omládl. Bylo mu dvacet sedm a mně táhlo na devátý. Všichni se v tu chvíli změnili. Div, že nezačali bláznit radostí. Pacienti na pokoji se nahrnuli k oknům a upřeli pohledy do nebe, jestli ho tam neuvidí. Usmívali se jako on, když se vrátil. A já s nimi. Přáli jsme mu to. Nikdo mu nezáviděl, že byl první. Ani my s tátou ne, i když nás s tou raketou předběhl a nebouchla mu, jako nám. Nezáleželo na tom, jestli byl z Ruska nebo třeba z Tramtárie. Měli jsme nebývalou radost, že se vrátil už za dvě hodiny a hrála se ta písnička
„Dobrý den, majore Gagarine.“
Vznikla za pouhé dvě hodiny. Od té doby jsem neslyšel, že by se jakákoliv jiná hrála během jediného dne častěji. V dráťáku ji pouštěli nepřetržitě snad po pěti minutách. Zahnala všechny chmury. Ani mi nevadilo, že jsem v nemocnici, protože tam bylo fajn a veselo. A navíc jsem věděl, že jdu za pár dní domů.

Stále si ještě myslíte, že jsem byl mrzuté dítě? Leda tak první rok života v období nevědomí.

Toho roku, přesně 1. prosince 1961, jsme se stěhovali do Kolína.

 


Když srovnám minulost se současností, vyrůstali jsme tak trochu jako dříví v lese. Naše dětství nebylo ohraničené nepřekonatelnými mantinely pravidel, politika se nás netýkala, ani starosti dospělých. Na druhou stranu nám chybělo nedozírné množství možností současných dětí.

Dalo by se polemizovat co je, nebo bylo, lepší či horší...

 

                                                                                                 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.04.2019 21:02:15dát kritice tipK3
redaktor prózy

Taky je to asi tím, že je to v první osobě. Na tu dobu jsem byl zase chvíli malá holka a malej kluk. Nikdy bych nevěřil, že je to tak možné. U Seče jsem si fakt připadal jak holka. Najednou jsem koukal jak se opravdu chovají, jako bych byl jedna z nich. Chápu herce, když hrají nějakého záporáka, musí to být záběr na psychyku. Děkuju.

14.04.2019 20:36:47dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Taky je to znát i na Seči, žádná křeč prostě!!

14.04.2019 18:30:58dát kritice tipK3
redaktor prózy

Děkuju, Ireno. Víš proč? Nemusel jsem u toho nijak moc přemýšlet, psal jsem jak mě to napadalo a spoustu věcí jse do toho taky přidal, které mě napadly, aby to bylo zajímavější a hezčí. Takhle dobře se mi psala jenom ta Seč. Je to podobným způsobem psané. Bezprostředně. Děkuju, udělala jsi mi radost.

14.04.2019 18:01:16dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karle, vrátila jsem se k tvé nepovídce a došla k názoru, že i bez velkých slov jsi dovedl napsat krásnou věc... tenhle styl ti sedne podle mého nejvíc.

12.02.2019 17:15:36dát kritice tipK3
redaktor prózy

Máš pravdu, Lakrove. Napsal jsem to pro své děti a pro ty, co mě znají.

Mezi povídky jsem dal jen, že to má sem tam povídkový motiv. Ale povídka to samozřejmě není.

12.02.2019 12:30:40dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

I přes značnou dělku textu se to celkem dobře čte. Nemohu však říci,  že by mi to připomínalo povídku (nejspíš to tak ani nebylo myšleno)  Je to takové vzpomínkové vyprávění odbočující k různým událostem  z dětství bez toho, že by z těch událostí tvořilo nějakou dějovou linii  -- spíš jen náladu oněch dávných časů to (aspoň pro mě, i když můj čas začal  až v době, kdy tenhle "nepříběh" končí) -- náladu oněch dávných časů to má.  

11.02.2019 14:36:36dát kritice tipK3
redaktor prózy

Vigan, máš pravdu. Není to povídka v pravém slova smyslu. Ani jsem nečekal, že to bude v soutěži.

11.02.2019 14:32:54dát kritice tipVigan

Spíše než povídka, pěkně sepsané vzpomínky pro potomky. Ale za tu poctivou práci určitě tip.

02.02.2019 21:22:10dát kritice tipK3
redaktor prózy

Zdendo, jsem rád, žes mi dal tip a vůbec, že jsi četl, protože cesta k tobě je dost trnitá. Zápletky se snažím vymýšlet v povídkách. Tady to asi nejde, i když vlastně život je jedna velká zápletka. U mě je už takovej malej zázrak, že tu vůbec píšu.

02.02.2019 18:18:08dát kritice tipZdenda

osobně čtu podobné texty rád

takže určitě tip

na druhou stranu jsou to jen tak za sebou vypsané epizody, asi skutečné vzpomínky... nějak tomu chybí takový ty věci, co mám na literatuře rád - třeba zápletka a tak

rozhodně si nedovedu představit, že bych toho přečetl 600 stránek

lastagspe, dá se ta tvoje kniha někde sehnat?

28.01.2019 14:30:16dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Děkuju...avi PM

28.01.2019 14:28:18dát kritice tipK3
redaktor prózy

Tak jo, Irčo. Děkuju.

28.01.2019 13:07:29dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karle, mohu nominovat do PM?

19.01.2019 13:07:01dát kritice tipK3
redaktor prózy

Přemku, moc děkuju za čtení a obsažný komentář.

19.01.2019 10:46:06dát kritice tiplastgasp

Krásné, upřímné, pravdivé a živé. Lépe se mi četlo, že vzpomínky vyplouvají na povrch, než že jde o zmrtvýchvstání. Nabírání zkušeností jiskří ve vztahu k lidem, neodsuzovat, ale posuzovat. Můj táta byl také v té partaji. Já si ho vážil. Celé vypravování je jakýsi úvod k autobiografii, která by měla mít pokračování. Užitečné. Pro současné vrstevníky neuchopitelné. Nemohou pochopit, co pro nás byly studentské pečetě a žvýkačky z Velimi. Napsal jsem podobným stylem knihu, obsáhlou, má téměř šest set stran. Měl bys ve svém vyplouvání na povrch pokračovat. Je to dřina, ale dílo pak stojí za to. 

16.01.2019 21:23:00dát kritice tipK3
redaktor prózy

Kytiii - to víš, Jitko, asi by to šlo, ale zabralo by to dost práce, takže k tomu nejspíš nedojde. Děkuju moc za přečtení.

16.01.2019 20:58:44dát kritice tipKytiii

Velmi pěkné obrázky jsi namaloval... trochu mi to připomělo Po strništi bos od Svěráka... jediné, co asi mohu vytknout, že mi chybí dějová linka, která by všechny ty obrázky protkla a vystřelila dílo do závratných výšin Svěrákova úspěchu...

tip samozřejmě

09.01.2019 19:06:41dát kritice tipK3
redaktor prózy

Ireno, děkuju, asi bych to nedokázal nějak chronologisky seřadit a sladitt do plynulého textu. To bych se tím musel zabývat opravdu pečlivě. Takhle se mi to vybavovalo a je to v těch osmi letech. Psal jsem to spíš pro naše děti. Děkuju za čtení.

09.01.2019 18:51:28dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Povídka je dobře "zarámovaná" nemocničním úvodem i koncem. Vzpomínky velmi různorodé spojuje již zde zmíněná upřímnost, což je mi sympatické.

Zvláštní je také ta  scéna s podivnou stařenou v bytě a po nějaké době na hřbitově.

Asi by to vše bylo na delší formát, možná něco podobného, jako vkládá revírník - ale i takhle, útržkovitě podané, mne to bavilo...

Podle toho, co jsem se dočetla, odhaduji, že jsi povahově namixován z obou rodičů dost zřetelně:-)

09.01.2019 15:15:21dát kritice tipK3
redaktor prózy

Hano, děkuji moc, ještě jednou tobě, agáto. Vesuvanko, zchátralá fabrika i s komínem tam stojí dodnes. Výroba čokolády se ale, nařízením z vyšších míst, musela soustředit někam jinam, na jediné místo v Čechách a ve Velimi se vyráběy už jenom žvýkačky. Pak už to začalo jít z kopce...

09.01.2019 13:35:23dát kritice tipSilene

Jiný Karlík a továrna na čokoládu.

Také mě v dětství fascinovala sojová a arašídová pochoutka, alaburky jakbysmet. Nu, jen občas vzácně z krámu.

Vracím se potvrdit revírníkova slova, že nejcennější na vzpomínkách je opravdovost zpovědi, o niž se se čtenářem laskavě dělíte, na přesnosti tolik nezáleží, i když není pro obě strany na škodu moci se o ni v něčem opírat, a i se tak dovídat dobové střípky... bylo by škoda, aby se úplně ztratily jako mnohé jiné.

Technicky bych rovněž hlasovala pro menší celky v kombinaci komfort čtení z počítače/zachycení bloumajícího čtenáře/získání větší možné pozornosti zajímavému dílu. 

Na papíře radši v celku.

09.01.2019 12:30:02dát kritice tipvesuvanka

Pěkně napsané vzpomínky z dětství. TIP 

12. duben 1961 si pamatuji moc dobře. Byla jsem vyvolaná z němčiny, šla k tabuli, a ve školním rozhlase se ozvala zpráva o letu prvního člověka - Jurie Gagarina do vesmíru, takže ke zkoušení už nedošlo. Písničku "Dobrý den, majore Gagarine" mám také dodnes v paměti. 

Čokoláda z Velimi byla proslulá - kde je té továrně, a nejen jí, konec...

09.01.2019 11:56:30dát kritice tipSilene

Lahodící počteníčko.

 

09.01.2019 09:34:45dát kritice tipagáta5

jj, souhlasím s revírníkem, na některé chybky jsem narazila taky, ale vracet se mi nechtělo ani hledat... doporučuju příště rozdělit na tři čtyři kratší povídky... aby si přečetlo víc lidí, které cizí osudy nejsou lhostejné a rádi se s autorem projdou :)

09.01.2019 09:10:28dát kritice tipK3
redaktor prózy

Jardo, dík za obsáhlou reakci. Vážím si, že jsi četl, na chyby snad přijdu.

09.01.2019 08:27:52dát kritice tiprevírník

I já jsem si příjemně početl. Takové vyznání z dobrého i špatného. Oceňuji upřímnost výpovědi, přestože ta je v tomto případě samozřejmá, dokonce nezbytně nutná. Bez ní by vlastně nebylo o čem psát. Protože takových a podobných příhod a zkušeností je klukovský svět plný a proto nijak výjimečný. Nejde totiž o to, cos zažil, ale jaks co prožíval a co sis z toho vzal do života. No a toho ses tady zhostil výborně.

Narazil jsem na dvě hrubky v koncovkách (to povídám jen proto, abych dosvědčil, jak pozorně jsem četl, protože vůbec neubírají na čtivosti a zajímavosti napsaného. Až to někdy znovu budeš číst, sám na ně přijdeš). Ani mi nevadilo, žes dal celé vzpomínání najednou, předem jsem si na čtení vyčlenil čas. Nedá se ale vyloučit, že někoho ta délka přece odradí. Dávám tip.

09.01.2019 08:23:16dát kritice tipK3
redaktor prózy

Děkuji za přečtení, Jano.

09.01.2019 08:19:27dát kritice tipagáta5

čtu to postupně od šesti ráno... moc pěkný vzpomínky, podobný těm mým :) když si odmyslím něco ... to hraní ve slámě, pohled na politiku a ty ostatní nedůležitý věci, čokoládky s pohádkou... jj, dýchlo to na mě krásně dětsky... ráda jsem četla

09.01.2019 08:15:37dát kritice tipK3
redaktor prózy

A já děkuju tobě za přečtení, Renato. Máš pravdu.

09.01.2019 07:54:12dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Každé dítě je mrzuté i veselé, Karle. A každé dětství svým způsobem krásné, ať probíhá kdykoli a kdekoli. Děkuji za hezké vzpomnky. T.

09.01.2019 07:43:30dát kritice tipK3
redaktor prózy

Já jsem rád, Karle, žes vydržel až do konce, aniž bys to vzdal. Dík.

08.01.2019 22:10:06dát kritice tipLerak12

Uf. Přeměřil jsem "Tvé mládí!" pravítkem.  Na mém monitoru) jsi ho měl cca asi sto osmdesát dva centimetry dlouhý. Pečlivě jsem celý pročetl. Líbilo se mi to!

To mládí je krásná kotvička... ale i trochu při vzpomínce bolí. Vše je to utopené v nostalgii a sentimentu. Však stejně rádi vzpomínáme a necháme se unášet atmosferou, která se nikdy nevrátí. Máš to věrohodné a při čtení se mi vybavují i mé pobledlé barvy souvislosti. Rád jsem přišel.

 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.