Co si myslí pes

Leden 2019 Co si myslí pes...? Každého, kdo má psa, určitě někdy napadlo: co si ten pes asi myslí? Co kdyby uměl mluvit? Dodnes se mi živě vybavuje, jak se naše Sabinka někdy před čtvrt stoletím na jedné procházce najednou zastavila, otočila a šla zpátky. Naše mamka se tenkrát smála, že to vypadalo, jakoby si řekla: "Mě už to nebaví! Seru na to, jdu domů..." Nepamatuju si, jestli mě něco takového napadalo před 18 lety, když jsme měli malou Kendynku, ale teď, když máme půlročního Rastíka, napadá mě to čím dál častěji. Hlavně když dělá ty svý lumpárny, kdy dělá to, co ví, že dělat nemá. Jako třeba že roztahá po kuchyni i po pokoji všechny vytříděné plasty, protože hledá, co by se tam kde dalo vylízat. Aby se to nevyhazovalo špinavý, že jo! Myslí to dobře... Nebo začne cupovat kostku na podložení nohou a molitan z ní se pak válí po celém pokoji. To nevím, proč to dělá a jak to myslí. Asi ho to prostě baví, darebáka. Musí vědět, že to nemá dělat. Jinak si neumím vysvětlit, že se do toho pustí, sotva za námi zapadnou dveře. A když jsme doma, tak ho to nenapadne. Nebo napadne a říká si: "Už aby vypadli! Tady je nuda..." Přesně tak mi to připadá, protože jsem momentálně na neschopence, takže jsem doma a vím, že o něm celé dopoledne nevím. Spí, občas si přeleze z místa na místo a zase spí... jako kdyby to nebyl malý psí kluk, ale psí dědek. Jenže! Marodím se zádama a každý den chodím na rehabilitaci. Vždycky tu ten rošťák udělá něco, co nedělá, když jsem doma. Rozsah škod se odvíjí od toho, jak dlouho je Rasty doma sám. Podle toho taky vypadá jeho chování, když přijdem. Jsme-li pryč dostatečně dlouho, leží spořádaně v pelechu na chodbě, protože bysme ho tam za ten binec v pokoji a v kuchyni stejně poslali, tak aby nám ušetřil námahu. Možná i doufá, že když se bude kát v pelechu na chodbě místo toho, aby se válel na gauči, třeba tolik nedostane. Myslí to dobře... Vždycky si představuju, jak to asi probíhá. Jak se zavřou dveře za posledním členem tý lidský smečky, který ještě bránil psímu mejdanu pro jednoho psího puberťáka. Zavřou se dveře, ozve se otočení klíče v zámku a Rasty začne pařit. "Tak se podíváme, copak to tu máme... Dvě tašky plastů - tam se určitě něco najde! Pustím se toho, než se vrátěj..." Asi tu tašku chytne za ucho a strhne na bok nebo na ní hupsne zezhora, takže se dřív nebo pozdějc svalí a začne v tom šmejdit. "Obal od šunky - mňam, kelímek od jogurtu - mňam, vanička od rybího salátu - ježiš to je dobrý, krabice od mlíka - tu musím teda trochu víc otevřít zubama, moc tam toho nenechali a už je to teda trochu kyselý, ale pro tu švandu... pytlík od brambůrek - hmm, česnekový, pěkně slaný, kelímek od pomazánkovýho másla - taky dobrý... Že to nevylížou, než to vyhoděj! Takový dobroty... Ještě to zkontroluju, jestli jsem něco nepřehlídl - vezmu si to do pokoje, tam je víc místa..." Tak se v tom chvíli prohání, vylizuje, okusuje, roztahává po pokoji a pak, asi tak po půl hodině(?) si řekne: "Tak, to už by mohlo stačit!" Stoupne si do prostředka tý spouště, rozhlídne se, vzdychne, sklopí svoje velký i malý ucho, jde si lehnout do pelechu a říká si: "To zas bude průser! To zase dostanu...ach jo." Takhle si to představuju, že to probíhá, když má ten uličník dost času. Někdy se ale taky stane, že přijdeme domů dřív, než čekal. To se pak člověku naskytne pohled na psa rajtujícího po kuchyni v plastovém odpadu. Na člověčí otázku: "Co tady děláš?!" nasadí výraz kajícníka a přitom si myslí: "Doprčic, co tady dělás ty?!!!" Nebo člověk vejde do pokoje a pes stojí na křesle nahoře na opěradle. Na opěradle hlavy. Člověk řekne: "Rasty!" Psí pohled říká: " Adoprdele!" Tak člověk přemýšlí, jak těmhle psím mejdanům zabránit, shání starší třeba i rozbité dveře na chodbu, kde by ho zavřel; nebo do kuchyně, kam zatím vymyslí aspoň takovou překážku mezi futra, kterou Rasty v pondělí úspěšně překoná, rozcupuje další kus kostky pod nohy a pak spořádaně leží v pelechu na chodbě. Myslí to dobře, ale kdyby byl chytrej, skočil by zpátky do kuchyně a mohl se tvářit, že za ten svinčík nemůže. Tak v úterý člověk strčí psa do kuchyně, před překážku strčí křeslo a " jsem na tebe zvědavá..." "Tak když jsi zvědavá, tak něco uvidíš! Nebo aspoň uslyšíš..." řekne si čokl a člověk na odchodu u vstupních dveří do domu o půl patra níž slyší, jak tam ten nebožák vříská. Člověku to nedá. Má psa rád, sousedy nemá vyloženě rád, ale s ohledem na jejich věk, zdravotní stav a případné řeči a připomínky jde psa vysvobodit. Upozorní ho, že ho teda pustí, ale ať je hodnej, sklidí z konferenčního stolku všechno, co by pejsek mohl skokem z gauče zničit, shodit, sežrat; znovu psího kamaráda v jeho vlastním zájmu napomene, ať netropí žádnou neplechu a odchází s vědomím toho, že má jestě čas na odmetení sněhu před domem; a spásnou leč trochu zákeřnou myšlenkou, že až to odmete, ještě se vrátí zkontrolovat, jestli se psí mejdany konají z dlouhé chvíle po nějaké době samoty, nebo jestli ten syčák fakt čeká, až odejdeme... A jelikož je kostka povalená o tři metry dál než před pěti minutami a pár kusů molitanu už se válí na koberci, je jasno. Vedle se při pohledu na člověka svalí ten chlupatej "čůZák", vzdává se v lehu na zádech, omluvně mlátí ocasem o koberec, očima prosí o odpuštění, ale mám podezření, že si myslí: "Co sem zase leze?! Tady nemá pes chvilku klidu..." Člověk stojí, tváří se naštvaně, ale musí se začít smát, neb se mu vybaví pan Sovák ve Světácích, jak říká: " Nedá se nic dělat, je to vůl..."

---