Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Poutníci zběsilí urputnou věčností táhnou
datum / id08.07.2019 / 497344Vytisknout |
autorStargazer
kategoriePovídky
témaPsychologické
upřesnění kategorie...o putování životem.
zobrazeno300x
počet tipů9
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Poutníci zběsilí urputnou věčností táhnou

Našlo se pár dní volna. Sbalil jsem stan, zápisník, knihy a spacák a vydal se do hor. Chtěl jsem být sám. Stejný nápad mělo žel bohu dalších několik tisíc lidí. Časně ráno jsem vstal, zařadil se do davu a krok za krokem začal ukrajovat metry cesty za poznáním. Člověk dnes už nikde není sám.

„Mami! Tady už jsme v nebi?“ křičí asi desetiletá holčička, když se před námi rozestřel pohled na Roháčská plesa, obklopená ze všech stran zelenými štíty majestátních hor. Kde se ve vodě bere ta síla, že tady vysoko v horách vyvěrá ze skály? Pochopil jsem, že v nebi bude všechno zelené. Je i v člověku ukryto tolik síly? Ano, myslím, že přesně takhle to vypadá v ráji. Žádné bílé obláčky na modrém pozadí, žádní andělé a blankyt. Až jednou otevřu oči a všechno kolem mě bude zelené, poznám, že je dobojováno.

Zul jsem si boty a chladil nohy v ledovém jezeře. Svlažil jsem obličej, doplnil vodu a pokračoval ostrým výstupem na Smutné sedlo. Při pohledu na mohutné vrchy ukryté v oblacích jsem si nedokázal představit, že už za pár hodin se po nich budu procházet. Dolina, z níž jsem vyšel, se zase zdála tak vzdálená, jako bych sem pěšky nikdy nemohl dojít. V horách je všechno strašně daleko a zároveň strašně blízko. Tak jako v lidském životě. Mlhavý cíl se jeví jako nedosažitelný a minulost se vleče někde v závěsu daleko za námi.  Tady ale všechno obsáhneš v jediném dni. V horách poznáš okamžik přítomnosti - ten v životě chybí.

Obklopilo mě stádo kamzíků. Dva šli přímo po horském chodníku. „Stopa!“ upozornil jsem je slušně podle pravidel turistiky, ale oni si drze vykračovali dál. „Stopa!“ Až když jsem zadního z nich plácl po hřbetě, uskočili oba na stranu. Zvláštní je úděl tohoto plachého zvířete, odsouzeného k životu v izolaci vysoko v horách, věčně klopýtajícího po kamení v říši větru, sněhu a nekonečných lánů borovicové kleče. Doba se někam posunula. Medvědi ve městech vybírají popelnice a kamzík se naučil žít v dokonalé symbióze s člověkem. Jednou vyjedeme na každou horu zvláštní lanovkou a u toho budeme požírat kamzičí hamburgery.

S přibývající nadmořskou výškou lidí významně ubylo. Už jen sporadicky jsem míjel protijdoucí turisty. Zatímco já šlapal do šíleného kopce, potil borovičku a vykašlával jehličí, oni s úsměvem na tváři pozvolna spadali do údolí. Tiše jsem jim záviděl. Jenže pak mě napadlo, neměli by závidět spíš oni mně? Vždyť mě ještě čeká vrchol, katarze, povznesení, to oni už mají vše nevratně za sebou. Člověk se plahočí do kopce a už sní o tom, jak půjde dolů. Co je tedy skutečným cílem mé cesty?

Na hřebeni jsem si sedl do trávy a svačil pšeničné placky s kávou. Na světě neexistovalo v tu chvíli krásnější místo. Řídký vzduch společně s kumulující se únavou organizmu zavdávaly příčinu k meditacím. Do hlavy se mi draly otázky. Proč absolvuju devastující osmihodinovou túru? Protože mi něco chybí? Nebo abych sám sobě dokázal, že to zvládnu? Že na to mám?              

 „Protože na konci života nebudeš vzpomínat na to, jak jsi seděl v kanceláři nebo sekal zahradu. Tak zvedni zadek a zdolej tu zatracenou horu!“ Otočil jsem hlavu a kouknul se, kdo na mě mluví. Asi dva metry za mnou seděl v závětří Jack Kerouac nad plechovkou fazolí a usrkával z lahve portského.

Jenže já přesně tohle nechtěl, nepřišel jsem sem pokořit horu. „Kvůli tomu tady nejsem, nepřišel jsem si nic dokazovat. Možná jsem tady chtěl jen po letech znovu potkat sám sebe,“ zauvažoval jsem nahlas nad Jackovou pobídkou, „vybřednout ze stereotypu, vyčistit si hlavu, být pryč od věcí... pryč od lidí. A proč jsi tu ty?“

„Taky vyhledávám samotu. Tu možnost nahlížet do dokonalý prázdnoty svý duše.  Pozoroval jsem lidi, jak chodí bez cíle celý den po polích sem a tam a hledají, do čeho by tak píchli, aby si jejich ženy myslely, jak jsou pilní a mají strašně moc práce. Přitom tajně touží po tom spát v lese anebo tam čistě jen tak sedět a nic nedělat, stejně jako já, který se za to nestydím. Čím blíž jsi ke skutečný podstatě, ke skále, vzduchu, ohni a dřevu, tak tím je svět duchovnější,“ odpověděl mi Jack svým typickým způsobem. Přes károvanou košili přehodil krosnu, čepici narazil do čela a už byl zase na cestě.

Bylo to zvláštní, ale najednou jsem jasně cítil, že skutečným triumfem ducha není udělat si čárku do památníku za zdolání další dvoutisícovky, nýbrž být cíli nadosah a nepotřebovat jej. Týdny jsem snil o tom, že setrvám na takovémto místě, dokud se má duše neodosobní od všeho pozemského. Jenže takového stádia poznání jsem nedosáhl. Sbalil jsem batoh a navzdory sobě samému se vydal po hřebeni k vrcholu. Hora pokořila mě.

Netuším proč, ale většina vrcholů nebyla nijak značená, takže mi jednotlivé kopce splynuly v jeden dlouhý špičatý hřeben. Třikrát jsem si myslel, že už rozhodně musím být nahoře, ale vždy jsem byl záhy vyveden z omylu. Když jsem z posledních sil propocený vyšplhal po řetězech na další kopec, ptám se naštvaně: „Jak se do hajzlu jmenuje tady ta hora?“     

„Rohacz Ostry,“ vykulila na mě oči polská turistka. V době, kdy mobilní aplikace umí řídit počasí a rozeznávat hvězdy na obloze, mě musela mít za úplného kreténa. Žádná katarze, žádné povznesení - jen úleva. Smysl mé cesty byl přede mnou celou tu dobu skrytý. Marně jsem ho hledal, pátral po něm, neviděl ho, až se mi zčistajasna zjevil úplně sám a neočekávaně. Přitom mi byl pořád nablízku, měl jsem ho celou tu dobu před očima, akorát jsem ho neuměl rozeznat. Není to tak i v našem životě? Polka chtěla, abych ji vyfotil. Byla moc hezká. Žena je vždycky nejkrásnější, když je na vrcholu.

Nevím, jestli mi ta cesta něco dala, jestli mě něčemu naučila. Ale jedno vím jistě. Tam vysoko v horách jsem na malinký okamžik koutkem oka zahlédl sám sebe.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

22.08.2019 10:47:16dát kritice tipStargazer

Vigan, díky za vysoké hodnocení. Ten název opakovaně působí na hodně lidí rušivě. Možná je opravdu chybně zvolen. Popravdě ale neměl být žádným monumentálním, nabubřelým titulkem - je to prostě verš, který ve mně při psaní rezonoval...             

20.08.2019 15:00:54dát kritice tipVigan

Sedlo mi to..teď jsem v Roháčích také byla, utéct, vylézt...schovat se...moc mi to také nepomohlo.

Text je fajn..rušily mě ty humorný vsuvky..kamzičí hamburgery..ale chápu jako odlehčení..pak ten název, ej..

Jinak krásný věty.."nýbrž být cíli nadosah a nepotřebovat jej."..to si zapíšu...a samozřejmě "Žena je vždycky nejkrásnější, když je na vrcholu."

Konec výborný.

 

18.08.2019 08:29:16dát kritice tipJanina6

Tentokrát to Luzz řekla i za mě. Píšeš dobře, ale vadily mi takové ty doslovné, zobecňující "poučky" (V horách je všechno strašně daleko a zároveň strašně blízko. Tak jako v lidském životě.), které by asi nevadily v menším množství, jenže tvůj text se jimi hemží, je na nich vlastně vystavěn. Takže nic pro mě. V literatuře samozřejmě moudré myšlenky a přesahy hledám, ale nesmí se mi to podstrkovat takhle okatě...

15.08.2019 22:30:02dát kritice tipLuzz

však tvoje věc, jen jsem napsala, jak to vnímám.

15.08.2019 17:03:59dát kritice tipStargazer

Po napsání prostě povídka neměla svůj název. Někdy se mi to tak stane. A tahle věta se mi reálně drala do uší. Tak jsem ji zkrátka použil :-) 

15.08.2019 10:12:20dát kritice tipLuzz

ha, teď koukám, že se mi včera nebo předevčírem asi nevložil koment... takže jen stručně - obešla bych se bez těch oduševnělých otázek a poznámek, místy bych ubrala na doslovnosti a patosu (ten název!), ale jinak to není tak špatný.

11.08.2019 08:12:15dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Moc hezké zamyšlení cestou na vrchol. Člověk by neměl chtít horu ani přírodu pokořit, spíš se ji i sebe naučit líp chápat. Že jsi potkal Kerouaca chápu nejen tak, že ses s ním chtěl setkat, ale také tak, aby ti pomohl pochopit tvou životní cestu. T.

09.08.2019 11:05:01dát kritice tipStargazer

K3, jasně, člověk dopředu připravený, ví, na kterém stojí vrcholu. Já jsem šel záměrně trochu na náhodu a pro potřeby povídky je to tak napsáno úmyslně. Díky za Tvůj komentář...  

06.08.2019 09:36:45dát kritice tipK3
redaktor prózy

Kerouac mi nevadí, je symbol, spíš nesouhlasím, že cesty nejsou značené. Jsou dobře značené. Nebo to bylo umyslné, pro tu představu?

06.08.2019 09:29:34dát kritice tipK3
redaktor prózy

Hezký text. Člověk si nesmí myslet, že ty hory pokořuje. Musí být vděčný, že se tam dostal. Sám jsem několikrát přešel hřebeny od Bílé skály, přes Sivý vrch až přes Tri kopy, Plačlivo, Ostrý roháč a Volovec. Za každého počasí, kolikrát v mlze... Jsem vděčný, že mi to bylo umožněno. Roháčská plesa jsou krásné, i cesta kolem vodopádu. Děkuji za připomenutí.

30.07.2019 09:22:29dát kritice tipPróza_měsíce

dík

29.07.2019 19:33:21dát kritice tipStargazer

Jasně, můžete...

27.07.2019 16:33:42dát kritice tipPróza_měsíce

Mohli bychom nominovat do PM?

12.07.2019 15:11:42dát kritice tipStargazer

Lastgaspe, jsem rád, že jsem Ti mohl lehce oprášit vzpomínky. Zřejmě tedy tušíš, o čem má povídka vypráví. Díky za koment...

12.07.2019 15:06:15dát kritice tiplastgasp

Vzácná meditace při horské túře, kterou lze závidět. Věrně a lehce popsané zážitky z výstupu od jezer Smutnou až k Osrému. Já jsem dojel na Zverovku s nápadem přejít hřebeny. Došel jsem jen na Ťatliakovu chatu a když jsem viděl unavené, vracející se turisty a jejich vybavení, zastyděl jsem se a vrátil. Teprve po dvou letech jsem se na Ostrý dostal. Tvou povídkou jsem se tam vrátil. Díky.

11.07.2019 20:00:22dát kritice tipStargazer

Lakrove, díky za hodnocení. Každý by asi chtěl potkat v horách někoho jiného. Já, myslím, bych si měl co říct právě s Kerouacem :-) 

11.07.2019 15:07:51dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Zaujala mé představa zeleného nebe, a tak čtu dál.  Stotožňuji se s pohnutkami, které (tuším) vedly k napsání tohoto textu.  ...potil borovičku a vykašlával jehličí... mě pobavilo.  Setkání s Kerouackem je tam (dle mého) navíc; nebo -- proč zrovna s ním?  Nebo jen kvůli tomu, aby mohlo být zakončeno slovy ...už byl zase na cestě...?  A tohle se mi líbí:  ...většina vrcholů nebyla nijak značená, takže mi jednotlivé kopce splynuly v jeden dlouhý špičatý hřeben... Celý ten odstavec má velký významový přesah.  Jemný náznak erotiky těsně před koncem je překvapivý, ale neškodí.  Tip.  

08.07.2019 16:08:36dát kritice tipStargazer

Dievča z lesa, tak to jsi velmi odvážná, na takovém místě přespat :-) Ale muselo to být úúúžasné! Díky za komentář k textu.  

08.07.2019 15:33:30dát kritice tipdievča z lesa
kedysi som pri jamnickom plese spala s partiou pod širákom, bolo to koncom augusta a ráno sme sa zobudili mierne primrznutí k miestnej flóre ... túžbá vystúpiť na horu aby nás pokorila je fajn ... vďaka za cestu plnú otázok a rozuzlení
08.07.2019 14:52:23dát kritice tipStargazer

Andělko1, díky za zastavení.

08.07.2019 14:26:24dát kritice tipAndělka1

"Bylo to zvláštní, ale najednou jsem jasně cítil, že skutečným triumfem ducha není udělat si čárku do památníku za zdolání další dvoutisícovky, nýbrž být cíli nadosah a nepotřebovat jej. Týdny jsem snil o tom, že setrvám na takovémto místě, dokud se má duše neodosobní od všeho pozemského. Jenže takového stádia poznání jsem nedosáhl. Sbalil jsem batoh a navzdory sobě samému se vydal po hřebeni k vrcholu. Hora pokořila mě."

Super.To jsou též ony PŘEBYTKY. V ŽIVOTĚ. VŠEHO, NEJEN HMOTNÉHO.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.