Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+6 neviditelných
Pomeranč
datum / id18.01.2019 / 493367Vytisknout |
autorCoutinho
kategoriePovídky
zobrazeno836x
počet tipů16
v oblíbených0x
do výběru zařadilLakrov, Gora, K3, a2a2a,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Pomeranč

„Dědu? No, když mi bylo dvacet.“

Vytáhla ze země trs plevele a snažila se protáhnout záda. Ohýbat něco osmdesát let, to bezbolestnost zrovna nezaručuje.

„On byl o dva roky starší a musím říct, že pořádně vytrvalej.“

„Jak to?“ Matěj si poposedl blíž. Zem ho tlačila, navíc se po nedávné zimě ještě nedokázala pořádně prohřát. „Tys ho nechtěla?“

„Ale jo,“ zamumlala babička, když se znovu sklonila. Jednou rukou se opírala o zem, druhou se ze zbývajících sil, které jí protivné stáří milostivě ještě nechalo, snažila motyčkou vysekat plevel. „Nebo ne, já ani nevím. Ale musím říct, že se mi moc nelíbil.“

„To mě právě zajímá. Vypadá to, že to máme v rodě.“

„Ale ty seš hezkej. Musíš mít holek...“

Matěj se usmál a nesměle poděkoval – v osmnácti byl však dost starý na to, aby věděl, že pro maminky nebo babičky jsou krasavci i dvojníci Quasimoda. Naopak si byl sám vědom toho, že v jeho obličeji, obdarovaném pobledlou kůží, nevýraznýma očima, doleva nachylujícím se nosem a výrazem bez sebemenšího charisma, je víc nedostatků, než vstupenek do světa modelingu.

„No seš,“ pokračovala babička. „To tvůj děda byl daleko ošklivější, to se ani nedá srovnávat. Rozhodně to nebyl žádnej Marlon Brando nebo Oldřich Nový. Spíš vypadal jako Bud Spencer. Jestli si na dědu ještě pamatuješ – už tam taky bude chudák dvanáct let –, tak ten jeho křivej nos měl tenkrát ještě křivější, a navíc byl hrozně chlupatej.“ Znovu se narovnala, aby chytila dech – okopávat záhon a přitom vyprávět už jí nešlo jako zamlada, navíc si potřebovala utřít pot. Na čele a tvářích z něj měla tlustou vrstvu. „Když jsem ho viděla poprvý, napadlo mě, jestli to není třeba sněžnej muž. To prostě nebylo možný.“ Zapíchla motyčku do vlhké hlíny a dodala: „A taky se vůbec nevoněl. To sice tenkrát nedělal žádnej chlap, ale rozhodně mě teda nepřitahoval.“

Mlčky pokračovala v práci. Její vnuk ji ze strany pozoroval a snažil se představit mladého dědu, jehož viděl naposledy ve svých šesti letech, jak se zarostlou hrudí a křivějším než křivým nosem zkouší sbalit babičku. Babičku bez vrásek, šedivých vlasů a třeba i s koketujícím pohledem, který si představoval ještě obtížněji.

„Co se teda stalo pak?“ vrátil se k příběhu, a to s obrovskou dávkou zvědavosti. Napadlo ho, že jeho vzplanutí k o rok mladší Tereze Křížkové, modrooké, plnoštíhlé blondýně bude mít stejné vývojové parametry, jako dávno zasuté události v paměti jeho babičky.

„Co se stalo pak? Udělal pro mě něco krásnýho.“

„Krásnýho? A co? Vzal tě na cestu kolem světa?“

„Ten tak,“ zněla jasná, téměř ironická odpověď. „Leda když jsme byli jednou v Třeboni a on se strašně opil, tak jsme obcházeli kolem Světa, aby vystřízlivěl... To ne. Ale nesnědl mi pomeranč.“

„Co?“

„No nesnědl mi pomeranč.“

-----

Nesnědl mi pomeranč. Pro Matěje to nebyla zrovna nejsnadnější indicie k rozluštění záhady, jak muži z Bauerova rodu, předávající si po generacích křivý nos a nevýraznou, nepřitažlivou tvář, dokážou dostat dívku k oltáři. Nesnědl mi pomeranč...

„A to bylo dobrý?“

„No, dneska by to asi nebylo nic moc,“ připustila ohnutá, plející babička. „Dneska máš pomerančů tucet v každým krámu. Ale když jsme byli mladí, byl to hotovej poklad. Sehnat je rozhodně nebylo lehký, a kolikrát se pro ně muselo daleko. Děda, to mi pořád ještě dobýval srdce a chtěl mě získat, měl známýho zelináře až v Ústí, a to je od nás tak sto padesát kilometrů. Jednou mi ale slíbil, že pojede pro pomeranče a aspoň jeden mi vezme, abych měla na Vánoce. Jel brzo ráno vlakem a byla hrozná zima. Co si pamatuju, byla taková zima, že zamrzal i líh... a on se přesto nevytopenou pětkou vydal na dlouhou štreku. No a pomeranče doopravdy sehnal, naložil je do batohu, jenže jak dřív vlakový spojení stálo za prd, musel v Lovosárech čekat tři hodiny na přestup. Celej den nic nejedl, hospoda ani konzum nikde, tak si zalezl do čekárny, oloupal si jeden pomeranč a ten snědl. Jenže měl pořád hlad, tak vzal druhej, třetí, čtvrtej a spořádal je. Pořád měl, aspoň mi to tak vyprávěl, hlad, tak sáhl znova do batohu a tam...“

„Tam co?“ zeptal se Matěj dychtivě, jako kdyby sledoval padesátidílnou detektivku a při vyšetřovatelově větě: „Vrah, a budete se tomu divit, je...“ vypnuli proud.

„Zatracená zem,“ zaklela na to ale babička, „vůbec mi to tady nejde vydlabat.“

„Co se tenkrát stalo?“

„Jo, promiň,“ pokračovala konečně. „Děda hmatal v batohu a našel tam poslední pomeranč. Ten pro mě. Musel mít pořádnej hlad. Před sebou další dvě hodiny čekání, studený a smutný nádraží... a přesto ten pomeranč zase pustil a odolával a odolával. Kolikrát ho prej vyndal a říkal si, že na to kašle a prostě ho sní, ale pak si prý řekl, že mě má rád a ten pomeranč mi doveze. Jo a to měl vlak ještě tři hodiny zpoždění a domů dojel až k večeru. Ale ten pomeranč stejně dovezl.“

-----

„Takže to chce velký, romantický gesto,“ zhodnotil Matěj po chvíli dalšího mlčení, kdy mluvil jen vítr proudící v zesílených poryvech. Zdálo se mu, že problému přichází na kloub. „Prostě něco, co jí vyrazí dech.“

„Tak nějak,“ zamumlala babička, spíše se soustředící na práci, než jestli její vnuk opravdu pochopil pointu příběhu.

„Potom, co ti teda přivezl pomeranč, tak jste se vzali, jo?“

„No, hned druhej den to nebylo. Ale začali jsme spolu chodit a to už se vždycky nějak vyvrbí. Chce to ale trpělivost a na každým člověku, i když má křivej nos a chlupatou hruď, hledat pozitivní vlastnosti.“

Hudbu k jejímu vyprávění obstarával zvuk motyčky zabodávající se do hlíny.

„A to pak přebije to špatný, kterýho má člověk taky požehnaně. Každej člověk, nemysli si. Třeba na tvým dědovi jsem nenáviděla, jak do všeho šťoural a měl takovou tu potřebu každýmu radit. Kolikrát obcházel zahrádkáře a radil jim, jak mají sázet stromy nebo sekat trávu, i když tomu vůbec nerozuměl. Nebo radil, jak má Franta Metelků opravovat auto, Zdeněk Mašků jak má očkovat psy nebo Mirce Hertzů dokonce radil, jak má roznášet dopisy a jak je házet do schránky.“ Narovnala se, potřebovala si odpočinout. „Jo a taky volal do rádia, kde byl třeba odborník na zemědělství a toho v přímým vysílání poučoval. Asi tisíckrát jsem ho chtěla vyrazit z baráku.“

„Až tak, jo?“

„Jo. Jenže jsem si vždycky vzpomněla na ten pomeranč a zas jsem se do něj zamilovala, ať byl, jakej byl.“

„Co mám teda udělat? Terku pomerančem sotva okouzlím.“

„To asi ne.“ Motyčka se znovu zabořila do země. Brázda miniaturního políčka, co měla na malé ploše v zahrádkářské kolonii, byla téměř vypleta. Ještě tři takové řádky a může zasázet brambory. „Ale pro začátek se podívej nalevo od altánku.“

Matěj kvapně otočil hlavu, jako kdyby slyšel o skrýši svatého grálu nebo o kouzelném prstenu, co i z ošklivého kluka udělá Marlona Branda. Žádný prsten tam ale neležel, jen hustě zarostlý záhon růží. Kvítka měly rudá jako krev.

„Myslíš ty růže?“

„Co jinýho? Na stole v altánku mám nůžky.“

-----  

Na hlavě jí přistála pusa. Už si nevzpomínala, kdy jí vnuk, v pubertě toužící líbat spíš Penelope Cruz nebo tu Terezu Křížkovou, naposledy políbil. Dokončila brázdu a otřela si z čela další příval potu. Vzhlédla, musela si zastínit oči, aby proti sluníčku rozeznala, kde Matěj stojí. Tyčil se nad ní s rozzářeným, širokým úsměvem a pugetem pěti růží v ruce.

„To by se jí mohlo líbit, viď?“

„Jo. Zimu jich přežilo docela dost.“ Usmála se. „Tak utíkej.“

„Díky. A kdyby mi dala košem, donesu je zpátky.“

„Doufám, že to nebude nutný.“

Špinavou motyčkou naznačila zamávání. Zároveň si protáhla záda, sáhla si na srdce, kde ji drobně píchlo, a zadívala se do nebe. Bylo modré, téměř bez mraků... doslova se z něj dalo číst, že přichází jaro. Konečně, po dlouhé a ledové zimě.

Něco ji ještě napadlo. „Matěji,“ zavolala, „kdybys jí někdy vezl pomeranč, nikdy jí ho cestou nesněz.“

„Tak jo,“ usmál se vnuk, který už bral za kliku branky... s touhou co nejdřív předat jako krev červené růže té nejhezčí holce na světě (v tu chvíli tedy druhé po ženě, která mu nyní převyprávěla příběh nesnědeného pomeranče).

A když byl daleko, až za poslední zahrádkou, ona si pro sebe ještě zašeptala:

„Vždycky jí ho přivez. Možná o tom jediným to tady na světě je.“  




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.03.2019 09:06:57dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Názorové přestřelky jsou to, co k literárním diskuzím patří. Jinak - kdybych tu povídku považoval za marnou, myslíš, že bych se jí takhle zabýval? Nechci za každou cenu kritizovat. Ten problém s pomerančem tam zkrátka je a já na něj upozorňuji. Je ale na tobě, jak s tím naložíš. Příběh by nebylo možné napsat - vždycky je spousta možností, jak to napsat trochu jinak. Například s tou pomocí babičce. Přece netvrdím, že postava vnuka musí být jednoznačně kladná. Celé by to šlo ošetřit například takhle. Babička řekne vnukovi: "Když už se chceš ptát, tak tady jen neseď, vezmi motyku a kopej. Mně dneska bolí záda." Bylo by to vyřešené a navíc by to korespondovalo s tím, že je vnuka třeba k akcím postrkovat, jako v případě, že má holce natrhat kytku. Jiná možnost. Vnuk chce pomáhat, babička ho chvíli nechá a pak mu řekne, aby toho nechal, že si to radši udělá sama. Lze to vymyslet na desítky způsobů.

K tomu cíli - ukázat tu nejobyčejnější lásku pomocí nejobyčejnějších věcí. Žádná láska není obyčejná. Spíš jde o to ukázat, že i zdánlivě obyčejná láska je neobyčejná. Třeba to je ono silné poselství, které v tvé povídce cítí Gora. Mně v tom brání ty dvě věci, které jsem vzpomněl.

13.03.2019 07:56:50dát kritice tipCoutinho

Každopádně bych byl moc nerad, kdyby se komentáře pod povídkou staly prostředkem pro slovní přestřelku... Rád bych kvaje ujistil, že nad každým poznatkem jsem se zamyslel, i nad těmi, které jsem označil jako nepodstatné... Máte pravdu, jakýkoliv názor čtenáře je posvátný a měl by být brán v potaz, omlouvám se, že jsem napsal, že je to nepodstatné. Není a děkuji za ně... A chci opět ujistit, že kritika je pro mě důležitá, člověk někdy nezachytí všechno a věřím, že příště napíši něco, co vás potěší. Od toho myslím Písmák je, abychom vychytali chyby...

13.03.2019 05:46:12dát kritice tipCoutinho

Cílem je ukázat tu nejobyčejnější možnou lásku pomocí nejobycejnejsich věcí. Kritiku přijímám,proč bych to jinak dával sem? Naopak ji vítám,ale konstruktivní. Napříkad,že vnuk babičce nepomohl,to uznávám.ale například psat,ze se v Ústí nenajedl a podobně? To opravdu vypadá,že za kazdou cenu chcete kritizovat.uvedomil jste si před rozborem,že pak by příběh nebylo mozne napsat?

 

12.03.2019 22:11:40dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Jaký je tedy cíl povídky? A ještě bych si něco rád ujasnil. Povídka se jmenuje Pomeranč, tak mám zato, že vše kolem pomeranče je v povídce podstatné. Nebo snad ne? No a s tou babičkou, kterou vnuk nechá makat, nepomůže jí, jen se na něco vyptává, to aspoň pro mě jako pro čtenáře podstatné je, protože tu postavu za takových okolností těžko akceptuji, leda jako postavu zápornou.

Mám jednu radu. Nedává příliš smysl, aby autor odmítal čtenářské připomínky jako nepodstatné. Pokud to čtenář vnímá určitým způsobem, tak to podstatné je. Zde na webu si to můžeme vyjasnit, ale kdybych si přečetl tuto povídku v tvé knížce v obchodě, patrně by mě to odradilo od koupě knížky. 

12.03.2019 09:52:27dát kritice tipCoutinho
Zdravím kvaje... Mrzí mě, že vás povídka zklamala a že jste se soustředil zrovna na toto. Díky za připomínky, at mi to ale nemá nikdo za zlé, to co jste vypsal, považuji za ne úplně podstatné.ta povídka byla psaná s úplně jiným cílem. Ale diky za názor :-) a Goře take moc dekuji:-)
12.03.2019 01:42:08dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Irenko, opakuji, že mi nejde o dokonalost povídky. Má to duši? Něco, co nelze pojmenovat? Silné poselství? Tak moment. O duši ani o něčem, co nelze pojmenovat, se s tebou nechci přít. Avšak, v čem spočívá ono silné poselství, to bys pojmenovat mohla.

Povídka je o dvou velkých romantických gestech (když pominu silnou necitlivost vnuka vůči babičce), a sice o pomeranči a o růžích. Ostatně autor to tak sám nazval. Jenže to mi přijde podobné, jako když kluk někde na veřejnosti poklekne před holkou, dá jí prstýnek a zeptá se přede všemi - vezmeš si mě? Ona zjihne a řekne - ano. Jenže to je jen selanka a prázdné gesto do chvíle, než ho dotyčný dokáže podepřít schopností být svému protějšku skutečnou oporou, navzdory svým nectnostem. Gesto snad může omámit ženu, že si muže vezme, ale nevystačí jí na celý život. Tolik zkušeností mám, že to vím. A ono podepření gesta mi v povídce zkrátka chybí, ať si kdokoli říká o duši umělce, co chce.

Svérázný humor? To je věc pohledu, co komu připadá svérázné a humorné. 

11.03.2019 18:51:35dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Kvaji, musím se zastat autora. Už jsem od něj četla dokonalejší povídky, ale i tahle má něco, co mne okamžitě zaujalo a co velmi trefně označil a2a2a, a sice duši. Což je právě to, co nelze pojmenovat a umělec ten dar předat ji buď má, nebo ne. Coutinho jej podle mne má. Poselství je tak silné, že všechny technické nedostatky /u nichž by potěšilo, kdyby si autor udělal čas a opravil je/ jdou stranou. Právě onen svérázný humor je pro Coutinhovu tvorbu typický.

11.03.2019 10:32:55dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Zkusím k tomu něco napsat. 

Vnuk, který je už zřejmě dospělý nebo téměř dospělý, sedí u babičky, jež pleje zahrádku, citlivě vnímá, jak jí to namáhá, jak jí bolí záda, jak se z ní řine pot, ale nehne ani prstem? Kdybys v příběhu aspoň napsal, že se jí pokusil pomoci, ale ona odmítla (jsou takové babičky, kterým není nikdy recht, jak jejich práci udělá někdo jiný). V tvé povídce mi to připadá jako v Písni sokolíků, kdy zástup mladých, statných chlapů sleduje starou udřenou máti, jak orá a zpívají: Orej máti, orej, práva nám vyorej, až nebudeš moci, sokola zavolej.

Dále. Nevím, v které době se příběh odehrává, ale řekl bych někdy za socialismu, tipl bych tak kolem roku 1960. To si už pamatuji, že pomeranče byly v obchodech jen občas, ale jeden pomeranč až taková vzácnost nebyla, aby jí dědečkova pozitivní vlastnost, že ho babičce nesnědl, vydržela na celý život a přebila všechny jeho zápory.

Kromě toho, jestli dobře počítám, čtyři snědl a jeden jí nechal? Dobrá, měl hlad, ale celý den nejíst není až zase taková oběť, když se nejspíš potom večer doma nacpal.

Píšeš, že vlaky tehdy jezdily blbě. To je pravda, mívaly velká zpoždění. Jenže právě proto s tím lidé většinou počítali a brali si nějaké jídlo na cestu. No a dědeček, když byl v Ústí, mohl si tam něco koupit, neboť nepochybně věděl, že ve stanici, kde přestupoval, nebylo nic k snědku k mání. Případně se mohl najíst v Ústí. Babičce by tohle pravděpodobně bylo také jasné. 

Rozepisuji se  o tom tolik, protože tohle všechno v mých očích celý příběh znevěrohodňuje. Jinak souhlasím se Zdendou, že humor je trochu neohrabaný a přidávám, že přirovnání, která používáš, jsou většinou laciná a příliš zaužívaná.

Dvě technické. Tlustá vrstva potu? Co to je? Pot není krém, aby vytvářel tlusté vrstvy. Motyčka se zapíchla do země? Motyka je dolé plochá a může se do země nanejvýš zaseknout.

Možná ti připadá, že jen kritizuji, ale to proto, že příběh se mi svým námětem i zpracováním líbí, ale vidím jeho nedostatky.

05.03.2019 11:13:26dát kritice tipAdriana Bártová

svěží příběh, s nádechem humoru i hluboké myšlenky, nesnězený pomeranč jako nositel hlavní pointy, v dřívějších dobách bývaly opravdu vzácné, dnes si to už nikdo nedokáže představit, a není to zase tak hrozně dávno, líbí se mi prostá jednoduchost vyprávění , T*

28.02.2019 09:49:30dát kritice tipagáta5

moc pěkný příběh a dobře napsaný...

22.02.2019 09:08:15dát kritice tipCoutinho

Moc děkuji i za další komentáře. Vážím si jich a to, že povídka byla dána do Výběru, je pro mě velká čest. Děkuji :-)

19.02.2019 00:05:09dát kritice tipfialka...

Pěkně napsané :-)

18.02.2019 22:17:47dát kritice tipa2a2a
redaktor poezie

Třetí, čtvrtý a pátý řádek od konce bych vypustil, ty zmínky o růžích a krvi a nejhezčí holce na světě vybočují z toho jinak krásného, laskavého textu, jsou zbytečně až kýčovité, ale na druhou stranu svědčí o tom, s jakou, snad až, láskou, byl příběh psán. Také vstup do povídky je parádní. Možná by se tam našly jedna nebo dvě nepatrně stylisticky nedotažené formulace, ale to je naprosté nic proti pozvolnému rozběhu povídky, kdy jsi citlivě zapojoval popis doprovodných dějů, citlivě v tom smyslu, že to byly pasáže přesně dlouhé a dokreslovaly napětí. Velmi se mi líbila duše příběhu, tedy vlastně tvá duše.

 

12.02.2019 12:30:33dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Tohle se mi líbí od začátku tím svým "bezprostředním" zahájením  (snad se to nepokazí)... a nepokazilo. Čtu se zujetím až do konce,  kde si říkám, že tohle je má lednová vyvolená.  Tip a Výběr  

11.02.2019 14:39:36dát kritice tipVigan

MIlé. Dvojníci Quasimoda, to snad ne? Tak Otomara Korbeláře nebo Jiřího Bartošky, babičky měly také vkus. Zde nesouhlasím!..:-)

Jinak ten vtip a kouzlo s pomerančem je výborný. Já, když mě muž rozčílí, si vždycky vzpomenu, jak mi koupil auto a hned mě vztek přejde. Doba pokročila..:-)

04.02.2019 12:43:14dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

avi PM

04.02.2019 10:33:32dát kritice tipCoutinho

Ano, s nominací do soutěže PM souhlasím :-) Děkuji

04.02.2019 09:31:23dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Mohu dát do soutěže PM?

22.01.2019 10:19:19dát kritice tipKytiii

1. vnuk mě štval celý příběh... sakra, to nemohl tý babce pomoct a motyku jí vzít z ruky?

2. přerušení - a tam... poslední pomeranč - nebylo nutný... stejně bylo jasný, že tam zbyl poslední (určitě i vnukovi, takže by nebyl napnutý)

3. sloh pěkný, čistý, takový poetický... 

21.01.2019 22:20:00dát kritice tipK3
redaktor prózy

Má to takové zvláštní kouzlo. Nevím proč se mi to tak líbí, asi právě tím "neohrabaným" humorem:).

20.01.2019 20:10:45dát kritice tipStargazer

Já bych chtěl taky chodit s Penelope Cruz... zkusím koupit pár grepů, na to by mohla zabrat. Jo, líbilo se mi to. Fajn povídání. 

20.01.2019 20:03:48dát kritice tipZdenda

Ach jo. Nebýt toho neohrabaného humoru...

20.01.2019 11:03:03dát kritice tipbixley
redaktor prózy

To je prostě láska! Nemám dalších slov. T.

19.01.2019 12:04:17dát kritice tipCoutinho

Děkuji za komentáře :-) Vážím si jich a připomínky beru v potaz do další tvorby.

19.01.2019 11:51:24dát kritice tiplastgasp

Krásný námět. Zdůraznění váhy hodnot ve vztazích mezi dvěma jedinci. Pečlivější a hlubší obsah posouzení povídky uvedla ve svém komentáři Gora. Snad jen trochu do mlýna přidám. Úvod je příliš strmý. Čtenáře to chytne ze zvědavosti (možná záměr). Trochu více se věnovat stylu. Vyprávěcí a charakterizační sloh je místy nepřesný, neurovnaný, nevyvážený ve výběru slov a jejich spojení. Chtělo by to také více se věnovat estetickému vyjádření ve vztahu k věku a zkušenostem osob. Použitá symbolika pomeranče, dokazující spojení dvou  lidí a jejich citovou vazbu je velmi osobitá a nevšední. Dávám tip.  

18.01.2019 16:29:19dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

s dovolením jsem rozeslala pár avíz - v dílně se povídka snadno přehlédne...

18.01.2019 15:16:00dát kritice tipDorazilka

Moc pěkné a milé :)

18.01.2019 15:01:25dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

 

Vychutnala jsem si tvůj pomeranč po několika liniích - zaujal mne nejen dialog ob-generačních hlavních postaviček, ale to, že si navzájem dobře uvědomují vazby:

...snažila motyčkou vysekat plevel. „Nebo ne, já ani nevím. Ale musím říct, že se mi moc nelíbil.“

„To mě právě zajímá. Vypadá to, že to máme v rodě.“

„Ale ty seš hezkej. Musíš mít holek...“

Dobré je i vědomí, jak "se hodí" zkušenost jednoho tomu druhému:

„Takže to chce velký, romantický gesto,“ zhodnotil Matěj po chvíli dalšího mlčení, kdy mluvil jen vítr proudící v zesílených poryvech. Zdálo se mu, že problému přichází na kloub. „Prostě něco, co jí vyrazí dech.“

Co mi ve tvém vyprávění udělalo největší radost, je prosté - myslet jeden na druhého, třeba i s tehdy vzácným pomerančem - to je základ pevných svazků, a tuto myšlenku se ti povedlo "vypíchnout" ...

Mentalitě starých lidí odpovídá i neustálé opakování "jejich pravd"... máš pozorovací schopnosti.

 „Matěji,“ zavolala, „kdybys jí někdy vezl pomeranč, nikdy jí ho cestou nesněz.“

... pro sebe ještě zašeptala:

„Vždycky jí ho přivez. Možná o tom jediným to tady na světě je.“  

Povídka dává naději...lidé si naslouchají... Možná jen ty růže, rudé jako krev, to mne trochu "zatahalo" otřelostí pojmu...

Několik podnětů jsem ti poslala ráno a je na tobě, zda ti k něčemu budou.Celkově by se ještě určitě dalo z tématu dostat víc, propracovat stylistiku. Náznak humoru potěšil, např. v sebekritickém posuzování pubertálního mladíka, ale vím, že umíš "zabrnkat na bránici" daleko silněji.

Těší mne, Coutinho, že jsi po delší době publikoval na Písmáku.

 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.