Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+15 neviditelných
Horymírka 26
datum / id18.01.2019 / 493366Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno419x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 26

 

Každý den jsem vstával na sedmou do práce a v určené dny na osmou pospíchal do školy na Kudelovu ulici, blízko Lužánek.

Stal se div divoucí: najednou mi škola nevadila, dokonce jsem prospíval. Jak předpokládala maminka – dny a hodiny, kdy jsem se směl vzdělávat, staly se mi svátkem.

Asi jsem se zamiloval. Nejspíš proto, že nás učila češtině. Stačila její první pochvala provázená milým úsměvem, pak několik dalších, a už jsem ji nemohl dostat z hlavy. Doma jsem to netajil a často stáčel řeč k paní učitelce: co řekla a neřekla, jak dobře tomu či onomu rozumí… Stávala se mi vzorem.

Zastyděl jsem se, když se jednou Vláďa podivil, co to pořád s tou učitelkou mám. Od té chvíle jsem o ní nemluvil, nehodí se přece zamilovávat se do paní učitelky, že.

Inu, krásných patnáct, a ještě krásnějších šestnáct a sedmnáct let!

Architekt Karel Havlíček strašlivě kouřil. Ve vyučování si zapaloval jednu cigaretu za druhou. Jestli získal zvláštní výjimku od ředitele nebo to řediteli nevadilo nebo o tom nechtěl vědět, nevím. Jisté je, že tenkrát se to tak nebralo.

Připouštím, že i tato zkušenost a tento nedobrý vzor nás mohly vést ke zkreslenému chápání škodlivosti kouření. Ano, imponovalo mi to a jeho příklad mohl být jedním z impulsů, co i mě přivedly k neřesti, jíž jsem až ve čtyřicítce v zájmu zdraví zanechal. Mohl být, ale jistě to nevím a nerad bych mu přitěžoval tam na Pravdě Boží.

Měli jsme ho rádi. Naučil nás dívat se a vidět správně prostorově, kreslit přesně co vidím, čitelně rýsovat, vkusně popisovat… Jeho vzpřímené hůlkové písmo s protáhlou nožkou některých liter až pod linku mi učarovalo a roky jsem je používal.

Mezi spolužáky jsem poznal Františka Hajdu z Bořetic. S tímto zapřisáhlým Moravským Slovačiskem „Ferú“ jsme pak trávili léta studií, hodně spolu prožili, i do „Slováckého krúžku“ mě naverboval a v dobré vůli jsme se vídali až do jeho odchodu na věčnost. Na naše přátelství nemělo žádný vliv, že byl dlouhá léta hlavním okresním pantátou nad lesy v Kroměříži a patřil ke „starým strukturám“, zatímco já byl starými strukturami odsunutý na pozici nejposlednějšího technika na závodě.

Někdy pátrám po příčině, proč můj postoj ke starým přátelům – ne jen k Ferovi – nenarušilo, že jsem nejplodnější část života po sovětské okupaci prožíval ve zcela opačném postavení než oni. Vycházejí mi jakési geny rodu, jimž za mák nerozumím.

 

Můj nástup do učení se odehrál v roce Vítězného února.

Změny začaly brzy. Ve všech směrech.

U pana Vaňka jsem zůstal jen dva a půl roku. Třetí rok na jaře mi se sklopenou hlavou řekl, že nesmí nikoho zaměstnávat ani učit, a že u něho tedy nemůžu zůstat.

Byl to takový smutný vyhazov. Propustil i svého bratra.

Rozloučili jsme se a já šel kamsi na úřad, kde mě osvobodili od jha vykořisťování a poslali do nábytkářského družstva Dyha v Králově Poli, kam jsem nechtěl, a musel.

Živnost panu Vaňkovi ten rok ještě nevzali, až příští. Směl sice dál vyrábět nábytek, ne však za sebe, nýbrž za komunální služby města Brna.

Ztratil živnost, stal se zaměstnancem, dostával plat, potom důchod, a tak to doklepal k smrti.

 

Nové prostředí mě vcuclo jako přítěž. Cítil jsem se zbytečným kolečkem. S otupenými zuby, skřípavě zapadajícími do soukolí.

Prostornou dílnu nábytkářského družstva Dyha naplňovaly ponky několika truhlářů a plno mašin, jež skoro ustavičně běžely. Nikdo nesestavoval celý kus nábytku, každý se jen účastnil výroby. Ten hobloval a protahoval prkna, jiný, zavřený v přetopené klihárně, dýhoval, třetí na míru přiřezával, čtvrtý zhotovoval spoje, pátý sestavoval a spoje klížil, šestý začišťoval a leštil… Zkrátka – f­abrika.

Prach se ustavičně vznášel prostorem. Všechny tváře, obočí a řasy, hlavy, čepice a šátky, ramena, paže a celé postavy truhlářů a jejich pomocnic byly šedivé, jakoby porostlé jemným béžovým nánosem, na vše sedajícím, pronikajícím do všeho, nejcitelněji do očí a průdušek.

Celé dny jsem z uší nevytáhl vatu a pohyboval se tak mezi řvoucími stroji a hlasy lidí v přijatelně odhlučněném prostředí.

Chlapy u mašin jsem sledoval jako hazardní hráče. K­do vydrží bez mrknutí oka víc decibelů, ten je větší hrdina. A mě zas ti nedoslýchaví čtyřicátníci a padesátníci, i poměrně dobře ještě slyšící třicátníci, brali jako podivína a fajnovku.

„C­o ty tady děláš,“ bodaly jejich občasné poznámky, „proč neutečeš na lepší, ty se hodíš tak akorát někam do úřadu, do školy, k rýsovacímu prknu.“

Byl jsem pro ně „ten študent“.

Rád bych byl věděl, jak k tomu přišli, proč zrovna tohle mi přilepili, nevěděl jsem, že bych se v podobném směru projevoval, ani co jim na mně vadí.

Oni věděli a neměli pochyby.

A já se v tom nemocném prostředí potácel bez vnitřní náplně, od ničeho k ničemu. Jen povinnosti tupého kolečka, na které musí i tak být spolehnutí, jsem plnil.

V tom jednapadesátém roce jsem ve škole složil závěrečnou zkoušku a dostal výuční list. Byl jsem vyučený truhlář.

O svém „majstrštyku“, umouněné, upatlané skříňce, která měla být čímsi podobajícím se nočnímu stolku, raději pomlčím.

Práce mě těšila stále méně. Choval jsem o svých dovednostech a o své vhodnosti k poslání truhláře větší pochyby než na začátku u pana mistra. Nebyl jsem si jistý, že má práce má do budoucna přinášet užitek. A přitom právě tato potřeba užitečnosti pro mě začala být směrodatná. Nedávno se přihlásila ke slovu. Vítal jsem ji, zdálo se mi, že to je to pravé, pro mě rozhodující.

Hledal jsem nějakou známku své užitečnosti všude kolem – a žádnou nenacházel. (Jistě proto, že jsem najít nechtěl.)

Chyběla mi náplň. Jiskra, co by něco ve mně podpálila, chtěl jsem hořet. To jsem již vzdáleně tušil, že hledám také odpovědnost. Za něco důležitého, nesrovnatelně vzdáleného jakémusi kousku nábytku, jakémusi nepodařenému pokusu o získání vstupenky do bran řemesla, které není pro mě.

Toužil jsem za své skutky, za svou užitečnost či neužitečnost, zodpovídat se tam, kde to k něčemu doopravdy bude.

Myslíš, že poznáš, co k něčemu je?

Poznám, jsem si naprosto jistý.

To se již do mě palčivou harpunou zanořila touha být lesníkem. Definitivně. Už nešla vyjmout, vězela hluboko, při každém pokusu trhala citlivou tkáň.

Začalo to onoho jitra po celonočním bdění tam na tom lůžku z kypré a vonící lesní půdy. Od toho rána po noci chvějivě prosvětlované vzdálenou tichou blýskavicí, po noci uvědomělého srůstání se všemi lesními tvory a především s lesem samým. Kdy na jejím konci začaly z procitající předjitřní modři temnými konturami pokřivených větví vystupovat ty prastaré duby, co vysoko čněly nad paseku a probudila se i záhadná vůně jejich rozložitých korun a dopadla až ke mně dolů. A byla taková… taková, řekl bych – ctihodná. Stará a moudrá mi připadala. Je vůbec možné to o vůni říct? Je. Pro mě toho rána bylo. Jako bych jí rozuměl. Též vyzývavá byla. A plná příslibů.

A já jsem v té jedinečné chvíli nejen porozuměl, také uvěřil. A nesmírně zatoužil.

Ta probuzená touha se jako palčivá rána ve mně zahnízdila a začala se podebírat. Ve chvílích ticha a samoty někdy dost bolela.

K činu však jsem nenacházel odvahu, jen trpně přijímal nutnost, o níž jsem matně tušil, že je dočasná.

S lehkou ironií, abych zahnal dotírající depresi, spílal jsem si: Tady to vidíš, chlapče, máš, cos chtěl.

A dál jsem konec každé směny vítal jako vysvobození a nevěděl si rady se sebou, ani s tím, co má přinést zítřek.

A netušil, jak je můj zítřek ještě vzdálený.

 

Volno jsem trávil s Edou a Mirkem. Na výletech, při koupání, kdekoli, kam nás to právě táhlo. Zhluboka se vydýchat, osvěžit, nemyslet na to, co bude zítra, pozítří.

Cítil jsem, že ani ti dva svůj náhlý vstup do života neprožívají zrovna jásavě. Jeden mechanik, druhý elektrikář, každý v jiné brněnské fabrice. Jistě dosud každý jen hledal. Já jsem sice našel, a tedy věděl, ale nic jsem s tím neuměl dělat. Co se má stát, stane se. Čekání na zázrak.

Trávili jsme spolu všechna odpoledne a večery, kdy jsem zrovna nebyl v tělocvičně či na hřišti s běžeckou dráhou a doskočištěm, kam nechodili.

Někdy za mnou z Adamova přijel Joža na motorce, na své naleštěné Jawě tři sta padesát. Nádherný stroj. Tehdy měl přednost on. Kluci nás chápali, domluvený program v takový den klidně změnili, však nám nic neuteče.

Joža mě vzal na tandem a vyjeli jsme si do lesů, pobýt na starých místech.

Bavili jsme se o současnosti a budoucnosti, i zavzpomínali, ale staré sny neprobouzeli, bylo pozdě, žádnou váhu již neměly.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

31.01.2019 07:14:47dát kritice tiprevírník

Ach, ta tvá zkreslující mentální mázdra!

To proto, že jsi holka. Já zas jsem byl celý blažený z úsměvu učitelky.

Nebýt tvého pošťouchnutí, nikdy žádnou reklamu bych do konce nedokoukal. Tuto jsem poprvé přežil. Dobře, není asi úplně nanic.

Ale za tvé občasné zastavování se u mě jsem doopravdy rád. Ať to víš.

31.01.2019 05:03:58dát kritice tipSilene

Umouněná, upatlaná skříňka mi pak připomněla reklamu na kávu Jihlavanka... zdařilý kousek, myslím.

 

31.01.2019 04:59:09dát kritice tipSilene

Rychlá perlička alespoň - četla jsem v obvyklé mentální mázdře, a tak nepatrnou chvíli dumala, cože si to za spolužáka notoricky pokuřovalo, a proč že měl takovou potřebu vzdělaný pán absolvovat ještě řemeslné vyučení. To však oním předběžným nasměrováním mozku, že minimálně dnes je to oblíbenou formou seberealizace! (Né to hulení spolužáků v hodinách.)

Chacha:).

A jak je to vůbec vše relativní! To na mě když se Luboš pousměje, jsem celá blažená.

23.01.2019 11:56:26dát kritice tiprevírník

Já vím. I já, hlavně že je to za náma.

23.01.2019 11:29:13dát kritice tiplastgasp

Rád čtu a prožívám ta léta.

22.01.2019 06:53:13dát kritice tiprevírník

Pochvalu rád přijímám, Luboši, i ten úsměv... Ale, no... I když je to tak dávno, s tím originálem se splést nedá, nezlob se.

21.01.2019 23:43:34dát kritice tipKočkodan
Chválím tě, že nepřestáváš psát Horymírku a že jsi přestal kouřit. úsměv (takřka k nerozeznání od toho paní učitelky)
18.01.2019 19:43:42dát kritice tiprevírník

Když ono to tak všecko bylo, ten kluk to tak tenkrát měl a prožíval. Děkuji, bixley, za něho.

18.01.2019 19:23:41dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Zase hezké. Přechod od pana mistra do fabriky musel být hodně smutný a deprimující.Hezky popisuješ to šedivé prostředí. Metafora s harpunou se mi taky líbí, obzvlášť proto, že žijeme ve vnitrozemí - je to takové opravdové ozvláštnění. :-) Tvou touhu po lese naprosto. chápu. T.

18.01.2019 12:23:12dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Někdy ano:-)))...

18.01.2019 10:52:01dát kritice tiprevírník

Jano Vesuvanko, hezkys to napsala. Děkuji za porozumění tomu klukovi.

18.01.2019 10:47:18dát kritice tiprevírník

Ireno, moc děkuji. Ale basník, to je povolání?

18.01.2019 10:36:48dát kritice tipvesuvanka

Jaroslave, díky za další krásné vyprávění, které vtáhne do atmosféry - živě jsem si představila, jak Ti bylo (a jistě nejen Tobě) ve fabrice, kde každý dělal jen určitý úkon po celou směnu, takže nic tvůrčího, žádný samostatný výrobek... Zaujalo mě Tvé další hledání něčeho, co by Tě nadchlo - dodalo jiskru... Tou jiskrou byl les, který tak poeticky popisuješ... TIP

18.01.2019 10:24:12dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, to o harpuně je tak dobrá metafora... říkám jsi, jestli jsi neměl být básníkem, a ne lesníkem:-))

Zajímavá četba, jako ostatně pokaždé.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.