Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Mozart v Praze
datum / id02.02.2019 / 493704Vytisknout |
autorbixley
kategoriePovídky
zobrazeno692x
počet tipů17
v oblíbených0x
do výběru zařadilGora, Lakrov,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Mozart v Praze

Byl večer. V zešeřelé místnosti svítilo několik svíček. U psacího stolu seděl Wolfgang Amadeus Mozart a pracoval na opeře Kouzelná flétna. Práce mu šla od ruky, měl velkou inspiraci, a tak měl árii Papagena už skoro hotovou. Přemýšlel, zda se jeho hudba bude libretistovi Schikanederovi líbit. Vtom se ozvalo ťukání na dveře.

Mozart odložil pero a šel ke dveřím. Když otevřel, uviděl podivně oděného prošedivělého muže, který neměl paruku. Obut byl do nízkých bot s tkaničkami, měl na sobě modré úzké kalhoty sahající až po kotníky a zvláštní lesklý kabát s kapucí a bez knoflíků. Mozart na něj udiveně hleděl.

„Pan Mozart?“ řekl neznámý.

Mozart přikývl.

„Pane Mozarte, jmenuji se Tomáš Korbel. Jsem skladatel, složil jsem několik mší, které byly inspirovány vaší hudbou. Přicházím z Prahy.“

I jeho němčina zněla jaksi podivně. Přestože o Tomáši Korbelovi Mozart nikdy neslyšel, potěšil ho zájem neznámého. Vynořila se mu vzpomínka na Prahu a na vřelé přijetí Dona Giovanniho. Že by se teď v Praze nosila tato podivná móda?

„Rádi bychom si u vás objednali skladbu,“ pokračoval pražský skladatel, „rekviem.“

„Rekviem?“ opakoval Mozart překvapeně.

„Ano. Totiž - abyste tomu rozuměl, přicházím z Prahy 21. století, z roku 2056. Chystáme se k oslavám třístého výročí vašeho narození a byli bychom velice rádi, kdybyste v Praze vystoupil a složil pro nás novou skladbu. Mohl byste teď se mnou odcestovat?“

„Jedenadvacáté století?“ Mozart nevěřil vlastním uším. Chvíli váhal. Nedělá si z něho ten neznámý legraci? Není to jen nějaká maškara? Není přece možné, aby za ním přicestoval někdo z budoucnosti. Nevymyslel si to přítel Schikaneder? Není to nějaká postava z jeho nové hry v divadle Na Vídeňce? Ale pokud je tento člověk opravdu z roku 2056, pak se jeho hudba hraje už tři sta let! Cesta do Prahy jednadvacátého století ho začala velice lákat. Jak budou v této daleké budoucnosti přijímat jeho hudbu? Navíc dostal velice slibnou zakázku. Nakonec u něj přes prvotní nedůvěru zvědavost zvítězila.

„Dobře tedy,“ souhlasil a chtěl si vzít paruku.

„To teď nebudete potřebovat, pane Mozarte. My vám veškeré ošacení poskytneme. Pojďte prosím se mnou.“

Poté Mozarta dovedl na ulici, kde stála jakási kovová budka, která tam předtím nebyla. K Mozartovu údivu se dveře samy od sebe otevřely a on vstoupil s panem Korbelem dovnitř. Pan Korbel zmáčkl jakýsi knoflík na stěně.

„Víte, pane Mozarte,“ dal se pan Korbel znovu do řeči, „zřejmě byste si přál bydlet opět na Bertramce, ale bohužel to nejde. Manželé Duškovi pochopitelně dávno zemřeli a ve vile je teď vaše muzeum. Ale poskytneme vám ubytování ve vile Portheimka, doufáme, že se vám tam bude líbit, je to stavba z vaší doby.“

„To mě mrzí, že už Duškovy neuvidím,“ řekl zklamaně Mozart.

„Myslím, že v Portheimce budete mít veškeré pohodlí a klid na práci, dáme vám k dispozici cembalo. A vida, už jsme tady.“

Dveře se opět samy otevřely a oba vystoupili. Mozart se ocitl v Praze 21. století. První, co ho překvapilo, byl zvláštní pach ve vzduchu, který byl úplně jiný než ten, na který byl zvyklý. Ve Vídni 18. století to byl pach koní, kteří tahali kočáry a bryčky. Tento pach se podobal pachu kouře. Druhý dojem, který na něj hned působil, byl velký hluk. Pro jeho citlivé uši to bylo nepříjemné víření bubnů.

„Prosím, pane Mozarte, nastupte si,“ řekl pan Korbel a vedl ho k jakémusi uzavřenému povozu, který nebyl tažen žádným koněm. Mozart do něj s krajní nedůvěrou nastoupil. Povoz, který pan Korbel nazýval autem, se dal do pohybu a hladce klouzal po cestě. Projeli Prahou plnou podobných povozů a zastavili před vilou Portheimka. Pan Korbel zavedl Mozarta do prvního patra a otevřel dveře do pokoje, zařízeného pohodlným lůžkem, pracovním stolem s křeslem a nádherně zdobeným cembalem. Na podlaze ležel perský koberec a na oknech visely jemně květované bílé záclony.

„Doufám, pane Mozarte, že se vám tu bude dobře pracovat. Byli bychom rádi, kdybyste si dirigoval svou symfonii D dur, my jí dnes říkáme Pražská, s Českou filharmonií. Zítra je první zkouška.“

Mozart byl mile překvapen. „To mě těší, svou symfonii si budu rád dirigovat.“

Pan Korbel zanechal Mozartovi na křesle oblečení a rozloučil se s ním.

Nazítří v devět hodin ráno se pan Korbel opět objevil. Mozart si oblékl šatstvo 21. století poněkud se sebezapřením. Měl teď na sobě stejně nízké zavazovací boty jako pan Korbel, legrační modré kalhoty po kotníky, k tomu jakousi podivnou košili a cosi, co pan Korbel nazýval svetr. Přes to si přehodil tmavý kabátec, který mu musel pan Korbel zapnout, protože Mozart nemohl najít žádný knoflík. Poté odjeli autem do Rudolfina, kde sídlila Česká filharmonie.

Projížděli opět Prahou, Mozart si s úlekem všiml, že některá auta dokážou vysunout jakási křidélka, vzlétnout a přeletět několik aut a potom se zase snést dolů a třásl se strachy, že by mohla na ně spadnout.

„Nebojte se pane Mozarte, to jsou vznášedla. V současných zácpách je to řešení, jak se dostat na volnější silnici.“

Dojeli před Rudolfinum a vyjeli do několikapatrového parkoviště. Potom sjížděli dolů v malé kabince. Mozart vše sledoval vytřeštěně. Byl přesvědčen, že se kabinka s nimi musí zřítit. Ale nic se nestalo a dole oba vystoupili.

V Rudolfinu pan Korbel zavedl Mozarta za šéfdirigentem, bělovlasým kmetem:

„To je pan Jakub Hrůša, šéfdirigent České filharmonie, a toto je pan Mozart,“ představil je.

„Velice mě těší, pane Mozarte, že vás osobně poznávám,“ uklonil se pan Hrůša.

„Mě také těší, že poznávám dirigenta z budoucnosti,“ usmál se Mozart.

Mozart se seznámil s členy orchestru a začala zkouška. K Mozartovu překvapení některé hudební nástroje zněly úplně jinak než jak na to byl zvyklý v 18. století. Trvalo mu nějakou chvíli, než tomuto zvuku přivykl. Ale Česká filharmonie měla skvělé hudebníky a Mozart za chvíli zapomněl, že už není v 18. století a ponořil se do hudby.

Zkoušky proběhly dobře a přiblížilo se datum koncertu. Po celé Praze byly vyvěšeny programy, že svou symfonii bude řídit Wolfgang Amadeus Mozart osobně, a tak byl o koncert velký zájem. Všichni chtěli tohoto geniálního hudebníka vidět na vlastní oči. V den koncertu byla Dvořákova síň Rudolfina plná lidí. Televize i rozhlas vysílaly tento koncert do celého světa, po Praze byla spousta promítacích tabulí, lidé sledovali koncert on-line po internetu.

Když Wolfgang Amadeus Mozart předstoupil ve fraku před orchestr, obecenstvo spustilo nadšené ovace. Takový potlesk ještě nikdy nezažil. Několikrát se uklonil a nakonec se všichni ztišili. Ozvaly se první tóny symfonie. Všichni napjatě naslouchali. Když skončila první věta, začalo obecenstvo spontánně tleskat. Totéž se stalo i po druhé větě. Když symfonie skončila, obecenstvo povstalo, nadšeně tleskalo, všichni vykřikovali „bravo“. Mozart se ukláněl a byl tímto přijetím neobyčejně nadšen. Zahrál s orchestrem znovu třetí větu. Ani potom neměl potlesk konce.

Další den vyšly v novinách i na internetu nadšené kritiky a nápad přivést Mozarta do Prahy byl velmi chválen. Koncert se opakoval ještě jednou se stejným úspěchem. Mozarta mrzelo, že tu nemá Stanzi, se kterou by se mohl o svou radost podělit.

Ve vile Portheimka začal pracovat na rekviem. „Kyrie eleison“, šeptal si a jeho ruka sázela na papíře noty do sopránu. Když za ním přišel pan Korbel, přehrál mu to na cembale. „To bude vaše nejlepší dílo, pane Mozarte,“ řekl pan Korbel pochvalně.

Tak uplynul asi týden, když Mozarta náhle začaly sužovat silné bolesti břicha. Nejprve to byl jen jakýsi tlak, ale postupně bolest narůstala, často trpěl průjmy, až nakonec nebyl schopen vstát z postele. Pan Korbel včetně vedení filharmonie si dělali starosti a sehnali lékaře. Ten Mozarta prohlédl a nic zvláštního na něm neshledal. Dal mu nějaké léky, které bolest ztlumily, takže byl schopen vystoupit ve svém klavírním koncertu d moll, který si současně sám dirigoval. Úspěch byl opět obrovský.

Další velkou událostí měla být opera Don Giovanni za jeho řízení. Mozart se dostavil na zkoušku do Národního divadla a už na první pohled bylo vidět, že mu není dobře. V obličeji byl celý rudý jako by měl horečku. Opřel se malátně o dirigentský pult. Hráči však nic nezpozorovali a podobně jako v roce 1787 mu poté, co vstoupil do orchestru, začali provolávat slávu. Mozarta to potěšilo, zapomněl na zdravotní potíže a začal dirigovat předehru. S výkonem orchestru byl spokojen a rovněž pěvci a pěvkyně zpívali své party výtečně. Všichni si považovali toho, že mohou operu studovat za řízení samotného autora.

Představení se konalo o týden později. Stejně jako v případě jeho koncertních vystoupení bylo Stavovské divadlo zaplněno od přízemí až po druhou galerii. Jakmile se Mozart objevil, diváci ho uvítali velkým potleskem. Potlesk se ozval po předehře i po každé árii. Mozart byl štěstím bez sebe, nečekal takový úspěch. Při každém potlesku se uklonil, ale když dozněly poslední tóny opery, pocítil, jak je vyčerpán. Sotva stál na nohou. Publikum dlouho aplaudovalo, a tak Mozart ještě zopakoval Leporellovu árii z prvního dějství. Opět veliké ovace.

Když pan Korbel Mozarta dovezl do vily Portheimka, bylo už k půlnoci. Mozart se svalil na postel, vzal si lék proti bolestem a usnul. Celý následující den odpočíval a pan Korbel mu předčítal kritiky plné chvály z jakéhosi svítícího okénka. Mozart nechápal, jak se tam ty texty dostaly, ale už si zvykl na různá překvapení 21.století.

O pár dní později se cítil lépe, tak se pustil do komponování rekviem. Právě skládal část Dies irae a rozváděl hlavní motiv. Vtom pocítil silnou křeč a nemohl se soustředit na práci. Nějakou dobu se to snažil překonat, ale bolest se stupňovala, takže nakonec ulehl. Opět byl přivolán lékař. Ten ho odvezl do nemocnice. Tam ho podrobně vyšetřili a konečná diagnóza zněla: otrava stravou obsahující chemická aditiva.

Víte,“ řekl panu Korbelovi pan primář, „my tohle jídlo jíme od narození, takže na různé konzervanty a takzvaná éčka jsme už zvyklí. Ale pro člověka z 18. století to může být smrtelná dávka. Měli byste ho vrátit do roku 1791.“

Pan Korbel Mozartovi sdělil, že ho zavezou zpět do Vídně 18. století. Mozart souhlasil: „Rekviem jsem sice ještě nedokončil, ale pokusím se ho dokončit ve Vídni.“

A tak se Mozart najednou opět ocitl ve svém bytě v roce 1791. Najednou se mu ulevilo, dýchalo se mu mnohem lépe. Když vešel do svého pokoje, ještě stále tam hořely svíčky, jako by byl pryč jen pár minut. Árie Papagena čekala na své pokračování. „Možná to byl jen sen,“ napadlo ho.

Dokončil operu Kouzelná flétna, ale necítil se dobře. Zdraví už měl podlomené. 30. září 1791 se konala v divadle Na Vídeňce premiéra. Opera měla velký úspěch. Mozart z toho měl sice velkou radost, ale cítil se hůř a hůř.

Po premiéře se snažil pokračovat ve své práci na rekviem. Je to skladba pro dalekou budoucnost, říkal si. Nemůže přece své potomky, kteří ho tak obdivují, zklamat. Ale síly už mu nestačily. 5. prosince 1791 otravě z 21. století podlehl.


 


 


 


 


 


 


 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.03.2019 23:01:13dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky, Magdalene. 

14.03.2019 21:43:48dát kritice tipMagdalene

Strašně nerada čtu a obzvlášt dlouhé texty. Přečetla jsem a je to můj vkus. Tajemno , návraty v čase a pod. TIP

12.03.2019 10:47:07dát kritice tipVigan

Je to zajímavý příběh, ale zdá se mi tak nějak tuctově napsaný. Škoda.

11.03.2019 19:26:49dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Moc děkuju, Přemku. Co ty víš, jak bude vypadat Portheimka v roce 2056??? S tou operou La Clemenza di Tito máš pravdu, ale domnívám se, že to už by na čtenáře bylo moc informací. Ale opravdu děkuju za zasvěcené ohodnocení.

11.03.2019 16:06:52dát kritice tiplastgasp

Renato gratuluji a současně děkuji. Třistaletý posun je báječný fuktivní nápad za použití značného počtu skutečných, věrně popsaných událostí z konce Mozartova života. Byla to vlastně jeho pátá, fiktivní návšětva Prahy. Snad bylo vhodné ještě zmínit korunovaci Leopolda II., ke které Mozart složil korunovační operu La Clemenza di Tito, a která měla premiéru ve Stavovském upraveném divadle 6. září 1791. Trochu jsem byl na rozpacích s jeho ubytováním na Portheimce, kde tedy určitě žádný klid mít nemohl. Působil jsem ve Stavovském téměř deset let mimo jiné jako průvodce a Mozartovské období Nosticova hraběcího národního divadla bylo mým nejoblíbenějším. Věřím v tvůj úspěch.

05.03.2019 15:03:21dát kritice tipbixley
redaktor prózy

:-)

05.03.2019 14:55:39dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

A ještě jeden kladný účinek ta povídka má: Čtenář si po jejím přečtení lépe zapamatuje něco, co už ze školy možná dávno zapomněl...

05.03.2019 14:16:36dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky, Lakrove. :-)

05.03.2019 13:58:04dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

 Zdařilá fikce, říkám si po tom, co překonám první dva (možná jen jeden)  poděkud nudný úvodní odstavec. A ačkoli už je zřejmé, k jakému konci to celé  spěje, čtu se zájmem a bez zastávky až do konce.  Tip.  

22.02.2019 19:03:57dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

avi PM

22.02.2019 19:03:15dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky, posílám avízo:-)

22.02.2019 19:01:29dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Snad ano... :-)

22.02.2019 18:51:51dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

bixley, mohla bych tuhle povídku nominovat do soutěže PM?

05.02.2019 07:09:43dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Děkuji, Vesuvanko.

04.02.2019 23:18:31dát kritice tipvesuvanka

Povídka mě zaujala, je krásná a poutavě napsaná :-))) TIP

04.02.2019 10:30:54dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Taky díky. :-)

04.02.2019 09:42:06dát kritice tipYan73

Taky líbilo, ahoj Y.

02.02.2019 20:35:13dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky, Evži.

02.02.2019 20:33:39dát kritice tipEvženie Brambůrková

To je krásné. Napínavé a čtivé. Moc se mi to líbí. :-) /T

02.02.2019 19:05:55dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky.

02.02.2019 19:00:00dát kritice tipfialka...

Ráda jsem četla

02.02.2019 18:01:23dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Kočkodane, moc děkuji. Nevím, jestli budou v roce 2056 zloději, ale éčka určitě. Takže na éčka si dávaj pozor, lepší jsou béčka, edy B komplex nebo stupnice s béčky. :-)

02.02.2019 17:41:40dát kritice tipKočkodan
Je dobře, že se Wolfi objevil i na Písmáku. Já jsem se trochu bál, jestli ho v Praze hned neokradou, ale pak mi došlo, že v roce 2056 na území České republiky určitě už žádní zloději nebudou.

Renato, na chvilku jsme byli duševní siamská dvojčata – mě při těch skladatelových zdravotních potížích také napadla éčka. :-)
02.02.2019 15:23:40dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Zdendo, díky za připomínky. :-)

02.02.2019 15:21:16dát kritice tipZdenda

Je to docela fajn, ale není to napsané úplně čistě. Třeba

Mozarta začaly sužovat bolesti... až nakonec Mozart nebyl schopen vstát z postele

dvakrát Mozart by tam asi být nemuselo... 

a tak jako podobně

jinak jo, je to docela milý

02.02.2019 14:59:33dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky, Leraku, za tvou stálou přízeň.

02.02.2019 13:41:28dát kritice tipLerak12

Velmi zdařilá povídka! Rád jsem přečetl.

02.02.2019 12:20:11dát kritice tipČudla

Líbí /*

02.02.2019 11:14:47dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky, Goro. Popřemýšlím o tom.

Hudební povídky jsem tu publikovala jako první v roce 2015, ale pak njsem je smazala, protože to nemělo odezvu.

Revírníku, znovu děkuji.

02.02.2019 10:37:02dát kritice tiprevírník

Taky se mně to velice líbí.

02.02.2019 10:26:18dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Tohle je moc dobré, Renato...

Možná bych trochu krátila část s výčtem všech těch Mozartových vystupování, ale nejsem hudební "odborník" a ty se jistě v jeho dílech - skladbách - dobře vyznáš.

Ještě bych tam někam dala jeho nakažlivý smích... to se mi ve Formanově filmu hodně líbilo - smál se jako dítě...

Tak - z pohádkářky a fejetonistky originální autorka hudební fantasy - sci-fi:-)?



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.