Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 451 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Sobotní ráno
datum / id06.02.2019 / 493869Vytisknout |
autortubus tunelu
kategorieOstatní nezařaditelnéDalší dílo autora
témaRodinné
zobrazeno249x
počet tipů5
v oblíbených0x
Sobotní ráno

 

 

   Stříbrný smrk za oknem ložnice se mohutnými větvemi téměř dotýkal domu. Obyčejné šedivé bytovky z periferie, na které bylo hezké snad jen blízkost vzrostlých stromů. Ve Věře postupem roků, kdy se větve prodlužovaly, vzrůstal pocit, že stačí vyklonit se a dotknout chundelatého jehličí. Nedosáhla k nim ani vlajícími cípky prošívaných dek, které denně vytřásala přes parapet.

Na dosah však bylo svítání. Slyšela nezřetelné ozvy probouzejícího se domu. Tři ženy – babka – dcera – vnučka -  v bytu pod nimi se začínaly hlučně dohadovat. Snad nemají celý boží den ani nic jiného na práci, povzdychla si.

Dcerka ještě spala s plyšovými kamarády po boku - zvlášť zajíc s dlouhýma ušima nesměl v postýlce chybět.  Druhá část manželského letiště zela, jako každý  pátek, prázdnotou. Zhluboka se nadechla a otevřela dveře do obýváku.

   Nikdy předem nevěděla, jaký pohled ji čeká. Připravena byla na všechno. Tentokrát manžel spal v obýváku v křesle. Jindy na koberci nebo zkroucený kolem záchodu. Někdy usnul ve vaně.

Vyvětrala čpavé výpary. Vůně ve spreji pomohla, jako už tolikrát, zahnat hospodský odér. Naštěstí byla sobota, odpadalo beznadějné, vyčerpávající lomcování s mužem a přemlouvání, aby vstal a stíhal autobus do práce.

Aspoň to zkusí:

„Pojď si lehnout do své postele, Pepo, ať tě tady malá nevidí, až bude vstávat.“

Jen se zavrtěl a zůstal napasovaný v křesle, nohy vystrčené přes opěrku. Rozcuchané vlasy a neholená tvář daly vyniknout nezdravě bílému obličeji. Dnes byl hrozně zřízený, ani boty si nevyzul.

   Až o dvě hodiny později, když se vzbudila Verunka, přešel nejprve na záchod a potom padnul do své postele. Zavřela dveře a s dcerkou v klidu posnídaly v miniaturní kuchyňce, kde bylo u stolu místo jen pro dva. Pustila televizi. Dávali seriál Chobotničky z pátého patra. Verunka na koberci skládala kostky a ona vychutnávala silného turka. Někdo zazvonil.

Holčička vyskočila a běžela ke dveřím. Volala – cililink!

„Kdo je,“ nakoukla Věra škvírou do zádveří. Stál tam nějaký starší muž, nikdy ho neviděla.

„Jsem Petr Dvořák, ředitel zdejší fabriky. Chtěl bych mluvit s vaším mužem,“ dožadoval se kategoricky.

„Pojďte dál, řeknu mu,“ pozvala slušně vyhlížejícího pána do chodbičky. Ředitel fabriky, a v sobotu, co jen může Pepovi chtít, běželo jí hlavou, když se sklonila nad tvrdě spícím mužem.

„Vstávej, v chodbě na tebe čeká nějaký člověk, prý s tebou nutně potřebuje mluvit. Vypadá nějak nabroušeně.“

Protřel si oči a vypadalo to, že v myšlenkách bloumá zpátky časem. Vymrštil se z postele a vratkým krokem prošel obývákem ke vchodu. Věra zaslechla něco jako  -tady to řešit nebudeme, a muž zabouchnul dveře, aby nebylo slyšet, o čem je řeč.

   Za chvíli byl zpátky a dřepnul si v kuchyňce. Zavelel:

„Udělej mi silný kafe, smrťáka!“

Postavila na sporák džezvu s vodou a škrtla plyn jiskrou zapalovače.

„Co se děje, co ti chtěl?“

„Koukni se z okna v ložnici,“ řekl nezvykle skleslým hlasem. Ty změny nálad byly příšerné, těžko se dalo předvídat, jak se k ní i k malé bude chovat.

Prolétla do posledního pokoje a otevřela okno. Pod stříbrným smrkem bylo parkoviště na těch několik aut lidí z bytovky.

Vytřeštěně zírala ven. Místo, kde po tři dny stála starší sto dvacítka, bylo prázdné. Ucítila alkoholový dech, stál těsně za ní, snažil se ji obejmout. Prudce se otočila.

„Dej mi pokoj. Řekni, kde je naše auto? Co jsi s ním provedl? Ty jsi ho někomu půjčil?“ snažila se kvůli dítěti tišit hlas. Na to auto padly veškeré úspory z její vkladní knížky, vše, co si za svobodna našetřila. Mělo sloužit k dojíždění do města, kde oba pracovali, aby nemuseli brzy ráno i s malou letět na autobus.

   Vrátili se do kuchyně.

Sedl si znovu ke kafi, a lezlo to z něj jak z chlupaté deky.

„Šel jsem večer za Milanem a ostatníma do Šumavy, to přece víš. V jedenáct se zavíralo, a Milana napadlo jet do města, že ještě někde maj otevříno. Jenže jak… padlo něco o našem novým autě, klíčky jsem měl v kapse, a tak se jelo. No tak jo, jsem blbej, každej mne ukecá. Nekoukej tak vyčítavě!“

„Dál, co bylo dál?“

Poseděli jsme s Milanem v Měšťáku a on se zdechnul o patro výš na taneček. Hráli tam disko. Já se pak sebral a šel do Široký, kde jsem měl auto. Vyrazil jsem domů. Jenže…“

„Jaké jenže, to ještě není všechno?“

„Ále, za městem stopovala nějaká holka. Zastavil jsem a ona nastoupila. Jeli jsme serpentinami kolem řeky a najednou nevím nic. Probral jsem se až po chvíli. V autě byla voda a ta holka na vedlejší sedačce strašně křičela. Spadli jsme do řeky. Ven nás vytahovali hasiči, auto zůstalo v řece. Je na šrot.“

   Náhle nevěděla, na co by se ho ještě zeptala, snad jen:

„Co ten ředitel papírny, má s tím něco společného?“

„Ta holka, stopařka, je jeho dcera. Je zraněná, má zlomenou pánev, vezli ji do Budějic.“

„Snad ses jejímu otci aspoň omluvil, to je teda šílené…!“

„Co bych se mu omlouval, když mi řekl: Mám známé u soudu a úplně všude, znám všechny funkcionáře ze strany a prokurátora i soudce. Postarám se, abyste za tohle dostal pořádnej flastr!“

„To je skvělé. Víš, že máš podmínku? Že jsi tam mohl zemřít ty, ona nebo oba? Že jsem ti na to auto dala své úspory a ani jsem se v něm nesvezla?

„Nic mi není, akorát jsem nadejchal. Přijeli policajti. Mám 3,48 promile.“

„Kristepane, to je otrava alkoholem. Ty nejsi normální. Jak jsi mohl sednout za volant?“

Neodpověděl a jedním lokem dopil kafe. Oblékl si bundu.

„Někam jdeš, Pepo?“

„Provětrat hlavu.“ Bouchnul dveřmi.

Vyklonila se z okna, aby viděla, kam má namířeno. Směr restaurace Šumava. Jak jinak. Ještě nevystřízlivěl, a už zase.

Utřela si oči.

   Přisedla k malé na koberec a skládaly hrad z kostek.

 Neměla jiné přání,sny, než hezky žít. Vlastně se moc neznali, on – voják, který ležel u nich na oddělení, a ona - zdravotní sestra, párkrát se sešli, vojáci moc volna nemívali.

 Když měl jít do civilu, přišla k ní do garsonky přepadovka z vojenské rozvědky s povolením k domovní prohlídce. Něco hledali, a souviselo to s Pepou. Měla tam jen sešit s písničkami a starý magneťák, co si u ní nechal. Pak se Pepa dlouho neozýval. Věra mezitím zjistila, že je gravidní. Nic moc si z toho nedělala, slíbili si, že se beztak po skončení vojny vezmou.

 Jednoho dne přišel dopis z Ruzyně, vazební věznice. Byl obžalován z napomáhání krádeží materiálu, oblečení a obuvi. Vojenský prokurátor mu dal dva roky. Ani ji neviděl těhotnou, zůstala na všechno sama. Dostal se odtud na půlku. S roční podmínkou na krku.

    Teď tenhle malér. Vlastně vůbec nevěděla, že pije, za těch několik rande se nikdy nedotknul alkoholu. Bylo jí divné, když při svatebním obřadu, po návratu z vězení, jeho matka řekla:

„Tak přeju hodně štěstí a hlavně aby Pepa konečně přestal pít.“

Přesně týden po svatbě měla jasno.

Raději nevzpomínat.

Věra došla k telefonu. Vytočila číslo své mámy. Chvíli spolu hovořily.

Dlouho potom seděla jako ochromená. Vzpomněla si, že kdysi četla nějakou knihu s názvem Naděje má hluboké dno. Občas si říkala – jak hluboko je možné ještě padat, než člověk dosáhne samotného dna. Dnes to přišlo.

Ze zvyku vyvětrala peřiny a málem se cípem dotkla stříbrných větví. Málem.

   Potom sundala ze skříně v ložnici kufr. Otevřela skříně a naskládala svoje a Verunčiny věci dovnitř. Nesmí zapomenout na nejoblíbenější plyšáky. Zajíce a modrého mončičáka položila navrch. 

Umyla hrnek po kávě. Jen ten svůj. Pepův zůstal špinavý ve dřezu.

Oblékla sebe a holčičku. Autobus jede za dvacet minut.

Klíč od bytu hodila do schránky.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.03.2019 16:11:33dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Líbí se mi začátek, tak první stránka. Dál je to pak takové stručné  převyprávění rodinné tragédie s trochu nepochopitelným důrazem na některé  detaily běžných denních událosí. Nejlépe napsaná mi přijde pasáž, kdy  z Pepy ty večerní události "lezou jak z chupaté deky".  Přeju lepší čtenáře.  

07.02.2019 21:02:21dát kritice tiptubus tunelu

Rozumím a děkuji za názor.

07.02.2019 20:58:37dát kritice tipK3

Nic ve zlém tubusi, tuctový ne, ale ani ne vyjímečný. Ale záleží na autorovi, co chce napsat. Jestli opis ze života nebo něco vymyslet. Obojí jde.

07.02.2019 20:28:18dát kritice tiptubus tunelu

Děkuji.

07.02.2019 20:27:32dát kritice tiptubus tunelu

Děkuji za názor. Jako tuctový vztah mi to však nepřipadá. 

07.02.2019 20:23:01dát kritice tipKytiii
Souhlasím s předchozími. Hrozně jsem se bála, aby nesklouzla k řešení typu "chci se konečně dotknout větví"... pro mě dobrý konec, všechno dobré...
07.02.2019 18:36:03dát kritice tipK3

Nic jiného ani dělat nemohla, naopak spíš ještě dřív.

Žádný velký příběh to není. Spíš takový náhled do běžného manželství. Při troše fantazie by se k tomu dalo nějaké překvapení vymyslet. Ale vím, lehce se to říká a těžko vymýšlí...

07.02.2019 11:54:58dát kritice tiptubus tunelu

Děkuji za rady. Námitky beru, jsou oprávněné. Něco s tím udělám.

07.02.2019 09:36:36dát kritice tipVigan

Podobně jako Zdenda...vlastně stejně..:-)

Četlo se dobře, "zaprášené" to je, ale to nevadí, a ano zbytečně dovysvětluješ, opisuješ.... Třeba v té přímé řeči by to chtělo víc akce, je to takové suchopárné, jako by to četli z knihy..JInak fajné..

07.02.2019 09:34:11dát kritice tiptubus tunelu

Děkuji. Vzdušné zámky odlétly a plyšáci jsou i na začátku. Mírně poopraveno.

 

07.02.2019 08:38:05dát kritice tipZdenda

Není to úplně špatné.

Na můj vkus se tam moc vysvětluje, poněkud křečovitě a těžkopádně - ty vzdušné zámky, polopatické vysvětlení celé manželské historie,... A to socialistické zasazení mi připadá už strašně archaické.

Typický detail: Na konci balí oblíbené plyšáky. Je to první a poslední zmínka o plyšácích. Oblíbený plyšák se mohl přece mihnout textem a skončit v kufru. A amerických seriálech to takhle vždycky dělají a na mě to funguje.

Jo a úplně jsem nepochopil, proč ona někam odchází, když starej půjde minimálně na rok zas do krimu.

 

06.02.2019 22:46:01dát kritice tiptubus tunelu

Děkuji.

06.02.2019 22:03:19dát kritice tipLerak12

To ano. To jsou lidské osudy. Je to ze života, dobře okoukané i napsané. Rád jsem pročetl.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor