soutěžní dílo, podrobnosti zde

Aprílové květiny



Nákup v supermarketu může být občas i zábavný.
-
Tenhle třicátý dubnový den se chystalo k první pořádné bouřce. Ta se však zdržela nejspíš někde za městem. Zkrátka kde nic tu nic. Místo ní zatím jen všudypřítomné nesnesitelné dusno.
Ve frontě u kasy stál přede mnou zvláštní chlapík. V jeho vozíku se nacházel pouhý pugét květin a balíček kávy. Na páse se ale objevila pouze káva. Otočil se ke mně s náznakem čtveráckého úsměvu, jako by měl něco za lubem, a postoupil ke kase. Zaplatil a pokračoval k východu.
Strohý hlas prodavačky ho zadržel. Až jsem se zalekl.
„A co vaše květiny, vážený?“
Zarazil se ještě dřív, než její věta dozněla. Zřejmě to čekal. Pomalu se vrátil ke kase.
„Nejsou mé, patří vám,“ odpověděl klidně a přejel si rukou po vlasech.
„V tom případě je musíte vrátit tam, odkud jste je vzal, jestli se nemýlím.“
„Právě že se mýlíte,“ ušklíbl se dost nepříjemně muž. „Postupuji přesně podle výzvy na tabuli: DARUJTE NAŠE KVĚTINY ŽENĚ. A já nechci nic víc, než je zrovna darovat.“
„Vidím, že máte smysl pro humor, pán za vámi ovšem čeká.“
Podívala se na mě. Za mnou již nikdo nestál.
Tentokrát jsem to byl já, kdo se usmál.
Měla pravdu, spěchal jsem, ale přesto jsem zalhal, ani nevím proč.
„Času dost.“
Dal jsem jim jasně najevo, že si to mezi sebou mohou v klidu vyřešit.
Prodavačka udělala dlouhý nos. Tedy, jako kdyby ho udělala.
„Nejdřív je zaplaťte,“ vyzvala ho. „A až poté je darujte.“
„Ne.“
Muž se na ni znovu pousmál, nyní už vůbec ne nepříjemně. Naopak. Snad si v tu chvíli uvědomil, že je jaro.
„Pochopte. Když je zaplatím, už nebudou vaše, nýbrž moje. Já chci ale darovat vaše, dle toho nápisu. Takže existují jen dvě možnosti, buď mi je necháte bez placení, nebo přepíšete nápis...“
Teď prodavačka, viditelně zaskočena, zaváhala a chvíli přemýšlela. Asi i ona ve vzduchu zaslechla tón jarního ševelení, který otupil ostré hrany. Překvapivě oslovila mě a já v ní najednou viděl ještě něco jiného než protivnou ženskou. Mladou neposednou holku.
„Pane. Schválně. Nechám to na vás. Rozsuďte nás.“
Ochotně jsem se k nim s tou jejich náladou přidal.
Napadlo mě to hned.
„Je to jednoduché. Pan zákazník květy opravdu nemusí platit a může jimi skutečně obdarovat kteroukoliv ženu v tomhle nákupním centru. Zabije dvě mouchy jednou ranou.“
S tím muž souhlasil. Květiny daroval prodavačce, která je odnesla zpátky k ostatním květinám, přeškrtla na reklamním sloganu slovo NAŠE a vrátila se za pult.
Načež jsme se na sebe všichni tři kolegiálně usmáli a beze slova jsme se rozešli.
Venku zahřmělo a tiše začal padat dlouho očekávaný déšť.