Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Horymírka 69
datum / id12.06.2019 / 496854Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno196x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 69

Klíč na recepci jsem ještě odevzdal v poměrném klidu, ale když jsme pak vkročili na venkovní schodiště a chtěl jsem začít sestupovat, zůstala stát jako přibitá a prudce zavrtěla hlavou: „Já nikam nejdu!“

Bral jsem to jako žert. „Chceš dělat drahoty?“ zasmál jsem se.

Ona však stála a vrtěla hlavou: „Ne, nikam nejdu.“

„Dobře, zasmáli jsme se a teď už pojď.“

„Nejdu. Já se nechci vdávat.“

Z obřadní síně odnaproti sem doléhaly závěrečné tóny varhan.

„Pojď a nezlob,“ domlouval jsem jí jako vzpurnému děcku, a když pořád jen stála na tom vrchním schodu a nebyla ochotná udělat první krok dolů, už mě to vážně znepokojilo, neboť jsme neměli času nazbyt.

„Co blázníš? Teď, když už nemáme čas! Přijdeme pozdě.“

„Já tam nechci, nejdu, nemůžu.“ Kousla se do rtu, až jí zbělel.

„Proč bys nemohla? Neblázni a pojď. No tak pojď přece… tak už nezlob!“ táhl jsem ji za ruku.

Sešla pár schodů, pak se mi vytrhla a zas vyběhla nahoru. Skočil jsem pro ni a vzal ji za tu ruku pevněji. Chtěla se mi vysmeknout, zapřela se nohama o schod a volnou rukou o zábradlí, ale já jsem nepovolil a už mi zpátky nahoru nemohla utéct. Nic jsem nechápal, nebylo to k uvěření, kdo to kdy viděl!?

Varhany dohrávaly, před vchodem radnice se pohnul dav, poslední svatba vycházela. Jsme na řadě, už jsme tam měli být. Teď už opravdu přestává legrace.

„Jsme na řadě! Čeká se na nás, jdeme!“

Ale ona stála a vedla vnitřní boj, viděl jsem, jak se horečně rozhoduje. Oči těkaly plaše, nejistě a polekaně jako oči lapeného ptáčka, ústa se nejistě usmívala a já jsem si při vědomí špatné psychiky její maminky začal dělat vážnou starost o její zdraví.

Přece ji až tam nepotáhnu násilím! Nemám jí vyhovět a vzdát to? Jít tam sám a obřad zrušit?

Vteřiny šíleně letěly.

Tu se probrala. Zvážněla, podvolila se, poslední schody sešla sama a na chodníku se mi zavěsila do předloktí. Bylo to, jako by se probrala ze snu. Moje starost o její zdraví tím jen zesílila, ale pro tuto konkrétní chvíli jsem si oddechl.

Došli jsme k radnici, právě když vyvolávali naše jména. Venku už nikdo nebyl, jen před orlojem stál hlouček turistů, čekajících na pochod svatých. Vešli jsme, přidělili nám cizí svědky, na varhany zahráli Bartholdyho pochod ze Snu noci svatojánské – a­ za chvilku jsme vyšli jako manželé.

Jarunino chvilkové pomatení pominulo.

V hotelu na pokoji se převlékla ze svatebních šatů a sešli jsme dolů na oběd. Potom jsme si udělali soukromé svatební odpoledne. Byli jsme sami, nemuseli na nikoho brát ohledy a čekat až na noc.

Do štěstí však bylo daleko. Z Jaruny vycházel jenom smutek. Byla poddajná, ale mé laskání pouze přijímala, zpátky nedávala téměř nic. A tak jsem v tom smutném milování pro jednou nepomyslel na možné následky, na něž byl dlouho ještě čas. A ona to k mému překvapení přijala s klidem, úplně bez výčitky. A já jsem svou vlastní nejistotu z toho, co se teď mohlo stát, zaháněl tím, že jsem si namlouval, že my dva spolu přece zvládneme všecko.

Leželi jsme vedle sebe, chvíli se dívali jeden na druhého, chvíli do stropu a skrz ten strop do vlastního nitra… A tu Jarunka uviděla nad sebou vznášet se pavoučka. Spouštěl se na vláknu až k ní.

„Pavouček,“ řekla rozněžnělým hlasem, vzala ho lehounce na dlaň, otočila se na břicho a položila ho na pelest za sebou.

„Ať si leze.“ Sledovala krátkou cestu pavoučka, blaženě se usmívala, jako děcko rozzářená, a já jsem na ní mohl oči nechat.

„Pavoučci přinášejí štěstí,“ zašeptala, „a já jsem si zrovna teď tak moc přála štěstí!“ zatnula své malé pěsti pod bradou.

Jak jsem se na ni díval, měl jsem nutkání vzít ji znovu do náruče.

„Nekaž tu chvilku,“ řekla téměř prosebně.

Položil jsem se znovu na záda, ona taky, chvíli jsme tak leželi a po minutě řekla: „Co kdybysme už jeli?“

„Ty tady nechceš zůstat na noc?“ ptal jsem se zklamaně.

„Raději bych jela domů.“

„Já jsem se těšil, že budeme až do zítra spolu.“

„Jsme spolu. A budeme.“

„No jo, ale tam u vás nebo ve vlaku, to je jiné spolu.“

„Ale já bych přece radši jela.“

„Jak myslíš,“ řekl jsem trochu naštvaně a vstal jsem.

„Nezlob se, mně není moc dobře.“

„Jsi nemocná?“

„Ne, to ne,“ spěchala mě ujistit, „jenom už bych radši byla doma.“

Co mi zbývalo? Vzali jsme své věci, moc jich nebylo, šli do recepce zaplatit a zamířili na nádraží. Čekali jsme krátce, vlak přijel brzy. Mně moc do řeči nebylo. Na setkání po tak dlouhém odloučení jsme si příliš neužili. Ale jestli jí opravdu není dobře…

Ani ona o žádné mluvení nestála. Tak jsme strávili cestu vlakem a bylo to úplně stejné, jako když jsme jeli sem, jenom už jsme měli na rukách prstýnky a jeden z nás jiné jméno. Jen tu a tam padla nezávazná poznámka k něčemu, co nás za okny míjelo nebo k tomu, co nás čeká u nich, jak nás asi přivítají, když se vracíme tak brzy.

 

Dorazili jsme ještě za světla. Nikdo se vážně nepodivil, že už jsme zpátky.

Tady Jaruna ožila. Byla zas tou energickou ženou, která má všechno pod kontrolou.

Nikoho vlastně nepotřebuje, přišlo mi na mysl, když jsem ji pozoroval v akci. Ani mě nepotřebuje, ani rodiče, vůbec nikoho.

To jen já potřebuju ji.

Nezdálo se, že by se něco sňatkem změnilo. Nic než prstýnek mi nepřipomínalo, že jsem ženatý. Všechno je při starém. Voják jsem a voják ještě dlouho budu. Ohlásím panu fořtovi v Rychnově nástup do služby a hned ho upozorním, že ne na dlouho. Zajedu do Krumlova na ředitelství a tam požádám, aby mě uvolnili ze zaměstnání. Řeknu jim pravdu. To o těch starých rodičích by těžko obstálo, řeknu: Hlásím, soudruhu řediteli, že má žena komunistka mě nechce následovat do pohraničí.

Houby řeknu. Bude muset obstát ten výmysl o rodičích.

Škoda. Měl jsem jiné plány.

Ale pro Jarunu to udělám. Na Vysočině jsou taky lesy. A třeba budu spokojenější, než bych byl v Rychnově.

Vzdáš se i hor, které tam – možná – na tebe čekají?

Právě že m­­ožná, to jsem si jen tak snil.

No ano, chlapče, už nejsi sám, nerozhoduješ se jenom za sebe. Nauč se přizpůsobovat, jinak to v životě nepůjde. Přestaň být sobec.

Jaká mě čeká budoucnost, jsem nevěděl, tu však měl už dopodrobna promyšlenou ten pro mě cizí člověk, co Jarunu před půlrokem zfackoval za to, že si mě chce vzít. Ten nenechával nic na náhodě.

„Už jsem hovořil s Josefem Pavlíkem, kádrovákem u Lesů na krajské správě, je to dobrej soudruh, léta se známe z krajskýho výboru strany. Slíbil mi, že vám najde místo tady v Jihlavě, udělá to pro mě ze starýho přátelství. Ale k tomu je nutný uvolnit se v Budějovicích. Hned, vůbec už tam nenastupovat.“

Poslouchal jsem jako v Jiříkově vidění. Jaké já to mám štěstí! Jak se tady o mě starají!

„Během zbytku vojny si to vyřiďte. A nechoďte za žádným kováříčkem, jděte rovnou za kovářem, krajským ředitelem. Tak se to dělá.“

„Měl bych vám poděkovat za tolik péče,“ řekl jsem jízlivě, „ale von to nemá být dárek pro mě, že ne?“

Zašermoval mi dlaní před obličejem: „Vy jste mně ukradenej, milej zlatej, tady jde o moji dceru! Už jste si ji vzal, už není jen vaše věc, že se chcete někde zahrabat.“

„Co ty na to, dcero,“ obrátil jsem se dozadu, „neřekneš tatínkovi, o čem jsme mluvili? Ani tobě nestačí, co jsem ti slíbil?“

„Taťka ti chce pomoct, ať máš potom kam jít.“

Tatík se na ni obořil: „Žádný potom! Hned! Hned z vojny! Rovnou sem!“

„Jo, já vím, tati.“

Kroutil jsem hlavou: „Pročpak hned?“

„Železo se musí kout dokavad je žhavý. Jenom teď je ten správnej čas, tak tomu rozumím já.“

„Ale proč?“

„Já vám teda povím proč, protože hrozí, že se tam zabydlíte, že se vám tam zalíbí,“ zasmál se špičatě, „protože u vás je všecko možný. Ale vy si tam třeba shnijte, vo vás mi vůbec nejde, jenom tu Jarušku já jako otec nikde v horoucích peklech zahrabat nenechám.“

Podíval jsem se na Jarunu. Mlčela.

Nejraději bych vyrazil ta dusně zabedněná okna, a ven, do lesa! A právě do toho tam, na hranicích! A už se nevracet.

Nemohl jsem však dělat nic, vůbec nic. Jen jedno jsem musel: do zítřejší půlnoci se hlásit u dozorčího v kasárnách. Ženatý, jako svobodný, všechno jedno.

Poslouchal jsem velerozumné řeči o nerozumném mládí, o tom, na co je třeba pamatovat hned v začátcích mladého manželství, a myslel na něco jiného. Ach, kam jsem to zapadl?! Tady je máme, pravověrné. Taková je tedy důvěryhodnost komunistických ideálů, křivopřísežnost všech řečí o obětavosti pro společnost, o tom, co je jim svaté, co je jim svatější než vlastní pohodlí.

Ale proč bych já měl být uvědomělejší než tito komunisté, smiřoval jsem se, trochu vážně, víc nevážně, proč si přes známosti nenechat s povděkem sehnat teplé místečko ve vnitrozemí? Dělám to přece pro rodinu.

Ustlali mi v Jarunině pokoji, Jaruně u holek.

Přišla za mnou. Stejně rozumnými řečmi a praktickými argumenty jako tatínek pokračovala v nátlaku. Téměř jsem neposlouchal, vůbec nemluvil. Díval jsem se na pohybující se rty a zajímalo mě něco jiného, než co z nich vychází. Zajímalo mě, co jí měl přinést ten pavouček dnes odpoledne. Copak sis, má dnes již ženo, v té pavoučí chvilce přála? Bylas tak růžově rozněžnělá. Přála sis štěstí. Jaké štěstí to mělo být? Snad ne takové, o jakém mě celý večer přesvědčujete? Už jsem ti vyšel vstříc, a to je vám málo. Spojila ses s ním, chcete, abych svůj život zaprodal, abych ho celý obětoval. Ne tobě, ne naší budoucí rodině, ale jim, tvému despotickému otci, tvé labilní matce. S nimi ses proti mně smluvila. A já jsem proti vám sám, otrok své představy, že bez tebe nemůžu žít. Otrok sňatku, jejž jsem si dnes na tobě vynutil.

Neodpovídal jsem na její rozumné a navýsost zodpovědné řeči, naschvál jsem mlčel, aby se už dovtípila, aby s tím už skončila. Čekal jsem na cosi jiného: Přiblížíš se mi na chvilku, budu tě moct obejmout?

Tak zhýralou představu jsem měl – j­á sobec – o­ naší svatební noci.

Šla spát a nechápala, na co čekám. Odešla s tím, že „o tom“ si zítra ještě promluvíme. Jistěže o tom, čím mě pověřil její starostlivý tatínek: rychle konat pro dobro jeho rodiny, dokud jsem na vojně.

Ležel jsem sám a hleděl na potemnělý strop, z­ajatec vzorné, politicky uvědomělé učitelské rodiny. Zajatec svých mylných představ o uvědomělosti komunistů.

Kam jsem se to dostal? Jak spolu chceme žít?! Mám odejít, nechat je tady, jít si za svým a ona ať si přijde, jestli o mě stojí?

Co udělá, když odejdu? Přijde za mnou?

Nepřijde, to přece vím.

Můžu já žít bez ní?

Ležel jsem a vzpomínal na své rodiče, na svou rodnou uličku, na domek, odkud jsem podnikal výpravy, kam se mi zlíbilo, mladý, svobodný. Připomínal jsem si tolikou bolest, již jsem svým nejbližším z neznalosti, lehkomyslnosti, ze sobectví způsobil. Jak rád bych teď zamířil domů! Do jiných poměrů, jiných životních postojů, do té své úzké uličky, do kouzelného bezpečí Horymírky, malý čtyřletý Jaroslav Veškrna pán, bez kabátku nepán, chlapeček ztracený v širém světě!

Byl jsem dospělý. Byl jsem ženatý. Bylo mi do breku.

Ležel jsem u cizích lidí v noční polotmě jihlavského paneláku, naznak, poražen, s očima dokořán. Lítost a zklamání se ve mně praly se zlostí a vzdorem.

Zlost a vzdor se nakonec ukázaly silnější.

Rozhodnuto; srdce se mi rozbušilo.

Počkal jsem, až všichni usnou, vstal jsem, potichu se oblékl, potichu otevřel okno, potichu na ně vylezl, co nejpečlivěji přivřel – a­ ze zvýšeného přízemí skočil do ulice. Doskočil jsem s dupnutím v tiché noční ulici daleko slyšitelným a vykročil k nádraží se vzpurnou myšlenkou, že sem patřím ještě méně než d­o kasáren.

Po pár desítkách kroků však jsem své přesvědčení znenáhla měnil a vzdor obracel proti sobě, ve prospěch té, již miluji. Ne, nemůžu zůstat sám, teď, p­o zboření všech mostů k minulosti. A už mě poháněla nepřijatelná představa, že bych měl měsíce přežívat v tomto napětí, jež nepovoluje. Včera jsem se oženil, mám ženu. Udělám, co musím, skončím to dřív, než se vrátím na vojnu. Ještě dnes. Protože dnes do půlnoci, od této chvíle do čtyřiadvaceti hodin, budu v kasárnách, a v té době už se musí všechno ubírat tím správným směrem.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

18.06.2019 06:25:25dát kritice tiplastgasp

Kytka se pozná, až když rozkvete.

 

13.06.2019 19:42:11dát kritice tiprevírník

Dík.

13.06.2019 19:03:43dát kritice tipČudla
/*
12.06.2019 18:25:39dát kritice tiprevírník

Víc než stručnost si to nezaslouží.

12.06.2019 16:46:11dát kritice tipKočkodan
Já to vezmu stručně: chjo...
12.06.2019 11:31:12dát kritice tiprevírník

Ireno, Renato, Jano a Gabi, všem vám děkuju za vcítění. Ještě není všemu konec, ale už brzy se příběh uzavře.

12.06.2019 09:26:59dát kritice tipgabi tá istá

ešte taký malý postreh - súčasná generácia hovorí o intímnych záležitostiach na plnú hubu, generácia mojej mamy nedokáže o nich hovoriť vôbec a ty, decentne, pár slovami, dokážeš vystihnúť, čitateľ precíti, porozumie

12.06.2019 08:44:31dát kritice tipvesuvanka

Jaroslave, je to čím dál smutnější, byl jsi tam jako v pasti. Kdoví, co bude dál... Škoda, že jsi tu svatbu nezrušil. TIP

12.06.2019 08:21:49dát kritice tipbixley
redaktor prózy

No, myslela jsem si to už u minulého dílu: měls jí říct, že svatbu zrušíš, třeba by vyměkla. A dnes si myslím, žes ji měl opravdu zrušit, když se nechtěla vdávat. Láska nás dost často tlačí dělat věci, které nechceme. T. 

12.06.2019 07:15:41dát kritice tipgabi tá istá

smutné*

12.06.2019 06:54:14dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Dnes jsi sebral vítr z plachet i mě, vůbec netuším, Jardo, co bude dál:-), ale jen se mi chce napsat: to je /byla/ rodinka!!



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.