Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+8 neviditelných
Discotéka
datum / id18.06.2019 / 496992Vytisknout |
autorRadmila Marie
kategorieOstatní nezařaditelné
témaKaždodenní
zobrazeno180x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Zážitek z roku 2003...

Discotéka

Co s večerem, a ještě k tomu sobotním? Jasně - tanec, lidé, hudba, něco k pití…. Než jsem usedla do vozu, volám Kačce a přemlouvám ji k akci. Nemusím mnoho - jede. Paráda, moc se těším. Kam? Na jednu skvělou diskotéku, kde hrají věci tak od 70. let a mladší. Není zde nic nenormálního potkat ,,trsající” rodiče. Bílé ubrusy jsou asi provokací, ale musím říci, že bílé zůstávají -na výjimky- až do konce. Měly jsme ale smůlu - sportovci z ČB zde mají nějakou slavnost a k tomu jim hraje country skupina Drobek. Takže vlastně country bál. Napočítala jsem tři skutečně oblečené hosty, kteří ví co si obléci k tomuto hudebnímu stylu. Nic proti těm ostatním. Jsme tak trochu opařené, to nám udělalo čáru přes rozpočet. Co teď? Spíše kam teď? Stačilo prohodit pár slov a cíl se začal opět rýsovat. Do vedlejší vsi! Jedem!

Přejezd trval jen malou chvíli a minutím značky s názvem začátku obce se v nás opět ,,rozkmitala” chuť po tanci. Kulturní budova -,,Hospoda pod Kaštanem”- byla obklopena automobily různých poznávacích značek, barev a technických stavů. Jejich četnost ukazovala bohatou návštěvnost. Na nic jsme nečekaly a ,,šly jsme na to”.

Taneční parket byl v prvém patře. Šatna fungovala a menší štíhlý holohlavý mladík měl plné ruce práce. Otevřely se dveře a dvě dívčiny, nahoře velmi skromně oblečené, se s bláznivě zvonivým chichotáním tlačily proti nám. Takhle jdou ven? Zpocené a rozpařené? Jsem asi moc úzkoprsá k módě a potřebám našich ,,budoucích matek”. Každá samozřejmě držela v útlých ručkách cigaretu a s důležitým výrazem vypouštěla z malých úst dávky smrtícího nikotinu. Asi neví, že normální je nekouřit. Vešly jsme. Okamžitě mě oslepily divoce se kývající reflektory s bleskově se měnícími barevnými odstíny. Okamžitě mě ohlušilo opakující se ,,duc, duc” a něco jako hluk podobný nekončící lavině padajícího nádobí. Mozkové závity se mi zadřely. Decibely každým ,,ducem” vrazily do mozku klín… I když jsme stály vedle sebe a mluvily si přímo do ucha, moc jsme si nerozuměly. ,,Co to je?”, ptám se již popáté. ,,Tohle?” Souhlasně kývnu. ,,Přece hudba…”

…teplý bílý vzduch mi připomněl záclonu. Ne, musím se opravit. Připomněl mi stoleté, pracně utkané sítěné dílo. Dílo ohromného pavouka. Toto bylo totiž jeho doupě. Dekorace na chodbě, stěnách i stropě měla jasné prvky tohoto tvora… Byly jsme jako mušky, na které zde číhalo nebezpečí v mnoha podobách… Jakoby důkazem toho byl kostlivec v černém klobouku, který se rozhlížel z parapetu nad barem…

Vydala jsem se na obhlídku. Po pravé straně ,,příbytku” byly ve tvaru ,,účka” sedačky s malým kulatým stolkem uprostřed. Tyto boxy tu byly tři a na mě navazoval bar. Obsluhující personál měl košile a kravaty, pánové byli zdvořilí a zábavní. Z nabídky nealkoholických nápojů nám doporučili banánový džus. Je opravdu skvělý a nic takového jsem ještě nepila. Čelo tvořil další bar a WC. Před ním nebyly podle očekávání barové stoličky na útlé, železné nožce, ale stolky. A to i s deštníky. Bylo to zvláštní. Stály jsme tam s ostatními jako v restauraci na ,,stojáka”, jen ty deštníky byly navíc… Takže jsme jen tak stály a nechaly se popostrkovat lidmi, kteří se snažili prodírat volnými skulinkami mezi těly. Zaujala jsem pozici tichého pozorovatele. Tady máte moje postřehy.

Móda naší mládeže je různá. Podle jejích přesných přáních. Podle jejich přísných přání. Podle financí rodičů. Začnu těmi co tančili nejblíže ke mně. Sluneční brýle. Látkové klobouky v pastelových nebo khaki barvách s bílými okraji. Kšiltovky otočené dozadu. Tenisky. Rifle zvané bokovky, od poloviny lýtek dolů s rozšiřujícími se nohavicemi do zvonů nebo tak 15 cm ohrnuté. Volné mikiny, svetry, manšestráky, z barev převládala bílá. Dámský ,,vrchní šatník” byl skoro stejný, jen v malých obměnách. Většina dívek měla buď tričko těsně k pupíku a to ve stylu ,,spodních košilek” nebo letní trička na pláže. U jedné bych skoro určitě přísahala, že to byl vrchní díl plavek… Vše těsně přiléhavé, bez ohledu na váhovou kategorii. Vlasy obou pohlaví měly dvojbarevný, hodně kontrastní ráz. Bílá nebo žlutá s černou. Hnědá s černou nebo fialovou. Kupodivu zelená měla červenou. Musím ale říct, tyto ,,barevné páry” byly sladěny mistrně. A ty účesové kreace, opravdu pastva pro oči. Beze srandy. Moc se mi to líbilo. Nechyběly zde samozřejmě - nevím jak se to jmenuje-spletené vlasy do slabounkých copánků a to po celé hlavě… Hudba změnila rychlost, slovo dostaly ,,ploužáky”. Šly jsme s Kačkou na chvíli ven.

Elipsovité náměstíčko bylo pokryto lehounkým sněhovým posypem, ledovka v dolním oblouku sváděla k jízdě na botách… Nebylo osvětlené jako ta ve městech, nemají tu žádné sochy ani holuby… pouze staré domy pyšnící se svými bílo žlutými kabáty i v tuto pokročilou noční hodinu… Nedalo nám to a obešly jsme čestné kolečko. Obloha byla tmavá černými, nic dobrého nevěstícími sraženými mraky… Cvaknutí dveří. On a ona. Vzdalující se klapot podpatků a občasné ticho vnukalo do mysli otázku, čím bude pokračovat rozjetá noc…

Vrátily jsme se zpět do sálu. ,,Umělou hudbu” zatím vystřídalo černě oděné trio. Parket se napolo vyprázdnil, hadí těla odpočívala. Televizi, která stála na dřevěné židli někdo zapnul a vložil kazetu. ,,Že se budu dívat na bednu i na disko, to mě ve snu nenapadlo”, byla věta do hudební pauzy. Odpověď už nestačila dojít k mému sluchu. Struny spustily první tóny. Odvážné skupinky se zavlnily v této čerstvé vlně rytmu. Zpěvák, mladý muž, prožíval ,,svou píseň” opravdu hluboce. Nestyděl se a rozdával se nám až do posledního akordu. Snažil se nás, teď diváky a posluchače, rozhýbat k nějaké akci. Skoro vůbec jsme nereagovali. I odvážlivci přestali a všichni se jakoby posunuli blíže k pódiu. Proč? ,,Pojď se podívat, mají tam péčko”, byla informace která šla kolem mě. ,,?” Nasměrovala jsem se podle upřených pohledů. Televize nabízela péčko – rozuměj - porno. Je k tomu třeba nějaký komentář…?

Noc se vydala na ústup. Skupiny různě zmačkaných, vysátých a jinak poznamenaných lidí dnešní nocí opouštěly svůj svět. Stojíme venku a ještě hodnou chvíli nám rezonuje hlava. Před očima máme jakousi mlhu, která nemizí…

Je neděle a blyštivá špička kostela zve jako již po celé věky k ranní motlitbě... Přijde někdo?




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.