Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+8 neviditelných
Dar
datum / id01.07.2019 / 497209Vytisknout |
autorKandelabr
kategoriePovídky
zobrazeno313x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Dar

„Ráno se probudím a střelím se do hlavy.“

 

Sáhl po vypínači a cvak, do místnosti někdo vchrstl vědro tuše, čerň stekla kolem okna, ucpala mezery mezi závěsy, slila se po koberci, vyšplhala se po nočním stolku, kde se smýkla kolem ještě horké lampy a pohladila pistoli, nabitou, tichou a připravenou, její chvíle přijde, už brzo, brzo se na hlavni odrazí ranní slunce, ale ještě ne, zatím je tu ta chladivá čerň, ze stolku skapává na postel a přikrývá muže, ten už tiše oddechuje a temnota jej objímá a houpá, jedna vlna za druhou. Pak se převalí na druhou půlku postele, kde leží ta holka, mrtvá a tichá a spokojená.

 

Ráno otevřel oči, uviděl před sebou zmačkaný cíp polštáře, zvrásněný bílý růžek trčící proti bledavému světlu nesměle nahlížejícímu do pokoje, tohle je tedy to poslední, co uvidím, řekl si a sáhl na noční stolek, už tam na něj čekala, černá a studená a těžká, vzal ji do ruky a strčil si hlaveň do úst. Mrtvá holka se vedle něj malinko usmála, už si tím prošla, nic to není,jen chvilka a pak už bude ticho. Hlaveň byla v puse, všechno je nachystáno, tak co je? Přece nechceš mít zpoždění, usmála se holka, nebo si to pán rozmyslel? Ten pohled na polštář, s prohlubněmi a ostřinami přeležené látky, měkkými stíny a flíčkem slunečního světla, tenhle pohled tě přiměl k tomu si to rozmyslet? Ale ne, tím to není. S rozcuchanými vlasy a v pomačkaném pyžamu, v pololeže, s prsty svírajícími tu těžkou železnou mrchu a s hlavní v puse hleděl muž kamsi do stropu, do spáry praskajícího sádrokartonu a snažil se vybavit si mizející chuť snu, který se mu zdál.

 

Asi v něm byl jako kluk, snad, seděl u stolu, velkého a dřevěného, což bylo z nějakého důvodu důležité. A měl radost. Čirou, ničím nezakalenou dětskou naivní radost, radost bez kompromisů, radost, která člověku smýká srdcem, okamžik absolutního štěstí, až mu tryská z očí, nakažlivou, spontánní, krásnou radost nezkaženou vědomím toho co přijde. V tom snu se nahýbal přes ten velký stůl a sahal po krabici, velké hranaté krabici, ovázané tlustou červenou sametovou stuhou, usmíval se a oči mu svítily a on sahal po té krabici a těšil se, až se podívá dovnitř.

 

Uvědomil si, že železitá chuť hlavně je mu nepříjemná a pusu má plnou slin a tak hlaveň vytáhl a tu těžkou železnou potvoru položil na noční stolek. Nikdy nedostal žádný dárek. Takže vlastně proč ne? Flíček slunečního světla pomalu přebíhal přes polštář a došplhal se až k ruce té mrtvé holky, srabe, řekla si, už jsme mohli být spolu a zdálo se, že ji to trochu mrzí, ale pistole už ležela zase na nočním stolku a pokrývka už byla odhrnutá a z kuchyně bylo slyšet šourání pantoflí a bublání vřící vody.

 

Když pak seděl nad kávou u kuchyňského stolu, znovu si zopakoval, že proč ne. Proč by si nemohl dát dárek. Sám sobě. Jeden den navíc. Jen buď klidná, řekl té mrtvé holce, která seděla naproti, ruce založené a s hlubokou vráskou na čele. Nic se nemění. Jen si dám jeden malý dárek. Jeden den. To už přece není žádný rozdíl. Ale jí se to moc nelíbilo, protože kdo něco odkládá, ten o tom pochybuje a nemůžeš pochybovat, když něco chceš.

 

O té mrtvé holce četl kdysi dávno. Bylo jí asi sedmnáct a byla moc hezká a moc nešťastná a chtěla umřít. Nechtěla ale skákat pod vlak ani se trávit ani střílet a tak napsala na jednu kliniku do Švýcarska, jestli by jí s tím nepomohli. A oni se jí ozvali, prý slečno, máte celý život před sebou a jste úplně zdravá a proč byste a jakto, že a pomyslete na a tak dále. A ona jim napsala, že ano, jsem zdravá, ale tenhle svět, jako jo, já tomu rozumím, asi chápu, o co by tu mělo jít, ale tohle, to není nic pro mě. Nezlobte se. A tak ji tedy ještě chvilku zkoumali, dělali testy a povídali si až zjistili, že skutečně, tohle je to co si opravdu přeje a tak ji pozvali na tu kliniku, ona přiletěla, jen s takovou malou taštičkou, moc se nezdržím, haha a oni jí umíchali takový koktejl a položili ho před ni a ona spolkla dva prášky proti zvracení a ten koktejl vypila a za sedm minut byla mrtvá a tichá a spokojená.

 

Vyšel ven na ulici, šel zvolna, nikam zrovna nespěchal, ani neměl namířeno na žádné konkrétní místo, prostě šel a v hlavě se mu stále ještě třepotala sladká ozvěna snu, otisk té radosti, prožité a neprožité a tak si šel a díval se kolem sebe, měl jsem být už mrtvý a místo toho vidím ještě tohle a támhleto a mrtvá holka šla za ním a kroutila hlavou.

 

„Toho by už mohl taky někdo sejmout, gaunera. Dělá si co chce, a všem se směje do ksichtu. Všechno mu prochází. Všechno to má obšancovaný, všichni mu jdou na ruku. Ale víte jak to je, boží mlejny, říkají někteří, ale já říkám, že na každou svini... znáte to. Jednou někomu dojde trpělivost. Tak mně už to jede, tak děkuju a mějte se pěkně.“

 

Koukal na starého pána, jak se šourá k autobusu a pak na fotku v novinách, které mu tam pán nechal, máte tam ještě křížovku, já už na to nevidím a stejně se to nedá číst, co tam píšou.

Díval se na tu fotku a ta železná bestie v jeho kapse jako by ještě o něco ztěžkla.

 

Často přemýšlel, jaké to bude, když se zastřelí. Jestli to někdo uslyší a najdou ho hned, asi ta nosatá můra z horního patra, ta určitě vyjekne nebo to možná nikdo neuslyší nebo si to nespojí a najdou ho až za pár týdnů po zápachu, no co, to už může být asi jedno a budou si říkat, proč a jakto, že, tak mladý a zdravý byl, nic mu nechybělo a budou vědět houby, prostě ta holka na to kápla, tohleto není nic, o co by měl člověk stát, přemýšlel, že by nechal vzkaz, už ho jednou i napsal, TA HOLKA MĚLA PRAVDU, ale přišlo mu to moc teatrální a taky by si pak mohli myslet, že se zabil třeba z nešťastné lásky nebo tak, takže jen ať si lámou hlavou, ti co budou chtít, ale ono to bude stejně všem úplně jedno, takže co, nikdy nedělal vlny a neudělá je ani teď.

 

Ale vlastně proč ne? Jedna vlna? Jen jedna, předtím než půjde. Ksicht na fotce se šklebí, ta věc v kapse je chtivá a hladová a zmáčknout to jednou nebo dvakrát přece není takový rozdíl. A zaslouží si to. Zaslouží? Obžaloba, porota, rozsudek i jeho vykonání, to není přece nic, co by člověku mělo trvat déle než jedno odpoledne, navíc, když má volno, sedí na lavičce, slunce mírně hřeje a druhý den ráno se stejně zastřelí.

 

No jo, ale proč jenom tohohle? A tak se zvedl z lavičky a šel si koupit tužku a papírový blok a pak se vrátil a dlouho, dlouho psal seznam jmen a přepisoval a škrtal a jak měl ještě ráno v puse hlaveň pistole, teď soustředěně žužlal konec tužky a občas se zadíval do mraků a mhouřil oči a pak dostal další nápad a zapsal další jméno a mrtvá holka seděla vedle něj, nahlížela mu přes rameno do seznamu a podivovala se, na tomhle seznamu má být přece jenom jedno jméno. To tvoje.

 

Když pak večer přišel do bytu, byl unavený, dal si dlouhou sprchu, pára se lepila na zrcadlo, no co, aspoň se na sebe nemusel dívat, dal si večeři i když si říkal, že to vlastně nemá moc smysl, vyčistil si zuby a lehl si do postele. Ta mrtvá holka ležela vedle něho, dívala se jak sahá po vypínači a jak se pokoj propadá, zase tu byla ta tma, rozlitá, černá a pohlcující, přikryla všechno, i tu železnou obludu na nočním stolku, ve které chybělo několik nábojů i jeho i tu mrtvou holku i tu krabici ze sna.

 

„Stejně by mě zajímalo, co v ní asi bylo.“ Řekla ta mrtvá holka.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.08.2019 14:27:20dát kritice tipVigan

Napsaný je to skvěle. Naskočil mi paralelně film "Já už budu hodný dědečku"...zjevující se moudrý veselý dědeček nabadající pana Bergera k tomu být hodnější  na světě..a tady mrtvá dívka, průvodkyně ke smrti..

Vadí mi slovo "flíček", jinak výborná atmosféra, odevzdanost, smíření.

08.08.2019 14:19:16dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Mně se to líbilo, právě tou bezprostředností, kde se nic nevysvětluje, na posteli leží mrtvá holka, která čeká, až on se zabije, ona si nechala v nemocnici namíchat koktejl atd. Všecko je líčeno, jako by to byl běžný život. Je to navíc velice potavě napsané. První dlouhé souvětí je asi záměr, ale možní by šlo rozdělit. T.

12.07.2019 13:34:42dát kritice tipStargazer

Tak tohle je kvalitativně zase úplně někde jinde (stejně jako byla vítězná povídka z května). To se nesluší ani hodnotiti. Profesionálně napsané. Skvělá postava mrtvé holky, tajemná krabice, téma. Prolínání snových pasáží s realitou. Nemám, co bych dodal. TIP.       

10.07.2019 15:03:27dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Ač mě od začátku odrazuje to sebevražedné téma,  po chvíli zjišťuji, že je to zajímavý text,  postavený vlastně jen na pohrávání si s tím tématem.  Líbí se mi ta nezřetelnost, zamlženost sdělovaného.  Dobře se to čte a myslím, že ne náhodou.  Je to napsané dost profesionálně.  Tip.  

08.07.2019 08:37:18dát kritice tipJanina6

Moc pěkný. Téma, nad kterým jsem jeden čas hodně uvažovala. Četla jsem tenkrát povídku, kde si nevyléčitelně nemocný muž koupí pistoli a chodí střílet lidi. Nechává u těl lístečky s vysvětlením, že byli zlí a že si to zasloužili. Říkala jsem si, jestli by to takhle mohlo být doopravdy. Jestli to první zmáčknutí spouště v člověku třeba něco nezmění, jestli nezjistí, že všechno je jinak, než si představoval. Každopádně na seznam by asi mnohý z nás rád přispěl... 

06.07.2019 16:59:21dát kritice tipK3
redaktor prózy

To by asi měl hodnotit psycholog nebo psychiatr. Já bych o tom asi takhle nepřemýšlel. Když už se rozhodnu, nic mě nezastaví a abych se rozhodl, musel bych mít pádný důvod, například, že bych neměl nikoho blízkého. Protože, když někoho mám, myslím na něj a ne na sebe. Někomu bych tím něco způsobil. Taky chápu nešťastnou lásku, když si někdy někdo něco slíbí a pak se zradí. Pak je to ale trochu pomsta. Potom zbývá nemoc a to taky chápu. Když bych se rozhodl, dal bych si třeba malý čas na to, soustředit se na ten okamžik. Potom bych to be zozmýšlení udělal. Tip za provedení

04.07.2019 13:01:14dát kritice tipLuzz

(avi pm)

04.07.2019 12:57:13dát kritice tipFruhling
Mně původně vadilo oboje, ale dokazal bych žít i jen bez fontu.
04.07.2019 09:36:52dát kritice tipZdenda

Jo no... nevím, jestli je to přesně důležitostí věcí... možná mi spíš nesedí formát toho textu - je to na mě moc pomalý, hloubavý a krátký - připadá mi to spíš jako úvaha. A úvah o životě a smrti má člověk v mým věku za sebou už tolik a tolik...

Ale to je jistě jen věc vkusu a napsané je to myslím dobře. Já to s tou kurzívou myslel tak, že mi vadil ten text, ale když to zmiňuješ, tak font vlastně taky.

A s ostřinou jsem poněkud v rozpacích. Určitě děkuji za rozšíření slovní zásoby, ale zatím budu z opatrnosti užívat ostřinu jen ve smyslu ČSN EN 71-1.

04.07.2019 08:23:08dát kritice tipKandelabr

Fruhling: Díky za přečtení. S tou kurzívou to myslíš tak, že ti vadí typ fontu nebo ten text samotný? Chápal bych oboje :)

Zdenda: Díkym, rozumím a je mi jasné, že spousta věcí, která mi příjde důležitá může hodně lidem připadat nezajímavá a tak je to v pořádku. Ostřina je prostě ostrá hrana (něčeho).

Luzz: Děkuju a mám radost, že tě to něčím zaujalo. Za nominaci budu samozřejmě rád. 

03.07.2019 23:22:37dát kritice tipLuzz

hodně dobrý. moc se mi líbí ten věcnej styl vyprávění, námět, svižnost... nemám, co bych.

můžu ten text nominovat do soutěže?

 

03.07.2019 09:59:16dát kritice tipZdenda
Je to hezky. Jen me to moc nezajima. Podobne jako minuly text.

Souhlas s kurzivou, jak rikal Fruhling.

Muzu se zeptat, co je to ostrina? Zda se mi, ze to ma neco do cineni s kovovyrobou, ale tady je to pouzite v souvislosti s loznim pradlem. Rad bych si rozsiril slovni zasobu.
03.07.2019 07:46:42dát kritice tipFruhling

Dialog s holkou tomu dává dynamiku a je to vlastně docela zajímavá postava. Jinak kuzívu sis mohl odpustit.

Kdysi jsem četl, že se tři lidi seznámili přes inzerát, aby se pak společně otrávili v autě někde za městěm. Nebo jsem si ten příběh vymyslel. 

02.07.2019 11:25:21dát kritice tipKandelabr

Gora: Díky za Tvůj názor a omlouvat se opravdu nemusíš :)

Na tohle téma myslím už dlouho. Nechtěl jsem psát o někom s depresemi ani o člověku " psychicky na dně". Chtěl jsem napsat o někom, kdo racionálně vyhodnotil, že to tady pro něho není. A zamotat do toho trochu i pokřivené vnímání dobra a spravedlnosti, "dobra" za cenu zla.

Sám nevím, jestli se mi to vlastně povedlo nebo ne, ale s výslednou podobou jsem celkem spokojen, i když je mi jasné, že tohle nebude text, který bude rezonovat s mnoha čtenáři.

 

 

02.07.2019 11:08:36dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Pro povídku jsi vybral téma, které podle mne tak trochu souvisí s  mediálně otevřeném případu čtyřiadvacetileté Belgičanky Laury. Požádala o euthanázii a ta jí byla povolena, letos v létě zemře.

Tuto dívku /nebo jiného člověka s těžkými depresemi/ vnímám jako "předobraz" tvého příběhu.

Tvá vypsaná ruka se čte dobře, jako vždy, jen je to celé pro mne, věčnou optimistku a zdravotnici, nepřijatelné...

Jediné, co se mi moc nezdálo,tedy způsob psaní -  je to "připomínání zbraně", je ho tam víc než dost - poslední mnou jmenované cca třikrát...

 ta věc v kapse je chtivá a hladová

i tu železnou obludu na nočním stolku, ve které chybělo několik nábojů 

ta železná bestie v jeho kapse 

tu těžkou železnou potvoru položil 

 s hlavní v puse 

Mám za to, že člověk na dně psychických sil takhle neuvažuje, neoslovuje zbraň... a on je přece možná, jestli tomu rozumím dobře, i vrah, kde jsou "výčitky", motiv? Nebo to byla dvojice, která cíleně chtěla zemřít?

V povídce máš i velmi zajímavá místa jako nerozbalený dárek, ale nějak se mi nevede pochopit ten smysl, proč byla napsána, ačkoliv uvěřitelné to je, takoví lidé existují, takže dnes za mne - promiň... 

 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.