Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

Lichý dvojník
datum / id05.07.2019 / 497297Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePovídky
témaRodinné
zobrazeno125x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Lichý dvojník

Lichý dvojník

         „Ode dneška ti budu říkat pekaři Matěji!“ žertovně s pousmáním prohlásila Hanka.

         „Líbilo by se mi raději císaři Rudolfe!“ zaprotestoval jsem, při vzpomínce na dva filmy Martina Friče.

         „Pekař ti musí stačit, ty holandskej dvojníku!“ rozhodla neodbytně a šla do kajuty připravit večeři. Seděl jsem na zadní otevřené palubě, četl si v itineráři a popíjel jablečný cider. Musel jsem se usmívat, jak Hanka rozumovala o možnosti, že jsem jí byl nevěrný a spustil jsem kotvu s následky otcovství právě tady v tom krásném prostředí přístavu Sneek. Jak k tomu došlo?

         Příběh o dvojníkovi může začínat kdekoliv. Nevím, jestli je to pravda, ale každý člověk prý má někde na světě dvojníka. Je to úplně jedno, jestli je ministr, svářeč, školník, cukrář nebo švec. Potkat se s ním může být docela zábavné a užitečné, ale také může dojít k nepříjemnému zjištění nebo trapné situaci. Záleží na tom, co se kolem toho přihodí.

         Za dvojníka bývá označován zpravidla člověk, který vypadá podobně nebo naprosto stejně jako někdo jiný. Uvidět sebe samého je poměrně častým motivem pověstí a strašidelných historek. V tajemných příbězích je to považováno za zlé znamení, pokud se nejedná o pouhou halucinaci, nebo postávání před zrcadlem. Může také jít o překvapení, které končí pomyšlením: „šmarjá, to vypadám tak blbě?“

          Naproti tomu já jsem vůbec nepředpokládal, že bych se také mohl stát objektem podobného omylu. V tom jsem se ovšem spletl. Dostal jsem se vlivem náhody do neobvyklé situace, která se podobala dokonce jedné severské legendě. Stal jsem se dvojníkem pohřešovaného rybáře, podle pohádky sloužícího vládci Severního moře. Prapodivný příběh, až neuvěřitelný.  

         Začátkem léta došlo k naší poněkud déle odkládané svatební cestě. Po dostavění domku přišla konečně úleva a pomyšlení na zasloužený oddech. Mezi různými svatebními dary byl tehdy jeden výjimečný. Švagr nám zaplatil několikadenní nájem lodi s plavbou po Baťově kanálu.  Do té doby jsme s Hankou s podobnou činností neměli téměř žádné zkušenosti, když nepovažuji půlhodinovou plavbu v malé loďce se závěsným Tümmlerem na Slapech za činnost ostříleného lodníka.

              Plavbu na lodi Happy, při krátké dovolené po Baťáku ze Spytihněvi do Vnorov a zpět, jsme si skutečně užili. Já se již cítil zkušeným mořským vlkem. Hance se dokonce v kuchyňce malého hausbótu zalíbilo a připravovala nám výborná jídla. Bez velkých problémů jsme proplouvali několika plavebními komorami a hbitě uvázat loď námořnickým uzlem u mola jsme dokázali i se zavřenýma očima. Dlouho poté jsme vzpomínali na lehké usínání při mírném houpání zakotvené lodi.

         Troufalost a pýcha ve mně rostla, a po vyprávění o podobných zkušenostech mezi našimi přáteli jsem začal příští rok pokukovat po plavbě na některém kanálu v západní Evropě. Přes projevy strachu, obavy a námitky Hanky jsem listoval v bedekrech, inzerátech a mapách. Rozhodnutí padlo na Holandsko, malebnou, rovinatou zemi, protkanou množstvím kanálů a jezer s obrovskou nabídkou loděnic s půjčovnami lodí všech velikostí a vybavení.

         V květnu následujícího roku jsme absolvovali ještě v Praze na Vltavě dvě šestihodinové plavby na lodi Explorer, seznámili se se všemi přístroji, kormidlováním a uvazováním lodi. Hanka odvážně zvládala základní nautické manévry: odplouvání a přistávání u mola, obraty a couvání, manévrování v přístavu, kotvení. Trochu problémů jsme měli při proplouvání plavební komorou a vyvazování. Naučili jsme se zásadám režimu při plavbě na vodní cestě, lodní uzly i pravidla. Shlédli jsme několik filmů o ovládání lodi. Úspěšně jsme složili potřebné zkoušky a byli připraveni vyrazit.

         Koncem června jsme vyjeli brzy ráno s očekáváním dobrodružné dovolené přes Drážďany, Lipsko, Braunschweig, Oldenburg, Croningen,  Joure, a po deseti hodinách jsme odpoledne dorazili do přístavu města Sneek. GPS fungovala úžasně, vůbec jsme nebloudili. Ohlásili jsme se v loděnici Yachtcharter Sneek u recepčního pana Baerta.

         Po zaparkování nás čekala loď Duetvlet 950. Předávání lodě, poučení s obsluhou, vysvětlení plavebního manuálu a map, bylo toho dost. Pan Baert byl velmi trpělivý a ochotný. Hlavně mě potěšilo, že loď byla vybavena předním dokormidlovacím zařízením. Po zkušenostech z Prahy to bylo zařízení nanejvýš potřebné. Také ponor 90 centimetrů mě uspokojil. Utrhnout lodní šroub není žádná zábava. Trochu vzrušení a trémy jsme zažili při zkušební plavbě z loděnice po přístavu, ale kupodivu jsme to zvládli úžasně. Baert jen chválil.

         Poslali jsme poslední pozdravy rodině a známým. Hanka udělala inventuru a vydala se do přístavu na poslední nákupy zásob na cestu. Počasí nám přálo, bylo teplo, slunečno, jasno a mírně větrno. Rovněž předpověď byla slibná.

         Usadil jsem se na zadní palubě u stolku a začal studovat itinerář a plavební manuál, zaškrtával jsem si kritická místa a psal do deníku poznámky. Okolí jsem nevěnoval žádnou pozornost, klid narušoval jen zvuk motorů a rachot jeřábů.

         Vůbec jsem se nevšiml, že se loď více zhoupla, jak vlezl ke mně na palubu malý chlapec. Přišel blíže, chvíli se na mě upřeně díval, pak se rozeběhl, mlčky u mě klesl na kolena a těsně mě objal. Zůstal tak chvíli bez hnutí. Pojednou zvedl hlavu s veselým úsměvem na rtech, něco polohlasně řekl a opět hlavu přitiskl k mým kolenům.

         Byl jsem velmi zmaten, překvapen. Nevěděl jsem kdo to je, co mám dělat. Zkusil jsem ho oslovit, ale nereagoval. Jen se vždy ještě více přitiskl. Čekal jsem, co se bude dít. Nic. Chlapec vytrvale u mě klečel.

          Zpozoroval jsem Hanku, která se vracela s nákupní taškou. Trochu se mi ulevilo a myslel jsem, že mi z té patálie pomůže. Zůstala však stát před schůdky a dívala se na mě s nakloněnou hlavou nedůvěřivým pohledem. Naopak čekala ona, že ji přijdu na pomoc s taškou já, ale já nemohl. Chlapec klečel, hlavu tiskl k mým kolenům, a držel se mě křečovitě bez hnutí.

         Hanka, přece jen vystoupila na můstek, slezla na palubu, položila tašku a s divným výrazem ve tváři řekla:

         „Prosím tě, co tady blbneš? Kdo je to? Co je to za kluka?“

         Já jejímu překvapení rozuměl. Kdo by pochopil takovou situaci. Než se vrátí z nákupu, najde manžela s cizím klukem, který u něho klečí a hlavu má na nohách.

         „Nevím,“ odpověděl jsem nejistě, „přišel sám, a je tady.“

         „Jak to, nevím. Co to povídáš? Znáš ho?“

         Dožadovala se rozumného vysvětlení, to bylo pochopitelné, ale jak jí to říci, když jsem sám nevěděl, o co jde.

         „Neznám. Jak ho můžu znát. Přišel, podíval se na mě, usmál se, něco řekl a sedl si ke mně. Od té doby je tady, nic víc nevím. Zkoušel jsem se ho zeptat, co chce, ale asi mně nerozuměl, jen se na mě díval a tiskne se ke mně. Pustit mě nechce. Zkus mu něco říct ty, třeba tě poslechne.“

          „Jak si na něj mluvil, česky?“

         „Jo!“

         „To sem si mohla myslet, bambulo,“ namítla popudlivě, „uvědomuješ si, že seš v Holandsku?“

         „Jo!“

         „Pusť mě k němu,“ přišla až ke mně, klekla si a vzala chlapce za ruku.

         On se jí vysmekl a ještě pevněji stiskl své objetí. Díval se na ni ustrašeně a odvracel hlavu na druhou stranu. Zeptala se ho, jak se jmenuje. Nejdříve německy a pak anglicky. Na němčinu nereagoval, až po chvíli řekl s anglickým přízvukem Ejdou.

         „Vidíš, mně to řekl,“ radostně pověděla, „je to Eda, jasný, Eda!“

         „Jó?“ řekl jsem překvapeně, „co když řekl, že nikam nejdou.“

         Víc z Edy již nedostala. Neodpovídal na žádné otázky a stále odmítal se mně pustit. Bylo znát, že se Hanky bojí.

         „Takhle to nemůžeme nechat,“ rozhodla Hanka. Vstala, a řekla, že jde do loděnice na recepci. Když odešla, Eda se na mě podíval takovýma láskyplnýma očima a šťastným úsměvem. Trpělivě jsem seděl, dokonce jsem mu pohladil blonďaté vlásky a usmál jsem se. Eda se tvářil velmi spokojeně. Jen jsem přemítal, jak dlouho ještě budu tady sedět a do kdy budu objímaný neznámým chlapcem, který se asi ztratil.

         Trvalo to dost dlouho, ale vysvobození přišlo. Nečekané. Přišli dva policisté s Hankou a ještě jednou ženou v civilu. Ta se ihned začala věnovat Edovi. Policisté se začali zajímat o mě. Zkontrolovali naše pasy a po chvíli chtěli vysvětlit jak to vlastně s Edou je, protože tvrdí, že jsem jeho otec. Do toho se ještě ke všemu vložila Hanka, která mi začala vyčítat, že když jsme odjížděli z Prahy, říkal jsem, že v Holandsku jsem nikdy nebyl. To mi chybělo. Hanka si myslí, že je to můj syn na zapřenou, kterého jsem si tady započal, když jsme se ještě neznali.

         Korunu tomu nasadila přivolaná policejní psycholožka, která s Edou klidně rozmlouvala holandsky, a on jí stále opakoval a ujišťoval, že jsem jeho tatínek, který se mu vrátil. Byl jsem v pasti. Kluk tvrdil, že jsem jeho táta. Hanka mi nevěřila a psycholožka potvrzovala policistům co, říká Eda.

         Dostal jsem nápad. Přemlouvat Edu nemělo cenu. Sám bych si s ním nerozuměl a při tlumočení by to nemuselo dobře dopadnout. Navrhl jsem policistům, aby přivedli jeho maminku, ta přece bude přesně vědět, kdo je otcem Edy. Eda ze mě celou dobu nespustil oči a byl mi nablízku. Asi se bál, že mu tatínka policajti seberou.

         Problém byl v tom, že Eda nevěděl přesnou adresu bydliště a policisté ji museli pracně hledat podle příjmení, které naštěstí Eda věděl. Nechal se přemluvit, že jim ukáže, kde maminka s dědečkem bydlí a že budou mít radost, až tatínka uvidí.

         Dohodnuto. Jeden policista s psycholožkou a Edou odešli a druhý zůstal se mnou, abych jim neodplul. To jsem v úmyslu ani neměl. Dalo mi dost práce přesvědčit Hanku, že je to celé omyl a Eda se spletl. Byla statečná a neplakala. Bavila se s policistou, který se tomu sám divil. Když mě viděl a slyšel mluvit, vyslovil silné pochybnosti, že bych já byl otcem Edy. To Hanku trochu uklidnilo.

         Musel jsem být šíleně podobný jeho tátovi. Kde je ale jeho táta ve skutečnosti, a kdo je to? Snad to není nějaký oholený Vincent van Gogh, který se zastřelil, nebo Louis Couperus, jehož Psyché jsem kdysi četl, ale ten už je dávno mrtvej, leda by to byl jeho dědeček. Začal jsem být nejistý. Kluk může taky lhát, aby se vyrovnal kamarádům. Proč by si vybral zrovna mě? Jak asi vypadá jeho maminka? Znal jsem jednu Holanďanku, byla to manželka bratrance Jaroslava Ježka, Enema, kouřila dýmku. Kdoví, jestli nejsem alkoholik, nebo nedej Bože feťák.

         Hanka seděla v kajutě a bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Hlavu měla podepřenou levou rukou a pravou ťukala do stolku. Policista seděl proti mně na zadní palubě a zkoušel se se mnou bavit. Marně, Vůbec jsem mu nerozuměl a tak jsem mu odpovídal stručně: „Sorry!“ Po chvíli přerušila trapnou situaci Hanka a uvařila nám všem kávu. Bylo vidět, že i z policisty opadl tísnivý pocit neobvyklého případu, kterého se musel účastnit. S Hankou se bavil klidně, jen občas se na mě oba podívali útrpně, jako by mě litovali.

         Asi po hodině přišel policista a cosi říkal kolegovi. Hanka mi to přeložila, že máme jít s ním do kanceláře k majiteli loděnice. Další problém, pomyslel jsem si, vždyť doklady jsme měli v pořádku, vše zaplaceno, nic jsme nestačili poškodit, tréninkovou, seznamovací plavbu jsme absolvovali v pořádku. Byl jsem trochu zmatený, zatímco Hanka byla klidná.

         Zamkl jsem loď a šli jsme přes molo a parkoviště do kanceláře. Za velkým stolem seděl majitel loděnice a po levé straně u stolku seděla psycholožka, Eda a sympatická mladá žena elegantního vzhledu, zřejmě maminka mého objeveného syna. Eda vyskočil a utíkal ke mně. Něco vykřikoval a nedal se přemluvit. Bylo vidět, že trvá na svém. Našel tatínka, který se mu vrátil. Vedl mě za ruku ke stolku a postavil se proti mamince. Maminka vstala, podívala se na mě a s povzdechem mi podala ruku. V očích se jí objevily slzy. Stát nevydržela, s omluvou ve tváři si sedla. Jejím slovům jsem nerozuměl, ale pochopil jsem, co asi cítí.

         Z malé kabelky vyjmula svazek fotografií, které ukazovala. Byly mezi nimi hlavně fotky jejího před rokem zemřelého manžela. Hanka jednu fotku vzala do ruky a vzrušeně vykřikla:

         „Pavle, vždyť jsi to přece ty! Tohle ať mi někdo vysvětlí! To není možný!“

         „Jak sem se sem dostal?“ blekotal jsem, protože jsem to byl na fotce opravdu já. Vlastně ne já, ale dokonalé dvojče, přesný dvojník, klonovaný Pavel. Držel jsem fotku v ruce, která se začala mírně třást. Další fotky jen potvrzovaly tvrzení Edy. Obrázky začaly kolovat a všichni na mě hleděli s vyvalenýma očima. Eda se tvářil šťastně a stále mě držel za ruku. Něco vykřikoval a ostatní jen pokyvovali hlavami nebo chodili ke mně a prohlíželi si mě jako na aukci.

         Situaci zklidnila maminka Edy, která pochopila, proč Eda hledal a tak neobvyklou náhodou našel, tatínka. Dědeček vždy před spaním Edovi vyprávěl pohádky. Nejčastěji chtěl slyšet příběh o rybáři, který se nevrátil z lovu a ve snu chodil synka navštěvovat se slibem, že se mu vrátí, až skončí službu u vládce Severního moře. Chtěl ho tím potěšit, aby chlapce zbavil smutku ze ztráty tatínka.

         K tomu se přidal majitel loděnice, který řekl, že tady několikrát chlapce viděl posedávat na molu. Vyhlížel asi, jestli se mu tatínek od vládce nevrátil a náhodou se potkal s jeho dvojníkem.

         „Ta podoba je opravdu výjimečná,“ dodal, „nikdy bych nevěřil, že si může být někdo tak podobný, kdybych to teď neviděl na vlastní oči.“

         Obrátil se ke mně a řekl: „Jste pro mě zázrak. Co s tím uděláte? Máte pěkného syna. To jste nečekal, že?“

         Odpověděla mu Hanka, protože já mu moc nerozuměl. Projevila svůj smysl pro pořádek a řekla jednoznačně, že když se to teď vysvětlilo, tak se rozloučíme a my konečně vyrazíme na plánovanou plavbu. Vyslovila to tak přesvědčivě, že všichni vstali, začali si podávat ruce a měli se k odchodu. Velký problém ovšem vyvstal, co s Edou. Nechtěl se mě pustit a střídavě se díval na maminku a na mě. Maminka mu něco řekla a Eda moji ruku sice pustil, ale natáhl ke mně obě ruce vzhůru. Chytil jsem ho a zvedl do náruče. Takhle jsme vyšli před kancelář a Eda již uklidněn nastoupil do policejního auta s ostatními. Ještě mi zamával a odjeli.

         „Jak je možné, že se Eda nechal tak klidně odvézt?“ zeptal jsem se Hanky.

         „Maminka mu slíbila, že ho přijdeme navštívit, až se vrátíme z plavby do přístavu. Teď je na tobě, jak se rozhodneš.“

         „Věříš mi alespoň, že jsem v Holandsku opravdu poprvé, a že žádného syna nemám?“ dožadoval jsem se ujištění, že nejsem v žádném podezření.

         „To si ještě musím rozmyslet,“ odpověděla žertovně s úsměvem.

         Vypluli jsme druhý den brzy ráno na svou začátečnickou trasu severem Holandska přes Princenhof, přístav Leuwarden, Lemmer, Heeg a zpátky do loděnice  Yachtcharter Sneek. Plavbu, jak v kanálech, tak i na jezerech jsme si skutečně užili. S Baťákem se to nedá srovnat. Rozloučili jsme se nostalgicky s naším plovoucím přechodným domovem. Loď Duetvlet sloužila bez jediné chybičky a díky ní jsme poznali nádherný kus země tulipánů, jezer a vodních cest a mnoho příjemných, milých lidí.    Po zvážení důsledků dalšího styku s rodinou Edy a s ním samotným, jsme se z pozvání k návštěvě omluvili a odložili jsme ji do budoucna. Slib od maminky musel zatím zůstat Edovi nesplněn.

         Když jsme přejížděli hranice na dálničním mostě u Breitenau přes Hraniční potok, zeptal jsem se Hanky:

         „Tak co, jsi spokojená, kapitánko?“

         „Ano, jsem. Ode dneška jsi pro mě pekař Matěj, a že jsi byl v Holandsku poprvé v životě, ti docela věřím. Vždyť ještě ani teď neumíš pořádně pozdravit – Goede dag!“

 .




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

07.07.2019 17:12:38dát kritice tipSilene

I papírových parníků.

07.07.2019 16:00:47dát kritice tiplastgasp

Hanko, to jsem se autorsky trefil, doufám, že nejenom jména kapitánko!

07.07.2019 12:51:47dát kritice tipSilene

Přemku, však opět jen takový nejapný žertík odkazem k názvu a obsahu - 

(nedalo mi to, neboť mám s tvou hlavní ženskou postavou jméno totožné. Ode mne se coby čtenářky kloudně ničeho lepšího nedočkáš, to víš...)

07.07.2019 12:02:52dát kritice tiplastgasp

Přátelé, děkuji za zastavení a přečtení a hodnocení. jsem rád, že vás příběh pobavil. Silene díky, Hanku doplním. Za Pavla se nevydávám, není to můj příběh, ale klidně bych to bral. 

07.07.2019 10:56:23dát kritice tipSilene

Hanka udělal inventuru a vydala se do přístavu na poslední nákupy zásob na cestu. 

  • vypadlo písmenko: udělala

Ráda jsem četla, bavilo, Přemku.

A... že se nestydíš, vydávat ještě tu, na písmáku, za ňákýho Pavla! :))

 

06.07.2019 09:44:09dát kritice tipvesuvanka

Přemku, příběh je moc pěkně napsaný a dojemný. TIP

06.07.2019 09:31:41dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Docela mne to i dojalo, Přemku. Hezké.

06.07.2019 08:09:28dát kritice tiprevírník

Ještě že to s Edou a hlavně s Hankou dobře dopadlo. Moc hezky napsaný.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.