Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+2 neviditelných
Záhada okna v prvním patře
datum / id18.06.2019 / 496984Vytisknout |
autorbixley
kategoriePovídky
zobrazeno266x
počet tipů11
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Původně příspěvek doliterární soutěže Jakuba Arbesa se zadanou větou A tečka.

Záhada okna v prvním patře

Na našem sídlišti znám řadu lidí od vidění. Třeba jednoho starýho pána s pudlíkem, jednu paní, co vodí do školky holky dvojčata, kluka, co jezdí v reflexní vestě na kole… Jsou to všechno lidi, kteří choděj ve stejnou dobu jako já.

Vracím se totiž ze školy vždycky kolem druhý. Taky mám už okoukaný některý okna v přízemí a v prvním patře, někde se mi líbí záclona nebo závěs, někdy si naopak říkám, proč si tam nedají něco hezčího.

Jednou se mi stalo, že jsem zase šla ze školy. Byl pátek a já se těšila na víkend. Začínalo jaro, odpoledne bylo už docela teplo, úplně to vybízelo k projížďce na kole s kamarádkou. Náhle mě upoutalo jedno z oken v prvním patře. Tady už se mohutně větrá, aby se do bytu dostal svěží vzduch, řekla jsem si.

Doma jsem odložila tašku a hned žhavila mobil, jestli se se mnou Karolína odpoledne neprojede aspoň po Stromovce. Byla pro. Než jsem se ale vypravila, objevila se ve dveřích máma a dala mi za úkol nákup v Bille. Ach jo. Poslala jsem Káje smsku, že posouvám sraz.

Cestou do Billy jsem opět míjela to otevřený okno. Stála v něm stará paní a zalívala kytky. No jo, ta si to užívá.

Snažila jsem se co nejrychleji nakoupit mlíko, jogurty, rohlíky,olej, vajíčka a utíkala k pokladně. Bohužel hrozná fronta, šílenej vopruz. Dost jsem se zdržela.

Na zpáteční cestě jsem zas koukla k tomu oknu. Už bylo zavřený, ale záclona byla pořád odtažená, takže jsem viděla dovnitř. Byl to zřejmě obývák a v něm starší nábytek, podobnej mívala moje babička. Trochu jsem tu starou paní viděla zezadu,asi něco uklízela. Proč se tam vlastně pořád koukám? Určitě má nějaký příbuzný. Vypadá spokojeně.

Hele, píše Kája: „Ahoj Nany. Nasi rozhodli ze pojedem na vikend na chalupu. Tak se nezlob. Ozvu se v nedeli.“

To je pěkně blbý, ale co mám dělat. „Tak si to tam uzij“, odepsala jsem. Trochu mě to naštvalo, přece jenom jsem si představovala, jak si super zajezdíme.

A zase mi to nedalo. Trochu se už zešeřilo, tak paní rozsvítila. Svítilo se i ve vedlejším okně. Tam asi byla kuchyně, visel tam modrej kanafasovej závěs. Co na tom, dělá si večeři.

Doma jsem už taky měla nachystanou studenou večeři. Naši zasedli k televiznímu seriálu a já se dívala, co je novýho na Fejsu a četla svý oblíbený blogy.

Po seriálu přišla máma s tím, že si všimla, že popeláři odváželi plasty. Vzala jsem tudíž pytel s tříděným odpadem a vyrazila k žlutýmu kontejneru. Ten byl ve vedlejší ulici. Co kdybych se zas podívala na to „svý“ okno? Aha, stará paní se taky dívá na televizi. Za oknem se modralo světlo televizní obrazovky. Ne, počkat, to je vedlejší okno. U ní je tma. Je devět hodin, že by už spala? Babička sice taky chodila spát celkem brzo, ale není tý paní něco?

Dlouho jsem nemohla usnout. Ráno jsem se vzbudila brzo, něco po sedmý, a hned si na ni vzpomněla. Už jsem si ji úplně přivlastnila. Třeba půjde nakupovat a potkám ji, uklidňovala jsem se po včerejším zjištění.

„Já ještě vynesu starý papíry, jo?“ vymyslela jsem si důvod svého odchodu. Vyběhla jsem s dalším pytlem ke kontejnerům a potom bloumala o dvě ulice dál kolem Billy. Paní jsem tam neviděla. Tak jsem šla zas k jejímu oknu. Bylo zavřené. Ani v obýváku ani vedle v kuchyni jsem ji neviděla. Nebudu zapírat, prostě mě to vtáhlo, bylo to lepší než videa na netu. Možná ještě spí? Nebo jí něco je? Celej víkend jsem ji chodila pozorovat. Paní byla pořád doma, vůbec nevyšla ven. Překvapilo mě to. To si opravdu nepotřebuje nakoupit? Nebo má doma zásoby? U okna jsem ji přitom za ty dva dny viděla jen jednou a připadala mi nějaká smutná.

Nejhorší bylo, že v pondělí jsem musela do školy. Vzala jsem proto malou kameru, kterou natáčím videa na Fejs. Snad vydržej baterky. Vylezla jsem na protější strom a delší dobu kameru přivazovala a připevňovala na jednu z větví, aby zabírala nejen okno, ale i vchod domu. Kamera byla zapnutá zhruba od osmi do dvou. Cestou ze školy jsem zase na strom vylezla a nějakou dobu natočenej materiál zrychleně projížděla. Ven určitě nešla. Ani nebyl vidět nikdo, třeba příbuznej, známej nebo soused, kterej by jí jídlo dones. Hm, začalo mi to vrtat hlavou.

Hned v pondělí po škole jsem to řešila s Kájou.

„To je teda divný, nějak se mi to nezdá,“ pokrčila Kája rameny.

K našemu hovoru se nachomejtl Dominik, tak jsme mu to taky řekly.

„To je fakt hustý, třeba ji tam někdo vězní,“ řekl najednou nahlas to, co my jsme se bály vyslovit.

„No jo, ale kdo by ji věznil? A proč?“ Bála jsem se tomu uvěřit.

„Třeba děti – nebo vnuci,“ rozvíjel Dominik dál svou teorii. „Možná nechtěla jít do Domova důchodců a uvolnit jim byt, tak sáhli k násilí. Zřejmě ji chtějí vyhladovět.“

„Ale to by z toho okna snad volala o pomoc, ne?“

„Mohli jí pohrozit, že tam dali mikrofony a že když se pokusí někoho zavolat, že ji zabijou.“

„Myslíš?!“ vytřeštila Kája oči. „Tak to je přímo brutální!“

„To snad ne,“ krotila jsem jejich počítačovou fantazii, „ale každopádně musíme něco podniknout, třeba jít na policii,“ navrhovala jsem.

„Když nemáš důkazy, tak ti na policii neuvěří,“ odmítl to Dominik. „Já bych pokračoval ve sledování.“

„Ale jak to chceš zařídit, když chodíme do školy?“

„Nebojte, zapojíme do toho víc lidí ze třídy a každej den se prostě jeden z nás hodí marod,“ rozvíjel Dominik svoje plány.

„A co v noci?“

„V noci to můžeme natáčet na kameru, ne?“

„To by ale někdo musel jít tak kolem půlnoci zapnout,“ opět jsem vznesla námitku.

„Nestarej se, klidně tam vždycky vylezu. Jenom ji musíme zamaskovat, aby ji někdo neukrad.“

Dominik byl zkrátka se vším hned hotov. Druhej den ráno jsme na poradu sezvali všechny kamarády. Sešlo se nás v parku asi patnáct. To bylo docela dobrý. Já jsem jim vylíčila, jak jsem na to přišla a Dominik jim sdělil celej plán sledování. Většina nadšeně souhlasila. Najednou se dělo něco zajímavýho ne v počítačový hře, ale v normálním životě. Další začali přicházet s iniciativníma nápadama a nakonec strhli i ten váhající zbytek. Supr.

Udělali jsme přesnej soupis, kdo kdy bude hlídkovat před inkriminovaným oknem, rozdělili jsme to na ranní a odpolední směny. Každej dostal za úkol zapisovat a fotit cokoli podezřelýho. Jenom aby to nebouchlo na těch našich předstíranejch absencích, to mě trochu dělalo starosti.

Hned ve středu hlídkovala dopoledne Kája. Doma řekla, že je jí špatně, protože prý si večer koupila párek v rohlíku, kterej už asi nebyl nejčerstvější. Kupodivu to i u dalších spolužáků procházelo. Někdy mě až zaráželo, kam na ty výmluvy choděj. Kuba prý doma mluvil z cesty a tvrdil třeba, že vidí babičku, která umřela před pěti lety při autonehodě. Popisoval i další halucinace. Rodiče mu to sežrali i s navijákem. Nechali ho radši doma, aby se mu něco nestalo. Ale pro sichr ho objednali k psychiatrovi.

Náš plán celkem fungoval, Dominik chodil zapínat kameru, natočeného materiálu jsme už měli kilometry. Po všem hlídkování a natáčení bylo jedno nakonec naprosto jistý: naše paní za celejch čtrnáct dní pozorování nevyšla ani jednou ven!

„Tak jdem na policii, teď je to už jasný,“ navrhla jsem na společným sezení v parku, když jsme hodnotili situaci.

„No, já bych se ještě neunáhloval,“ řekl zase Dominik opatrně. „Tys s tím přišla, tak bys to měla jít nejprve prosondovat k tý paní do bytu.“

„Ty seš dobrej! A to jí mám jako říct Dobrý den. Já jdu zkontrolovat, jestli vás váš vnuk nechce zabít, nebo co?“

Dominik se rozřehtal jak pominutej. „Ale ne, vymysli si něco normálního. Například jestli něco nepotřebuje nebo tak.“

Těžce jsem vzdychla. Ale když už jsem do toho zapojila tolik lidí, tak teď nemůžu couvnout. Musím zjistit, jak se paní jmenuje a potom u ní zazvonit.

Šla jsem tedy zase k onomu vchodu a čekala, jestli nepůjde někdo dovnitř. Asi po půl hodině přicházela jakási paní s nákupem v kolečkové tašce.

„Dobrý den, nevíte prosím vás, jak se jmenuje ta paní v prvním patře?“

„Tu znám, to je paní Stoklásková. Jdete za ní?“

„Vlastně ano,“ řekla jsem trochu nejistě.

Paní s kolečkovou taškou mě pustila do domu, já jsem vyšla do prvního patra a najednou jsem stála přede dveřmi s cedulkou Stokláskovi. Nesměle jsem zazvonila. Zvonek zadrnčel, až jsem se lekla.

„Kdo je?“ uslyšela jsem hlas za dveřmi.

„Dobrý den, tady Anna Krátká, ch-chtěla jsem se zeptat, jestli něco nepotřebujete.“

Slyšela jsem, jak stará paní otevírá dveře, ale nakonec je otevřela jen napůl, dívala se na mě škvírou.

„Prosím?“ zeptala se udiveně.

„Víte, j-já mám dojem, že vůbec nevycházíte ven, tak jestli se vám něco nestalo.“

„A ták.“ Paní Stoklásková se usmála a pozvala mě dál.

„Vím, že to asi vypadá divně,“ začala vysvětlovat. „Ale můj syn je psycholog a zapojil se do jakéhosi celoevropského výzkumu, jak senioři v jednotlivých zemích psychicky snášejí náročné životní podmínky. Jednou z těch zkoumaných situací byla déle trvající samota. Za pár dní výzkum končí. Podívejte.“

Donesla mi ukázat časopis Psychological Research“ a potom nalistovala stránku, kde měl článek její syn Robert Stoklásek společně s dalšími psychology. Název zněl „Solitude in Old Age and its Impact on Psychological Well-being“. Zírala jsem na to s otevřenou pusou.

„Mám vám to přeložit?“ podívala se na mě paní Stoklásková. „Samota ve vysokém věku a její vliv na psychickou pohodu.“

„A-aha,“ vykoktala jsem. „Ale to přece není možný! Myslela jsem, že vám někdo ubližuje! Že jste tady o hladu…“ Nějak jsem tomu nemohla uvěřit. Najednou bylo všecko jinak.

„No, měla jsem v ledničce a mrazáku zásoby, ale už mi docházejí.“

Civěla jsem na ni pořád s otevřenou pusou.

Paní se opět usmála a řekla kategoricky: „Je to psychologický výzkum. A tečka.“

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

18.07.2019 10:28:58dát kritice tipVigan

Povedené, bavilo mě to. Také jsi se dokázala věrohodně "převtělit" psaním do školačky. Charaktery trošku plošší, ale asi jsi měla záměr "rychle a zběsile"..Líbílo.

12.07.2019 11:41:10dát kritice tipStargazer

Ta stylizace se Ti fakt povedla. I mě napadlo: Tak Bixley je mladá školačka?! Rozkliknu nick a vidím povolání: důchodce.

Jinak je to na mě trochu moc hravé a s tím výzkumem nepříliš uvěřitelné. 

   

11.07.2019 11:37:53dát kritice tipagáta5

čupr :)  jsem čekala, co z toho vyleze a on výzkum, se picnu... mě by už nikdo nehledal...

08.07.2019 23:42:48dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Tip za stylizaci do malé holky, protože iluze byla dokonalá :-)

04.07.2019 15:19:30dát kritice tipJanina6

Pěkná povídka, líbilo se mi, jak postupně roste napětí, ke konci jsem se o tu paní už taky začínala bát :) Jen začátek mi připadal zdlouhavý, bylo tam moc z mého hlediska nadbytečných detailů – nákupy a domlouvání s kamarádkou, z kterého nakonec nebylo nic… Později mi došlo, že je to tam proto, aby měla vypravěčka důvod míjet okno staré paní několikrát za sebou, nicméně to byla dost nezáživná pasáž. Ještě k úplnému začátku – dala bych „paní, co vodí ze (ne do) školky holky dvojčata“, protože vypravěčka mluví o lidech, které potkává odpoledne kolem druhé. Někde v polovině textu mě uhodila do oka formulace „na těch našich předstíraných absencích“ – slovo předstírané se sem nehodí, absence byly přece skutečné. Předstírané byly spíš jejich důvody. No a potom mi připadlo, že na konci se ta stará paní vyjadřuje divně, asi jako by svoje repliky četla z papíru („Jednou z těch zkoumaných situací byla déle trvající…“ – neumím si představit tohle slyšet v mluveném hovoru mezi dveřmi.) Závěrečná věta „A tečka“ na mě působí tak trochu nuceně. Je škoda, že to podle zadání musela být poslední věta. Jinak by se na ni ještě dalo (třeba jen v mysli vypravěčky) reagovat, zvýraznit tu strohost, s jakou ji paní odbyla, aniž jí třeba aspoň poděkovala, že si kvůli ní dělala starosti… nebylo by to tak useknuté. Ale zadání je holt zadání :) Každopádně až na drobnosti je to fajn povídka.

04.07.2019 08:18:40dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Tak vidíš, Lakrove, aspoň ta stylizace do malé holky se mi povedla. :-)))

Ale jinak uznávám.

03.07.2019 15:29:40dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Trochu zvědavosti, co z toho v průběhu vzejde, to ve mně probudí,  ale ten úvodní podrobný výpis všech denních událostí mě nutí ke zrychlenému  čtení... z něhož nakonec nevzejde nic moc překvapení.  Takže největší překvapení se koná, až když po dočtení odhlédnu na začátek  k názvu a jménu autora, protože si po celou dobu myslím, že to píše nějaká  malá holka :-)  

02.07.2019 09:41:39dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky, Fruhlingu, potěšils mě.

01.07.2019 20:54:24dát kritice tipFruhling

Tenhle příběh se mi hodně líbil. Z "ničeho" vyhnaná zápletka postupně botná až do patologické polohy. Přípomíná to trochu Gombrowicze a dětská nepřikrášlená perspektiva zase trochu Soukupovou. Chtělo b to trochu víc prozkoumat motivace a charaktery postav a bylo by to úplně hodobóžové. 

25.06.2019 21:48:04dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

díky, avi PM

25.06.2019 18:12:49dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Můžeš. :-)

25.06.2019 10:38:42dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Renato, mohla bych nominovat do PM?

21.06.2019 16:19:12dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Já taky na Facebooku nejsem a spoustu dnešních vymožeností používám jen z nutnosti, ne proto, že bych je prožívala, ale je mi jasné, že dnešní puberťáci v tom žijí od narození a vnímají to úplně jinak.

21.06.2019 16:02:00dát kritice tipK3
redaktor prózy

To jo. Já tyhle technologie nemám moc rád a bráním se jim, ale tys to podala sympaticky. Třeba fejs. To se mi líbí.

21.06.2019 15:54:29dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky, Karle, potěšils mě. Máš pravdu, trochu to navazuje na dřívější detektivní dětské příběhy, ale pracuje se současnými reáliemi a současnou dětskou zábavou (kamera, blogy) atd. 

21.06.2019 15:34:28dát kritice tipK3
redaktor prózy

Poutavé vyprávění Renato. Celé je to hezky psané. Takhle by se měli děti bavit. Připomělo mi to Okno do dvora a taky takové staré dětské filmy. Emil a detektivové?

Taký jsem míval takový nápad, někoho sledovat. Třeba týden, a napsat o tom co nejvíc informací. Dlouho jsme to ale nevydrželi, protože vždycky asi přišla ještě lepší zábava:).

18.06.2019 15:09:59dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky, Kočkodane, to jsem ráda, že to nebyl vopruz. :-)

Zeledo, máš pravdu, právě proto jsem v prologu uvedla, jak povídka vznikla. O jiném závěru ještě popřemýšlím. :-)

18.06.2019 11:45:30dát kritice tipzeleda

Zajímavá povídka se zajímavou zápletkou. Ale  ta poslední věta mi tam nepasuje. Pointa mohla být trochu srdečnější a delší. 

Teprve teď  jsem si přečetl prolog. To "a tečka" musí být součástí příběhu. Ale pokud nejde o soutěž, tak bys to mohla pro Písmáka pozměnit. tedy, pokud chceš.

Tip

18.06.2019 10:21:01dát kritice tipKočkodan
Ctení tvého dílka byl podstatne mensí vopruz nez ta fronta pred pokladnou. (stoláskový mrkající smajlík)
18.06.2019 09:42:04dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Ireno, díky, máš pravdu, děti v pubertě zapojují fantazii víc, než je zdrávo. :-)

18.06.2019 08:38:01dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Renato, je to zajímavá zápletka:-)

Jen bych té dívce doporučila nejdřív zazvonit u dveří a zeptat se té paní... ale vzpomínám i na svoji dětskou fantazii, cokoli bylo dobré pro její zapojení:-)



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.